Judikáty - strana 494

21 Cdo 1846/2007 Okamžik skončení pracovního poměru ve zkušební době Jestliže ve zrušovacím projevu vůle učiněném během zkušební doby nebyl označen den skončení pracovního poměru nebo obsahuje-li zrušovací projev vůle zpětné datum zrušení pracovního poměru, skončí pracovní poměr dnem doručení (oznámení) zrušení pracovního poměru druhému účastníku. Jestliže byl jako den zrušení pracovního poměru označen den následující po uplynutí zkušební doby, pak pracovní poměr končí posledním dnem zkušební doby. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ž. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným Č. d., a.s., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 26/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2006 č.j. 10 Co 835/2005-44, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 5.1.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle § 58 zák. práce ruší pracovní poměr ve zkušební době. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni měsíčně částku 7.716,- Kč "za období od 1. března 2004 do doby, než jí umožní pokračovat v pracovním poměru“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná s ní dne 1.10.2003 uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců. Během zkušební doby žalobkyně z důvodu nemoci neodpracovala 14 pracovních dnů a žalovaná s ní ke dni 7.1.2004 zrušila pracovní poměr ve zkušební době. Podle názoru žalobkyně se jí však "zkušební doba prodloužila o 4 dny a skončila dnem 4.1.2004“, neboť do zkušební doby se započítává také "placený svátek

Právo na soudní a jinou právní ochranu Ochrana dětí a mladistvých Hmotné zabezpečení dětí II. ÚS 1619/07 K nezletilým dětem mají vyživovací povinnost oba rodiče, u nichž se musí náležitým způsobem zjistit a posoudit nejen jejich výdělkové poměry (event. jiné příjmy), ale rovněž skutečně dosahovaná životní úroveň, na níž se mají děti právo podílet (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Kategorické tvrzení soudu, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen normám jednoduchého práva (zákona o rodině), ale ani zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti I. K., právně zastoupené JUDr. Š. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 22 Co 62/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení a J. K. a Městského úřadu v Holicích jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. 22 Co 62/2007 se ruší. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu a tvrdí, že jím byla porušena ústavně zaručená práva její a jejích dětí, a to čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka jako matka dvou nezletilých dětí podala dne 3. 5. 2006 návrh k soudu na zvýšení výživného placené

Zrušení právního předpisu – návrh poslanců Zrušení právního předpisu – návrh senátoři Pl. ÚS 24/07 Právní věta 1) Podstatné změny právního řádu v oblasti veřejného i soukromého práva jsou nevyhnutelnou součástí společenského vývoje a je v dispozici demokratického zákonodárce určovat přitom strukturu práva a vymezovat předmět právní regulace jednotlivými zákony – v tom rámci rovněž zvážit míru uskutečnění podstatných změn určitého segmentu právního řádu zčásti provedením novelizace platných zákonů a zčásti přijetím nové zákonné úpravy. Reforma, ve smyslu zásadní změny určitého segmentu soukromého a veřejného práva v jednom zákoně, není ekvivalentní s kodifikací, nýbrž lze jí provést i jinou legislativně-technickou metodou. Má-li být maxima obsahové konzistentnosti zákona, vyslovená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, dle níž „zákon ve formálním smyslu nelze v materiálním právním státu chápat jako pouhý nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem“, chápána ve smyslu derogačního důvodu, pak toliko pro extrémní situace, jakou by byl např. navrhovatelem uváděný příklad, v němž by vláda soustředila „jednou ročně veškeré své legislativní záměry do návrhu zákona ,o úpravě právních poměrů v České republice‘, či dokonce do zákona ,o zlepšení osudu občanů České republiky‘“. 2) Dvoukomorová struktura Parlamentu České republiky je výrazem principu dělby moci i uvnitř moci zákonodárné. Za účelem zajištění reálnosti jejího fungování Ústava v čl. 18 odst. 1, 2 zakotvila pro volby do obou sněmoven rozdílný volební systém s cílem dosáhnout tak jejich odlišné politické struktury, tj. stavu, ve kterém by se Senát nestal toliko politickou kopií Poslanecké sněmovny a byl tudíž s to reálně funkci kontrolní brzdy a protiváhy uvnitř moci zákonodárné plnit. V takto koncipovaném ústavním modelu nejeví se aktuální eventualita zneužití institutu nezabývání se návrhem zákona při jeho projednání v Senátě. Odlišná situace ale nastává tehdy, pokud se původní intence ústavodárce nenaplnila

