doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D. - strana 4

Speciálně pedagogická centra neexistují na rozdíl od poraden v závislosti na určitém regionu, ale vznikají podle potřeb specifické cílové skupiny. Setkáváme se proto v různých oblastech s různými centry pro osoby s rozličnými typy postižení.

Činnost středisek výchovné péče upravuje vyhláška č. 458/2005 Sb., kterou se upravují podrobnosti o organizaci výchovně-vzdělávací péče ve střediscích výchovné péče. Přestože se jich týká odlišná legislativa, jsou střediska výchovné péče řazena mezi poradenská zařízení, s nimiž školy intenzivně spolupracují. Jejich spektrum činnosti se zaměřuje především na žáky s výchovnými obtížemi.

Školy nejsou někdy příliš spokojené s prací standardních školských zařízení, proto upřednostňují jiné instituce nebo konkrétní odborníky, které doporučují žákům, resp. jejich zákonným zástupcům. Vyplatí se proto, když výchovný poradce má alespoň základní přehled o různorodých zařízeních, která se v regionu školy nabízejí.

V České republice (stejně jako v několika dalších zemích Evropské unie) probíhala v uplynulých dvou letech adaptace úspěšného britského systému „INGOT -Mezinárodní certifikace, otevřené technologie“. Nosnou myšlenkou systému je usnadnit hodnocení znalostí a dovedností žáků, přispět k omezování byrokracie a zároveň zavést jednotný systém hodnocení znalostí v informačních technologiích ve vazbě na Evropský kvalifikační rámec (EQF).

Co je možné v současné době nabídnout středoškolským studentům s dyslexií kromě uzpůsobení podmínek konání maturitní zkoušky? Je možné pracovat se studenty na rozvoji studijních dovedností, a snažit se tak předejít selhání při studiu? Po roce existence programu „Já na to mám!“ určeného pro středoškoláky s dyslexií se opět hlásíme. V následujícím článku vás seznámíme s jeho úspěchy.

Předposlední březnový den pořádala Katedra psychologie FF UK v Praze již pátý ročník odborné konference „Škola jako místo setkávání“, letos s podnázvem „žáci a studenti jako věčný zdroj inspirace“.

Dovolte mi představit neziskovou organizaci DYS-centrum® Praha o.s. (dále jen „DYS-centrum“), která již sedmnáct let působí nejen v Praze, ale svými aktivitami dosahuje i do mnoha dalších koutů České republiky.

Mají kamery ve školách nějaký význam? Pomohou něčemu? Nebo povedou jen k rebelii těch, kteří si nechtějí nechat zasahovat do soukromí a nechat na sebe koukat „rybí oko“ kamery? Zdá se, že kamery ve školách působí jako absurdní nápad, ale...

„Když jste si vybrali naši školu, tak nás dyslexie nezajímá. My jsme výběrová škola.“ „Dyslexie se vyléčí na základní škole, nejčastěji na prvním stupni.“ „Dvacet let jsem učila takhle, tak to nebudu měnit…“

Před nedávnem začal nový školní rok a my už začínáme pomalu plánovat ten další. Neuplyne ani první pololetí a rodiče začínají chodit s otázkou, zda svého potomka poslat příští školní rok do základní školy. V posledních letech se někdy zdá, že tento problém řeší rodiče s mnohem větší intenzitou, než tomu bývalo dříve. Nabízí se ovšem otázka, zda bylo dříve vejce nebo slepice – řeší rodiče častěji, zda poslat dítě do školy, a proto se více učitelů i poradenských pracovníků tímto tématem zabývá, nebo začali učitelé a poradenští pracovníci o školní zralosti více hovořit, a tak přivedli více rodičů k myšlence, zda je jejich dítě do školy připravené? A pak tu máme ještě novinku předloňského školního roku: kromě zvažování odkladu školní docházkyv souvislosti se zralostí dítěte se mohou rodiče také ptát, zda mají své dítě poslat do školy v předstihu, když mu ještě nebylo šest let, neboť zákon to nyní umožňuje. Pojďme si stručně připomenout, co je třeba při hodnocení školní zralosti zvažovat a případně o čem je vhodné hovořit s rodiči, aby dokázali lépe posoudit, zda je jejich potomek do školy připraven.

Do konce září měly školy vytvořit individuální vzdělávací plány (dále jen „IVP“) pro integrované žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Navíc, je-li nějaký žák diagnostikován v průběhu školního roku a je mu doporučena integrace, učitelé opět musí (pokud ředitel školy integraci schválí) do měsíce vytvořit IVP.

Jak podporovat přemýšlení předškolních dětí? Jak je učit nové věci? Jak jim pomoci pochopit svět kolem nás? Následující text stručně představí dvě metody, které rozvíjejí myšlení dětí a vedou je k poznávání okolního světa. Učitelé v mateřských školách přitom sehrávají klíčovou roli a je rozhodně žádoucí, aby o přístupech zde popsaných dokázali v každodenních interakcích s dětmi přemýšlet.

Co si počít s dospívajícími s dyslexií ve středních školách? Existuje pro ně nějaká forma podpory? Nemá smysl jim poskytovat „úlevy“, je třeba hledat způsoby, jak se mohou učit jinak, jak přizpůsobit podmínky vzdělávacího procesu jejich potřebám, jak jim pomoci nalézt cesty, aby v nich učení nevzbuzovalo nechuť a odpor. Jednu z možností, jak lze se středoškoláky s dyslexií pracovat, aby nároky školy i budoucí profese zvládli, nabízí program „Já na to mám“, který představíme na následujících řádcích.