Slovo do pranice aneb Jak na učení, na dělení do skupin a inkluzi

Přitom řada škol funguje nejen normálně, ale i vzorně, učitelé – občas posměšně zvaní idealisté – dál přemýšlejí a hledají nejlepší způsob předání učiva svým svěřencům, připravují neotřelé hodiny a žáci je za to milují. Nezlehčuji obecně špatnou situaci ve školství, ale nemohu souhlasit s výkřiky typu: „Dostane-li učitel více peněz, zlepší se výuka, stane se z něj výborný učitel.“ Ne, takto to nefunguje. Mohu souhlasit, že jakmile škola dostane víc peněz na modernizaci výuky, může ji vylepšit. Ale dobrý učitel je dobrým učitelem, ať bere cokoli, a špatný učitel zůstane špatný i kdyby bral sto tisíc.

Nechci radit politikům ani expertům na školství, ale pro uklidnění situace je potřeba napravit staré křivdy rychlým splněním starých slibů.

Než se dají politici a experti do tzv. nových programů pro školství, nechte prosím učitelům čas vydechnout. Navštívila bych výborně hodnocené školy a podívala se, proč to tam klape, proč jsou rodiče spokojeni. Dbala bych o co nejširší nabídku vzdělávacích programů, aby si rodiče mohli vybrat – přece už jsme jednou zažili srovnání do šedé, jednotvárné řady, které rozhodně nebylo příznivé širokému uplatnění na trhu práce doma ani v zahraničí.

Stejně tak nemohu souhlasit s výkřiky o lepšodětech a podobnými nesmysly. Jsme sice soukromá škola, ale přijímáme na stipendia romské děti, děti z nepodnětných a sociálně velmi slabých rodin, děti, jejichž matka samoživitelka se ocitla v hmotné nouzi. Při správném přístupu ožijí a zvednou se i ti, nad kterými základní škola třeba lámala hůl. Pokud jsem si dělala analýzu při zakládání školy, co nejlépe funguje v rámci kolektivní výuky, vyšlo jednoznačně, že děti se cítí dobře při výuce obtížných předmětů ve skupině dětí stejné úrovně. Pár let jsme se trápili s neúspěšnou matematikou. Ti rychlejší byli zoufalí, že pomalejší neustále nechápou, pomalejší získávali stále větší a větší fobii v předmětu, kde byli soustavnými outsidery. Tak vznikl nápad dělit matematiku nejprve podle zájmu studentů, později podle vztahu k matematice a dosažené úrovně porozumění a tak vznikla skupina matematika pro život (gymnaziální učivo v jednoduché podobě, přizpůsobené studentům), druhá skupina představovala klasickou matematiku a první skupina matematiku pro ty, které skutečně zajímá a chtějí z ní maturovat. Ideální dělení pro tři i více paralelek v ročníku. Tam, kde je jedna třída, vznikají skupiny jen dvě, pro ty, kteří si myslí, že jim matematika nejde a mají z ní strach, a pro ty, které matematika baví. Samozřejmě je potřeba připravit i učitele na různou metodiku a různý přístup. První skupinu se strachem z matematiky je potřeba nejdříve strachu zbavit a to se daří.

Stejně jsme připravili výuku jazyků. Nemůže vedle sebe prosperovat pokročilý student a začátečník, proto se dělají rozřazovací zkoušky z jazyků, abychom zjistili, na jaké úrovni žáci jazyk zvládli. Pozor, není to dělení na horší nebo lepší – to v žádném případě. Ale začátečník potřebuje jinou metodiku než student, který už se v základu domluví.

Od začátku školy jsme otevřeni žákům s různými poruchami (a nejen poruchami učení), kterých máme opravdu hodně. Byli jsme před čtvrtstoletím první, kteří se těmito vadami do hloubky zabývali. Asi nikdo už nebude pamatovat, že v té době se běžně myslelo, že pubertou poruchy učení zmizí.

Filozofií školy od počátku bylo vyjít maximálně vstříc individualitě dítěte – znáte to, někdo je rychlý a třeba i trochu zbrklý, někdo pomalý, ale uvážlivější, někdo potřebuje stálou podporu, někdo raději vše objeví sám. S inkluzí máme tedy bohaté zkušenosti a víme, že je potřeba zacházet se zařazenými dětmi citlivě. I ony musejí mít ve své skupině dostatek možností k úspěchu a možnosti sebeuplatnění a to je pro učitele hodně práce navíc.

Jiná pohnutka byla pro oddělení českého jazyka a literatury do dvou oddělených předmětů. Jako češtinářce mně toto spojení vždy vadilo, společná známka nebo hodnocení nemohly postihnout nuance té které složky. Český jazyk se vyučuje stejně jako kterýkoli jazyk a má mít i v mateřštině „konverzační“ část neboli umění mluvit, formulovat své myšlenky, vyjadřovat argumenty. Vznešeně nazváno, součástí českého jazyka se stala rétorika a samozřejmě i rétorika psaná, tedy sloh. Literatura se učí jako ostatní umělecké předměty – dnes se pochopení předestřeného problému říká čtenářská gramotnost. Orientaci ve vývojové fázi literatury jsme obohatili tzv. interpretací – tj. porozuměním nejen literárním, ale i divadelním a filmovým dílům. Je to i jedna z nauk o životních problémech, postojích a úzce souvisí s filozofií i historií. Opět o čtvrt století dříve, než se o této potřebě začalo veřejně mluvit. Naši učitelé se museli hodně učit, ale vybrali jsme takové, kteří to dělali rádi.