Ej 140/2008 Daňové řízení: dožádání; pověření jiného než místně příslušného finančního úřadu; nahlížení do spisu. Řízení před soudem: kompetenční výluka k § 5 odst. 1, § 23 odst. 2, § 32 odst. 1, § 49 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též "daňový řád", "d. ř.>") k § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění zákona č. 311/1999 Sb. k § 54 odst. 2 a § 65 odst. 1 soudního řádu správního I. Dožádání podle § 5 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a pověření dle § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, nejsou rozhodnutími ani ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ani dle § 65 odst. 1 s. ř. s. II. Pověření dle § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, může být vydáno pouze na základě již existujících, reálných a objektivních důvodů. Na sdělení těchto důvodů má daňový subjekt právo, a to v době přiměřené provádění svěřeného úkonu. III. Podmínky stanovené v § 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, na jejichž základě lze daňovému subjektu povolit nahlížení do určitých částí daňového spisu, se vztahují na všechny tam vyjmenované části daňového spisu, tedy i na předkládací zprávu dle § 49 odst. 4 a 5 téhož zákona a korespondenci mezi správci daně. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 1 Afs 50/2007-106) Prejudikatura: srov. č. 1021/2007 Sb. NSS, nález č. 131/2001 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 179/01). Věc: Akciová společnost FAIR PLAY TREND proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobkyně. Rozhodnutími ze dne 3. 9. 2004 žalovaný zamítl jednak odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Liberci dne 25. 2. 2003, kterým byla dodatečně snížena daňová ztráta žalobkyně z příjmů právn

Nao 7/2008 - 127 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: S. M., zastoupen Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č. j. 4 Cad 107/2005 - 29, o námitce podjatosti vznesené vůči soudcům Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslavu Hnízdilovi, JUDr. Miladě Tomkové a JUDr. Brigitě Chrastilové, takto: Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslav Hnízdil, JUDr. Milada Tomková a JUDr. Brigita Chrastilová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 97/2007. Odůvodnění: Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2005, č. j. 2005/43639-44/51 a dále odmítnut žalobcův návrh na přiznání úhrady majetkové a nemajetkové újmy. Návrhem podaným v zákonné lhůtě uplatnil žalobce námitku podjatosti vůči shora uvedeným soudcům Nejvyššího správního soudu. Důvody podjatosti pak shrnul tvrzením, že „...v uvedené věci jednají vyloučení soudci NSS, kteří v této věci rozhodli v předcházejícím řízení“. Ke svému vyjádření připojil fotokopie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2006, č. j. 3 Ads 88/2005 - 54, vyjádření žalobce sepsané jeho advokátem JUDr. Vítem Vohánkou k věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 264/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2007, č. j. 4 Cad 119/2006 - 28 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 4 Ads 36/2007 - 134. Zástupkyně žalobce ve svém vyjádření ze dne 13. 12. 2007 Nejvyššímu spr

26 Cdo 366/2007 Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinně právního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) MUDr. J. Š., a 2) Ing. Z. A. (dříve Š.), zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 184/2000, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 39 Co 385/2005-258, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2005, č. j. 39 Co 385/2005-258, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zastavení řízení a ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k první žalované (III., IV.) zrušen a řízení vůči první žalované zastaveno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. 43 C 184/2000-234 (poté, co pravomocným usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 43 C 18

