PhDr. Jan Voda, Ph.D., MBA - strana 3

V postavení ředitele školy nebo jeho zástupce jsme konečnou instancí pro schvalování zlepšovacích návrhů našich kolegů a jejich uskutečnění v praxi. Podle svého vlastního uvážení, co má šanci na úspěch a co ne, řešíme od stolu, co umožníme a co zamítneme, a činíme tak osudová rozhodnutí o projektech, do kterých jejich tvůrci vložili svůj (často značný) kreativní potenciál. V tomto článku se máme možnost inspirovat z příběhu jednoho velmi dobrého rozhodnutí (kterému předcházelo několik zoufale špatných) a dále z výzkumu, který nás varuje, že k chybným rozhodnutím máme příliš často nebezpečně blízko. Každé naše rozhodování tak připomíná balancování na visutém laně – na jeho konci čeká pohádková odměna, zatímco pod námi se rozprostírá temná hlubina zklamání.

Lidské zdroje představují v každé organizaci kapitál, který lze vymezit jako produktivní schopnosti ztělesněné v pracovní síle. Jedná se především o znalosti a dovednosti pracovníků, ale obecně o jakékoli osobní charakteristiky, které umožňují dosahovat odpovídajícího pracovního výkonu zaměstnanců. Uvažovat tímto způsobem o vašem pedagogickém sboru se může zdát odosobněné – nové trendy v řízení lidských zdrojů však ukazují, že prostřednictvím datové analýzy můžete naopak hluboce porozumět nejjemnějšímu předivu vlastností a vztahů lidí ve vaší organizaci.

Všichni víme, že být zaneprázdněn není totéž jako být produktivní. Dlouholetý výzkum odhalil alarmující skutečnost: pouhých 10 % manažerů bylo možné hodnotit jako vysoce energické a hluboce soustředěné. Takoví manažeři využívali svůj čas efektivně tím, že si pečlivě stanovovali cíle a pak podnikali účelné kroky k jejich dosažení. Manažeři spadající do ostatních skupin se naopak jen točili v kruzích; někteří měli tendence odkládat své povinnosti na neurčito, jiní necítili žádné citové spojení se svou prací a další se nechali příliš snadno odvést od úkolu. I když působili zaneprázdněně, postrádali buď zaměření, nebo energii – nezbytné elementy k provedení jakékoli smysluplné změny na cestě vpřed.

Dobročinnost, nezištnost, nesobeckost, altruismus – to jsou různá označení pro postoje a jednání, které spojuje týž princip: mají na zřeteli prospěch druhého člověka. Z hlediska ctností představují ryzí podstatu lidské povahy. Učitel ve škole může takové jednání žáků podněcovat řadou pozitivních nástrojů sociálního učení, kladnými podněty a příkladem své vlastní osobnosti. Rozvoji prosociálního jednání může dále účinně napomáhat tím, že bude ve třídě a škole společně se žáky organizovat různé formy dobročinných projektů. V tomto textu si některé ukážeme.

Vykolejení je pojem z železniční terminologie, kdy jinak funkční vlak neočekávaně vyjede z trati, zablokuje provoz a obvykle způsobí vážné škody. Novodobý termín „management derailment“ – manažerské vykolejení – analogicky označuje selhání jednotlivců, kteří zastávají výkonné pozice ve společnosti. Vykolejení představuje riziko i pro velmi talentované, vzdělané a úspěšné pracovníky. Ti selhávají často proto, že temná strana jejich osobnosti se plně projeví, až když začnou zastávat řídicí funkce spojené se značnou pravomocí.

Lidové rčení, že halíře dělají talíře, by asi bylo třeba v dnešním světě posunout o několik řádů; faktem však zůstává, že škola jako kolektivní zařízení čítající obvykle stovky lidí má potenciál poskládat z částek relativně zanedbatelných pro jednotlivce dohromady sumu dostatečně významnou pro konkrétního beneficienta. Z tohoto důvodu se asi také na školy často obracejí různé nadace a jiné organizace pořádající finanční sbírky. V tomto článku se zamýšlím nad otázkou, jak přispívat dobře, a přináším několik ilustrativních příkladů, včetně vlastní praxe.

