U nás je snadné kritizovat ministerstvo školství, protože v řadě případů postupuje velmi neprofesionálně, leckdy nenaplňuje své poslání a nehájí dostatečně vzdělávací zájmy dětí, učitelů ani této společnosti. A ještě tyto své postupy obhajuje i v situaci, kdy je zřejmé, že nefungují dobře, že jejich faktické dopady jsou převážně negativní. Nevzpomínám si, že bych kdy zaslechl z úst představitelů ministerstva přiznání vlastní chyby. Nanejvýš když se už něco napraví, můžeme zaslechnout, že se v minulosti vyskytl dílčí problém. Tento postup má samozřejmě logiku, protože ve vzduchu je legitimní otázka, proč když je něco špatně a vy to víte, nic s tím neuděláte. Jedině když se vymění politická garnitura, tak se kritiky můžeme dočkat. Dokonce se někdy přes noc i z původně rozumných, jen nedotažených opatření mohou přes noc stát opatření kritizovaná a jednoznačně špatná. Často je zdrojem kritiky veřejnosti skutečnost, že ministerstvo (jde o pouhý občany placený úřad, ne o nezávislou odbornou instituci!) nekomunikuje vůbec. Nebo že se tváří, že komunikuje, ale ve skutečnosti si bez ohledu na hlasy veřejnosti včetně té odborné udělá, co chce.
Přijetí každého předpisu by měla předcházet otevřená diskuse a přesvědčovací kampaň
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Když už ministerští úředníci něco vymyslí a dovedou do stadia realizace, jsou přesvědčeni, že tento jejich předložený koncept odborná i laická veřejnost pochopí a bezprostředně začne správně (a s plným zaujetím) naplňovat. Nechme stranou verzi, že je vlastně nic moc mimo úřad a papíry nezajímá. Takže pak stačí vytvořit předpis, dovést ho k příslušnému schválení a úkol je splněn. Dobrá věc se podařila a je jen na učitelích a dalších odbornících ve školství, aby ho začali naplňovat. Jenže tak psychika učitelů (podobně rodičů), zejména však zkušených praktiků rozhodně nefunguje.
Vzhledem k tomu, že mají leckdy i velmi dlouhou zkušenost s určitými postupy, zvykli si na ně, naučili se v nich pohybovat a následně hůře akceptují odlišné postupy. Ve změnách spatřují problémy, vnímají možná i nemožná úskalí, nevidí jejich přínos oproti stávající praxi (často oprávněně). Zejména když k nim dochází v krátkých časových intervalech. Pro nové pohledy vyžadují čas, aby je vstřebali a případně přijali za své. Učitel sice nepřizná, že něco nezná, ale podle jeho činů poznáme, že vychází z myšlenek a postupů původních, leckdy dokonce o řadu let starších. A jak platí v demokracii obecně, je žádoucí před jejich přijetím diskutovat, touto obsáhlou diskusí „vychytávat mouchy“ a současně tak připravovat učitelskou i rodičovskou veřejnost na plánované změny. Platí to pro téměř všechny učitele, tedy nejen pro ty, kteří zastávají názory z roku raz dva. Naproti tomu učitel či odborník, který má aktuálně minimální zkušenosti z praxe, který teprve v praxi začíná, může snadněji přijmout nová pravidla, protože jiná vlastně ani nestačil zažít. Proto se také setkáváme s mladými nadšenci, kteří vítají a propagují inovace leckdy zcela bez ohledu na jejich racionále, vidí na nich vše pozitivní a radostně je naplňují v životě.
Svým způsobem je komické, když se pak ministerstvo brání výtkám tím, že uvádí, kolik mediálních výstupů, seminářů s konkrétním tématem uspořádalo, a že je tedy chyba výlučně na straně učitelské veřejnosti, že problematiku nezná nebo si ji nevykládá dobře. Méně vychovaný úředník udělá navíc z učitelů hlupáky. Bohužel některá jejich vysvětlení jasně ukazují, že tvůrce předpisu je veden předem danou myšlenkou, možná prvoplánovým nápadem ministra, ekonomickým kalkulem, možná politickou objednávkou, ale vůbec nezná nebo nebere v potaz reálnou praxi. A už vůbec nevnímá kontext, ve kterém se má změna odehrát.
