Eduzměna: Učíme se ze zpětné vazby

Neexistuje jednotná definice školy jako učící se organizace. Koncept učících se organizací vznikl původně v podnikatelském prostředí jako nástroj na zvyšování efektivity fungování firem. Postupně si získával zájem i v jiných oblastech, včetně vzdělávání. Podle Dalina, Rolffa a Kleekampa¹⁾ je „škola jednotkou změny, neboť je to jediné místo, kde se setkávají požadavky společnosti a očekávání a učební potřeby žáků a učitelů. Každá škola je jedinečná. Musí se naučit, jak se učit. (…) Změny, které mají dopad na životy žáků, obsahují hluboké procesy učení, které mohou učitelé a ředitelé škol zvládnout jen tehdy, když se sami budou učit v týmech využívajících talent všech členů a ve škole jako organizaci zapojující všechny účastníky“. Školu, která je učící se organizací lze tedy charakterizovat jako „organizaci, která je schopná tvořivě reagovat na změny prostředí; organizaci, která je schopná realizovat kurikulární změny přímo na školách, rozvíjet zaměstnance a poskytovat jim supervizi, rozvíjet týmy, stejně jako řízení a organizaci; a v neposlední řadě organizaci, která má institucionalizované procesy stálého hodnocení školy“.

Jedním z přístupů k tématu škol jako učících se organizací je i model OECD rozvoje škol jako učících se organizací.²⁾ Nadační fond Eduzměna ve svém projektu na Kutnohorsku vychází právě z tohoto modelu, který definuje sedm základních dimenzí charakterizujících školy jako učící se organizace:

A právě na rozvoj těchto dimenzí se zaměřují opatření a nástroje, které v projektu Eduzměny připravujeme.

Jedním z důležitých předpokladů pro rozvoj učícího se prostředí a rozvoj sedmi dimenzí školy jako učící se organizace je podle nás budování reflektivity a reflexe v praxi škol a učitelů.

Reflektivitu v Eduzměně chápeme ve smyslu konceptu zkušenostně reflektivního učení. Již v roce 1938 definoval John Dewey reflexi jako „ohlédnutí se zpět přes to, co se stalo, tak aby byla extrahována síť významů, která je základním kapitálem inteligentního jednání pro další zkušenosti“.³⁾ V dnešní době a v kontextu pedagogické praxe bychom tuto definici mohli parafrázovat a chápat ji jako proces, během kterého si uvědomujeme, zpracováváme a vyhodnocujeme prožitky a zkušenosti z výuky a v návaznosti na to přizpůsobujeme a měníme svoji budoucí praxi a své jednání. Reflexe nám umožňuje vyhodnotit své aktivity z nejrůznějších hledisek a poučit se z toho, co se nám povedlo či nepovedlo. Rovněž propojuje teorii a praxi a je účinným nástrojem pro vlastní učení se a rozvoj pedagogů.⁴⁾

Rozvoj reflektivity a reflektivní praxe učitelů prostřednictvím různorodých nástrojů a postupů proto považujeme za jeden ze zásadních pilířů práce Eduzměny. Reflexe je průřezovým principem, který zavádíme do všech aspektů fungování Eduzměny: od práce interního odborného týmu a pracovních skupin, kde funguje jako integrální součást připravovaných opatření (rozvojových programů, metodických center a dalších), až po využívání reflexe jako samostatné aktivity tréninku zaměřeného na rozvoj reflektivity učitelů.

Zavádění reflexe výuky jako běžné součásti učení se žáků je jedním ze tří stěžejních předpokladů potřebných pro zvyšování kvality výuky na školách a pro dosažení naší vize: dětí učících se naplno, s radostí a rovnými šancemi a připravených na výzvy a příležitosti 21. století.