Po zhroucení školní docházky ve smyslu prezenčního studia přešla většina škol, v souladu s doporučením ministerstva školství, na distanční způsob vzdělávání žáků. Na tuto formu byly školy předem jen minimálně připraveny a každá se s ní nyní snaží vypořádat podle svých možností a postojů. Zkušenosti z pokusů a omylů jsou sice draze vykoupené, ale jsou nezbytné v procesu organizačního učení, jímž si nyní musí celý vzdělávací systém v České republice projít. Jakým způsobem tuto příležitost k učení uchopíme, bude nadále měřítkem našeho úspěchu.

Distanční vzdělávání má oproti běžné výuce mnohá specifika. Jedním z úkolů, před nimiž vedení škol stojí, je ubezpečovat se průběžně a trvale, že v daných podmínkách poskytujeme žákům maximum vzdělávacích podnětů k osvojení školního kurikula. Zatímco učitelé se denně v první linii utkávají s problematickou realitou, vedení školy jim musí poskytovat bezpečné zázemí a příležitost ke zdokonalování. Virtuální hospitace, když se dobře uchopí, k tomu může být vysoce efektivním nástrojem.

Lidové rčení, že halíře dělají talíře, by asi bylo třeba v dnešním světě posunout o několik řádů; faktem však zůstává, že škola jako kolektivní zařízení čítající obvykle stovky lidí má potenciál poskládat z částek relativně zanedbatelných pro jednotlivce dohromady sumu dostatečně významnou pro konkrétního beneficienta. Z tohoto důvodu se asi také na školy často obracejí různé nadace a jiné organizace pořádající finanční sbírky. V tomto článku se zamýšlím nad otázkou, jak přispívat dobře, a přináším několik ilustrativních příkladů, včetně vlastní praxe.

Existují dva typy nadřízených. Jedni se snaží rozvíjet lidi tím, že si všímají věcí, které udělali špatně. Věří, že to je nejlepší způsob, jak zlepšit jejich výkonnost. Druzí preferují povzbuzování – zaměstnance chválí za věci, které udělali správně, a nikdy nepromarní příležitost, aby je ocenili. Který způsob rozvoje zaměstnanců je efektivnější? Nový výzkum nabízí odpověď.

Jeden z nejslavnějších Sokratových výroků, známé „Vím, že nic nevím“, téměř určitě tento antický myslitel nikdy neřekl. Přesto se stal okřídleným citátem. V myšlence, že člověk nemůže obsáhnout veškeré poznání, přesto ho činí moudřejším, pokud si alespoň svou neznalost uvědomuje a nežije v iluzi, je totiž hluboká a jadrná pravda. S pokorou by ji měl přijímat každý začátečník v jakékoli profesi, učitelství nevyjímaje.

Učitelské týmy představují silný potenciál pro naplňování vizí, formování školní kultury a dosahování společných úspěchů, leč mnohé z nich promarní tyto šance pouze tím, že pracují podle zažitých stereotypů. Manažeři často nedokážou využít kapacity svých týmů a místo toho nevědomky týmovou práci sabotují. Allison Rodman a Jill Thompson 1) shrnují v letním vydání amerického magazínu Educational Leadership 2) osm oblastí, kde týmy mohou neúmyslně promrhat, či dokonce ničit efektivitu své práce, a nabízejí způsoby, jak posilovat týmovou dynamiku. Ačkoli se nejedná o nic převratně nového, určitě se hodí si tyto poznatky průběžně připomínat.

Konference ASCD o vůdcovství ve vzdělávání je prominentní profesionální vzdělávací událostí pro pedagogy a učitele, kteří usilují o zlepšení školního klimatu. Letos se konference koná 8.–10. listopadu 2019 v kongresovém centru v Marylandu, ve městě Washington, D. C., USA. Téma konference, Odolné školy v akci, zkoumá nové strategie a ověřená řešení pro naléhavé problémy, kterým čelí školy a pedagogové na všech úrovních. Jelikož se pravděpodobně jedná o jednu z nejvýznamnějších globálních událostí na poli leadershipu ve vzdělávání, myslím, že bychom se měli i zde, na druhé polokouli, zajímat, jaká aktuální témata se v tomto důležitém oboru řeší.

