Ještě před několika lety jsme byli kolegové, kteří se potkávali na chodbách ZŠ Táborská v Praze. On učil angličtinu a francouzštinu na druhém stupni a platil za oblíbeného, akčního učitele. Já odešel dále studovat a on dnes obývá ředitelnu, odkud šéfuje základní a mateřské škole v Chýni, malé obci poblíž středočeské Hostivice. Mgr. Jaroslav Novák po prázdninách započne už pátý rok svého ředitelského působení.
Jaké byly tvé začátky v pozici ředitele?
Když začínáte, tak vám všichni kolegové ředitelé řeknou, že první dva tři roky je to peklo, a ono to peklo je. Přijdete do něčeho, co neznáte a v čem se neorientujete, nemáte šanci. I když jste, podle mě, připravení sebelíp, nejste připraveni na to, co vás čeká. Takže první dva roky byly pekelné, nebo ten první rozhodně.
Dnes sedíme v nové, moderní budově. Když jsi do Chýně přišel, ještě ale nestála…
Já jsem přišel do školy, která byla maličká. Měl jsem čtyři učitele. Věděl jsem, že se rozrosteme, že budu shánět učitele a že musíme postavit novou školu, novou koncepci, všechno. Bylo by to jiné, kdybych přišel do školy, kde je 30 učitelů a zástupkyně, všechno bych přebral a začal otáčet kormidlem.
Kdy tě poprvé napadlo, že chceš být ředitelem školy v Chýni?
Mě rozhodně nenapadlo, že bych chtěl být ředitelem v Chýni (smích). Být ředitelem mě napadlo předposlední či poslední rok mého působení na Táborské, kde jsem učil a byl jsem tam spokojený. Po pěti šesti letech jsem ale cítil, že potřebuju něco víc. Říkal jsem si, že se buď přihlásím na studium managementu a pak třeba budu někde ředitelem, nebo bych potřeboval prostor ve škole.
A jak ses tedy ocitl zde?
Když jsem dokončoval třídnictví v deváté třídě, měl jsem tam žáka, jehož maminka se znala s místostarostkou tady v Chýni. Někdy na jaře mi zničehonic zavolala, že tu hledají ředitele a že by to mohla být škola, která mi sedne. Tak jsem se ptal: „Kde je Chýně?“ A pak jsem zjistil, že by sem šlo dojet autem… (smích) Nejprve jsme sem jeli na obhlídku a poté na schůzku s vedením obce. Já jsem jim říkal: „Je mi třicet, jsem učitel, nic neumím a nic neznám!“ A starostka mi na to odpověděla: „Mně je třicet čtyři, jsem starostka a vůbec mi to nevadí.“ To mě uklidnilo, přihlásil jsem se na konkurz, no a vybrali mě. Takhle to vzniklo.
Vaše škola má motto: Škola s jasnou myslí a otevřeným srdcem. Co to vlastně znamená?
Tohle je moje motto, které vzniklo, když odcházeli mí deváťáci v bývalé škole a já k nim měl proslov. Jasná mysl znamená kriticky myslet, mít informace a pracovat s nimi. Nemít zatemněný mozek předsudky, dezinformacemi nebo čímkoliv jiným. Otevřené srdce znamená lásku k lidem, k sobě, přijetí sama sebe i druhých, sebevědomí a zdraví.
V roce 2016 vstoupila v platnost novela školského zákona, která zahrnuje tzv. inkluzivní vzdělávání. Jak nahlížíš na myšlenku inkluze?
Má to víc rovin. Jedna rovina je filozofická, jestli je správné, aby se děti s různými handicapy a SVP (pozn. red. – speciální vzdělávací potřeby) vzdělávaly společně s „normálními“ dětmi. Jasně, to smysl má. Druhá rovina je čistě praktická, odehrává se ve školách a řeší ji ředitel, a sice jestli má na inkluzi sborovnu, učitele, prostory, jestli má vybavení a dost asistentů. To je, myslím, skutečnost, na kterou nejvíc narážejí čeští učitelé a ředitelé – že na to vlastně nejsou připravení, že to neumějí. Třetí rovina je odborná a občas se s ní setkávám, když mluvím s naší výchovnou poradkyní, která na inkluzi nahlíží komplexněji z dlouhodobého hlediska.
Jak se s inkluzivním vzděláváním vypořádáváte?
Naše škola s inkluzí obecně problém nemá. Tak, jak je postavený ŠVP (pozn. red. – školní vzdělávací program), jak školu řídíme, jakou máme filozofii školy, tak se projevuje, že tu máme otevřené srdce, které děti přijímá. Druhý fakt je ten, že jsme škola v Chýni, která je bohatá, bydlí tu vzdělaní lidé a dítě, které by bylo až tak problematické v rámci inkluze, tu žádné nemáme. Máme děti, které potřebují asistenty a podobná opatření, ale že bychom si říkali: „Kvůli inkluzi tady máme takový děti, to je průšvih“, to se nám neděje. A čistě praktická věc – díky inkluzi mám víc peněz na asistenty, konečně.
Současným trendem ve školství je elektronizace administrativy. Jak se k elektronizaci staví vaše škola?