Pracovní kázeň Porušení pracovní kázně zaměstnancem a jeho nadřízeným Jen takové porušení pracovních povinností nadřízeného vedoucího zaměstnance, které má vnitřní (účelovou) souvislost s porušením pracovní kázně vytýkaným podřízenému zaměstnanci, tedy které sleduje společný (stejný) cíl, může být považováno za jejich společné jednání a vést k závěru o tom, že jde o porušení pracovní kázně, jehož se dopustil zaměstnanec společně se svým nadřízeným. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 743/2007 Z odůvodnění: Dopisem ze dne 29. 4. 2005 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná (v té době nesoucí obchodní firmu K. DS, a. s, a mající sídlo v P.) sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce „(1) uzavřel za zaměstnavatele a sám podepsal 31. 12. 2004 se společností A. I. S., s. r. o., smlouvu o postoupení pohledávky“ a „(2) nezabezpečil písemné vyhotovení kupní smlouvy v souladu s Rozhodnutím čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a. s., na dodávku stroje C. A25 CNC, výrobní číslo 104, a jeho příslušenství, španělské společnosti M., a sám podepsal dne 17. 5. 2004 fakturu na částku 121 893 EUR, na základě objednávky této společnosti, ačkoliv nebyly pro prodej sjednány standardní platební a finanční podmínky definované v Rozhodnutí č. 8/03 ředitele společnosti K. DS, a. s., Příloha č. 1“, čímž porušil ve vztahu k prvnímu vytýkanému jednání „ustanovení Organizační směrnice OS 15/2004, Uzavírání smluv - Objednávání, bod 0.2 v návaznosti na Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a. s., Příloha č. 2, bod 31“, ve vztahu k druhému vytýkanému jednání „ustanovení Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a. s., Příloha č. 2, bod 5“, a v obou případech i povinnost stanovenou v § 73 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. V závěru dopisu uvedla, že „uvedené skutečnosti byly zjištěny v důsledk

21 Cdo 743/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. C., zastoupeného advokátem, proti žalované K. DS, a.s. , zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 125/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006, č. j. 6 Co 305/2006-161, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 29. 4. 2005 (doručeným žalobci téhož dne), žalovaná (v té době nesoucí obchodní firmu K. DS, a.s, a mající sídlo v P., sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce „(1) uzavřel za zaměstnavatele a sám podepsal 31. 12. 2004 se společností A. I. S., s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávky“ a „(2) nezabezpečil písemné vyhotovení kupní smlouvy v souladu s Rozhodnutím čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s. na dodávku stroje COMPACT A25 CNC, a jeho příslušenství, španělské společnosti M. M. H. S.L., a sám podepsal dne 17. 5. 2004 fakturu na částku 121.893,- EUR, na základě objednávky této společnosti, ačkoliv nebyly pro prodej sjednány standardní platební a finanční podmínky definované v Rozhodnutí č. 8/03 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 1“, čímž porušil ve vztahu k prvnímu vytýkanému jednání „ustanovení Organizační směrnice OS 15/2004, Uzavírání smluv-Objednávání, bod 0.2 v návaznosti na Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 2, bod 31“, ve vztahu k druhému vytýkanému jednání „ustanovení Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 2, bod 5

5 Afs 31/2007-49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně E. D., zast. advokátem JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, Havlíčkova 99, Chrudim III, proti žalovanému Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 10 Ca 181/2006 - 17, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 10 Ca 181/2006 - 17 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále "stěžovatelka“) domáhala zrušení výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále "městský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. 43/52 456/2006-431, jímž bylo s účinností od 1. 7. 2006 na základě podnětů Finančního úřadu ve Svitavách a Finančního úřadu pro Prahu 2 rozhodnuto o delegaci místní příslušností ke správě všech daní stěžovatele, s výjimkou daně z nemovitostí, daně z převodu nemovitostí a daně darovací, spravovaných Finančním úřadem pro Prahu 2 na Finanční úřad ve Svitavách. Městský soud žalobu odmítl z důvodu existence zákonné výluky napadeného rozhodnutí ze soudního přezkoumání. Rozhodnutí podle § 5 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepovažuje za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, tedy rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s.“), protože nezasahuje do právní sféry adresáta. Delegace nemá pro adresáta samostatný právní význam a je to úkon procesní povahy, upravuje se jím řízení a je to tedy úkon, který je podle § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu. Pokud by měla stěžovatelka za to, že tímto úkonem by byla zkrácena na svých právech takovým způsobem, že by to mělo za následek nezákonné stanovení její konkrétní daňové po

