Výchovné konsekvence

Kdo nechtěl navrhovat nebo akceptovat úlevy, byl pokládán za odborného zpátečníka. Úlevy tak tehdy byly samozřejmým odborným pohledem. Je třeba poctivě přiznat, že v té době se jednalo o pokrok proti ještě staršímu přístupu, kdy a takový žák byl většinou odsouzen k tomu, aby se podrobil vrcholné pedagogické nespravedlnosti „měřím všem bez výjimky stejně, na nikoho neberu ohled“. Takže pak „s odřenýma ušima“ požadavky nějak zvládl, jednou dvakrát propadl nebo byl přeřazen do zvláštní školy.

Pro tyto žáky hledáme takové úpravy podmínek, které by jim dovolily co nejvíce se naučit a následně co nejlépe předvést, co se naučili, s ohledem na omezení daná tělesným či psychickým hendikepem. Takže se snažíme -zvětšujeme písmo předlohy, prodlužujeme čas na psaní prověrky, žák píše své práce na notebooku, rozdělujeme zkoušky na menší části s vloženým odpočinkem, zkoušení může probíhat mimo kolektiv vrstevníků, učitel stojí na jednom místě, aby žák se sluchovou vadou mohl odezírat, skenujeme jim učebnice apod. Dokonce nás, alespoň pro pedagogickou a psychologickou práci s žákem, ve skutečnosti moc nezajímají ani samotné tradiční lékařské diagnózy, protože nejdůležitější jsou

Přitom by to bylo tolik potřebné! Už léta se nám totiž příliš nedaří běžně používanými tradičními výchovnými postupy tyto problémy ve škole zvládat natolik, aby nebránily efektivnímu učení a neohrožovaly pocit bezpečí u řady žáků i u stále většího počtu učitelů. Podle vyjádření samotných učitelů naopak problémů s chováním u žáků v průběhu let narůstá na všech stupních vzdělání. Měli bychom proto i v této oblasti uplatnit zásadu, že jestli nějaký přístup dlouhodobě příliš nefunguje, tak bychom měli hledat jiné, efektivnější způsoby výchovy dětí. Vzhledem k současným vysokým a stále rostoucím požadavkům na vzdělání všech dětí je totiž jakékoli, a to i velmi malé narušení tohoto procesu nežádoucí. představují tedy skutečně zásadní problém vzdělávacího systému, potažmo i problém při socializaci dětí.

Zatím tedy i nadále pokládáme za jediný správný následek jakéhokoli přestupku kázeňské opatření. A protože zůstáváme u zjednodušeného a tradičního způsobu uvažování, tak i v roce 2014 považujeme za zcela samozřejmé, že provinivší se dítě musí být potrestáno. Nanejvýš odmítáme brutální tělesné tresty, nesouhlasíme rovněž s drastickým psychickým týráním, odpíráním lásky, stejně tak i s tresty zcela nepřiměřenými provinění nebo věku dítěte.

Logickou alternativu radikální formy úlev představuje pro oblast chování a nechat přestupek zcela bez odezvy. Jenže to nám z výchovného hlediska nepřijde obvykle vhodné. Pokud ovšem nejsme skalní stoupenci totální liberální výchovy. Pak patrně budeme zastávat názor, že jakýkoli mocenský zásah dítě omezuje, a škodí tak jeho optimálnímu rozvoji. S touto verzí se občas setkáme u předškolních dětí, kdy je velmi rušící a obtěžující dítě shovívavě sledováno pyšnou matkou.

I v oblasti výchovy starších dětí je aplikována mírnější verze „úlev“, která má k netrestání hodně blízko. Pokud má dítě přidělenu diagnózu ADD/ADHD, máme tendenci řadu výchovných problémů omlouvat a nic neřešit. On má poruchu, tedy za to nemůže. Dokonce se vyskytl názor, že když má dítě ADHD, tak nesmí dostat dvojku z chování (rozhodně neobhajuji dvojky z chování, z výchovného hlediska se jejich funkčnost přežila, ale v systému hodnocení je zatím máme)!

