Výchovné poradenství na SOŠ a SOU Mladá Boleslav

Na začátku školního roku 2013/2014 jsme začali pravidelně pořádat adaptační kurzy. I když je to pro nás učitele trochu náročné, vložená energie se vrací v podobě lépe fungujícího třídního kolektivu a navázání užšího vztahu s třídním učitelem. I když ne každý učitel dokáže tohoto potenciálu využít. Kolegové dostanou připravené brožurky, kde jsou kromě nějaké té teorie i náměty na hry a aktivity, kterým se s dětmi mohou věnovat (např. výlet parníkem, procházka v lese, sportovní soutěže, opékání buřtů u táboráku, profesionální ukázka bojových sportů atd.). Snažíme se, aby byl program pestrý a aby se mohl zapojit a projevit každý. - které dítě je osamělé a mohlo by se stát obětí posměšků nebo šikany, kdo je naopak problematický z hlediska kázně a dodržování pravidel apod. Některé děti se už na adaptačním kurzu svěří s nějakým trápením, složitou rodinnou situací, zdravotními potížemi a dalšími záležitostmi, kterým během školního roku bude potřeba věnovat pozornost.

Za velký úspěch považuji Je to trochu „skryté“, ale útulné místo, kam si každý může přijít popovídat a kam si zveme žáky i rodiče, je-li potřeba projednat třeba individuální vzdělávací plán nebo jakýkoli problém, aniž by nás někdo rušil. Protože součástí poradenské práce je i kariérní poradenství, najdou tu studenti materiály z různých škol.

Jak si získat jejich důvěru? Jak je přesvědčit, že je člověk ochoten je vyslechnout, poradit jim a v rámci možností i pomoci? Většina středoškoláků se raději se svými problémy svěří kamarádovi, někdo má to štěstí, že se může svěřit svému rodiči. Skvělé je, když může zajít za svým třídním učitelem. Jen malá část žáků si ale najde cestu k výchovnému poradci. Co s tím? Minulý rok jsme vytvořili internetovou stránku prevence a výchovného poradenství, kde je i e-mailová adresa, na niž mohou žáci psát, jestliže dávají přednost neosobnímu kontaktu. Nejlepší situace je ve třídách, kde vyučuji psychologii. O mnoha věcech můžeme diskutovat neformálně v hodině. Když se dotknu tématu, které rezonuje s problémem určitého žáka, přijde pak často za mnou po hodině a třeba si domluvíme další setkání.

Jsme zvyklí řešit si problémy se žáky a celými třídami sami, bojíme se, aby nás někdo nepovažoval za neschopné. Jsou i tací, kteří oblast psychologie nebo koučování považují za jakési šarlatánství či pavědu.

Mnozí učitelé nemají chuť žákovi pomoci. Mrzí mě, že praxe směřuje pořád ještě k tomu, zbavit se problémového žáka, „vyhodit“ ho ze školy, než hledat cestu, jak mu pomoci. Málokdo je ochoten hledat, co se skrývá za problematickým chováním žáka, proč je agresivní, proč chodí za školu... Co v jeho životě způsobilo, že je takový? Jaká je jeho rodina a výchova? A tak výchovné komise, které by se měly snažit hledat cestu, jak žákovi pomoci, se scházejí příliš pozdě, kdy už má žák za sebou několik průšvihů a jde jen o to, poslat jej ze školy pryč, ať se s ním „zlobí“ někde jinde...

Školu navštěvuje v průměru 60 žáků, kteří se potýkají s poruchami učení nebo syndromem ADD (či ADHD). Vycházíme z doporučení poradenských pracovišť a pro některé žáky připravujeme individuální vzdělávací plány. Máme vypracovaný postup od podání žádosti až po závěrečné podepsání informovaného souhlasu. Zaměřujeme se hlavně na metodiku práce s těmito dětmi, ale mnozí z nich jsou už natolik znechuceni opakovanými školními neúspěchy, že nejtěžším úkolem, před kterým učitel stojí, je motivovat tyto žáky ke studiu.

Co říct na závěr? Práce školního výchovného poradce je náročná a mnohdy nevděčná. Naráží leckdy na nepochopení kolegů, nespolupráci žáků a přebujelou administrativu. Vyžaduje idealistickou duši, kdy člověk věří, že přes všechny překážky může někomu pomoci svou radou, vyslechnutím. A když se to pak podaří a někdy, třeba i po letech, zazní vy jste mi tenkrát fakt pomohla, člověk si řekne, že to za to stojí...