9 Afs 66/2007-74 Spis 9 Afs 66/2007 byl spojen se spisem číslo 9 Afs 62/2007 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 9 Afs 62/2007 - 78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: společnost HYPO stavební spořitelna a.s., se sídlem Senovážné nám. 27, Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Kučírkem, advokátem se sídlem Petrská 29, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1 (v kasačních stížnostech nesprávně označené jako "Český stát, zastoupený Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. L. J., ředitelem“), proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 10. 2005, č.j. FŘ-3881/12/04 a č.j. FŘ-3883/12/04 ve věci daně z příjmů právnických osob, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 8 Ca 336/2005 - 47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č. j. 8 Ca 337/2005 – 45, takto: Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne ze dne 23. 11. 2006, č. j. 8 Ca 336/2005 – 47 a č. j. 8 Ca 337/2005 – 45 se zrušují a věci se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalovaný (dále jen "stěžovatel“), se včasnými kasačními stížnostmi domáhal zrušení shora uvedených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud“), kterými byla zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 11. 10. 2005, č.j. FŘ-3881/12/04 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 a č.j. FŘ-3883/12/04 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000. Uvedenými rozhodnutími byly k odvolání žalobkyně, společnosti HYPO stavební spořitelna a.s. (dále také "daňový subjekt“), změněny dodatečné platební výměry na daň

I. ÚS 1883/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti 1) nezl. J. M., 2) nezl. B. M. a jejich zákonného zástupce (otce) 3) Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Věrou Chytilovou, advokátkou, tř. T. Bati 332, 765 02 Otrokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 59 Co 68/2007, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 59 Co 68/2007. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a právo na vykonávání a přijímání výchovy a péče obou rodičů, dle čl. 32 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Ve vztahu ke stěžovateli sub. 3) mělo dále dojít k porušení základního práva na rovné postavení rodičů bez ohledu na pohlaví upravené čl. 3 Listiny základních práv a svobod a "bezprostředně závaznými mezinárodními smlouvami o ochraně lidských práv a základních svobod." Z napadeného rozsudku krajského soudu a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") plyne následující: Okresní soud ve věci péče o nezletilé děti sub. 1) a sub. 2) v řízení o úpravě styku rozhodl dne 7. 12. 2006, pod sp. zn. P 100/2002, tak, že I. otec (stěžovatel sub. 3) je oprávněn stýkat se nezl. Pavlem a Zuzanou M. (jedná se o pseudonymy) každý lichý týden od středy 14.00 hodin do pondělí následujícího sudého týdne 8.00 hodin. Každý lichý rok v době jarních prázdnin vždy od pátku 17.00 hodin prázdninám předcházejícího do neděle 18.00 hodin n