Problematická je rovněž zmíněná rychlost, se kterou změny probíhají, a současně nedostatečný soustředěný tlak na přípravu, vysvětlování a vytváření vhodných personálních i materiálních podmínek. Týká se to v poslední době například nastavení inkluzivního vzdělávání, podmínek pro poskytování asistentů, povinného posledního roku předškolního vzdělávání, ale i takových technikálií, jako je posun zápisu do základní školy z ledna na duben. Tato rychlost změn pak může způsobit, že někteří učitelé zcela rezignují, a když to jen trochu jde, používají stereotypně postupy z minulosti, „sabotují“ nové opatření a tak vlastně brání dojít k validnímu hodnocení. Jakkoli je třeba chápat, že nelze dopředu zachytit všechna možná praktická úskalí a reagovat na ně předem, bohorovnost, se kterou pak představitelé MŠMT obhajují evidentní nedostatky, je trestuhodná. Stále bychom totiž měli mít na mysli, že problémy při naplňování předpisů se dotýkají osudů konkrétních dětí, jejich rodičů, učitelů i spolužáků. Bohužel v tomto případě u nás neplatí, že následky vzniklých chyb musejí dopadnout na instituci (škola, obec, stát), a ne na dotčené dítě a jeho rodiče.
Uvedu příklad odlišného přístupu. Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO-SZO) vydává pravidelně úpravy Mezinárodní klasifikace nemocí, kterou používáme i v České republice. Poslední, jedenáctá vyšla v červnu 2018. Přibližně čtyři roky mají členské státy na to, aby ji přeložily, vydaly a implementovaly do svého zdravotního systému. K dispozici jsou příslušné materiály. Pro někoho jde možná o zdlouhavý postup, kterému navíc předcházely roky příprav, diskusí a dalších aktivit (přestože jde původně o decenální úpravu, od poslední verze uplynulo cca čtvrtstoletí, na té nejnovější se intenzivně pracovalo řadu let). Vím, že jde o obsáhlý materiál, jehož účinky se dotýkají nejen práce lékařů, ale i zdravotních pojišťoven a koneckonců i školství. Jenže i změny ve školství se obvykle dotýkají téměř milionu dětí a žáků, jejich rodičů, desítek tisíc učitelů. Ukazuje se pak v plné nahotě, jak tato společnost nemá vzdělávací vizi, kterou by ministerstvo přetavilo v konkrétní výhled, který bez ohledu na specifické preference střídajících se ministrů školství bude i každá nová politická reprezentace brát vážně a naplňovat. Pak by bylo možné už teď začít diskutovat o něčem, co je naplánováno k pozvolnému uskutečnění za čtyři pět let.
Před přijetím jakéhokoli předpisu by vždy měla předcházet bohatá i dostatečně dlouhá otevřená diskuse a případně kultivovaná přesvědčovací kampaň. A když už je opatření schváleno, není vhodné s aktivitami přestat. V jistém smyslu představuje přijetí předpisu nový začátek vysvětlovací a přesvědčovací aktivity. Pokud je však ministerstvu jedno, jak záležitost dopadne, může se okamžitě začít věnovat dalším aktivitám. Jestli jde o problém důležitý, musí se jeho řešení věnovat až do posledního učitele, kterého je třeba přesvědčit. Je to stejné jako při výchově dětí, také je zapotřebí mnoha opakování a důslednosti při naplňování výchovného opatření. Nestačí jednou dvakrát dítěti vysvětlit, jak je důležité mýt si ruce. Ministerstvo si však rovněž může udělat čárku a věřit, že lidé postupně rezignují a s novým opatřením se smíří. Vhodnější je však původní doporučení podporovat, posilovat, znovu vysvětlovat, vymáhat. Dobré by bylo, kdyby odborné instituce MŠMT připravovaly odborné podklady, které by ozřejmovaly řešenou problematiku. Inkluzivní vzdělávání je dobrým dokladem. Tuto myšlenku určitě nelze zvrátit, leč k rozumnému naplňování v praxi nás čeká ještě velmi dlouhá cesta. Děje se dnes něco v tomto směru? Nic moc. A jestli ano, tak mimo oči veřejnosti. Upravuje se snad vyhláška? Snižuje se počet žáků v běžných třídách? Redukuje se výrazněji administrativa? Ověřují se podmínky, za kterých společné vzdělávání funguje dobře? Upravují pedagogické fakulty své plány ve směru intenzivnějšího vzdělávání všech učitelů ve speciální pedagogice a psychologii? Je granty podporován výzkum, který by měl přispět k lepšímu porozumění zejména dlouhodobému efektu integrace postižených žáků, faktorům podporujícím přínos inkluze, ale i takovým banálním skutečnostem, jako že ve třídě jsou spolu učitel a asistent?
