Dyslexie a kreativita

Na základě výsledků zahraničních výzkumů, které naznačují souvislost dyslexie se zvýšenou kreativitou a spojují ji s ní (například Everatt, 1997; Everatt et al., 1999; Kapoula et al., 2016; Martinelli, Schembri, 2013; Wolf, Lundberg, 2002), byly také v našich podmínkách realizovány dvě navazující výzkumné studie s různými věkovými skupinami, zadané katedrou psychologie FF UK v Praze (Brancuská, 2012; Brancuská, 2016). V obou případech byl pro srovnání skupin participantů - jedinců s dyslexií a bez dyslexie - zvolen Torranceho figurální test tvořivého myšlení. Jedná se o psychodiagnostickou metodu mapování kreativity myšlení jedince s využitím figurální formy zpracování, která pro participanty s dyslexií nepředstavuje a priori znevýhodnění oproti respondentům intaktním (s podmínkou zachování ústně zadávaných instrukcí k práci).

Administrace testu zahrnuje tři kresebné úlohy, jejichž námět a forma zpracování jsou hodnoceny ve čtyřech stanovených oblastech - fluenci (produkci odpovědí v daném čase), flexibilitě (schopnosti aplikace a střídání myšlenkových vzorců), elaboraci (rozvinutí myšlenkové představy a její doplnění detaily) a především originalitě (schopnosti otevřené mysli a následné produkci tematicky zajímavých a neobvyklých námětů). Respondent v rámci zadání a dle vlastní fantazie vymýšlí, tvoří či dotváří zajímavé a nevšední kresebné náměty. V obou výzkumných studiích byl také dle možností identicky zachován výzkumný design, který následně umožnil další zajímavá srovnání v rámci jednotlivých věkových skupin.

První výzkumná studie, zpracovaná formou diplomové práce s názvem „Pozitivní aspekty“ dyslexie, se soustředila na studenty středních škol s věkovým průměrem 18 let. Výzkumný soubor tvořilo 67 jedinců s dyslexií a 67 jejich intaktních protějšků (z toho 108 chlapců a 26 dívek). Porovnáním dosažených hladin cílové a kontrolní skupiny ve třech stanovených oblastech - originalitě, elaboraci a poskytování nestandardních a neobvyklých odpovědí - měla být potvrzena (respektive vyvrácena) domněnka, že jedinci s dyslexií vykazují signifikantně vyšší skór ve všech třech oblastech. Předpoklad častějšího poskytování nestandardních a neobvyklých odpovědí jedinců s dyslexií byl v této studii ověřován pomocí mapování výskytu tzv. „neidentifikovatelných kreseb“.

Tyto „neidentifikovatelné kresby“ chápeme jako kresby, které podle původního manuálu nelze pro „neuchopitelnost“ zařadit do standardního hodnocení Torranceho figurálního testu tvořivého myšlení - nelze zcela pochopit přesný záměr autora (někdy například vzhledem k chybějícímu názvu). Tyto kresby však vykazují současně i „jakousi“ (byť obtížně uchopitelnou) kreativitu a cílenou zaměřenost myšlení, „prokazatelný“ (mnohdy abstraktní ) obsah a vysokou originalitu (kresby se ve výzkumném souboru nikdy neopakují). Specificky pojaté názvy mnohdy doplňují a zpřesňují tvůrčí záměr autora. Tyto kresby se v části výzkumného souboru - u studentů gymnázií s dyslexií - vyskytovaly častěji než u jejich intaktních protějšků. Přestože se nejednalo o statisticky významný rozdíl, je patrná jasná tendence vyššího výskytu těchto kreseb u osob s dyslexií. Současně však studenti s dyslexií vykazovali v souladu s běžně popisovanými symptomy také vyšší chybovost (produkci kreseb, které nesplňují zadání, a nelze je tedy hodnotit) než studenti z intaktní populace. Následující ukázky zobrazují některé z tzv. „neidentifikovatelných kreseb“, které ztvárnili jedinci s dyslexií.

Celkové výsledky první výzkumné studie neprokázaly statisticky významný rozdíl mezi skupinami, naznačily však výraznou tendenci vyššího skórování participantů s dyslexií ve stanovených oblastech, především v originalitě, která je nosnou složkou kreativity myšlení. Nalezené výsledky jsou v souladu s předchozími výzkumnými zjištěními, kdy nebyla prokázána signifikantně vyšší míra kreativity myšlení ve skupině s nižším věkovým průměrem - u dětí. Ve skupině širokého věkového rozpětí dospělých pak signifikantní rozdíl vyššího skórování osob s dyslexií nalezen byl (Everatt et al., 1999). Náš výzkumný soubor stojí věkovým průměrem mezi těmito dvěma skupinami a bylo vypočítáno, že by byl statisticky významný rozdíl nalezen v případě více než dvojnásobného navýšení počtu respondentů ve výzkumném souboru.

