Judikáty - strana 495

Ej 502/2007 Celní řízení: zajištění celního dluhu k § 256 odst. 1 a odst. 5 a § 260h zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákonů č. 113/1997 Sb., č. 1/2002 Sb. a č. 187/2004 Sb. I. Jakkoli je vzor záručního dokladu stanoven veřejnoprávním předpisem, nelze na doklad vyhotovený podle tohoto vzoru nahlížet jako na vrchnostenský akt správního orgánu; nejedná se o individuální správní akt, tedy o rozhodnutí správního orgánu, jímž by bylo rozhodováno o veřejných subjektivních právech a povinnostech ručitele. Námitka nicotnosti takového dokladu ve smyslu veřejnoprávních předpisů nepřipadá proto v úvahu (srov. § 77 správního řádu z roku 2004). II. Pokud záruční doklad vydaný ručitelem v souladu s jím projevenou vůlí zajistit celní dluh neobsahuje předepsaný údaj, přitom se jedná o údaj, který byl povinen uvést toliko ručitel (zde vyznačení lhůty použitelnosti záručního dokladu), nemůže se sám ručitel následně dovolávat jeho neplatnosti. Neplatnost dokladu z důvodu absence některé z jeho náležitostí by musel pro takový případ předvídat veřejnoprávní předpis - celní zákon (srov. např. § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Neplatnosti záručního dokladu z výše uvedeného důvodu se nelze dovolávat ani podle § 37 a násl. občanského zákoníku. III. Povolením splátek celního dluhu dle § 256 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, nezaniká ručitelský závazek vzniklý v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu, k němuž se ručitel dobrovolně zavázal. Tímto rozhodnutím nedochází ke změně obsahu původního ručitelského závazku vzniklého na základě § 260h a násl. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007, čj. 5 Afs 75/2007-161) Prejudikatura: k nicotnosti srov. Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 1/1993 a č. 16/1993; Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 45/1994, č. 49/1994, č. 96/1995, č. 126/1996 a č. 163/1997; Soudní judik

7 As 7/2007-63 I. Výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Musí proto být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena správní sankce. II. Absence právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, je v rozporu s § 47 odst. 2 správního řádu z roku 1967 a má zásadní vliv na přezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí. Pokud by stěžovatel směřoval své žalobní námitky (body) a argumentaci k nim proti aplikaci právního předpisu, který by byl uveden toliko v odůvodnění, nebylo by možno přezkoumat výrok tohoto rozhodnutí. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 92, za účasti Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 8 Ca 338/2005 – 40, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 8 Ca 338/2005 – 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 8 Ca 338/2005 – 40, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen "ministerstvo) ze dne 4. 10. 2005, č. j. 88/2005-110-TAXI/3, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 5. 2005, č. j. MHMP-13642/2005/DOP-03/Hj-roz tak, že stěžovateli byla uložena pokuta 250 000 Kč za spáchání správního deliktu, kterého se dopustil tím, že porušil ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o silniční

30 Cdo 4088/2007 Právo matky popřít, že otcem dítěte je její manžel, je jejím ryze osobním právem, jež za ni nemůže vykonat žádná jiná osoba, tedy ani případný právní nástupce. Jestliže tudíž matka po uplatnění svého práva o popření otcovství svého manžela vůči druhému žalovanému zemřela, je v souladu s § 107 odst. 5 o. s. ř. jestliže soud řízení zastaví. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně P. L., proti žalovaným 1) V. P. H., zastoupenému advokátem a 2) nezl. Z. L., zastoupenému kolizním opatrovníkem Městským úřadem N B., zastoupeným advokátem, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 155/2006, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2007, č. j. 35 Co 63/2007-38, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že "1. žalovaný V. T. (správně P.) H. není otcem nezl. syna L.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že s V. T. (správně P.) H. uzavřela dne 3. 4. 2003 manželství, nikdy však spolu nežili. Dne 19. 12. 2005 se žalobkyni narodil syn, jako jeho otec je v matrice zapsán V. T. (správně P.) H., jeho biologickým otcem však je Z. T., s nímž se v době rozhodné pro početí intimně stýkala. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 9 C 155/2006 - 21, určil, že první žalovaný V. P. H., není otcem nezl. Z. L., nar. z matky P. L.; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti prvního žalovaného zaplatit soudní poplatek. Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný blanketní odvolání, které ani přes výzvu okresního soudu nedoplnil. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 5. 2007, č. j. 35 Co 63/2007 - 38, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího ř

