Judikáty - strana 497

155. Podpůrné použití správního řádu pro možnosti rozhodnutí nadřízeného orgánu § 16, § 20 odst. 4 inf. zák. § 90 správního řádu V rámci odvolacího řízení je přitom s ohledem na § 16 ve spojení s § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nutno vyjít z podpůrného využití správního řádu; pokud odvolací orgán napadené rozhodnutí zruší, pak je povinen věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání. Napadené rozhodnutí nelze toliko zrušit s tím, že pokud žadatel na poskytnutí požadovaných informací trvá, je třeba, aby podal novou žádost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2007, čj. 1 A 33/2006-48 č. 1152/2007 Sb. NSS Z odůvodnění: Právo na svobodný přístup k informacím patří mezi základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 17 odst. 5) a je mu poskytnuta odpovídající procesní ochrana, která je zajištěná právem podat odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odepření informací tak, jako tomu bylo i v daném případě. Způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, jakož i orgánu rozhodujícího v I. instanci, sice zákon o svobodném přístupu k informacím nepopisuje, avšak v ustanovení § 20 odst. 4 vcelku jednoznačně hovoří o podpůrném využití správního řádu mimo jiné ve vztahu k rozhodování podle § 16, tj. rozhodování o odvolání. Podle § 20 odst. 4 cit. zákona totiž pokud zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a 16 správní řád, s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Lze tedy hovořit o jakési koncepci částečného využití správního řádu, která vyplývá z daného ustanovení a která je plně opodstatněná, vezme-li se v potaz potřeba určité garance základních pravidel, která umožňují přezkoumatelnost vydaných rozhodnutí o odepření informací a jejich případnou nápravu. Tato náprava ze strany odvolacího orgánu, případně soudu, je přitom v zásadě možná pouze potud, pokud odvolací řízení či řízení před soudem umožní buď rozhodnutí ve věci

I. ÚS 142/05 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Opava, ul. 28. října 5, PSČ: 747 05, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 39 Co 222 - 227/2004, 39 Co 3 51 - 353/2004, 39 Co 386/2004 - 1003, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 831, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 801, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 797, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 793, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 790, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2004, čj. 41 P 74/2000 - 662, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále ",městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále "obvodní soud"), vydaných v řízeních týkajících se nezletilých dětí stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, právo na zákonnost, zakotvené v čl. 2 odst. 2, 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní dle čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 32 odst. 2, 4 Listi

Ej 318/2007 Řízení před soudem: nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí Daňové řízení: počet výzev ve vytýkacím řízení; ochrana legitimního očekávání Prodejny Duty/Tax Free k § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního k § 43 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) k § 45b zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 208/1997 Sb. a č. 262/2001 Sb.*) k § 12b zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 303/1997 Sb., č. 129/1999 Sb., č. 22/2000 Sb. a č. 141/2001 Sb.**) I. Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil. II. Ve vytýkacím řízení není správce daně omezen pouze na jedinou výzvu daňovému subjektu k doplnění nejasných údajů, vysvětlení nejasností, opravě nepravdivých údajů a k prokázání údajů pravdivých (§ 43 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). III. Na řízení o udělení povolení prodeje zboží v prodejnách Duty/Tax Free bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty a na řízení o odnětí tohoto povolení podle § 45b zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 12b zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, se vztahoval zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nikoli zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. IV. Jestliže činnost provozovatele prodejny Duty/Tax Free v průběhu jejího vykonávání byla povolena rozhodnutím Ministerstva financí o udělení povolení podle § 45b zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 12b zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o sp

21 Cdo 2423/2006 Počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění pracovněprávního nároku na náhradu škody (§ 263 odst.3 zák. práce). I. Událostí, z níž škoda vznikla (§ 263 odst.3 věta druhá zák. práce), od níž se odvíjí počátek běhu objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, je třeba rozumět nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, který posléze vedl ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. II. Při zkoumání počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody, který se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 263 odst.3 věta první zák. práce), je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit. O škodě se poškozený dozví tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah; není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s. S., a.s., o 155.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 248/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2005 č.j. 10 Co 221/2005-35, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.9.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 155.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do zaplacení. Ž

