V aktuálním školním roce završíme již 15 let fungování projektu Pomáháme školám k úspěchu (PŠÚ). Toto výročí je příležitostí pro bilanci dosavadních úspěchů i malé ohlédnutí do minulosti.
Projekt Pomáháme školám k úspěchu završil 15 let
PhDr.
Hana
Košťálová
programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu
Za vznikem projektu stála nadace rodiny Kellnerových. Byla prvním soukromým subjektem, který začal v takovém rozsahu podporovat veřejné základní školy v České republice. Nadace stojí za PŠÚ celých uplynulých 15 let a její přínos pro rozvoj projektu je v mnoha ohledech jedinečný.
1. Podporuje v Česku největší a stále rostoucí učící se komunitu pedagogů a škol zaměřenou na lepší výsledky učení i spokojenost každého žáka.
2. Podporuje rozvoj čtenářství a pisatelství v každém předmětu, protože chápe jejich význam pro učení, osobní život jednotlivce i pro demokratickou společnost.
3. Podporuje posilování autonomních místních kapacit pro pedagogické vedení skupin škol v územích a směřování k nějaké formě místní školské správy.
Začínat od dětí
Leccos z toho, co projekt zavedl a vyzkoušel, se následně propsalo do celého vzdělávacího systému. Například párová výuka; scénář 3S pro plánování, realizace a reflexe společného profesního učení; profese pedagogického konzultanta a role učitelského lídra; učící se skupiny či profesní učící se komunity uvnitř škol a napříč školami v územích; pozornost směrovaná k dopadu výuky na žáka; vývojově pojaté cíle pro rozvoj čtenářské gramotnosti a pisatelství ve čtenářském a pisatelském kontinuu, které byly převzaty do pojetí základní gramotnosti v revidovaném RVP ZV.
To nejpodstatnější se ale zatím nedaří přenášet za hranice projektové komunity: navyknout si, že pedagogická rozhodnutí mají vycházet z toho, co skutečně víme o učení dětí obecně a o učení našich konkrétních žáků v danou chvíli. Že mají být podložená a opírat se o nejlepší dostupná data a evidence.
Málo si v našem vzdělávacím systému klademe otázky, ke kterým se v edukačně vyspělém světě denně vracejí, když se ptají: „
Co se děje v myslích a srdcích našich žáků? A jak to víme?“
Od samého začátku projektu hledáme cesty k tomu, jak propojit profesní učení učitele s tím, co aktuálně potřebují jeho děti k tomu, aby – lépe než dosud – dosahovaly hodnotných a náročných cílů učení a aby jim při tom bylo ve škole dobře.
Měli jsme tehdy dlouholeté zkušenosti s tím, že se učitelé v kurzech dalšího vzdělávání učí důležité věci, které ale jen těžko uplatňují ve svých třídách. Učitelům se kurzy líbily, ale mnohdy „nenasedaly“ ani na potřeby dětí, ani na kontext školy a třídy. Nakonec z nich ve výuce zbývaly fragmenty, prvky. „Učím přírodovědu s prvky badatelství.“ „Využívám prvky RWCT při rozvíjení čtenářství.“ A podobně.
Proto jsme se při debatách o budoucím projektu v letech 2008–2009 rozhodli, že učitele jaksi přeskočíme v tom smyslu, že jim do projektu nenaplánujeme žádné konkrétní vzdělávání. V tom byl náš projekt takříkajíc bezobsažný. Místo vzdělávacího obsahu pro učitele pracoval s vizí zaměřenou na žáka a jeho učení, s vlastním hodnocením školy, které se k vizi vztahovalo, a s rozvojovými plány, které navrhovaly cesty k tomu, aby se škola k vizi vztahovala ve své každodenní praxi a na základě toho, co ví o svém aktuálním stavu.