Ej 59/2008 Kompetenční spory: pravomoc k rozhodnutí o odvolání ve věci uzavírání smluv o závazku veřejné služby k § 94 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) k § 178 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Ministerstvo vnitra je nadřízeným správním orgánem kraje v řízení vedeném v samostatné působnosti, a to bez ohledu na jeho věcnou povahu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Proto je příslušné vydat rozhodnutí o odvolání ve věci uzavírání smluv o závazku veřejné služby. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2007, čj. Komp 1/2007-54) Věc: Ministerstvo dopravy proti Ministerstvu vnitra, za účasti akciové společnosti Dopravní podnik Ústeckého kraje, o určení pravomoci mezi správními úřady. Podáním ze dne 13. 9. 2006 se Dopravní podnik Ústeckého kraje, a.s. (osoba zúčastněná na řízení), obrátil na Krajský úřad Ústeckého kraje. Jeho obsahem byla "stížnost, žádost na zahájení správního řízení", brojící proti postupu Ústeckého kraje, odporujícímu zákonu č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"), a nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, a to z důvodu poskytování kompenzací. Dopravní podnik vyzval Ústecký kraj, aby se neprodleně zdržel poskytování finančních kompenzací za dorovnání ztráty z provozu takových spojů jiných dopravců, které jsou v přímém časovém i směrovém souběhu s jeho spoji, a předmětné spoje ze smluv o závazku veřejné služby s dopravci okamžitě vypustil, a dále aby se neprodleně zdržel všech dalších kroků vedoucích k budoucímu poskytování těchto finančních kompenzací. Krajský úřad Ústeckého kraje usnesením ze dne 19. 9. 2006 toto podání odložil s tím, že zjevně nejde o žádost nebo podnět. Proti uvedenému usnesení podal Dopravní podnik odvolání, jehož obsahem bylo zejména tvrzení, že předmětné podání mě

4 Ads 122/2007-55 I. Účast na výběrovém řízení na určitou pracovní pozici představuje jiný vážný osobní důvod ve smyslu § 5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti. II. Za maření součinnosti s úřadem práce nelze považovat situaci, kdy se uchazeč o zaměstnání nedostaví ve stanoveném termínu na úřad práce, pokud ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti úřadu oznámí vážné důvody podle § 5 písm. c) téhož zákona, pro které se dostavit nemohl. ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: J. P., zast. JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem, se sídlem Olomouc, Pavelčákova 20, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, č. j. 2 Cad 11/2007 - 28, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2006, č. j. 2006/29065 - 442, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci č. j. OLA-3914/2006-HP, ze dne 28. 3. 2006, kterým byla žalobkyně podle § 30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a § 31 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006, ode dne 21. 2. 2006 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že součinnost nijak nemařila a naopak se sama aktivně ucházela o zaměstnání. Žalovaný žalobkyni vyřadil s odůvodněním, že se dne 21. 2. 2006 v 10:30 hod. nedostavila na úřad práce a neúčast neomluvila, ačkoliv žalobkyně prokázala, že se v daném termínu účastnila pracovního pohovoru a ihned následující den svou neúčast omluvila. Žalobkyně zdůr

Právo na soudní a jinou právní ochranu Práva účastníka soudního řízení Ochrana rodičovství a rodiny IV. ÚS 3066/07 Žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Důvodem zmatku je zde mimo jiné nesprávný závěr odvolacího soudu stran toho, zda odvolání bylo subjektivně přípustné. Stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě z důvodů, které zevrubně v ústavní stížnosti vyložila, mylně odmítl její odvolání; pak ovšem je jí poskytnut opravný prostředek v rámci obecného soudnictví - a to právě žaloba pro zmatečnost - předtím, než jí bude otevřena cesta k Ústavnímu soudu. Stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky dané jí k ochraně práv, o nichž tvrdí, že byla porušena, a proto je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2007 v senátu o ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené opatrovníkem M. F., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2007, sp. zn. 13 Co 307/2007, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 13.11.2006, sp. zn. 0 P 70/2004-170, 9 P a Nc 420/2005, 9 P a Nc 748/2005, 23 P a Nc 256/2006, spojené s návrhem na zrušení § 34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30.11.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3.12.2007 domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí [a též ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“)], neboť měla za to, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