Odpovědnost za škodu Nárok na náhradu škody Opětovné plnění Promlčení Subjektivní promlčecí doba Objektivní promlčecí doba Z hlediska počátku běhu objektivní promlčecí lhůty, který je vztažen k události, z níž škoda vznikla, a kdy obecně každý by mohl vzniklé subjektivní právo uplatnit poprvé (kdy mohl podat žalobu), není rozhodující, zda daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala. Událostí, z níž škoda vznikla, je třeba rozumět nejen samotné porušení vlastní právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nýbrž současně (vedle toho) i vznik škody samotné. Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty - lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit. V případě nároku na náhradu škody, která má povahu opětovného plnění („splátek“) vznikajícího postupně po dobu, po kterou trvají předpoklady odpovědnostního vztahu, se - nejde-li o případ náhrady škody na zdraví, kdy se promlčují pouze jednotlivé splátky - uplynutím posledního dne objektivní promlčecí lhůty promlčí základ uplatněného nároku, a tím také celý nárok na případné další splátky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 Z odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou

21 Cdo 2423/2006 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s. S., a.s., o 155.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 248/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2005 č.j. 10 Co 221/2005-35, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.9.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 155.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaná „odmítla vydat potvrzení o skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993, jak jí to ukládá § 60 ZP“, a to s odůvodněním, že „výpověď dle § 46 1c ZP ze dne 21.1.1993 neplatí a že trvá na ukončení pracovního poměru dle § 53 ZP“. Potvrzení žalobci vydala a doručila až dne 1.8.1994 poté, co okamžité zrušení pracovního poměru bylo rozhodnutím soudu shledáno neplatným. Protože „z důvodu nepředložení potvrzení o skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993“ nebyl žalobce přijat do pracovního poměru u M. l. J., požadoval po žalované „náhradu škody dle § 187 ZP, vypočtenou z nároku mzdy za období od 1.5.1993 do 31.7.1994“, neboť, „kdyby byl zaměstnán u M. l. J., byl by jeho základní plat ve výši 12.000,- Kč + prémie a odměny“. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. 16 C 248/2004-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 28.050,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. a že žalobce „se zcela osvobozuje od placení soudního poplatku“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody za období od 1.5.1993 do 31.7.1994 „je dán“, neboť „žalobce prokázal“, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno až 22.7.1994 a že

Ej 331/2007 Řízení před soudem: ochrana proti nečinnosti k § 79 odst. 1 soudního řádu správního k § 34c zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 230/2006 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Povinnost využití prostředku ochrany proti nečinnosti správního orgánu podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je podmínkou pro podání žaloby podle § 79 odst. 1 s. ř. s. Takový prostředek je upraven v § 34c zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Není podstatné, že citovaný zákon prostředek ochrany před nečinností ponechává na vůli daňového subjektu, podstatné je, že prostředek ochrany dává k dispozici a že jde o prostředek, jímž je možno nápravy dosáhnout. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 2 Ans 4/2007-53) Věc: JUDr. Kateřina T. proti Finančnímu úřadu Brno III o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalobu podanou Krajskému soudu v Brně dne 3. 10. 2006 a označenou jako žaloba proti nečinnosti správního orgánu žalobkyně směřovala proti žalovanému; po skutkových tvrzeních týkajících se jejího daňového řízení se domáhala rozsudečného výroku (petitu) tohoto znění: „Česká republika Finanční úřad Brno III, Šumavská 31, 663 49 Brno, je povinen převést na účet žalobce nadměrný odpočet DPH za 3. čtvrtletí 2005 ve výši 148 281 Kč, dále pak jako kompenzaci za nečinnost ode dne 27. 12. 2005 převést na tentýž účet 112 400 Kč a 400 Kč za každý další den do zaplacení.“ Usnesením krajského soudu byla žalobkyně vyzvána k tomu, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení uvedla petit žaloby do souladu se soudním řádem správním a uvedla, případně doložila, tvrzení o bezvýsledném vyčerpání prostředků k její ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Dne 6. 11. 2006 doručila žalobkyně soudu žalobu – odstranění vad podání. Zde formulovala petit takto: „Krajský soud v Brně nařizuje České republice Finančnímu úřadu Brno III, Šumavská 31, 663 49 Brno, aby vydal rozh