Druhá výzkumná studie byla realizována formou rigorózní práce s názvem „Dyslexie a kreativita“. Tentokrát jsme se soustředili na již dospělé jedince s dyslexií - ve vývojovém období rané a střední dospělosti (a jejich intaktní protějšky) ve věkovém rozpětí 19-40 let. Výzkum proběhl v prostředí českých vysokých škol, do studie byli zařazeni také již aktuálně pracující absolventi vysokých škol.

Předpoklad častějšího poskytování nestandardních a neobvyklých odpovědí jedinců s dyslexií jsme tentokrát ověřovali pomocí mapování výskytu tzv. „nestandardních kreseb“, které jsme si nad rámec standardního hodnocení vymezili ve dvou základních kategoriích:

Srovnání cílové a kontrolní skupiny prokázalo statisticky významný rozdíl v oblasti frekvence výskytu tzv. „nestandardních kreseb“ a také v oblasti mapování originality v podskupině respondentů technických oborů vysokých škol. V celkovém srovnání cílové a kontrolní skupiny dosáhli jedinci s dyslexií vyšších (byť nesignifikantních) skórů ve srovnání s jedinci z intaktní populace. Míra chybovosti (kreseb, které se odchylují od zadání) se jevila v této věkové skupině u jedinců s dyslexií jako vyrovnanější ve srovnání s respondenty bez dyslexie.

Po sloučení obou výzkumných souborů (studentů středních škol i vysokoškoláků a dospělých) byl nalezen signifikantní rozdíl mezi skupinami v oblasti originality, kdy jedinci s dyslexií dosáhli statisticky významně vyšších skórů než jedinci intaktní . Také mapování oblasti elaborace obou skupin výzkumného souboru odhalilo tendenci vyššího skórování osob s dyslexií v porovnání s jejich intaktními protějšky. Výsledky obou výzkumných studií se tedy rámcově shodují s Everattovými závěry i zjištěními Martinelliho a Schembriho (Everatt et al., 1999; Martinelli, Schembri, 2013), kdy byl ve skupině vyššího věkového průměru dospělých nalezen signifikantní důkaz vyšší míry kreativního myšlení jedinců s dyslexií ve srovnání s intaktní populací.

Kapoula a kolektiv přinášejí zkušenosti z francouzského a belgického prostředí a upozorňují v tomto kontextu na výrazný vliv vzdělávací (výukové a výchovné) koncepce konkrétního typu školy. Styly a typy jednotlivých výukových programů (i efektivita jejich zaměření k cílenému rozvoji kreativního potenciálu jedinců s dyslexií) se mohou významně lišit. Tuto skutečnost pak vnímají jako přímo související s mírou zjištěné kreativity myšlení respondentů s dyslexií v konkrétních školských zařízeních (Kapoula et al., 2016).

Na základě nalezených výsledků našich výzkumných studií lze každopádně (také v souladu s prezentovanými zahraničními výzkumy) tvrdit, že jedinci s dyslexií nesporně disponují specifickým kreativním potenciálem. Tyto výjimečné kreativní schopnosti osob s dyslexií je možno chápat jako úspěšnou kompenzační strategii vzhledem ke konkrétním obtížím, především ale jako samostatnou oblast rozvoje individuálního talentu. Mnohé vysoce tvořivé náměty kreseb, které jsme v průběhu testování zaznamenali, i jejich netypické a velmi originální ztvárnění a vysvětlení - komentáře - jsou toho důkazem. Ukázky nabízejí několik příkladů vysoce originálních kresebných námětů participantů s dyslexií.

Věříme, že informace z empirických studií mohou být inspirací v praxi vedoucí k podpoře vnímání vlastní kompetence a uvědomění si silných stránek jedinců s dyslexií napříč věkovými kategoriemi. „Jinakost“ či lépe řečeno originalita, která je lidem s dyslexií vlastní, jejich specifický způsob myšlení v obrazech a souvislostech i globální uvažování se mohou stát odrazovým můstkem k rozvoji jejich talentu. Nejen na poli vědy a v uměleckých kruzích se pohybuje vysoké procento úspěšných jedinců s dyslexií. Ti se nejen vyrovnají svým spolupracovníkům, ale v mnohém je dokonce předčí právě v odlišných způsobech a cestách nahlížení skutečnosti, uvažování, hledání a nalézání originálních řešení.

V souvislosti s rozvojem kreativních schopností osob s dyslexií se bezesporu jeví významným jak vliv konkrétní formy vzdělávací koncepce, tak současná angažovanost jednotlivých pedagogů, kteří s žáky a studenty pracují. V oblasti poradenské práce na poli dyslexie pak zůstává cílem stavět na tom, co „je dobré“, co se daří (nejen zmírňovat deficity). Je třeba hledat možné cesty a způsoby, jak se učit jinak, i konkrétní formy a možnosti rozvoje nevšedního tvůrčího potenciálu. Pevně věříme, že vzrůstající míra poznatků ve sféře výzkumu dyslexie přinese současně také vyšší míru informovanosti veřejnosti a pomůže jedincům s dyslexií snadněji nalézat jejich místo v životě, efektivně (a s podporou okolí) využívat jejich specifických schopností.