21 Cdo 2663/2006 Vyloučení člena ze zemědělského družstva pro porušení družstevní kázně Při řešení problematiky vyloučení člena ze zemědělského družstva pro porušení družstevní kázně hrubým nebo zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení § 24 odst.1 písm. b) zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, lze – vzhledem k obdobnosti s problematikou okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - vycházet z právních názorů, k nimž dospěla judikaturu soudů ve věcech okamžitého zrušení pracovního poměru se zaměstnancem podle zákoníku práce, samozřejmě s respektováním rozdílů mezi oběma zákony. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. d. v. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost vyloučení ze zemědělského družstva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 696/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2006 č.j. 9 Co 799/2005-329, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se přikazuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové. Odůvodnění: Dopisem ze dne 1.12.1986 žalovaný sdělil žalobci, že sbor zástupců družstva rozhodl v souladu s ustanoveními § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 122/75 Sb., o zemědělském družstevnictví, a článku 17 odst. 1 písm. b) stanov družstva o jeho vyloučení z družstva. Porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, přestože nepatřil mezi funkcionáře družstva oprávněné podle příkazu předsedy družstva č. 1/85 podepisovat objednávky, o své újmě vystavil objednávku č. 408573 a objednal jí kuchyňské linky údajně pro " novostavby JZD" . Objednané linky u dodavatele převzal osobně a odvezl dne 29.5.1986, ovšem do svého rozestavěného rodinného domku, aniž mu " vedení JZD" dalo k něčemu takovému souhlas. Na kopii o

II. ÚS 1934/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Lenkou Deverovou, advokátkou se sídlem Praha 4, K Podjezdu 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007, č. j. 28 Co 460/2006-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy. Dle něj ani soud prvního stupně ani odvolací soud neuvedly žádnou právní argumentaci k tomu, jak se s touto faktickou otázkou vyrovnaly. Nevypořádaly se ani s námitkou o nepravdivosti tvrzení žalobkyně o nemožnosti získání pracovního místa a přijetí zaměstnání v Praze. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k námitkám o nesprávném posouzení majetkové a bytové situace stěžovatele. Zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i ve změněném výroku o výši nedoplatku na výživném a určení jeho splatnosti. Odvolací soud tím rozhodl výrazně v neprospěch stěžovatele, nepřihlédl k jeho finančním možnostem a stěžovatel se nemohl k takovému rozhodnutí vyjádřit. Změnu rozsudku navíc odůvodnil postupem dle § 220 odst. 2 o.s.ř., i když to nemá oporu v provedeném dokazování, neboť mezi účastníky nedošlo ke smíru. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2006, č. j. 8 C 534/2003-107, bylo rozhodnuto o žalobě

21 Cdo 3097/2006 Podle právní úpravy účinné do 31.12.1988 se nárok poškozeného zaměstnance (pracovníka) na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce marným uplynutím promlčecí lhůty promlčoval jako celek. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. k. Ú., s. p., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2006 č.j. 19 Co 227/2006-113, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.741,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 4.2.2005 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od srpna 2001 do prosince 2004 částku 61.662,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.10.2003 do zaplacení a aby mu dále platil počínaje lednem 2005 částku 5.100,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u V. u. d., státního podniku (právního předchůdce žalovaného) utrpěl dne 7.5.1984 pracovní úraz, o němž " škodní komise" nakonec v roce 1985 rozhodla, že mu bude " plně odškodněn" ; žalobci byla poté " poskytnuta náhrada škody v plném rozsahu" a v období od 1.3.1985 do 28.2.1986 mu byl vyplacen také " doplatek do výše průměrného výdělku před vznikem škody" . Pracovní poměr žalobce u V. u. d." skončil v roce 1988 na základě výpovědi zaměstnance ze zdravotních důvodů" . Žalobce dne 30.7.2003 požádal žalovaného o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, " k odškodnění však došlo

8 Tdo 1219/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pod sp. zn. 1 T 77/2006, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 1 T 77/2006, byl obviněný M. B. (dále jen "obviněný“, příp. "dovolatel“) uznán vinným níže popsaným skutkem, který byl právně kvalifikován jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za to mu soud uložil podle § 217 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 4 T 85/2005, jenž právní moci nabyl dne 16. 8. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 To 122/2007, rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. P. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V prvé řadě namítl, že závěry soudu neodpovídají skutečnostem zjištěným v průběhu řízení a tvrdil, že neutěšenou situaci nezletilého nezapříčinili jeho rodiče, ale špatný systém ústavní výchovy. Zdůrazňoval, že chování nezletilého se výrazně zhoršilo v době, kdy byl umístěn mimo rodinu, že situace nebyla řešena ani ze strany orgánů sociálně právní ochrany ani ze strany Dětského diagnostického ústavu v B., a

