O digitálních hrách mimo hráčskou komunitu, tedy mezi rodiči, učiteli a širokou veřejností, slyšíme nejčastěji s negativní konotací. Dítě hraje, protože chce poznávat nové věci, chce zažít úspěch, odreagovat se, zabavit se. Pokud je hraní takto motivováno, jedná se o poměrně neškodnou formu trávení volného času (do té míry, do jaké trávení většího množství času před obrazovkou může být neškodné). Většina dětí i dospělých je schopna udržet hraní v takových hranicích, aby nezasahovalo do jejich běžného života a negativně je neovlivňovalo. Jak jsme však uvedli v minulém příspěvku 1) , dle zjištění našeho rozsáhlého výzkumu tyto hranice 3,7 % dospívajících udržet nedokázalo, a můžeme je tak označit za závislé na hraní digitálních her.
Jak pomoci závislému na hraní digitálních her?
Mgr.
Helena
Pipová
doktorandka na Univerzitě Palackého v Olomouci, školní psycholožka
Mgr.
Jaroslava
Suchá
výzkumnice, doktorandka na Univerzitě Palackého v Olomouci
PhDr.
Martin
Dolejš
Ph.D.
výzkumník, odborný asistent na katedře psychologie FF UP
Někdy může dojít k samovolné úzdravě třeba tím, že do života hráče vstoupí nový koníček, práce, vztah. Ve většině případů je však nutné přikročit k aktivnímu vyhledání léčby. Pokud označujeme hraní her za závislost, nastává zde těžko překonatelný problém, stejně jako je tomu u dalších behaviorálních závislostí. V tomto případě se jedná o fakt, že bez internetu a online světa se v dnešní době prakticky nedá fungovat. Pokud je toho jedinec schopen, může se přistoupit ke kontrolovanému užívání, kdy se pevně stanoví čas a dny, které jedinec věnuje hře, a to například pomocí aplikací měřících dobu hraní.
Základem psychologické léčby je individuální psychoterapie, kterou poskytne psycholog či psychoterapeut. V terapeutickém vztahu se pak pracuje na režimu dne, změně životního stylu, nalezení nových možností trávení volného času, pochopení samotného problému a jeho dopadů a výhod, které s sebou přinese abstinence. Vhodnou variantou je také rodinná terapie, kdy je třeba vyřešit problémy v rodině a napravit vztahy a fungování rodiny, stejně jako rodinu vzdělat o herním světě. Významné je zde také společné trávení volného času jiným způsobem než před obrazovkou.
V České republice bohužel zatím neexistují střediska pro léčbu závislosti na hraní digitálních her, jako je tomu v některých asijských zemích, kde se s klientem pracuje intenzivně, včetně zařazení pracovní terapie. Využít lze síť adiktologických ambulancí v České republice, které můžeme najít i v menších městech. Odborníci věnující se této klientele by měli být v dané oblasti erudovaní, znát herní žánry, mechanismy her, fungování jednotlivých typů her. Taková znalost na straně odborníka pomáhá klientovi zažít pocit, že mu odborník rozumí a orientuje se v oblasti, která je klientovi tak blízká. To dále vede k lepší spolupráci, a tedy lepším výsledkům v léčbě.
Příklady postupů užívaných při léčbě:
*
Úspěch léčby začíná v bodě, kdy si je hráč schopen přiznat svou bezmocnost nad hraním a přestává popírat, bagatelizovat a racionalizovat svůj problém, obviňovat se, útočit.
*
Jednou aktivitou, kterou může provádět odborník či blízká osoba, je spočítání, kolik času hráč celkově stráví digitálními hrami, a to nejen hraním samotným, ale také streamováním, chatováním se spoluhráči apod.
*
Po zjištění, kolik času jedinec hrami stráví, následuje zhodnocení, o jaké jiné aktivity, vztahy a příležitosti se tak hráč ochuzuje.
*
Jedním z nejzásadnějších momentů, který je důležitý nejen v léčbě, ale především při prevenci, je plánování hraní a dalších aktivit, které se musejí řádně dodržovat.
*
Odborník také prozkoumává mechanismy a zvyky spojené s hrou a tyto rituály postupně začíná pozměňovat.