Co se stane, když v organizaci nikdo nemá velení, když neexistuje hierarchie? Myslíme si, že nutně nastane zmatek, chaos. V mnoha oblastech však nedostatek tradičního vedení umožňuje nástup mocným skupinám, které obracejí společnost a ekonomiku vzhůru nohama. Je to skrytá síla, a čím více se s ní snažíme bojovat, tím silnější se stává. Čím více je chaotická, tím je odolnější, a čím víc se pokoušíme ji ovládnout, tím je nepředvídatelnější. Vítejte ve světě leaderless organizací, které jsou efektivní právě proto, že nemají žádného vůdce. Na jejich místo nastupují tzv. katalyzátoři.

Tento článek se měl původně jmenovat Odcházení, v průběhu jeho promýšlení jsem se ale rozhodl změnit předponu. Ostatně, kořen slova zůstává stejný a odkazuje k témuž východisku, jímž je pohyb, resp. cesta (odejít, najít; přesně v tomto sledu). Nemůžete zkrátka něco najít, aniž byste někam odešli. Musíte „zvednout zadek“ z místa, kde jste, a vyrazit. Opustit relativní bezpečí v přítomnosti ve prospěch budoucnosti plné příslibů a možností, ale současně velice nejisté a nebezpečné může být skutečně těžké rozhodnutí. Přesto byly napsány tisíce knih (a tento článek), ve kterých hrdina dospěje k odhodlání vydat se na cestu a velmi se mu to vyplatí. Například americký spisovatel John Augustus Shedd nám nabídl tuto myšlenku: Loď kotvící v přístavu je v bezpečí, ale to není důvod, proč se lodi staví…

Americkému průmyslníkovi Henrymu Fordovi je připisován výrok: „Kdybych se zeptal lidí, co chtějí, řekli by, že rychlejšího koně.“ Podstatou této myšlenky je mnohokrát prověřená skutečnost, že lidé setrvávají ve stejném paradigmatu – nevědí, co chtějí, dokud to nevidí, resp. dokud jim to neukážeme. Každý by si přál věci levnější, rychlejší a lepší. Pokud jde ale o inovace, o schopnost předpovědět budoucnost, představit si přelomové produkty a nové modely, pak už nestačí jen vylepšovat stávající formu. Je nezbytně nutné vymanit se z existujícího rámce. Když přemýšlíme, jaké produkty budou ovlivňovat náš život za 10 let, snadno se přeneseme do žánru sci-fi. A právě proto se vyplatí navštívit BETT, kde můžeme blízkou budoucnost vidět na vlastní oči už dnes.

Skype-a-Thon je globální vzdělávací událost, která umožňuje studentům virtuálně cestovat po celém světě. Tak jako v maratonu jde i ve Skype-a-Thonu o překonání mimořádné vzdálenosti, v daném případě měřené ve virtuálních mílích, jež urazí školy v domluvených dnech v rozmezí 48 hodin.

V dnešním textu se obracím na kolegy ředitele škol, kteří spolu se mnou zažívají alarmující nedostatek kvalitně připravených absolventů pedagogických fakult. Ti nezřídka nastupují do praxe bez adekvátní výbavy ujmout se samostatně a kvalifikovaně svých pedagogických úkolů. Je zřejmé, že všechny státem realizované programy na podporu začínajících učitelů jsou jedině záplatou na děravý kabát vysokoškolského studia pedagogiky. Žalostný stav profesní učitelské přípravy si přitom uvědomují nejen zaměstnavatelé, ale i samotní studenti, a dokonce i někteří osvícení profesoři pedagogické vědy.

V tomto příspěvku chci argumentovat pro naléhavou potřebu proměny současného vzdělávání, a to ze tří perspektiv. První zdroj argumentace se zakládá na výsledcích nejnovější empirické studie McKinsey, druhý pohled představuje inspirace z osobní návštěvy technologického centra Dream Space v Irsku a jako třetí nabízím perspektivu vlastní pedagogické zkušenosti.

Jedním z nejsledovanějších záznamů z konferencí TED1) je přednáška Kena Robinsona2) z roku 2006 na téma „Zabíjejí školy kreativitu?“. Řečník v ní argumentuje, že kreativita je v současném vzdělávání stejně důležitá jako gramotnost a měli bychom k ní přistupovat s odpovídající vážností. Připomíná výrok připisovaný Pablu Picassovi, že „všechny děti se rodí jako umělci“. Avšak je to právě školství, varuje Robinson, co zbavuje lidi jejich přirozených tvůrčích schopností.