PhDr. Ludmila Boková

Můj článek je určen pracovníkům ve školách, kteří zvažují supervizi pro sebe, pro školní poradenské pracoviště nebo pro celý pedagogický sbor. Stejně tak se může hodit těm, na jejichž škole už supervize běží, ale dosud se neodhodlali ji pro sebe využít. (Jak říkával jeden turecký kavárník propagující své cukrovinky: „Nezkusíš, nevíš.“) Chápu, že to není úplně jednoduché. Předmětem supervizního nazírání jsou totiž otázky a nejistoty, které práce v pomáhajících profesích přináší. Ty se snažím ve svém článku legitimizovat a povzbudit tak učitele, aby se neostýchali je se supervizorem sdílet. Také chci alespoň trochu přiblížit, jak supervizor pracuje a co supervize učiteli může přinášet. Vycházím jak ze svých vlastních pracovních zkušeností, tak i z odborných článků na toto téma.

Snad v každé třídě se najde dítě, které by pro své chování, situaci nebo odlišnost mohlo mít potíže při zapojení do třídního kolektivu. Jsou to děti s „problémem“ - a jak uvozovky naznačují, ne vždy se jedná o faktický problém. Specifickou skupinu mezi nimi tvoří děti se skutečně problematickým chováním. V článku se zaměřuji jednak na stručnou charakteristiku dětí, které jsou ohroženy, jednak na roli učitelů, zejména třídních, která je při prevenci vyčleňování dětí z kolektivu podle mého názoru zásadní. Opírám se přitom o své zkušenosti z programů pro třídní kolektivy, z práce s učiteli a v neposlední řadě také o informace od rodičů při své práci na Rodičovské lince.

Jak název článku naznačuje, jeho téma je poměrně ožehavé – učitel jako postrach. To se jistě pedagogické veřejnosti nečte snadno. Učitel se samozřejmě může stát postrachem žáků zcela nezáměrně, protože učí a reprezentuje obávaný předmět. To však na mysli nemám. Jde mi o případy, kdy učitel svým přístupem způsobuje dítěti (nebo i skupině dětí) pocit ponížení, strachu a trvalého neúspěchu.

Školní poradenská pracoviště (ŠPP) a pedagogové středních škol mnohdy řeší problémy zletilých žáků, ať už jsou výchovné, výukové, sociální, či přímo existenční, a právě na tuto problematiku se zaměřuje následující článek, který je určen především pracovníkům ve vedení škol. Jeho cílem je poukázat na náročnou úlohu pracovníků ŠPP v kontextu vymezené problematiky a nabídnout způsoby, jak může vedení pracovníky ŠPP podpořit. Vycházím přitom ze svých zkušeností konzultantky na Rodičovské lince, kam se občas pedagogové nebo rodiče mladých zletilých obracejí, opírám se však také o informace z rozhovorů, které jsem vedla s několika pracovníky školních poradenských pracovišť.

Ve svém článku se zaměřím na roli a možnosti školních poradenských pracovišť a pedagogů středních škol v případech, kdy řeší problémy (výchovné, výukové, ale také sociální a přímo existenční) svých zletilých žáků. Vycházím z vlastních zkušeností konzultantky na Rodičovské lince, kam se občas pedagogové s touto problematikou obracejí. V souvislosti se školou jsou to také často rodiče, kdo řeší na Rodičovské lince problémy svých zletilých dětí se záškoláctvím, neprospěchem či putováním z jedné školy na druhou. Opírám se však také o informace z rozhovorů, které jsem vedla s několika pracovníky školních poradenských pracovišť.