PhDr. Václav Mertin - strana 11

Žák sedmé třídy dostal z domácího úkolu za 5, za tu pětku trest a ještě puntík do zapomínání. Považujete to v sedmé třídě za normální? Navíc se třídní učitelka netají tím, že se dětem mstí za to, že má ve třídě žáky, se kterými si neví rady.

Obhajujeme učitele, když vybuchnou, rozčílí se, zakřičí, napíšou hloupou poznámku, nebo dokonce uhodí žáka s tím, že jsou taky jen lidi a mají jen jedny nervy. Ve skutečnosti jsou dnešní děti hrozné, podobně agresivní jsou jejich rodiče, takže se vlastně ani není co divit. Pokusím se ukázat, jak nás takový názor, na první pohled zcela logický a lidsky naprosto srozumitelný a obhajitelný, proti kterému se dá jen sotva co namítat, zahání do slepé výchovné uličky a ve svých důsledcích se obrací proti nám.

Jestliže se dva žáci devátého ročníku domluví, jeden říká při hodině sprostou básničku a druhý si natáčí na mobil reakci učitelky, jde o nesporný přestupek a zavrženíhodný, nemravný čin. Přinejmenším jeden žák porušil vědomě jednoznačné pravidlo školy (použití mobilu) a musí počítat s následky. Existují vcelku vyspělé státy, ve kterých by po takovém frapantním porušení pravidel následovalo okamžité vyloučení ze školy (i v rámci povinného vzdělávání!).

Náš významný psycholog profesor Vladimír Kebza často klade studentům otázku, jakou konkrétní problematikou se zabýval ten či onen psycholog. Málokdy se dočká odpovědi. Podobně naši slovenští studenti někdy neznají jméno jediného slovenského psychologa. Přitom my i oni stojíme na jejich ramenou, navazujeme na ně nebo v konfrontaci s nimi vytváříme nová pojetí. Z neznalosti pak „objevujeme“ dávno objevené, propagujeme postupy v minulosti zcela oprávněně odmítnuté. Budeme proto stručně připomínat kolegy, kteří již své dílo definitivně ukončili a zanechali nám podněty k inspiraci.

Školský přístup k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami zažívá v posledních dvaceti letech u nás (ale i ve světě) velmi dynamické posuny. Zkusme se vrátit do doby před listopadem 89. Kdo tehdy v českém školství znal a používal diagnózu Aspergerův syndrom, kdo si dokázal představit, že během pár let doženeme USA v počtu žáků se specifickými poruchami učení a chování? Ještě podstatnější změnu jsme zaznamenali v široké akceptaci dětí s postižením v hlavním proudu školství i ve společnosti. Koho by dnes napadlo schovávat postižené děti před zraky veřejnosti, jako tomu bylo ještě před zmíněným čtvrtstoletím?

„Člověk potřebuje rámec hodnot, filosofii života... zhruba ve stejném smyslu jako potřebuje sluneční paprsky, vápník a lásku.“ Abraham Maslow „Na světě neexistuje nic... co by pomohlo člověku účinně přežít i nejhorší podmínky než pocit, že jeho vlastní život má smysl.“ Viktor Emanuel Frankl

Do MŠ nastoupilo v září dítě, které bylo shledáno jako nezvládnutelné. Následně jsme zjistili, že dítě má již od 2,5 roku nález od psychologa ADHD a doporučení do speciální MŠ. Rodiče se nicméně sami rozhodli, že dítě dají do běžné MŠ (nález při zápisu zatajili). Při jednání s PPP jsme získali doporučení na zřízení místa asistenta pedagoga, které jsem dala na Krajský úřad Ústeckého kraje. Telefonicky mi bylo sděleno, že dostaneme souhlas se zřízením místa asistenta pedagoga, ale finanční prostředky ne ( je prý potřeba o ně žádat v květnu). Co to pro nás tedy znamená? Zřídíme místo asistenta a budeme ho platit z běžného rozpočtu školy? Tím budou ale potrestání všichni zaměstnanci školy, neboť se sníží částka na platy. Co máme dělat? Dítě je při počtu 28 dětí ve třídě nezvladatelné a ohrožuje i samo sebe (utíká např. při vycházkách do silnice).

„Poslední rok předškolního vzdělávání zavedeme v zásadě jako povinný. V otázce povinné přípravy dítěte na základní vzdělávání od 5 let prosazujeme varianty, které jsou v souladu s legislativou pro první stupeň základní školy.“

Být vnímán jako pedagogický nebo psychologický extremista, názorový snílek či fantasta vede celkem spolehlivě k tomu, že druzí přestanou poslouchat obsahy vašich sdělení. Nevnímají výklad a argumenty ani sami o problému nezaujatě nepřemýšlejí a vlastně jen dopředu mávnou rukou nad známým a realitě neodpovídajícím názorem.