Existuje však ještě jedna, dnes hojně používaná alternativa trestu při reakci na přestupek dítěte: Proto my dnes chceme zjistit, proč to dítě udělalo, chceme mu vysvětlit, co udělalo špatně, aby si to uvědomilo, zapamatovalo a příště čin neopakovalo. Zpravidla však jde o variantu pro dítě velmi náročnou a únavnou a pro vychovatele v důsledku zcela neefektivní. A i když vnímá a chápe, tak samo si s příčinou přestupků obvykle stejně neporadí, takže je zase zopakuje. Na rozdíl od fyzického trestu, který rychle vede k pláči, vzdoru, zatvrzení, zkrátka k silné a přitom jednoduché emoční reakci, verbální přesvědčování zpravidla dovede dítě (někdy také přes slzy, rozhodně však vždy přes otupení) k omluvě a ke zdánlivě racionálnímu a jistě upřímnému slibu,

Dospělí jsou spokojeni, že dítě pochopilo špatnost svého prohřešku (vždyť na návodné kontrolní otázky odpovídalo správně a zcela v duchu očekávání!) a našlo správné východisko v jejich vysvětlení. Takže když se pak znovu a často po velmi krátké době zachová nevhodně, mají mnohem silnější pocit, že se dopustilo něčeho závažného a velmi nemravného (Vždyť nám to slíbil!). Opakovaný přestupek po předchozím slibu zesiluje z pohledu dospělých nebezpečnost činu, a tedy i morální odsouzení. Tento neúspěšný verbální přístup pak dovede dospělé snadněji k názoru, že mírná (snad i symbolická) rána neškodí, že je lepší než dlouhosáhlé výklady. Neměli bychom zapomínat, že tento přístup nebývá vývojově přiměřený, protože a navíc se tento přístup týká pouze některých situací.

Přestože vše zatím nasvědčuje tomu, že bez trestů se nejen rodinná, ale ani odborná školní výchova v současnosti neobejde, tak i zde se blýská na lepší časy. Je ovšem také pravda, že se blýská už delší dobu, zatím však bez zásadnější odezvy v rodičovské, nebo alespoň v učitelské veřejnosti.

Nemůžeme opomenout fakt, že základem každého efektivního výchovného přístupu je prevence, tedy když k přestupku vůbec nedojde. Jakkoli se to v případě dětí zdá vyloučené, protože děti přece vždy zlobily, zlobí a zlobit budou, existuje množství poměrně jednoduchých postupů, jak přestupkům předejít, eventuálně jak jejich intenzitu omezit, a dokonce výskyt snížit. I učiteli se nabízejí takové preventivní postupy jako předvídat, být co nejvíc s dětmi, vidět, co se děje za zády, rozdělovat pozornosti srozumitelný řád a systém pravidel, vřelý vztah, přiměřená míra dominance, kvalitní, zajímavá a hlavně plynulá výuka. na minimum. Jacob Kounin zjistil už v sedmdesátých letech, že rozdíly mezi efektivními a méně efektivními učiteli nespočívaly tolik v tom, jak výchovné problémy řešili, ale jak jim předcházeli.

Principiální změna spočívá v tom, že když už k přestupku dojde, tak nenásleduje trest, ale na dítě dopadnou následky jeho činu (já vím, že trest představuje rovněž následek). Pochopitelně by měly na dítě dopadnout i v případě adekvátního chování - jestli je pokládáme za samozřejmé, hrozí nebezpečí, že je nebudeme posilovat. Některé následky jsou zcela (přijde pozdě do hodiny, má kratší čas na písemku, odmítne obědvat, má do večeře hlad), jiné logické. Na rozdíl od trestů je snaha, aby všechny následky souvisely co nejvíce s přečinem, nicméně u přirozených následků není třeba nic vymýšlet, tam je dopad automatický, u logických je nutné hledat vhodné způsoby dopadu na dítě a případné nápravy přečinu. a uplatňovat je po jeho schválení (některé i po souhlasu rodičů). Když to jen trochu jde, měly by možné souvislosti, a tedy i dopady u obvyklých přestupků být známy dopředu. Také proto, aby si dítě mohlo - jestli mu vůbec stojí přestupek za to, a když už k němu dojde, tak které opatření je pro ně přijatelnější. Při vymýšlení následků je důležité zvažovat na prvním místě aktivitu, činnost, která všude tam, kde to jde, má uvést věci do původního stavu, napravit situaci, odčinit...

patří ke vhodným a doporučovaným následkům.