Ej 312/2007 Daňové řízení: nahlížení do spisu; zásady správního řízení k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k § 23 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též "daňový řád", "d. ř.") k § 33 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)*) k § 2 odst. 4 a § 177 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neukládá správci daně povinnost vyzvat daňový subjekt před ukončením vytýkacího řízení k seznámení se s obsahem správního spisu, vyjádření se k provedeným důkazům, popřípadě k navržení jejich doplnění, obdobně jako v řízení vedeném dle správního řádu z roku 1967 (§ 33 odst. 2). Požadavkům na spravedlivý proces vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod správce daně dostojí tím, že umožní daňovému subjektu seznámit se s obsahem správního spisu, rozhoduje-li následně pouze na základě listin v něm zařazených. II. Požadavek na předvídatelnost rozhodování se uplatní i v řízení správním; transpozicí tohoto atributu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je v právu jednoduchém § 2 odst. 4 správního řádu z roku 2004. Přestože zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje, uplatní se i v řízeních vedených v jeho procesním režimu, a to postupem dle § 177 odst. 1 správního řádu z roku 2004. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, čj. 8 Afs 59/2005-83) Prejudikatura: srov. nálezy Ústavního soudu č. 2/2004 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 173/01) a č. 27/2004 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 654/03); č. 15/2003 Sb. NSS a č. 1146/2007 Sb. NSS. Věc: Společnost s ručením omezeným E. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně. Finanční úřad pro Prahu 10 dne 28. 2. 2001 vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí roku 1999 ve výši 263 608 Kč. Odvolán

21 Cdo 2372/2006 Jestliže zaměstnavatel neplní svou povinnost podle ustanovení § 133 zák. práce a vytváří na svých pracovištích nebezpečná a riziková prostředí, nepřipadá v úvahu možnost, aby se zaměstnavatel zprostil zcela nebo zčásti své odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance (§ 191 zák. práce). ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. O., zastoupené advokátem, proti žalované I. I. s.r.o., zastoupené advokátem, o 38.454,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 29/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2006, č. j. 10 Co 149/2006-115, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 38.454,- Kč s úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež v žalobě podrobně rozvedla. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala jako směnový mistr při výrobě obalů a že při výkonu své práce utrpěla dne 10. 5. 1999 pracovní úraz na pravé ruce. Žalovaná na základě svého vlastního uvážení stanovila spoluúčast žalobkyně na pracovním úraze na 20 % a veškerá finanční plnění, ke kterým byla povinna, o tento procentní podíl krátila. Žalobkyně požadovala, aby jí žalovaná doplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti chybějících 20 % za jednotlivé měsíce. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, č. j. 4 C 29/2004-60, "žalobu ze dne 9. 2. 2004“ zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4.625,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně jednala velmi lehkomyslně a musela si být vz

21 Cdo 2710/2006 Důvodem výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm. b) zák. práce je situace, kdy zaměstnavatel nemůže dostát své povinnosti přidělovat zaměstnanci práci ve sjednaném místě, a to právě a jen z důvodu, že se přemístil jinam (do místa, kde zaměstnanec není povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci), popř. se do jiného místa přemístila část zaměstnavatele, v níž zaměstnanec dosud konal práci. Z hlediska splnění předpokladů výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce proto není významné, že zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat druh práce podle pracovní smlouvy, nýbrž rozhodující je to, že tak nemůže činit ve sjednaném místě výkonu práce. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PaedDr. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a o. g., s.r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 265/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006 č.j. 16 Co 145/2006-38, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 20.9.2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že u ní došlo "k důležité organizační změně“ spočívající v přemístění sídla, žalobce však se změnou svého místa výkonu práce neprojevil souhlas a žalovaná dále neměla možnost jej ve sjednaném místě výkonu práce ani v místě žalobcova bydliště zaměstnávat. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná mu dopisem žalované ze dne 20.9.2005 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle něj nebyl splněn jeden z předpokladů rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce - skutečnost, že se zam

