O dovednosti číst se bavíme leckdy velmi neutrálně, technicistně, jako by se jednalo o jednu dílčí dovednost z celé řady, které rozvíjí škola. Přitom pro rozvoj vzdělanosti jde stále ještě o dovednost klíčovou. Bez dobrého zvládnutí čtení jedinec nemůže postoupit do vyššího stupně vzdělání ani se nemůže celoživotně efektivně vzdělávat. Nemůže vykonávat mnohá povolání, je obtížně zaměstnatelný. Jenže on se čtením nedokáže ani bavit ve volném čase. Jestliže OECD konstatuje, že 20 % patnáctiletých ve vyspělých státech nedosahuje úrovně funkční gramotnosti, mělo by se jednat o vážný varovný signál pro příslušné vzdělávací systémy.
Jak je možné, že školy nenaučí číst pětinu populace? Nevím, jestli jsou v tomto počtu zahrnuti i dyslektici – pokud ne, pak počet špatných čtenářů přesahuje čtvrtinu populace! I tematická zpráva České školní inspekce z února 2019 (2019, s. 33) konstatuje, že „[ž]áci 9. ročníku ZŠ i 2. ročníku SŠ dosáhli v testu čtenářské gramotnosti výsledků, které zaostaly za očekáváním“. Přímé náklady nízké gramotnosti jsou odhadovány celosvětově na 3 biliony dolarů ročně. Jenže nepříznivé souvislosti nedostatečného čtenářství jsou ještě mnohem širší. Funkčně negramotní (tradičně negramotní u nás prakticky nejsou) mají problémy v celé řadě oblastí běžného života. Jde pak o náklady, které jsou způsobené tím, že jedinec si nepřečte základní informace o hygieně, vhodném stravování, bezpečnosti a mnoha dalších oblastech běžného života. V této souvislosti se např. uvádějí značné škody vzniklé nesprávným používáním medikamentů. Nevím, jestli nejde o poněkud přehnaný názor, ale negramotnost je pokládána za hlavní zdroj sociálních nerovností, nehod na pracovišti, účasti na kriminálním jednání, závislosti na sociálních dávkách. Proto také její nepřímé náklady jsou patrně ještě vyšší.
Proč se nám nedaří naučit všechny děti číst? Moje soukromá odpověď je jednoduchá, leč patrně poněkud zjednodušující složitý problém: množství času, který rodiče a j