1 As 13/2006-90 Uloží-li inspektor Úřadu pro ochranu osobních údajů v rámci kontroly nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů [§ 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů] opatření k nápravě (§ 40 téhož zákona), jde o správní rozhodnutí podřízené soudnímu přezkumu. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce H. n. o. m. r., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalovanému Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, pplk. Sochora 27, o žalobě proti kontrolnímu protokolu žalovaného ze dne 12. 7. 2004, č. j. 50/13/04/INSP-6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2004, č. j. 50/16/04/INSP-6 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2004, č. j. 3581/1356/04-RKP/1081/04-OLP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 5 Ca 47/2005 - 61, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 5 Ca 47/2005 - 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze napadl žalobce kontrolní protokol žalovaného ze dne 12. 7. 2004, č. j. 50/13/04/INSP-6, kterým bylo, postupem dle § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o státní kontrole“), vysloveno porušení blíže specifikovaných ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů“) žalobcem v souvislosti se zpracováváním osobních údajů fyzických osob; tímto kontrolním protokolem bylo současně žalobci uloženo opatření k nápravě zjištěného stavu, postupem dle § 40 zákona o ochraně osobních údajů. Současně s tím se žalobce domá

Daně a poplatky IV. ÚS 2323/07 Ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný „důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů“ (jako předpoklad prominutí daně) a „důvodem odstranění tvrdosti“ (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout či nikoli. Dodržení těchto mezí - správního uvážení či jejich zneužití - ve správním soudnictví je přezkoumatelné (§ 78 odst.1 s. ř. s.); je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodujícím způsobem podílí na sjednocování rozhodovací praxe správního soudnictví, připustil ve věcech založených na správním uvážení možnost soudního přezkumu, kterémužto závěru Ústavní soud nemá z konstitucionalistických hledisek důvod oponovat, je třeba považovat za procesní prostředky k ochraně práv i ty, které zakotvuje soudní řád správní. Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2007 v senátě o ústavní stížnosti 1) Ing. A. A. a 2) J. A., obou zastoupených JUDr. B. V., advokátem, proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 9. 7. 2007, čj. 39/45 257/2007-392, a čj. 39/45 208/2007-392, r

IV. ÚS 2323/07 - 1 Ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů" (jako předpoklad prominutí daně) a "důvodem odstranění tvrdosti" (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout či nikoli. Dodržení těchto mezí - správního uvážení či jejich zneužití - ve správním soudnictví je přezkoumatelné (§ 78 odst.1 s. ř. s.); je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodujícím způsobem podílí na sjednocování rozhodovací praxe správního soudnictví, připustil ve věcech založených na správním uvážení možnost soudního přezkumu, kterémužto závěru Ústavní soud nemá z konstitucionalistických hledisek důvod oponovat, je třeba považovat za procesní prostředky k ochraně práv i ty, které zakotvuje soudní řád správní. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Ing. A. A. a 2) J. A., obou zastoupených JUDr. Borisem

III. ÚS 807/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti S. D., zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem Tachov, nám. Republiky 87, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2006 sp. zn. 10 Co 301/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. ledna 2006 č. j. 7 C 26/2003-123, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily principy rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž v řízení a později i při rozhodování označených soudů měl být porušen i článek 90, článek 95 odst. 1 a článek 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka po stručném shrnutí dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení dovozuje, že oba obecné soudy v předmětné věci nerespektovaly rovné postavení účastníků řízení, neboť se zabývaly situací a majetkovými poměry na straně žalovaného bývalého manžela stěžovatelky pouze okrajově, aniž se blíže zabývaly a vypořádaly s důvody, které skutečně vedly k rozpadu manželství, či prospěchem žalovaného z podnikatelských aktivit, které vykonával za přispění stěžovatelky. Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se více zabývaly zjišťováním možností či podmínek, za nichž by byla scho