21 Cdo 2346/2006 Možnost poskytování mzdy za práci přesčas jen v určitém rozsahu (§ 96 odst. 1 zák. práce a § 5 zák. č. 1/1992 Sb.) Poskytování mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas jen v určitém rozsahu je možné pouze tehdy, je-li to mezi účastníky pracovního poměru dohodnuto v pracovní smlouvě anebo sjednáno v kolektivní smlouvě; je vyloučeno, aby bez dohody účastníků pracovněprávního vztahu (resp. ujednání v kolektivní smlouvě) zaměstnavatel jednostranně stanovil, že práci přesčas nebude (byť zčásti) zaměstnanci platit. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě v právní věci žalobce Ing. E. B., , zastoupeného advokátem, proti žalované K. D., spol. s r.o, zastoupené advokátem, o 44.071,28 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 134/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2006 č.j. 15 Co 145/2005-109, takto: Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu ohledně částky 14.521,28,- Kč, se odmítá; v dalším se rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2004 č.j. 63 C 134/98-81ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 26.900,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila doplatek mzdy za práci přesčas ve výši 44.071,28 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.1.1996 do 31.5.1997 pracoval u žalované ve „funkci vedoucí THP - specialista“ a že v rámci svého pracovního poměru odpracoval „za žalované období“ 437 hodin přesčas. Žalovaná mu však „uznala jen 234,5 přesčasových hodin“, zbylé hodiny práce přesčas mu zaměstnavatel nezaplatil a neposkytl mu za ně ani náhradní volno s odůvodněním, že podle vnitřní směrnice ze dne 15.3.1994 č. 4/94 jsou přesčasy do výše 20 hodin měsíčně započítány do základní mzdy. Podle náz

Pracovní poměr Skončení pracovního poměru Lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu Běh lhůty Pro běh lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006, nyní § 72 zákoníku práce) nemá právní význam, uplatní-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou žalobou, která byla pravomocným rozhodnutím soudu odmítnuta, nebo bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu zastaveno řízení, které bylo před soudem zahájeno jejím podáním. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1933/2006 Z odůvodnění: Dopisem ze dne 29. 7. 2003 zástupce ředitele Policie ČR, Správy Západočeského kraje, sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce je trestně stíhán „pro pokračující trestný čin přijímání úplatku spáchaný formou spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3, § 9 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního zákona“, neboť jednak „měl navést zaměstnankyni realitní kanceláře G. spol. s r. o. paní H. N., aby v obchodním případu prodeje nepotřebných nemovitostí České republiky - Ministerstva vnitra situovaných v katastrálním území H. P., obec A., jejichž prodej žalobce realizoval v rámci svých pracovních povinností prostřednictvím uvedené realitní kanceláře, domluvila s konkrétním zájemcem podání dalších dvou žádostí o koupi pozemků pod cenou, přičemž věděl, že se jednalo o žádosti fiktivní a účelem jejich podání je vytvořit iluzi o nejvyšší nabídce jednoho konkrétního zájemce o koupi“, jednak „vyslechl ve dnech 18. 6. a 23. 6. 2003 od svého vedoucího JUDr. O. J. jeho úmysl zlikvidovat nadřízeného plk. Ing. M. D., a to nejméně ve významu jeho pracovní diskreditace, neboť byl překážkou plánů na manipulaci s prodejem nepotřebných nemovitostí“, aniž by o tom některého z nadřízených informoval. Protož

