Když se učitel stane postrachem...

Vycházím ze zkušenosti konzultantů Rodičovské linky, na kterou se obracejí utrápení rodiče, jejichž dítě je takovému chování vystaveno. Přestože v našich statistikách nejde o převažující téma, jedná se o přibližně 3–4 % hovorů (pro srovnání – hovory týkající se šikany v dětském kolektivu představují cca 7 %), dopady takového chování učitele na dítě jsou velmi závažné.

Děti často vykazují symptomy obdobné, jako mají oběti šikany. Objevují se nevolnosti, bolesti břicha, nechuť ke škole a k učení, až školní fobie, úzkost, snížené sebevědomí, ojediněle i sebevražedné myšlenky. Jde tedy o jev v prostředí našeho školství možná ne častý, nicméně závažný.

Co konkrétně rodiče popisují? Nejčastěji se jedná o nepřiměřené zaměření se učitele na chyby a nedostatky dítěte, které není vyvažováno oceněním jeho úspěchů nebo pěkného chování, nerespektování modifikací výuky a doporučení pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, někdy i vyžadování výkonů, které jsou nad možnosti dětí, zesměšňování a shazování před kolektivem, zdůrazňování zvláštností dítěte, v několika případech i zveřejňování citlivých informací (např. diagnózy dítěte). Často jde o dlouhodobý proces, v němž rodiče podnikli už řadu kroků, aby na učitele zapůsobili, včetně jednání s vedením školy, a obracejí se na nás v situaci, kdy mají pocit, že všechny možnosti vyčerpali.

Podle „obětí“ lze příběhy, se kterými rodiče přicházejí, zařadit do tří základních skupin. Adekvátně tomu dáváme i doporučení.

Nejčastěji se jedná o děti, které jsou výchovně složité – s diagnózou porucha pozornosti nebo ADHD, často v kombinaci s SPU. Patří sem i děti, které mají pouze SPU bez jakýchkoliv výchovných problémů. Učitel odmítá respektovat IVP a modifikaci výuky, na které má dítě právo, kritizuje je a pronásleduje kvůli nedostatkům, za které dítě nemůže. V takových případech doporučujeme rodičům, aby spolupracovali se školním poradenským pracovištěm a vedením školy, případně požádali o pomoc i odborníka z pedagogicko-psychologické poradny, a aby důsledně požadovali respektování výsledků vyšetření jejich dítěte. Rodiče od nás vědí, že příslušná směrnice stanovuje povinnosti školy jasně, proto jim doporučujeme i obrátit se na ČŠI, pokud ve škole neuspějí. Vidím zde mimochodem velký prostor právě pro práci školního poradenského pracoviště. V mnoha případech totiž nejde ani tak o zlou vůli učitele jako spíše o jeho bezradnost a nedostatek dovedností a zkušeností.

Další skupinou jsou příběhy, kde je „obětí“ nevhodného přístupu celý kolektiv nebo skupina dětí. Nejčastěji se jedná o nepřiměřené nároky, mimořádně přísnou klasifikaci (v jednom případě propadala na výběrové škole polovina třídy), urážení, zastrašování a vyhrožování, zkrátka nepřátelské a silové jednání ze strany učitele. Učitel například dětmi pohrdá, zaměřuje se negativně na dívky nebo na chlapce. V jednom případě učitel na prvním stupni stanovil pravidla, která přímo hraničila s týráním dětí – zákaz pití, zákaz otevírání oken, křičení na děti. Jiný učitel děti otevřeně rozděluje na „chytré“ a „hlupáky“, „hlupáky“ ponižuje a zapojuje do toho i spolužáky. Objevují se i nepřiměřené kolektivní tresty. V takových případech doporučujeme volajícím spojit se s ostatními rodiči, sepsat konkrétní výhrady vůči chování učitele a společně vytvářet tlak na vedení školy, aby jeho poškozujícímu chování zabránilo, případně se obrátit – jak jinak – na ČŠI.