Jiné dělení předmětů je prostě početní. Jestliže máte dobře připravit a pokud možno individuálně a názorně dětem vštípit dovednosti ve výchově ke zdraví a kapitoly člověk a svět práce, nemůžete na to mít plnou třídu. Pak by se tato zajímavá oblast vlastně zvládala spíše frontálně, maximálně skupinově a ne každý by při hodině mohl projevit svou dovednost. Sem patří i dovednost vaření či stolování. Každá hodina musí mít pro každé dítě smysl a musí mu umožnit se projevit. Jinak by se stala pouze nudným a formálním přívažkem ostatních předmětů. Podle zájmu jsou půlené i hodiny estetických předmětů. Při hospitacích jsem viděla skvělé hudební výchovy i velmi tvůrčí výtvarné dílny. A samozřejmě se dělí třídy při tělesné výchově na skupinu dívek/chlapců (a jsem trochu překvapená, že ještě nikdo ze strážců genderové rovnosti proti tomu neprotestoval :)).

Volitelné předměty mají tu výhodu, že se zde setkávají malé skupinky žáků motivované stejným zájmem napříč ročníky, i když určitá vyváženost věku je nutná.

Jako výběrové gymnázium jsme zůstali stranou nevyváženého, impulzivního a neprofesionálního začlenění dětí s nějakou poruchou do běžných tříd. Nejsem speciální pedagog, abych mohla hodnotit dopady těchto kroků, jako rodič bych velmi váhala, zda mám své dítě vystavit každodenním stresům ve třídách, které na to nejsou absolutně připravené. Když jsme kdysi přijímali jakkoli postižené dítě, měli jsme po přijímacích zkouškách první třídní schůzku, kde jsme na nového spolužáka taktně upozornili a rozebrali, co od rodičů budeme chtít. Pak bylo potřeba najít vhodnou příležitost a vysvětlit dětem, co to obnáší, najít dobrovolné spolupracovníky z řad spolužáků (pro slepou dívku, pro vozíčkáře – tenkrát asistenti neexistovali) a především jsme je museli naučit brát takového spolužáka normálně. Hodně úsilí a práce, ale vyplatilo se.

V rámci celé skupiny handicapovaných se mi líbil model, který jsem viděla v Peru v malé soukromé škole poblíž Cuzca. Založili ji švýcarská návrhářka a francouzský architekt poté, co došli k přesvědčení, že jejich štědré dary pro obnovu školství nemají takový dopad, jak by si představovali. Založili malou školu s možností internátu a začali přijímat děti od tří let (obdoba naší mateřské školy) a školáky základní školy. Kdo si to může dovolit, zaplatí školné, kdo ne, učí se zdarma. Aby školu vůbec ufinancovali, založili v její těsné blízkosti krásný hotelový komplex, který vyzdobili díly peruánských umělců. Z tohoto výnosu se platí škola. Na výuku jazyků mají rozsáhlý projekt nabízející mladým z celého světa pracovat nejméně rok na škole zdarma, za ubytování v hotelu, stravu, kurzy španělštiny a malé kapesné. Všichni učitelé, se kterými jsme mluvili, to považovali za neocenitelnou zkušenost. Škola se skládala z několika pavilonů kolem velkého společného prostranství, kde byla školní jídelna pod širým nebem, několik hřišť a prostory s bohatou zelení a stínem před palčivým sluncem. Jeden pavilon mne zvlášť zaujal – pavilon pro tělesně a duševně postižené děti. Byly tam děti nejrůznější úrovně tělesných postižení až po pouze ležící dívku a nejrůznější mentální postižení. Přišli jsme v době hlavní, dvacetiminutové přestávky, kdy se všichni žáčci vyrojili ven a promíchali se (kromě nejmenších capartů, ti měli svoji zahrádku plnou hraček). Speciální pavilon má neuvěřitelné zázemí, pracují tu osobní asistenti žáků, odborní lékaři (docházejí třikrát týdně, logoped denně) a speciální pedagogové podle postižení dětí. Ty s jednoduššími vadami jsou sdruženy do malých skupin maximálně po pěti a z nich se i vybírá, kdo je po určitém pokroku přeřazen do běžné třídy.

Byla jsem z tohoto systému nejen nadšena, ale přímo jím fascinována. Od tří let se děti učí tři jazyky – mateřský jazyk kečua (chcete-li, peruánštinu), dobyvatelskou španělštinu a světovou angličtinu. Anglicky všichni oslovení mluvili perfektně – jejich současný učitel Ind byl na ně pyšný. A celá velká přestávka se odbývala bez viditelného dozoru, vše si zajišťovaly děti, včetně pomoci postiženým (a ke svačině se rozdávalo kakao).

Jsem přesvědčená, že toto je možná cesta postupného začleňování handicapovaných do běžných tříd, eventuálně zrušení separace postižených někde mimo tzv. zdravé děti. A ještě jeden postřeh – ať bohatí, nebo chudí, rozdíly nebyly vidět a všechny děti byly velmi zdvořilé, dalo by se říct dobře vychované, s velkou vnitřní sebekázní, ale zároveň velmi uvolněné. Všichni svorně pospolu – jen dva se lišili, ale pouze vzhledem – dvě poněkud bělejší blonďaté děti zakladatelů školy. Brali je jako samozřejmost.

(A ano, ptala jsem se i na platy, protože pár měsíců před naší návštěvou stávkovali učitelé veřejných škol v Limě, a moc jsem se omlouvala za netaktní dotaz. Odpověď byla kulantní – kromě učitelů v projektu berou víc než učitelé veřejných škol, takže důvod k nespokojenosti není.)

Odkaz na zmiňovanou školu: http://asociacionsolyluna.com/indexeng.html