21 Cdo 1933/2006 Lhůta pro podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru (§ 64 zák. práce). Pro běh lhůty uvedené v ustanovení § 64 zák. práce nemá právní význam, uplatní-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou žalobou, která byla pravomocným rozhodnutí soudu odmítnuta, nebo bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu zastaveno řízení, které bylo před soudem zahájeno jejím podáním. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 42/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2006, č.j. 10 Co 557/2005-124, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 29.7.2003 zástupce ředitele Správy Západočeského kraje Policie ČR sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce je trestně stíhán "pro pokračující trestní čin přijímání úplatku spáchaný formou spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3, § 9 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního zákona", neboť jednak "měl navést zaměstnankyni realitní kanceláře G. spol. s r.o. paní H. N., aby v obchodním případu prodeje nepotřebných nemovitostí České republiky - Ministerstva vnitra situovaných v katastrálním území H. P., obec A., jejichž prodej žalobce realizoval v rámci svých pracovních povinností prostřednictvím uvedené realitní kanceláře, domluvila s konkrétním zájemcem podání dalších dvou žádostí o koupi pozemků

Ej 260/2007 Důchodové pojištění: výkon práce v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou k § 37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 425/2003 Sb. a č. 436/2004 Sb. k § 131 odst. 1 a § 166 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon*) k § 27 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb. a č. 74/1994 Sb.**) Ředitel základní školy je podle § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, statutárním orgánem této školské právnické osoby. Jako zaměstnanec jmenovaný zřizovatelem školy do funkce ředitele na dobu neurčitou však nemůže platně uzavřít dohodu o změně trvání pracovního poměru na dobu určitou sám se sebou jako učitelem, jehož pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou. Na základě takové neplatné dohody proto nedochází ke změně doby trvání pracovního poměru tak, aby splňoval podmínku výkonu práce v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou podle § 37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 Ads 6/2007-59) Prejudikatura: srov. č. 1160/2007 Sb. NSS. Věc: Mgr. Jan P. proti České správě sociálního zabezpečení o vrácení přeplatku na starobním důchodu, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce byl ode dne 1. 9. 1964 v pracovním poměru, za jehož trvání byl s účinností od 1. 1. 1995 jmenován do funkce ředitele školy. Dne 6. 1. 2005 uzavřel žalobce v této funkci dohodu o změně pracovní smlouvy se sebou samým jako učitelem, kterou změnil trvání svého pracovněprávního vztahu z doby neurčité na dobu určitou do 31. 12. 2005. S účinností ke dni 31. 12. 2005 zřizovatel školy odvolal žalobce z funkce ředitele školy a zároveň jej do této funkce opětovně jmenoval, tentokrát na dobu určitou od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006. Dne 10. 1. 2005 vznikl žalobci nárok na starobní důchod. Dne 28. 3. 2006 vydala žalovaná rozhodnutí, podle něhož žalobci výplata starobního důchodu podle § 37 zákona č. 155/19

I. Tzv. kontrola korunou je průkazně vedenou evidencí skladových zásob pouze v případě, že respektuje účetní principy, tj. že jsou z ní patrny veškeré údaje pro potřeby řádně vedeného účetnictví. II. V případě, že stav zásob zboží není sledován v jednotkách množství a podle jednotlivých druhů, ale v celkovém peněžním vyjádření (v prodejních cenách), je nutné, aby tato evidence byla vedena přesně a průběžně, tj. aby byla věrným obrazem skutečného stavu zásob [čl. IX odst. 5 opatření č. 281, 283/77 411/2000, kterým se stanoví postupy pro účtování v jednoduchém účetnictví, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 51/2000 (OP)]. III. Žádný právní předpis nestanoví povinnost mít po celou dobu podnikání stejnou výši marže. Avšak za situace, kdy je právě výše marže esenciální pro vedení skladové evidence, je povinností daňového subjektu stanovit ji tak, aby umožňovala průkazný způsob vedení účetnictví. Věc: Žalobci a) P. K., b) H. K., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006, čj. 31 Ca 44/2006 - 69. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byly zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „správní orgán“) ze dne 13. 9. 2004, čj. 4494/110/2004-Ja, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a) proti dodatečným platebním výměrům ze dne 11. 6. 2003 a ze dne 13. 6. 2003 vydaným Finančním úřadem ve Vysokém Mýtě („dále též správce daně“) na daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001, a proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 13. 9. 2004, čj. 4495/110/2004-Ja, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky b) proti dodatečným platebním výměrům ze dne 8. 9. 2003 a ze dne 9. 9. 2003 vydaným Finančním úřadem ve Vysokém Mýt

Soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vázán vymezením žalobních bodů [§ 71 odst.1 písm. d) soudního řádu správního], a v jejich mezích přezkoumává napadené rozhodnutí. Z úřední povinnosti však přihlédne soud k vadám řízení uvedeným v § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., které - byť nenamítány - mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a to za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a jejich existence současně brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Věc: Žalobce A. S. proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, čj. 2 Ca 6/2006 - 45. Výrok: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, čj. 2 Ca 6/2006 - 45, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Kasační stížností ze dne 16. 10. 2006 napadl Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební (dále jen „stěžovatel“), v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 6. 2005, čj. MHMP-74144/2005/OST/Kš/Zá, jakož i rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 10. 3. 2005, čj. Výs. ob. 48 - 7233/04-SM-R, R - 267/05, a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání A. S. (dále jen „účastnice řízení“) a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla účastnice řízení uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 105 odst. 2 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť jako spoluvlastník, nejméně od listopadu 2001, umožňuje jiné osobě užívat tři místnosti ve spodní části domu č. p. 166 v k. ú. M., P. H. 21, P. 5, jako kanceláře, což je v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a proto jí byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Napad

II. ÚS 1146/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. Rostislava Gajdy, bytem Francouzská 6017/61, Ostrava, zastoupeného JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou Advokátní kanceláře JUDr. Alena Mrlinová a Mgr. Ondřej Holek, se sídlem Výškovická 122, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2007, č. j. 57 Co 774/2006-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Igora Gajdy, bytem Jana Šoupala 1607/23, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2007, č. j. 57 Co 774/2006-75, kterým byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2006, č. j. 33 C 12/2006-61, v části v níž byl zamítnut návrh stěžovatele (dále jen "otec") na zrušení povinnosti přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení (dále jen "syn") za dobu od 1. července 2004 do 11. dubna 2006. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z listin předložených stěžovatelem a z vyžádaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2006, č. j. 33 C 12/2006-61, Ústavní soud zjistil, že příspěvek otce na výživu syna byl ještě v době nezletilosti syna určen soudem. V řízení o posledním návrhu matky a posléze tehdy již zletilého syna na zvýšení příspěvku otce na výživné konstatoval Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 13 Co 683/2005, že uvedený návrh je pro období od 1. července 2004 v rozporu s dobrými mravy s ohledem na to, že na studium navazující na uvedený časový okamžik nelze hledět jako na řádné. V návaznosti na to se otec návrhem doručeným soudu dne 12.

4 Ads 81/2005 - 113 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. P., zast. JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou, se sídlem v Šenově, Těšínská 1495, pro doručování: Havířov – Podlesí, Junácká 3, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, za účasti osoby zúčastněné na řízení OKD, a. s., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, č. j. 22 Ca 329/2003 – 45, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: Ve věci žalobce M. P. proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, č. j. 22 Ca 329/2003 – 45, 4. senát Nejvyššího správního soudu, poté, co byl jeho rozsudek ze dne 9. 8. 2006, č. j. 4 Ads 81/2005 – 75, zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, č. j. IV. US 613/06, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu. Problém, pro který je věc předkládána rozšířenému senátu, spočívá v posouzení otázky, zda rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti lékařskému posudku vydanému v rámci lékařské preventivní péče, jímž byl žalobce shledán trvale nezpůsobilým k výkonu určité práce, je rozhodnutím, na které dopadá kompetenční výluka podle § 70 písm. d) s. ř. s., či zda je uvedené rozhodnutí přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví. Uvedená otázka je dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena rozdílně. V rozsudku ze dne 13. 9. 2005, č. j. 2 As 5/2005 – 86, v obdobné věci 2. senát vyslovil názor, že „v daném případě posouzení zdravotního stavu zakládá překážku ve výkonu povolání, a není tak důvod k výluce ze soudního přezkumu podle § 70 písm. d) s. ř. s.“. Ve věci sp. zn. 4 Ads 81/2005, 4. senát v rozsudku ze dne

