PhDr. Martin Dolejš, Ph.D.

O digitálních hrách mimo hráčskou komunitu, tedy mezi rodiči, učiteli a širokou veřejností, slyšíme nejčastěji s negativní konotací. Dítě hraje, protože chce poznávat nové věci, chce zažít úspěch, odreagovat se, zabavit se. Pokud je hraní takto motivováno, jedná se o poměrně neškodnou formu trávení volného času (do té míry, do jaké trávení většího množství času před obrazovkou může být neškodné). Většina dětí i dospělých je schopna udržet hraní v takových hranicích, aby nezasahovalo do jejich běžného života a negativně je neovlivňovalo. Jak jsme však uvedli v minulém příspěvku 1) , dle zjištění našeho rozsáhlého výzkumu tyto hranice 3,7 % dospívajících udržet nedokázalo, a můžeme je tak označit za závislé na hraní digitálních her.

Hraní digitálních her je v celosvětově jednou z nejoblíbenějších aktivit u dětí a dospívajících (v České republice je nehraje pouze 28,40 % adolescentů). Následující článek na tento trend navazuje a představuje studii na téma digitálních her (gaming) u českých adolescentů realizovanou výzkumníky z Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s mnoha školami v České republice, díky kterým tento článek právě držíte v rukou nebo ho čtete na obrazovce počítače, tabletu či mobilu. Na těchto zařízeních a dalších tráví dospívající zásadní část svého času, přestože by v tomto období měli co nejvíce času prožít venku, s kamarády, rozvíjet své pohybové dovednosti, učit se komunikovat spolu navzájem a také trávit společný čas s rodiči. Reprezentativní sběr dat zahrnuje 3 950 dospívajících ve věku 11–19 let z gymnázií, středních a základních škol všech krajů České republiky.