(smích) Co jde, jedeme elektronicky – třídní kniha, žákovská knížka, cloudová úložiště, OneNote… Já sám jsem běžný uživatel, ale s většinou myšlenek přichází můj zástupce Tomáš. Můžu uvést aktuální příklad, dobrou ukázku: Řešili jsme, jak budeme letos dělat rezervace odborných učeben, když chce třeba učitel do výtvarné učebny mimo rozvrh. Já jsem lehce vstřícně ke konzervativním učitelům navrhoval nechat na nástěnce papír. Tomáš byl ale proti a navrhoval udělat booking přes kalendář, aby si každý učitel mohl jednoduše ve svém kalendáři vyznačit „schůzku s učebnou“, což se pak automaticky zobrazí na tabletu ve sborovně. Je to skvělé!
Zmínil jsi elektronickou třídní knihu. V jakém programu pracujete?
Máme Školu OnLine. Nevím, jestli Edookit by třeba nebyl lepší. Respektive narážíme na to, že bychom potřebovali něco, co dokáže víc věcí najednou a všechny dobře. V tuhle chvíli jedeme Školu OnLine, web a produkty Microsoftu, např. OneNote.
Jeden z programů, který obsahuje veškerou agendu, jsou Bakaláři…
Bakaláře jsem zažil v minulém působišti a přišlo mi, že jsou s nimi stále nějaké problémy. To byl jediný důvod, proč jsem si říkal, že je nechci. Teď se Škola OnLine propojila se softwarem Bakalářů na tvorbu rozvrhu, ale můj rozvrhář říkal, že to za moc nestojí…
Když jsi mě prováděl školou, potkali jsme paní místostarostku. Z reakcí se dalo odtušit, že vztahy ředitele se zřizovatelem – obcí Chýně – budou přinejmenším dobré.
Ano. Náš zřizovatel je skutečně dobrý – a to nemažu nikomu med kolem pusy. Nedávno jsem byl na letní škole s řediteli a jedním z krátkých témat byl i vztah se zřizovatelem. Měli jsme napsat na papír, čím nám škodí a čím nám pomáhá. Společně se zástupkyní Leonou jsme si sedli a do kolonky, čím nám pomáhá, jsme začali sypat spoustu věcí. Když přišlo na druhou kolonku, museli jsme se zamyslet a přišli jsme na dvě věci – překračuje svoje kompetence a občas je náročný v tom, že by chtěl všechno hned a v podobě, která mu přijde dobrá.
Na co v souvislosti se zřizovatelem narážíte?
Když se nad tím zamyslím, tak to, na co narážíme, je ego starostky a ego moje. Něco projde šuškandou, něco se řekne, někdo něco špatně pochopí… Já si pak říkám: „Co mi do toho kecá?“, starostka má zase svoje myšlenky a představy… Tak často se nevidíme, abychom to měli spolu vyladěné. Ve výsledku ale oni kopou stoprocentně za nás, takže když jde o to, obhájit školu, tak za námi stojí. Naopak i já, když mluvím s rodiči nebo navenek, tak stojím za zřizovatelem a rozhodně ho nekritizuji směrem ven. Když jsme pak spolu zavření, člověk si samozřejmě někdy řekne ošklivé věci… No, ošklivé věci – většinou to funguje tak, že já se urážím, protože jsem menší pán, že ano… (smích). Myslím ale, že máme jednoho z nejlepších zřizovatelů, o jakém jsem od škol slyšel.
S jakými problémy se teď aktuálně nejvíc ve škole potýkáš?
S prostorem u nás ve škole. To je něco, na co teď budeme narážet častěji. Ať už je to dělení tříd na předměty v učebnách, prostor pro učitele, nebo třeba skutečnost, že nemáme kam dát přebytečné lavice.
A co personální situace, máte dostatek učitelů?
Personální situaci jsme zvládli, na letošek jsem sehnal 13 nových zaměstnanců. To se naštěstí daří. Ale je to každoroční boj. Jak rosteme, máme každý rok o sto dětí víc. Nestačí tedy jen obměnit dva tři lidi. Většinou už v lednu začínám přemýšlet nad tím, kam půjdu, koho najdu – to je vždycky martyrium. A doufám, že do konce června budu mít lidi, abych měl klidné léto a mohli jsme vůbec tvořit úvazky a rozvrhy.
Co vás čeká v dalším školním roce?
Se sborovnou bychom se chtěli soustředit na práci ve skupinách, na kritické myšlení – obecně na rozvoj čtenářství a gramotnosti. Zároveň bychom chtěli zapojit program OneNote, abychom měli digitální portfolia. Rodiče si stěžují, že nemají informace, tak aby je měli, včetně měsíčních plánů. Chtěli jsme také udělat týden hudby a tance. Deváťáci po nás chtějí zároveň ples…
Na co se nejvíc těšíš?
Aktuálně se nejvíc těším na pondělí, protože jsem si vymyslel pro učitele výlet s překvapením v přípravném týdnu. Budeme spát v nedalekém zruinovaném klášteře. Půjdou s batohem a spacákem a budou mít cestu trošku trnitou. Téma bude Nebe, peklo, ráj. A pak už nevím, pak se to rozjede, člověk se probudí na začátku školního roku a jde spát na konci školního roku.