Č. 29 Jmenovat a odvolat ředitele státního podniku může pouze ministr, nelze tím pověřit jinou osobu. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.6.2007, sp. zn. 29 Odo 550/2006) Usnesením ze dne 29.9.2005 potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.11.2003, kterým tento soud rozhodl o výmazu D. F., ředitelky B. P., státního podniku (dále jen "státní podnik") a zápisu dne zániku její funkce, do obchodního rejstříku. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že má shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo "skutkově osvědčeno", že D. F., ředitelka státního podniku, byla listinou ze dne 12.9.2001 dnem 30.9.2001 odvolána z funkce. Jmenovaná nepopřela, že jí odvolání bylo řádně doručeno. Odvolání z funkce ředitelky nepodepsal, jak by podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. (správně zákona č. 77/1997 Sb.) měl učinit, ministr průmyslu a obchodu České republiky Doc. Ing. J. G., ale jeho náměstkyně M. V. Učinila tak na základě listiny ze dne 29.9.1998 označené jako "zmocnění", kterou podepsal ministr průmyslu a obchodu. V této listině M. V., jako svou náměstkyni zmocnil, aby ho "v plném rozsahu zastupovala a podepisovala dokumenty související s výkonem zakladatelských funkcí, včetně podepisování dekretů o jmenování a odvolání z funkce ředitelů státních podniků resortu Ministerstva průmyslu a obchodu". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem odvolatelky, že M. V. jako "zaměstnankyně ministerstva nemohla být zmocněna, nýbrž pověřena." Každý právní úkon, tedy i "zmocnění" je však třeba posuzovat nikoliv dle formy, ale podle jeho obsahu a obsahově tato listina není ničím jiným, než pověřením náměstkyně k úkonům na ní vymezeným. Odvolací soud dále posuzoval zda ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. (správně zákona č. 77/1997 Sb.) umožňuje aby ministr pověřil jmenováním a odvoláváním ředitelů státních podniků jinou osobu. Dospěl k závěru, že takový postup je možný, neboť jej ministrovi umožňuje ustanovení § 7 odst. 2 zákon

29 Odo 550/2006 Odvolání ředitele státního podniku (§12 odst.2 zák. č. 77/1997 Sb. ve znění do 30.6.2002). Pověření k právnímu úkonu udělené ministrem (§7 odst.2 zák. č. 219/2000 Sb.). Jmenování a odvolání ředitele státního podniku může provádět pouze ministr, nelze jím pověřit jinou osobu. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátu složeném v právní věci návrhu Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, na povolení změny zápisu B. p., státní podnik, do obchodního rejstříku, za účasti D. F., zastoupené advokátem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. A XXIX, o dovolání Dagmar Fišárkové proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2005, č. j. 5 Cmo 113/2005-427, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2005, č. j. 5 Cmo 113/2005-427 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. F 17178/2001/A XXIX/204/27-298, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. F 17178/2001/A XXIX/204/27-298, kterým tento soud rozhodl o výmazu D. F., ředitelky B. p., státního podniku (dále jen „státní podnik“) a zápisu dne zániku její funkce, do obchodního rejstříku. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že má shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo „skutkově osvědčeno“, že D. F., ředitelka státního podniku, byla listinou ze dne 12. září 2001 dnem 30. září 2001 odvolána z funkce. Jmenovaná nepopřela, že jí odvolání bylo řádně doručeno. Odvolání z funkce ředitelky nepodepsal, jak by podle ustanovení § 12 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. (správně zák. č. 77/1997 Sb.) měl učinit, ministr průmyslu a obchodu České republiky Doc. Ing. Jaroslav Grégr, ale jeho náměstkyně Milada Vlasáková. Učinila tak na základě listiny ze dne 29. září 1998 označené jako „zmocnění“, kterou podepsal ministr průmyslu a obchodu. V této listin