*
Stejně jako u jiných závislostí je důležité vyřešit problémy, které nadměrné hraní způsobilo, aby jedinec mohl začít znovu, lépe.
*
Vhodné je také zařazení psychoedukace (charakteristika a vysvětlení působení her), aby hráč pochopil mechanismy her i herní průmysl.
Poměrně hodně pozornosti je věnováno primární prevenci užívání alkoholu, tabáku a drog u dětí a dospívajících. Oblast digitálních her je novou oblastí a zaslouží si velkou pozornost. Prevence jak ve vzdělávacích institucích, tak na straně rodičů může ušetřit obrovské množství energie a trápení spojeného s řešením již vzniklého problému, kterým může být právě diagnóza závislosti na hraní digitálních her u dítěte.
Příklady preventivních doporučení pro rodiče:
*
Časová dotace herního času by mohla vypadat následovně: 20–30 minut za den pod dohledem rodičů u dětí ve věku čtyři až šest let, jedna hodina za den u starších dětí a dvě hodiny za den u dospívajících. Během víkendu nebo svátků může být doba hry zvýšena na jednu až tři hodiny za den. Je také vhodné zařadit minimálně jeden nebo dva dny týdně bez her.
*
Děti by se hraní neměly věnovat v noci a před spaním. Hraní v této denní době má za následek únavu během denních aktivit. Dítě by také nemělo hrát během snídaně, oběda (stravování).
*
Herní zařízení a počítače by měly být umístěny ve společných místnostech, jako je obývací pokoj, ne v pokoji dítěte, aby bylo snáze kontrolovatelné, co dítě či adolescent na počítači dělá a jak dlouho na zařízení pobývá.
*
Rodiče by měli podporovat jiné koníčky a nabízet dítěti další alternativy trávení volného času. Zde je důležitý vlastní příklad rodičů. I když v dnešní době může být náročné najít prostor na společný rodinný čas a jiné aktivity než před obrazovkou, jedná se o nejúčinnější prevenci.
*
Herní svět by se neměl stát jediným místem, kde má dítě přátele a zažívá úspěch. Důležitá je podpora reálných vztahů a příležitostí, kde může dítě zažít úspěch a pochvalu rodičů.
*
Pomocí takzvaného ratingu PEGI, tedy minimálního věkové doporučení, které je uvedeno u každé hry, mohou rodiče zjistit, zda hra odpovídá věku dítěte či adolescenta. Dle tohoto hodnocení existují hry pro děti od 3, 7, 12, 16 a 18 let. Je třeba dbát na to, aby děti a dospívající nehráli hry pro dospělé.
*
Přínosné je také to, když se rodiče zajímají o to, jakou hru jejich dítě a dospívající hraje, chtějí poznat prostředí hry a nechat si o této hře od dítěte vyprávět. Rodiče by si měli zjišťovat informace o hrách, které dítě či dospívající hraje. Mohou také hrát „kontrolovaně“ spolu s dítětem či s adolescentem.
*
Komunikace jako omílaný, ale velmi důležitý základ vztahů platí ve vztahu s dospívajícím hráčem dvojnásobně. Rodič se může s dítětem bavit obecně, povídat si s ním o jeho emocích, o důvodech k hraní, o myšlenkách a pocitech spojených s hraním či se zeptat na jeho oblíbenou hru a její smysl.
*
Rodiče by se také měli zajímat o to, kolik financí dítě investuje do vybavení a her, a hlídat finance, které dítěti poskytují.
*
Nastavení hranic a jejich dodržování je zásadní zejména u dětí do 15 let. Pokud je dítě doma samo, je možné omezit přístup k internetu apod.
Vznik článku byl podpořen projektem IGA_FF_2019_001.
ZDROJE
*
SUCHÁ, J., DOLEJŠ, M., PIPOVÁ, H., MAIEROVÁ, E. a P. CAKIRPALOGLU. Hraní digitálních her českými adolescenty. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2018.
1) Poznámka redakce: Jedná se o článek Studie na téma digitálních her u českých adolescentů ve Školním poradenství v praxi č. 4/2019.