Osobní příplatek Osobní příplatek, který zaměstnavatel přiznal zaměstnanci podle ustanovení § 12 zákona č. 143/1992 Sb., se stal platovým nárokem zaměstnance, který je zaměstnavatel povinen zaměstnanci v určené výši poskytovat. Přiznaný osobní příplatek zaměstnavatel mohl snížit nebo odejmout (§ 7 odst. 3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb.), avšak jen tehdy, došlo-li v předpokladech a podmínkách (uvedených v době od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006 v ustanovení § 7 odst. 1 a odst. 2 nařízení vlády č. 330/2003 Sb.), za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňovala jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžadovala jeho odnětí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3488/2006 Z odůvodnění: Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2005 a posléze zčásti vzatou zpět) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila „na nevyplacených osobních příplatcích a doplatcích nemocenských dávek“ za dobu od června 2002 do března 2005 celkem 103 004 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1. 5. 1998 jako právník a že mzdovým výměrem mu byl s účinností od 1. 6. 1998 přiznán osobní příplatek ve výši 4 840 Kč. Posléze došlo k tomu, že mu byl osobní příplatek snížen s účinností od 1. 1. 2001 na částku 4 100 Kč, s účinností od 1. 3. 2002 na částku 2 400 Kč, s účinností od 1. 1. 2003 na částku 1 110 Kč a s účinností od 1. 2. 2003 mu byl osobní příplatek zcela odňat. Podle názoru žalobce mu žalovaná postupně snižovala (a posléze odňala) osobní příplatek „tak, aby se jeho celková mzda vždy, když došlo v závislosti na valorizaci mezd k jejich obecnému zvýšení, v podstatě nijak nezvyšovala nebo aby zůstala na stejné úrovni“, ačkoliv se „na výkonu práce žalobce nic nezměnilo a k jeho práci nebyly ze strany žalované žádné negativní připomínky“. Uvedený postup žalobce považuje za odporující ustanovením § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb.

21 Cdo 3488/2006 Rozsudek Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Katastrálnímu úřadu pro K. k., zastoupené advokátem, o 103.004,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 121/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2006 č.j. 10 Co 803/2005-47, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. srpna 2005 č.j. 19 C 121/2005-24 ve znění usnesení ze dne 20. září 2005 č.j. 19 C 121/2005-32 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 30.6.2005 a posléze zčásti vzatou zpět) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila \"na nevyplacených osobních příplatcích a doplatcích nemocenských dávek\" za dobu od června 2002 do března 2005 celkem 103.004,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 1.5.1998 jako právník a že mzdovým výměrem mu byl s účinností od 1.6.1998 přiznán osobní příplatek ve výši 4.840,- Kč. Posléze došlo k tomu, že mu byl osobní příplatek snížen s účinností od 1.1.2001 na částku 4.100,- Kč, s účinností od 1.3.2002 na částku 2.400,- Kč, s účinností od 1.1.2003 na částku 1.110,- Kč a s účinností od 1.2.2003 mu byl osobní příplatek zcela odňat. Podle názoru žalobce mu žalovaná postupně snižovala (a posléze odňala) osobní příplatek \"tak, aby se jeho celková mzda vždy, když došlo v závislosti na valorizaci mezd k jejich obecnému zvýšení, v podstatě nijak nezvyšovala nebo aby zůstala na stejné úrovni\", ačkoliv se \"na výkonu práce žalobce nic nezměnilo a k jeho práci nebyly ze strany žalované žádné negativní připomínky\". Uvedený postup žalobce považuje za odporující ustanovením § 7 odst.3 nařízení vlády

