PhDr. Václav Mertin - strana 9

Kdy má ředitel školy skončit ve funkci? Nechme stranou situace zřejmé – že je povýšen, jde do penze, je odvolán, skončí mu funkční období a případně neuspěje v konkurzu, škola je zrušena, sloučena apod. Ty jsou asi nejběžnější. Nám však jde o ty případy, kdy si ředitel sám říká, že už by toho měl nechat. Nebo – v horší variantě – když si to říká okolí, spolupracovníci.

  V mateřské škole není adekvátní děti trestat PhDr. Václav Mertin, dětský psycholog, katedra psychologie FF UK Hledání odpovědi na otázku, jak malé děti trestat a zda vůbec máme přistupovat...

Je poměrně snadné v časopise pro ředitele uvádět, co by měli rodiče dělat lépe. Samotné rodiče tím však nikterak neoslovíme ani neposuneme jejich jednání v pozitivním směru. Stejně jednoduché a navíc hrubě zavádějící je uvést nějaký extrémní případ a tvářit se, že je to vcelku běžné.

Jakkoli se právě proběhnuvší soudní proces s učitelkou Vandou Fabiánovou z Tršic na Olomoucku, která údajně měla zneužívat svěřené chlapce na škole v přírodě, nedotýká jádra věci, protože zřejmě zkoumá především důvodnost výpovědi, jde nepochybně o téma, které stojí za to diskutovat. Obecnější problém zní, co všechno si může učitel dovolit z hlediska tělesných kontaktů ve škole, na výletě či na škole v přírodě.

V září 2016 vstoupila do života českého školství inkluze. Je docela dobře možné, že MŠMT si už odškrtlo splněný úkol a nahlásilo tento pozitivní krok do Štrasburku. Asi ještě nějakou chvíli budeme ukazovat spokojené integrované žáky i jejich rodiče, nejlépe v prvních ročnících základní školy, nebo ještě lépe v mateřské škole. Současně budeme pilně vytvářet standardy na všechny činnosti a zdokonalovat formuláře. Jinak zájem o inkluzi opadne, vždyť se vlastně tak moc nestalo.

Mateřská škola ani učitelky v ní to nemají jednoduché. Všeobecně nepříliš velká vzdělanost společnosti v otázkách vývojové psychologie přispívá zejména u starších generací ke stále výraznému podcenění edukačního významu předškolního období. Občas sice někdo připomene zmínky o až fatálním vlivu prvního roku (někdy tří let) pro další vývoj dítěte, ale má se za to, že jde o obvyklou psychologickou nadsázku nebo se tento výrok vztahuje k zásadním událostem, které se v životě dítěte mohly odehrát. Jinak vlastně podle tradičních názorů probíhá vývoj v předškolním období téměř automaticky. Jen stačí dítě pohlídat, aby se mu něco nestalo, a uspokojovat jeho zcela základní potřeby a ono už si poradí samo. Skutečnost obrovských a nepřehlédnutelných pokroků učení v předškolním věku se podstatnou měrou připisuje zrání organismu, zejména nervové soustavy.

Jak odpovědět na otázku jedné paní učitelky: Proč něco neuděláte s tím, že podstatná část veřejnosti, učitelů i dalších odborníků byla proti postupu inkluze u nás, a přesto se nic nestalo? Analogicky se však učitelé ptají i v mnoha jiných souvislostech, dokonce i na stránkách časopisů pro učitele se opakovaně setkáváme s podobnou otázkou. Zeptal se mě rovněž rodič, co mohou udělat oni, aby se situace ve školství zlepšila, a dotaz, jak to všechno dopadne, mi položila vážená poradenská pracovnice. Jsou to přetěžké otázky.

Vzdělávacím výsledkům našich školáků připisujeme nemalý význam jako rodiče, učitelé i jako společnost. Permanentně máme za to, že by měly být lepší. Jenže výsledky jsou až poslední článek na konci vzdělávacího řetězu, ovlivňuje je mnoho faktorů jak na straně společnosti, školy, rodiny, tak i samotných dětí.

České děti nechodí do školy rády. Dlouhodobě obsazujeme jedno z posledních míst na žebříčku obliby školy. To představuje podle mého soudu jeden ze zásadních problémů, kterému bychom měli věnovat soustředěnou pozornost, chceme-li zlepšovat výkonnost vzdělávací soustavy.

