Rodiče a učitelé jsou na jedné lodi

Věřím tomu, že existují rodiče, kteří obešli deset základních škol a všude projevili zájem o zápis (ne o přijímací řízení!). Jenže to by snad mohli zvládnout v Praze, Brně a několika největších největších městech, na vesnici nebo v menších městech ani tolik škol není k dispozici. Navíc jsou to školy, ne rodiče, kdo připravuje lákavý program pro děti a snaží se tak rodiče přesvědčit, aby je přihlásili právě k nim. A kdyby všechny školy a všichni učitelé elementaristé byli srovnatelně vysoce kvalitní a dostatečně vstřícní k potřebám všech dětí, nemuseli by rodiče hledat nejvhodnější školu ani by nemuseli uvažovat o odkladu. Ve Finsku se to podařilo (rozhodně ne kritikou rodičů, ale zlepšováním kvality učitelů a škol) a rodiče prý volí bez problému školu v místě bydliště.

Vstupem do školy se prakticky zabývám přes čtyřicet let, takže je možné, že mi už schází tvořivost vymýšlet „objevy“, které znovu a znovu dělají ti, kteří v životě neřešili odborně ani jednu zralost, a že jsem tedy v zajetí letitých odborných stereotypů. Pravda, ne těch ze šedesátých let, ale z osmdesátých nebo devadesátých. Ty jednoznačně říkají, že dívat se na školní zralost pouze prizmatem dítěte, tedy jakési jeho osobní zralosti nebo připravenosti, neodpovídá nejen současným odborným pohledům, ale ani skutečnosti. Zjednodušeně řečeno se totiž lze na stejnou problematiku podívat přes pomyslnou zralost a připravenost přijímající školy a jejích učitelů.

Proč jinde ve světě neřeší problematiku odkladů? Protože jsou všechny děti i rodiče úžasní? Ty svatá prostoto! Spočívá to jen v tom, že jsou školy nastavené přijmout do povinného vzdělávání všechny děti (u nás je to ještě jednodušší, protože máme dokonce povinnou docházku do školy, proto úplně stačí, aby rodiče své dítě zapsali). Primárně nezkoumají, jestli jsou děti zralé, nebo nezralé, připravené, nebo nepřipravené. A rodiče to vědí. Tento přístup škol je totiž i u nás první krok k naplnění inkluze v praxi. Jediné ospravedlnění pro všelijaké „zkoušení“ je v tom, že lze rodičům doporučit, na čem by mohli ještě zapracovat. Jenže to už stejně zpravidla validněji vědí od učitelek mateřských škol. V některých státech se zabývají otázkou školní zralosti až v první třídě. Důvod je pochopitelný. Pro nezralé nebo méně připravené dítě (a jeho rodinu) je třeba hledat a vytvářet vhodná individuální pedagogická opatření podle konkrétních signálů z problémových oblastí. Ale je nemyslitelná představa, že by dítě nenastoupilo. Svádět vysoké počty odkladů u nás na pohodlnost a sobeckost rodičů či módnost tohoto opatření je „nefér“ a nepostihuje to jádro otázky, byť uznávám, že i tak někteří rodiče uvažují.

Myslet na zájmy instituce je legitimní a slušné (neboť i v ní pracují stejní lidé, jako jsme my), ale nelze jim zcela podřídit možnosti objednavatelů a plátců služeb, a to i přesto, že ti někdy mají tendenci komplikovat i jednoduché věci. Věřím, že se shodneme, že instituce jsou pro lidi - a ne naopak. I já tedy souhlasím s tím, že existuje termín pro podání žádosti o odklad do konce května. Věřím však, že stejně závazné bude, že škola sdělí s ještě větším předstihem, kdo bude vyučovat v první třídě, jaké jsou jeho pedagogické představy a jak bude prakticky postupovat, zejména v kolizních situacích. Věřím, že už jen toto sdělení by snížilo počty odkladů.

Pokud chceme prospěšnost posunutí zápisu zdůvodňovat skutečně se zvyšující zralostí dítěte v průběhu několika měsíců, pak bychom pro tuto agendu měli vyhradit poslední týden v srpnu a první v září, kdy děti budou z hlediska vstupu do školy nejzralejší a odborná predikce úspěšnosti při školním vzdělávání nejspolehlivější. Soudím, že ve stávajících podmínkách poradenství nelze stihnout vyšetřit všechny děti, pokud by si učitelé a rodiče vzpomněli skutečně až v dubnu. I když na druhé straně institut dodatečného odkladu hned na začátku školního roku může případně napravit starost, když se odklad v souvislosti s posunem zápisu nestihne včas.