1 Afs 120/2006 - 128 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně H. N. T., zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 57, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2003, č. j. FŘ-10311/11/03, a ze dne 31. 10. 2003, č. j. FŘ-4514/11/03, a FŘ 10310/11/03, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. 10 Ca 83/2004 -45, č. j. 10 Ca 15/2004 - 68, a č. j. 10 Ca 82/2004 - 40, takto: Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, č. j. 10 Ca 83/2004 - 45, č. j. 10 Ca 15/2004 - 68, a č. j. 10 Ca 82/2004 - 40, se zrušují a věci se vracejí tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2003, č. j. FŘ-4514/11/03, žalovaný podle § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1020002626 ze dne 19. 11. 2002, č. j. 251607/02/009913/0938, jímž Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen správce daně) žalobkyni dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období rok 1998 ve výši 127 465 Kč. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2003, č. j. FŘ-10310/11/03, žalovaný podle § 50 odst. 5 daňového řádu zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1020002627 ze dne 19. 11. 2002, č. j. 251657/02/009913/0938, jímž správce daně žalobkyni dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období rok 1999 ve výši 72 601 Kč. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2003, č. j. FŘ-10311/11/03, žalovaný podle § 50 odst. 5 daňového řádu zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1020002628 ze dne 19. 11. 2002, č. j. 251790/02/009913/0938, jímž správce daně žalob

III. ÚS 1575/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š. zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č.j. 27 Co 101/2007-141, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 132/2006 se podává následující. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2006, č.j. 11P 132/2006-99, byl zamítnut návrh otce nezletilého D. (narozeného 15. 7. 1992), P. Š. na snížení výživného, stanoveného mu dřívějším rozhodnutím téhož soudu. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s účinností od 1. 9. 2007 výživné pro nezletilého D., naposledy stanovené stěžovateli (otci) rozsudkem Obvodního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2006, č.j. 11 Nc 11/2006-41, snížil z částky 7.000 Kč na částku 4.000 Kč měsíčně a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (před soudy obou stupňů). Odvolací soud, poté co doplnil dokazování, shledal návrh otce oprávněným, jelikož naznal, že od poslední úpravy výživného vskutku nastala na jeho straně (ku dni 1. 9. 2006) podstatná změna poměrů; otec nezletilého již nepracuje v zahraničí, ve svém oboru v tuzemsku dosahuje zjevně nižších příjmů, limitovaných též jeho zdravotním s

III. ÚS 1562/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Z. T., PhD., zastoupeného Mgr. Ing. Michaelem Hebkým, advokátem se sídlem v Brně, Dubová 21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2007, č.j. 15 Co 85/2007-280, a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 1. 2007, č.j. 4 Nc 1515/2004-265, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2007, č.j. 4 Nc 1515/2004-265, bylo stěžovateli uloženo předběžným opatřením platit na výživném pro nezletilou Terezu (narozenou dne 26.2003) měsíčně 1.000,- Kč k rukám matky; z odůvodnění usnesení se podává, že se vede též "řízení o úpravě styku" stěžovatele s dítětem, jež si vyžádá rozsáhlejší dokazování a tím i "určitý čas", přičemž dosud stěžovatelem dobrovolně placené výživné ve výši 250,- Kč neodpovídá "v žádném případě" jejím potřebám. K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že jeho skutkové a právní závěry označil za správné a plně se s nimi ztotožnil. Reaguje na námitky stěžovatele, uplatněné v odvolání, odvolací soud uvedl, že "potřeba placení výž

4 Ads 21/2007- 77ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: D. N., zast. JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Erbenova 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37,takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 6. 2005, č. j. 2005/34343–442, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále jen „prvostupňový správní orgán”) ze dne 25. 5. 2005, č. j. OLA–20/2005–pz, ve kterém navrhovala, aby žalovaný změnil výrok II. rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak, že řízení zastaví, příp. uloženou pokutu sníží. Prvostupňový správní orgán v uvedeném rozhodnutí výrokem I. zastavil podle § 30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), správní řízení zahájené se žalobkyní ve věci zaviněného porušení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, jehož se měla dopustit tím, že plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti nezajišťovala svými zaměstnanci, které k tomu účelu měla zaměstnávat v pracovních vztazích podle zákoníku práce a výrokem II. uložil žalobkyni podle § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti pokutu ve výši 100 000 Kč za zaviněné porušení § 232 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tím, že nezajišťovala plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru a dohody o provedení práce neuzavírala jen výjimečně. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že námitky žalobkyně uvedené v odvolání nemohl akcepto