Dnes se např. diskutuje o hranici výsledku v testu, která by znamenala stop pro možnost volby studia ukončeného maturitou. V pedagogické veřejnosti, asi až na výjimky (učňovští školáci?), proti tomuto opatření panuje odpor. Pokud však ministerstvo školství na tento nesmysl přistoupí, zcela tak popře podíl školství na rozvoji dětí. Bude tím vypovídat o tom, že kvalita učitele, jeho působení a koneckonců celá školní docházka jsou zcela irelevantní charakteristiky, že školní výsledky jsou závislé pouze na kognitivních předpokladech dítěte, možná ještě částečně na jeho morálně-volních vlastnostech! Vzhledem k tomu, že výrazně lépe uspívají děti vzdělanějších rodičů, podstatný vliv má ještě úroveň rodiny, ale ne škola. Takový způsob uvažování je nepochybně diskriminační vůči části populace, protože dítě přece nemůže doplácet v plné míře na nevzdělanost, chudobu či nezájem rodičů. Nemělo by doplácet ani na to, že stát není schopen všude zajistit kompetentní učitele a hlavně vhodné podmínky pro každé dítě v dostatečném rozsahu.
Uvedl jsem, že schválením předpisu práce vlastně teprve začíná. Zamysleme se nad tím, zda MŠMT podněcuje kultivovanou diskusi nad realizací inkluze, jejími podmínkami, dalším směřováním. Samozřejmě na obou stranách barikády jsou odborníci, kterým je vše jasné. Jenže život bývá složitější. Díky za to, že se objevují pokusy seriózně přispět alespoň střípky. Jistě nejde o nejzávažnější problém, ale vhodný podnět k diskusi představují například medicínské diagnózy, které oddělují normalitu od „patologie“. Je pak pro učitele legitimní, aby sdělil, že s nimi neumí pracovat. Pokud by se podařilo výrazně omezit význam diagnóz a na první místo postavit potřeby dítěte a vhodné způsoby jejich uspokojování, pak se významně rozšíří požadavky na běžné učitele. Jenže jak změnit myšlenkovou tradici?
Existuje varianta, že mezi kritéria hodnocení ministerstva nepatří skutečnost, jak učitelská, potažmo rodičovská veřejnost předpis přijme a naplňuje, ale pouhý fakt, že byl schválen a předán školám. Kdyby tomu tak bylo, šlo by o analogii přežilého přístupu ke vzdělávání dětí, kdy podstatné bylo učit. Dnes je mnohem podstatnější žáky naučit. Neumím posoudit, jestli úředníci MŠMT jsou jako úředníci kvalitní. Rozhodně však od nich nelze očekávat, že budou vymýšlet a navrhovat odborně podložené koncepční změny. A už vůbec nelze očekávat, že budou život posuzovat rovněž očima jednotlivých případů, byť počet stížností jednotlivců na jejich stolech v průběhu let spíše narůstá. To vše je povinnost odborných institucí, které by měly těsně spolupracovat s příslušnými vysokými školami, odbornými společnostmi apod. Jenže řada úředníků se pasuje do role odborníků, což skutečně nejsou. Ministerstvo může stanovit velmi obecné cíle, podnítit diskusi, dát pro ni podmínky a prostor a pak diskusi zúřadovat a dovést do praktické podoby.
Školství je velmi stabilní organismus, než dojde ke změně, trvá to dlouho dobu a je třeba vynaložit množství energie. Lidé v terénu nejsou hlupáci. Pravda, někdy nemají dostatek informací, vidí skutečnost prizmatem osobní zkušenosti, neumějí argumentovat tak věcně či obratně jako zkušený profesor pedagogické psychologie nebo protřelý politik, ale to přece neznamená, že je možné je šmahem odmítnout.
Zamyšlení jistě není originální. Jenže kudy ven ze situace, kdy je veřejnost přesvědčená, že decizní sféra na jejich názory roky nebere ohled? Dávejme proto hlas takovým zastupitelům, poslancům, senátorům, o kterých víme, že v pozici, ve které již byli (např. ředitelé škol), vnímali hlas lidu. Jestliže někdo potřeby terénu nevnímal jako lékař, ředitel školy nebo knihovny, nástupem do funkce se nezmění. Ptejme se všech, jak hodlají reflektovat pohledy veřejnosti na edukaci dětí. Existuje řada konkrétních otázek. Ozývejme se vytrvale.