Mgr. Bc. Adam Hlaváč - strana 3

Tento článek upozorňuje na některé zásadní změny v oblasti právní úpravy náhrady škody.

Nový občanský zákoník přináší oproti právní úpravě platné do 31. 12. 2013 nejen mnoho nových právních institutů, ale i některé změny v obecných koncepcích. Abychom mohli nový občanský zákoník plně využívat k úpravě právních vztahů podle svých představ a zužitkovat jeho přednosti, je třeba těmto změnám a novým koncepcím důkladně porozumět. Tento článek se proto věnuje způsobu rozlišení kogentních a dispozitivních norem v novém občanském zákoníku, což je nezbytný krok k rozpoznání limitů toho, co vše lze ujednat jinak, než stanoví zákon.

Článek se věnuje způsobu rozlišení kogentních a dispozitivních norem v novém občanském zákoníku, což je nezbytný krok k rozpoznání limitů toho, co vše lze ujednat jinak, než stanoví zákon.

K 1. 1. 2014 nabyl účinnosti tzv. nový občanský zákoník, který výrazně mění dosavadní koncepci civilního práva, a tím zasahuje do mnoha aspektů každodenního života. Jednou z novinek je možnost přiznání svéprávnosti nezletilému člověku, které je věnován tento článek.

Tento článek navazuje na předchozí příspěvek „Některé finanční vztahy veřejné školy“ a klade si za cíl podrobněji pojednat o právních aspektech některých problémů zmíněných v předmětném článku a o důsledcích porušení dotčených právních norem.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), představuje nově ucelený a obecný kodex pro celou oblast soukromého práva, tedy včetně obecné právní úpravy osob, a to jak fyzických, tak právnických.

Škola je místem, kde dítě tráví podstatnou část svého všedního dne. Jsou to pak právě pedagogové, kteří mají možnost pozorovat děti každý den v různých situacích a povšimnout si tak, zda u dítěte nedošlo k nápadné změně chování, jejíž původ (v případě oběti) nebo důsledek (v případě pachatele) může být závažný. Cílem tohoto článku je upozornit na případy, kdy má pedagog, který pojme podezření o určitém protiprávním jednání, tzv. oznamovací povinnost a vůči komu ji má případně uplatnit.

Způsob výuky prochází neustálým vývojem. Kromě samotného výkladu vyučujících a využívání různých učebních pomůcek a materiálů, jako jsou „papírové“ učebnice, pracovní sešity, pracovní listy apod., se dnes stále více využívají i nové výukové prostředky, například audionahrávky či naučné filmy. Zpracování takových učebních pomůcek - které jsou úspěšné a nacházejí své místo ve výuce - vyžaduje ze strany jejich autorů značné úsilí, za něž legitimně očekávají kompenzaci. Ochranu těchto oprávněných zájmů autorů poskytuje oblast tzv. autorského práva. Právě otázka aplikace autorského práva ve vyučování a upozornění na potenciální protiprávní jednání v této souvislosti je předmětem tohoto článku.

V posledních letech se můžeme stále častěji setkat se situací, kdy žák používá svůj mobilní telefon či jiné elektronické zařízení k nahrávání pedagoga při výuce. V některých případech pak žák neváhá tyto nahrávky zveřejnit, a to jak formou přehrávání spolužákům, tak i například zveřejněním na sociálních sítích. Je však třeba mít na paměti, že i toto sociální prostředí je regulované právním řádem. Nahráváním učitele a následným zveřejňováním nahrávek může tedy žák porušovat právní předpisy. Předmětem tohoto článku je popis situací, které jsou spojeny s nahrávkami pedagogů, a sankcí, jež z takového jednání vyplývají.

V předešlém článku na téma kyberšikany jsem se zaměřil na to, jak lze na jednání pachatele nahlížet z pohledu trestního a přestupkového práva a jaké sankce hrozí ze strany státních orgánů (Kyberšikana a právní prostředky jejího potrestání, Řízení školy č. 2/2013). Kyberšikana přitom - jak ostatně vyplývá z její definice - vyžaduje i svou oběť. Předmětem tohoto článku je tudíž pohled na postavení oběti kyberšikany a vymezení právních prostředků, kterými se oběť může vůči pachateli domáhat náhrady za porušení svých práv.

Tento text se věnuje právním aspektům poměrně rozšířené praxe, tedy nahrávání pedagogů při vyučování a zveřejňování takových nahrávek zejména prostřednictvím sítě internet.

Moderní doba s sebou přináší moderní informační a komunikační technologie (ICT) a jejich čím dál častější použití v každodenním životě. Stejně jako u mnoha dalších lidských vynálezů i pro ICT platí, že jsou užitečným pomocníkem, ale při jejich zneužití se stávají velmi nebezpečnou zbraní, která může napáchat značné škody. Ani oblasti školství1) se nevyhnou obě formy (zne)užití, a tak se setkáváme jak s jejich klady, ať již jde o interaktivní tabule, webové stránky škol, online domácí úkoly a podobně, tak bohužel i s jejich zápory a možností zneužití, například v podobě anonymních vulgárních komentářů o spolužácích na sociálních sítích, zneužívání nahrávacích zařízení v hodinách nebo i dlouhodobé obtěžování spolužáka anonymními či výhrůžnými SMS zprávami či e-maily. Právě stinné stránce ICT - jejich zneužití k páchání tzv. kyberšikany - se věnuje tento článek, a to konkrétně tomu, jak lze takové jednání po právní stránce kvalifikovat a potrestat.