Zatím se pro vývoj dítěte nepodařilo vytvořit všestranně lepší podmínky, než které poskytuje rodina, ve které fungující žena zastává roli matky a fungující muž roli otce. Naplnění tohoto modelu totiž odjakživa komplikuje reálný život. Rodiče se rozcházejí, umírají, někdy nejsou přítomni, jindy fungují pouze částečně, někdy dokonce nefungují vůbec, přicházejí noví dospělí v roli náhradních rodičů. Je zbytečné vypočítávat všechny komplikující odlišnosti, ke kterým v konstelacích rodin dochází a které nepochybně ovlivňují fungování dětí v těchto rodinách. Dospělí mají dnes právo uspořádat si vztahy mezi sebou, jak jim to nejlépe vyhovuje, nicméně pokud jsou zároveň rodiči nezletilých dětí, měli by jednoznačně upravovat svá přání i realitu vztahů s ohledem na nejlepší zájmy dítěte.

Myšlenka pedagogických opatření podporujících školní výkonnost i vhodné chování u žáka, který jen nepatrně schází z oficiální cesty, představuje velmi rozumný posun v chápání úloh školství. Není totiž vhodné nechat dítě samotné s jeho problémem, protože ono samo zpravidla nemá sílu výrazněji se změnit, ani efektivně vyřešit vnější problém.

Domácí vzdělávání (dále též „DV“) zůstává nadále zvláštní formou vzdělávání, a jinak to ve školském systému, kde je povinná školní docházka, snad ani nejde. Nicméně za dvacet let existence v ČR se již etablovalo a počty zájemců trvale mírně narůstají.

Problémy s chováním dětí ve školních podmínkách jsou nežádoucí zejména proto, že brání učiteli v efektivní výuce a žákům v efektivním učení. Současně často snižují pocit pohody a bezpečí u všech zúčastněných, včetně rodičů, kteří bývají na tyto dvě charakteristiky stále citlivější.

        Několik vět PhDr. Václav Mertin dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze Podle mých zkušeností se v poradenství léta jen velmi málo diskutují odborné problémy....

V současné době nelze dětem dále zvyšovat počet hodin strávených denně či týdně formálním vzděláváním ve škole a domácí přípravou na vyučování. Respektujme jejich právo na odpočinek, volnou hru, rekreaci či sport.

Můj syn začal chodit do ZUŠ v pěti letech do výtvarného oboru. Asi po třetí hodině oznámil dědečkovi a pak postupně všem ostatním, že dostal nejstrašnější známku v životě - dvě minus!

Někdy máme poměrně brzy představu o cílech vzdělávání u konkrétního dítěte, zpravidla se však tyto cíle vyjevují velmi pozvolna teprve na samotné vzdělávací cestě. Nezřídka je toto hledání velmi kostrbaté a trvá až do dospělosti.

V průběhu času se výrazně proměňují podmínky, ve kterých žijeme. Je logické, že následkem toho se proměňuje i náš život. Nemám pochopitelně na mysli pouze materiální pokroky, ale i uspořádání společnosti, příležitosti ke vzdělávání, globalizaci informací i pracovních příležitostí, vztahy mezi lidmi, masivní rozvoj digitálních technologií. Vše má vliv na naše chování, jednání, vztahy mezi lidmi i trvalejší osobní charakteristiky. Někdy se však uznání těchto změn bráníme nicneříkajícími floskulemi „láska a děti jsou stejné už tisíce let, chleba je pořád o dvou kůrkách“. Podporujeme tím názor, že se mění kulisy, ale člověk (dítě) zůstává stále stejný.

Proč paní učitelka dává dětem v první třídě na konci září čtyřky a pětky? Proč si žáci první třídy nosí domů v notýsku „šklebáky“ za rozmanité přestupky proti pravidlům? Proč jiná učitelka vysypala žákovi třetího ročníku tašku ve třídě a následně si musel všechno sám uložit zpátky?

Lidé se mají osobně scházet a mají spolu přátelsky mluvit. A pokud spolu navíc hovoří s jednou nebo dvěma skleničkami vína, bývá jejich řeč ještě přátelštější. Přesně tak se sešlo 10. 5. 2016 v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 1, 2, 4 přibližně ke dvěma stovkám bývalých i současných pracovníků poraden v Praze. Příležitost to byla mimořádná. Před 40 lety (1. 9. 1976) vznikla v Praze síť deseti obvodních poraden z jedné původní Pedagogicko-psychologické poradny Národního výboru hlavního města Prahy. Ta měla v té době za sebou téměř deset let existence. V čele stál ředitel zakladatel doc. Vladimír Hrabal.