Při některých přečinech, zejména nehmotné povahy, se lze tak maximálně Podobná situace nastane, když nelze věci navrátit do původního stavu - jakmile padne facka, už ji nelze vzít zpátky. Takže v tomto případě lze vymyslet náhradní plnění. Pro „postiženou“ osobu lze udělat něco užitečného nebo hezkého.

Pokud žák způsobí napravitelnou škodu, je samozřejmé, že se musí podílet na jejím odstranění. To platí např. pro pomalování zdi, poničení vybavení třídy či pomůcek. Pro tento účel bychom neměli rozlišovat, zda se jednalo o „nešťastnou náhodu“, nebo evidentní úmysl. Finanční náhrada škody (stejně zaplatí rodiče) nepředstavuje vyřešení problému.

Osobně pokládám i u dětí za vhodný následek „veřejně prospěšné práce“. Ve třídě, ve škole i doma je množství vhodných prací, na které se nedostává kapacity. Patrně tyto práce budou vyžadovat součinnost dospělého. Odmítám, že navrhuji trestat prací. Dítě si samo mohlo zvolit, pro kterou variantu se rozhodne, jestli bude zlobit, nebo ne. A potom, v řadě případů zničí svým rozhodnutím (úmyslným, ale i neúmyslným) práci druhých lidí. Jak jinak může nahradit škodu, kromě peněz, které zaplatí rodiče, než vlastní prací?

Následek rovněž je, že dítěti fyzicky, tedy silou, Někdy ovšem stačí situaci nehrotit, neprohlubovat konflikt a odvést pozornost dítěte jinam. Někdy se jevově nemusí lišit následek od trestu. je vcelku logický následek. Rozdíl je jemný, leč zcela zásadní. Ve druhém případě respektujeme jeho rozhodnutí. I příště se může rozhodnout, že neuklidí v termínu a nebude se dívat na televizi, případně nebude moct dělat jinou příjemnou činnost, protože bude místo toho uklízet. Abychom mu usnadnili rozhodování, je vhodné sdělit (domluvit) s tím, že naše požadavky při nesplnění v termínu budou o něco náročnější - .

Nejde o změnu slovíček, jde o Jde o jednoduché uplatnění práva dítěte na jakékoli chování a přijetí následků. Odmala učíme dítě, že zásadně respektujeme jeho právo na vztekání, odmítání, nespolupráci, že před námi říká sprostá slova, ale Podobně u staršího respektujeme (byť s tím nesouhlasíme), že neudělá úkol, dá spolužákovi pár facek, zalže, že nemá úkol. I on však musí být připraven nést následky.

Velmi důležité je, že Byť to může vypadat, že se rozhoduje na základě akutního impulzu, že v dané situaci jiná než dítětem zvolená reakce není možná, tak možnost volby má vždycky. U předškolního dítěte s tímto výkladem většinou příliš neuspějeme (ale stejně bychom je měli na vhodnost volby upozornit: klidně se vztekej, ale kdyby ses usmál a hezky poprosil, tak vše bude jednodušší a možná uspěješ), nicméně ho trénujeme pro možná nepříliš vzdálenou budoucnost. Dítě vidí, že na jakoukoli reakci, ale

Tento přístup je podstatně náročnější (alespoň v prvních letech) pro dospělého, vyžaduje jeho chladnokrevnost, lidskou zralost, dostatečnou autoritativnost, důslednost, maximální přítomnost u dítěte (na dálku se vychovávat nedá). Pokud dítě natrénuje v praxi konzistentní přístup dospělého, je pravděpodobné, že se mu časem mnohem častěji přizpůsobí. U starších dětí bývá problém pro učitele v tom, že nebývají na tento přístup zvyklé ani z domova, ani od předcházejících učitelů, takže musí vynaložit mnohem více času a úsilí.