21 Cdo 3330/2006 Procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení § 191 zák. práce, má v občanském soudním řízení zaměstnavatel. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované C&F M. s. r. o., zastoupeného advokátkou, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 24/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 23 Co 232/2006-167, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění pracovního úrazu zaplatila 3.533.253,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 15.8.2004 do zaplacení a aby mu "počínaje měsícem listopad 2004“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 10.615,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 11.3.2002 na pracovišti v lakovně a že po ukončení pracovní neschopnosti dne 1.7.2003 dostal v průběhu dopoledne od jednatelky žalované H. A. C. a J. F. pokyn, aby se svým spolupracovníkem R. P. pomáhal při stavbě nové haly v areálu zaměstnavatele, kterou J. F. organizoval. Jejich úkolem bylo rozměřovat části kovové konstrukce skeletu haly, přemístit je na střechu haly, roznést je na určená místa a ve výšce cca 4m za použití ručního nářadí montovat. Během plnění tohoto pracovního úkolu utrpěl žalobce dne 3.7.2003 úraz (těžký otřes mozku, zranění oka a mnohočetné zlomeniny), když se při přenášení 10m dlouhého nosníku zřítil z rozestavěné střechy na betonovou podlahu haly. Vzhledem k tomu, že "nebyl ve výškových pracích nijak proškolen a neobdržel žádné ochranné pomůcky ani prostře

Ej 438/2007 Shromažďovací právo: zákaz shromáždění; princip proporcionality k čl. 19 Listiny základních práv a svobod k § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění zákona č. 259/2002 Sb. k § 43 odst. 1 písm. a) a § 154 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) I. Výkon shromažďovacího práva, uplatněného oznámením konkrétního shromáždění správnímu orgánu, nemůže být přenesen na jinou osobu úkonem svolavatele nebo správního orgánu. Při oznámení shromáždění neexistujícím subjektem správní orgán věc bez dalšího odloží [§ 43 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004, za použití § 154 téhož zákona]. II. K omezení shromažďovacího práva může dojít pouze výjimečně, za podmínek stanovených shromažďovacím zákonem (§ 10 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím), a zejména v případě konfliktu s ústavním pořádkem chráněnými právy třetích osob. Takový konflikt je třeba vždy řešit za použití principu proporcionality, přičemž zákaz shromáždění představuje krajní způsob řešení. Správní orgán může odůvodnit zákaz shromáždění jeho nedovoleným účelem, byť i odlišným od oznámeného, svůj závěr však musí prokázat a nese odpovídající důkazní břemeno. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 51/2007-67) Prejudikatura: srov. č. 1235/2007 Sb. NSS, č. 1297/2007 Sb. NSS a č. 1385/2007 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., č. 214/1994 Sb., č. 209/2003 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 453/03) a sp. zn. IV. ÚS 23/05;*) rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006 ve věci Öllinger proti Rakousku, č. 76900/01**) ; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bączkowski a další proti Polsku, č. 1543/06***) ; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 4. 2006 ve věci Tsonev proti Bulharsku, č. 45963/99****) ; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti ze dne 16. 11. 2004 ve věci M. A. Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03; roz

II. ÚS 1818/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. L. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem Na Pískách 477, Soběslav, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) M. B., 2) Š. B., 3) R. B., 4) E. B. a 5) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. července 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2007, sp. zn. 21 Co 242/2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2006, č. j. 0P 220/2003-298, podle nějž jsou prarodiče [vedlejší účastníci řízení 4) a 5)] oprávněni stýkat se s nezletilými dětmi [vedlejší účastníci řízení 1) a 2)] každou první lichou sobotu v měsíci od 13:00 hod do 16:00 hod společně s otcem [vedlejší účastník řízení 3)], tak, že děti převezmou a předají ve stanovenou dobu v místě bydliště matky (stěžovatelka), která děti ke styku řádně připraví. Tvrdí, že obecný soud porušil základní práva obsažená v čl. 3, a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že k porušení základních práv došlo nesprávnou aplikací § 27 odst. 4 zákona o rodině, neboť soud prvého stupně nezjišťoval konkrétní zájem dětí, přestože je vyslechl. Záznamem o tomto výslechu jsou čtyři odstavce v protokolu, přestože tento výslech trval téměř dvě hodiny. Nebylo vyhověno požadavku stěžovatelky, aby byl o tomto výslechu pořízen zvukový záznam. Obecné soudy tudíž nepřihlédly k samostatně specifikovaným názorům dětí ve stáří 10 a 12 let. Stěžovatelka zásah do svých základ