Když se k projektu přidaly první školy, souhlasily s tím, že se budou pokoušet každodenní výukou i prací lídrů naplňovat vizi „Každý žák se učí naplno a s radostí“. Nikdo škole neříkal, jak to má vypadat a jak se to má dělat. Před školou stál úkol vyhodnotit si, jak je na tom: Jak moc žáků se opravdu každých 45 minut učí? S jakým zapojením a nasazením? Jak moc jsou cíle učení v hodinách náročné i vzrušující pro děti? A jak k momentální situaci přispívá naše výuka a naše lídrovská práce? Čemu se tedy potřebujeme učit, aby se více dětí v naší škole učilo lépe, s nasazením a s chutí?
Slýcháme otázku, jak v projektu rozumíme tomu, že se děti učí lépe. Podle nás to znamená, že dosahují cílů učení v lepší kvalitě. Dosahují náročnějších cílů učení. A více žáků než dříve dělá v učení viditelný pokrok – ideálně každé dítě.
Předpokladem pro dosahování cílů učení je zapojení dětí do učení. To může nastat, když jsou ve třídě a ve škole v pořádku vztahy, když cíle učení dávají žákům smysl a jsou pro ně přitažlivé a když učitel vyučuje tak, aby děti vnímaly, že mají na své učení dostatečný vliv.
Zapojení dětí do učení je většinou patrné na pohled: rozpoznáme, že děti jsou zaujaty věcí; slyšíme, jak se děti baví, když řeší učební zadání; vidíme, co vyprodukovaly.
Jak ale zjistit, nakolik se dítě přiblížilo k cíli učení? Zvláště ve čtenářství či pisatelství, což jsou disciplíny, které především ve výuce každého předmětu podporujeme?
Časem jsme se naučili tak zvané triangulaci důkazů o učení. Pracujeme s dětskými produkty, pracujeme se záznamy toho, co děti říkaly nebo dělaly v průběhu učení, a pracujeme s rozhovory, které se žáky nad jejich učením vedeme. Učíme se, jak tyto zdroje informací o učení analyzovat a vzájemně porovnávat a doplňovat, abychom si udělali co nejlepší představu o tom, jak na tom dítě s učením je a co se dále potřebuje učit, aby se blížilo k cíli učení.
Je to těžká interpretační práce postavená na analyticko-syntetickém myšlení. Učitel ji nedělá nikdy sám. Vždy se nad ní schází s kolegy. Jde o jedinečný okamžik hlubokého profesního učení: kolegové rozebírají materiály, které nasbírali. Ukazují na konkrétní místa a říkají, jakou v nich spatřují kvalitu a proč. Vedou tak zvaný náročný profesní rozhovor: vracejí se do materiálů, nabízejí jinou interpretaci i její zdůvodnění. Přemýšlejí o tom, co v učitelově výuce asi vedlo k tomu, že dítě se učilo úspěšně, popřípadě co mu v učení mohlo bránit.
V posledních letech jsme ke triangulaci přidali ještě další typ rozhovorů, který se netýká práce v konkrétní hodině. Má za úkol zjišťovat, jak se naši žáci ve škole cítí, nakolik jsou napojeni na třídní a školní společenství a jak vnímají výuku a učení. Takový typ rozhovoru přináší často překvapivé pohledy žáků; současně dává žákům najevo, že se s nimi počítá jako s těmi, jejichž hlas je slyšen a je brán vážně.
Všechno, co potřebujeme vědět o dobré výuce, už jako světová pedagogická komunita z výzkumů víme. Náročné je převést odborné vědění do každodenní praxe. Ta před nás staví komplexní výzvy dané konkrétní situací a podmínkami třídy, školy, lokality, proměnami společnosti. Jejich řešení nemůže být univerzální. Sem musí být nasměrováno profesní učení, které vždy probíhá v interakci s dalšími pedagogy – profesionály a drží se dětí a jejich učení.
O to usilujeme v projektu Pomáháme školám k úspěchu celých patnáct let. Děkujeme všem pedagogům, kteří se v naší komunitě sdružují a společně zkoumají učení dětí, a děkujeme Nadaci The Kellner Family Foundation za dlouhodobou osvícenou podporu.