Při řešení poobědového spánku dětí v mateřské škole nemusíme nic moc vymýšlet. RVP pro předškolní vzdělávání mluví jasně: „V denním programu je respektována individuální potřeba aktivity, spánku a odpočinku jednotlivých dětí (např. dětem s nižší potřebou spánku je nabízen jiný klidný program namísto odpočinku na lůžku apod.). Donucovat děti ke spánku je nepřípustné.“

Pro řadu rodičů představují domácí úkoly jediné spojení se školou vedle podpisů notýsku nebo žákovské knížky a občasné účasti na třídní schůzce. „Jaké byly známky? Co jste měli k obědu? Máš nějaký úkol? To vám opravdu nedala paní učitelka na víkend žádný úkol?“ Tak probíhá konverzace v řadě rodin.

I v současném světě vzdělaný člověk nachází snadněji cesty a způsoby, jak se uplatnit v práci i v životě. Sice nelze tvrdit, že jedinec, který má na dosažené vzdělání příslušný papír, automaticky najde práci, je v soukromém životě spokojenější a šťastnější, nemá žádné problémy, ale rozhodně se mu v současné společnosti otevírá mnohem větší prostor než jedinci málo vzdělanému. Podobně společnost více či méně uznává vzdělání za důležitý prorozvojový faktor. Připisujeme mu tak velký osobní i společenský význam.

Jsou rodiče, kteří již dopředu mají ze zápisu obavy, protože mají představu, že škola jim může říct, že dítě je pro školu nevhodné, a nezapsat je. Není tomu tak. Vzhledem k tomu, že v České republice je zavedena povinná školní docházka, měl by být zápis do první třídy zcela formální záležitostí.

Všeobecně si stěžujeme na chování a jednání dnešních dětí i mládeže. Čím vlastně nejvíc dráždí své vychovatele? Lítají, povykují, křičí, perou se, ubližují si, nadávají, jsou drzé, vulgární. Leckdy vypadají jako hastroši, ničí si tělo všelijakými „ozdobami“, také prý nezdraví, snaží se ošidit učení, mají pocit, že mají na všechno nárok, že si nic nemusejí zasloužit, že mohou mnohé získat bez práce, ničeho si neváží, všechno zničí. A ve srovnání s minulostí je prý problémů s chováním neporovnatelně víc. A navíc se posouvají některé nevhodné projevy do stále nižšího věku.

Je zřejmé, že výběr učitelky pro první ročník základní školy ve skutečnosti často žádnou alternativu nenabízí a bývá zcela utilitární záležitostí. Ředitel školy už elementaristku má a nevidí důvod ke změně, nebo musí při obsazování místa vycházet z omezených možností, které má k dispozici. Nicméně připusťme, že možnost výběru elementaristky existuje. Jaká učitelka by v takovém případě byla nejvhodnější pro děti, které nastupují do základního vzdělávání, a jakým způsobem ji nejlépe vybrat? Je na výuce v první třídě něco tak specifického, že bychom měli mít na učitele odlišné požadavky?

Čím se to stalo, že útlá knížka Princ a princ (nakladatelství Meander, 2013) s pohádkou pro předškolní děti vzbudila v některých kruzích takovou pozornost, že se ji nakladatel rozhodl podpořit odborným dobrozdáním dětského psychologa? Odpověď je jednoduchá. V knížce princ odmítne všechny princezny a zamiluje se do prince, kterého si následně vezme a žije s ním spokojeně až do smrti. A to v některých spoluobčanech vyvolává obavy i rozhořčení.

Koncept individuálního výchovného plánu (IVýP) vznikl na MŠMT ČR v roce 2010 přeměnou původního nápadu „smluv s rodiči“. Využili jsme analogie s individuálním výchovným plánem, který realizují střediska výchovné péče u svých klientů, i individuálním vzdělávacím plánem pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Příspěvek je zaměřen na možnosti zlepšování přístupů a efektivity výchovného působení učitelů. Učitelé mohou mít někdy pocit, že veškerá podpora a pomoc škole ze strany rodičů i dítěte by měly být zcela samozřejmé. Že dítě bude dobře vychované, bude nosit všechny pomůcky i domácí úkoly, rodiče budou s učitelem spolupracovat a budou zcela respektovat a plnit v maximální míře jeho požadavky.

Dobrý den, náš Honzík (věk 4 roky, 6 měsíců) teď nastoupil do velkého oddělení ve školce. Po třech dnech mi paní učitelka povídá, že se domnívá, že by mohl...

Když před nějakou dobou zavedli na jednom gymnáziu kamery u vchodu do školy, vzbouřili se studenti a na jejich stranu se postavila i veřejnost. V současnosti registrujeme opětovné oživení zájmu škol o kamerové systémy a sledování žáků.