A pak jsou tu příběhy dětí, které jsou něčím zvláštní, aniž by jinak měly výraznější výukové nebo výchovné problémy – např. děti pomalejší, úzkostné, uzavřené. Někdy jsou to však i děti s problematickým chováním. Učiteli zkrátka na dítěti něco vadí a dává to najevo nejrůznějšími způsoby – urážlivými poznámkami, kritikou chování, které nemá nic společného s výkonem nebo dodržováním školního řádu (např. jak dítě smrká nebo chodí), pranýřuje dítě před celou třídou, učitel si všímá pouze jeho nedostatků a neúspěchů, jinak je ignoruje. Pokud se takto učitel chová, ovlivňuje tím i kolektiv, a dítě, které by s jeho podporou mohlo mezi spolužáky dobře zapadnout, se naopak dostává na okraj třídy a velmi často je i obětí šikany. Učitel je vlastně v takovém případě hlavním agresorem. Dopady na dítě zejména na prvním stupni základní školy, kde je učitel pro děti rozhodující autoritou, jsou v těchto případech obzvláště ničivé a bránit je před takovým (m)učitelem je často nemožné. Rodiče zpravidla volí – a my jim to i doporučujeme – změnu školy. A to zejména tehdy, když už pokus o nápravu učitelova chování bezúspěšně podnikli. Současně i v těchto případech doporučujeme podnět k šetření na ČŠI.

U této poslední skupiny příběhů bych se ráda zastavila. Přístup učitele k dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami je metodicky řízen příslušnou směrnicí a pokynem MŠMT a je možné se na ni odvolat, případně zjistit, zda podle ní učitel s žákem jedná. Pokud se učitel chová nepřiměřeně ke skupině žáků, pak může pomoci spojenectví rodičů. Chybí však nástroj, který by zavazoval ředitele škol k jasnému postupu, když za ním přijdou rodiče s podezřením, že jejich dítě je učitelem psychicky týráno (a takto tomu v některých případech skutečně je), tedy jak bude ředitel školy postupovat, aby takové tvrzení potvrdil nebo vyvrátil – alespoň jsem na nic takového nikde nenarazila. Směrnice určující postup při řešení šikany se zaměřuje na šikanování v dětském kolektivu a nově i na šikanování učitele žáky. Článek 8 odst. 6 této směrnice upravuje chování učitele, aby předcházel šikaně. Co když se tím však učitel neřídí, jako jsme se s tím setkali v příbězích našich klientů?

Učitel pracuje za zavřenými dveřmi, pro děti je autoritou nebo se ho také mohou bát. Je tedy obtížné běžným pohovorem nebo dotazováním prokázat, co se za oněmi zavřenými dveřmi skutečně děje. Do určité míry mohou být rodičům (a ředitelům škol) ku pomoci školní řády, protože na některých školách zavazují ke korektnímu a respektujícímu přístupu všechny účastníky vzdělávacího procesu, tedy i učitele. Záleží však na osobním nasazení a řekla bych, že i na statečnosti ředitele, případně na celkových poměrech v komunitě, zejména v prostředí vesnických nebo maloměstských škol, zda se škola s takovým učitelem rozloučí (a riskuje případný pracovněprávní spor), či zda zamete podnět pod koberec a rodiče nakonec rezignují a dítě dají na jinou školu. Rodiče samozřejmě mohou podat trestní oznámení pro podezření na týrání dítěte, k takovému kroku je však třeba skutečně hodně odvahy. A je otázka, zda by šetření policie v prostředí školy bylo účinné.

Byla bych nerada, kdyby byl můj článek vnímán jako útok na učitele. Jsem si dobře vědoma, že na Rodičovské lince se setkáváme s problémy, a nikoliv s případy, kdy učitelé zvládají úspěšně jak děti s problematickým chováním, tak své nesympatie (někdy i pochopitelné) vůči konkrétnímu dítěti. Chovají se profesionálně a pracují v zájmu dítěte, ať je jakékoliv. I kdyby však šlo jen o ojedinělé případy, nemělo by být, domnívám se, pouze na rozhodnutí vedení školy, jak bude se situacemi, kdy učitel dítěti ubližuje, zacházet. Pokud rodiče žádají prošetření šikany svého dítěte, pak je škola povinna postupovat podle metodiky, všechno řádně zaznamenat (včetně přijatých opatření) a je také možné zpětně vyhodnotit, zda postupovala korektně. Pro případ, že si rodiče stěžují na chování učitele, však taková metodika neexistuje. Chybí tedy podle mého názoru nástroj, který by dal vedení škol nejen možnost, ale i povinnost takovou situaci řádně vyšetřit a ČŠI šanci příslušný postup zpětně vyhodnotit – a to je chyba. Ve hře je – bez nadsázky – zdraví dětí i celková důvěra rodičovské veřejnosti v náš školský systém.