I já myslím na to, co bude s dítětem za pár let. Proto také upozorňuji rodiče šikovných dětí, kteří žádají o předčasný vstup, aby se pokusili představit si situaci za pět šest let. Je reálné, že jejich dítě bude dostatečně sociálně i tělesně vyspělé, aby drželo krok s vrstevníky? Nebude muset na dosažení úspěchu vynakládat zbytečně moc energie? Zbude mu dost času na volnočasové aktivity a hraní? Bude si mít s kamarády ve třídě o čem povídat? Analogicky proto uvažuji i o tom, že po odkladu bude dítě maturovat o rok později. Tato situace mi však nepřijde srovnatelně složitá.

Ovšem současně prosím i o uznání významu aktuální situace. Dítě, které nastoupí přesně v termínu, sice skončí maturitou v osmnácti a střední škola nebude muset řešit některé uváděné problémy s omlouváním absencí nebo přezouváním, ale dojde až k této metě? „Nezasekne se“ i nepatrně méně zralé a současně mladší dítě v české škole hned na začátku? „Neotrávíme“ jeho vzdělávací cestu jen proto, že od září první třídy bude hodnocené jako méně úspěšné, že bude muset překonávat neúměrné množství překážek, že si nebude moci hrát a dostatečně odpočívat? Snažíme se argumentovat vyšší zralostí za tři měsíce, které dělí lednový a dubnový zápis, a přitom nebereme v potaz roční rozdíl mezi dítětem narozeným 1. září a dítětem narozeným 31. srpna.

Úspěch, radost, únosné a úspěšné překonávání překážek, bezpečí a dobré sociální vztahy jsou dnes legitimní požadavky. Pokud je někdo dokáže naplnit pro všechny děti ve škole, nebudeme odklady za nějaký čas (až rodiče pochopí, že to tak ve škole opravdu je, zatím velmi dobře vědí, že jen někde, a nevědí vždy dopředu kde) potřebovat vůbec nebo je vrátíme tam, kde byly před čtyřiceti roky, tedy na dvě tři procenta. A ukáže se, že ona „módnost“ nebyla vyvolána pohodlnými a línými rodiči, ale především celkovým nastavením vzdělávacího systému. Ani poradenské instituce nebudou muset být tak opatrné jako dnes, protože budou vědět, že nebudou mít v září a říjnu množství „nezralých“ klientů z prvních tříd.

Za zcela nevhodné pokládám řešit všechny problémy institucí, které jim způsobují „nezodpovědní“ klienti, nějakým novým předpisem. Je vhodnější hledat a volit jiné přístupy, např. rodiče i děti vychovávat, komunikovat s nimi, praxí je přesvědčovat o výhodnosti navrhované cesty. Copak se nedokážeme domluvit s téměř dospělým člověkem, který studuje střední školu a je s to přijmout, že on sám se svobodně rozhodl pro dokončení studia, a musí proto respektovat nastavená pravidla, včetně toho, že se bude ve třídě přezouvat. Podobně bychom však měli snést, že někdo něco poplete, zapomene, nebo se dokonce chová trochu nevychovaně. Předpis vždy navýší papírování, možnost stížnosti, odvolání apod., takže se v důsledku kýžený efekt úplně nedostaví nebo je zbytečně nákladný.

Učím na vysoké škole. Neumím si představit, že bychom studenty neustále kontrolovali, že bychom jim nedůvěřovali a podezírali je. Dokonce se k nim ani nechováme infantilně. A to jsou stejně staří jako maturanti s odkladem. Jestliže to snad nějaká střední škola dělá, pak by takový přístup vadil i mladším studentům, nejen dvacetiletým maturantům. My se k nim chováme jako ke zcela dospělým, přesto jsme neustále nastaveni na to, pomoci jim při řešení problémů.

Dlouhodobě zastávám názor, že rodiče a učitelé jsou v určitém období na jedné lodi. Je to jako v každém jiném partnerském vztahu, občas musíme skousnout něco, co se nám úplně nelíbí. Vzhledem k tomu, že máme stejný cíl, kterým je nejlepší vzdělání dětí, ani nám nic jiného nezbývá. Nicméně vhodné je začít vždy od sebe. Věřím proto, že příští doporučení ke školní zralosti budou směřovat mnohem víc k samotným školám a učitelům.