Omezení základních práv a svobod Právo na samosprávu Právo sdružování Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách Správa církevních a náboženských záležitostí Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech Svoboda myšlení a svědomí Svoboda náboženského vyznání Svoboda projevu náboženství nebo víry Zrušení právního předpisu - návrh senátoři Pl. ÚS 2/06 Oproti svobodě svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, usnesení ze dne 8.10.1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, str. 457 a násl.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 dává Ústavní soud též najevo, že (ve vztahu k čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) zaručení minima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních vztahů je legitimním cílem úpravy; ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nutno poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k normativní změně ve vymezení „evidovaných právnických osob“ se oproti původnímu hodnocení (v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02) kontextuálně posouvá i dříve vyjádřená argumentace pojmy „registrace“ a „evidence“; spíše než spor o evidenci a registraci pak materiálně jde o posouzení, jaké (akceptovatelné a contrario nevěcné, neúměrně zátěžlivé či dokonce šikanózní) podmínky zákon pro vznik evidované právnické osoby klade, resp. zda svojí povahou jsou - ve vztahu k proklamované ochraně jiných ústavních hodnot - legitimní a zda v adekvátní proporci vystihují střet obou dotčených ústavních hodnot. Není spolehlivého důvodu, aby návrhem dotčen

21 Cdo 250/2007 Okamžikem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází z pohledu zaměstnance jen ke změně v osobě zaměstnavatele, zatímco samotný obsah pracovněprávního vztahu tím zůstává nedotčen; z hlediska obsahu pracovněprávního vztahu tu tedy platí stejný právní stav, jako kdyby ke změně v osobě zaměstnavatele vůbec nedošlo. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. E., zastoupené Mgr. D. K., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 43.680,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 31/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2006, č. j. 16 Co 204/2006-103, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 27. 10. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 2), aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 43.680,- Kč s "2,5 % úroky z prodlení p. a. od 13. 7. 2003“ do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla v pracovním poměru u státní příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J. a že dne 19. 12. 2001 byla mezi jejím zaměstnavatelem a Základní organizací Odborového svazu státních orgánů a organizací, závodním výborem Správa regionálního střediska, uzavřena kolektivní smlouva, která mimo jiné upravila odstupné při rozvázání pracovního poměru z důvodu organizačních změn ve výši šestinásobku průměrného výdělku. Dne 30. 10. 2002 rozhodla přednostka Okresního úřadu J. o zrušení Správy regionálního střediska J., čímž tato právnická osoba zanikla a byla sloučena s Okresním úřadem J. Na Okresní úřad J. přešla také práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byl původní zaměstnavatel žalobkyně. Ke dni 1. 1. 2003 přešla ze zákona

Ej 441/2007 Opatření obecné povahy: námitky; schvalování a přezkum územního plánu k § 173 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k § 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) I. Opatření obecné povahy je účinné teprve po jeho platném vyhlášení (§ 173 odst. 1 správního řádu). Pokud však bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěšení řádné. Smyslem a účelem této publikace je totiž jednak poskytnutí informace, že vůbec takový akt byl vydán a že bude mít právní účinky, jednak možnost veřejnosti seznámit se s jeho obsahem. II. Úprava obsažená v § 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozlišuje dva různé prostředky, kterými lze proti návrhu územního plánu brojit: námitky a připomínky. Zatímco námitky může vznést pouze taxativně vymezený subjekt, který musí být tímto návrhem dotčen, uplatnit připomínky může každý. Pojem "dotčenosti" (§ 52 odst. 2) je však nutno vykládat šířeji nežli jen tak, že může být naplněn pouze u vlastníků pozemků či staveb, na které přímo dopadá změna územního plánu. "Mezující soused" má právo uplatnit námitky vždy; "nemezující soused" výjimečně, a to v závislosti na okolnostech konkrétní věci. III. Nejvyšší správní soud se při hodnocení zákonnosti změny územního plánu řídí zásadami proporcionality a zdrženlivosti a podle okolností konkrétní věci může zrušit i jen její část, pokud charakter napadeného aktu takovéto rozdělení umožňuje. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73) Prejudikatura: srov. č. 740/2006 Sb. NSS, č. 968/2006 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 43/2000 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 19/99), č. 79/2005 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 609/04); Boh. A 14314/38 a Boh. A 9764/32. Věc: a) Spolek J. a b) Jana M. proti Obci Jistebnice o zrušení opatření obecné povahy. Usnesením ze dne 31

Manželství Neplatnost manželství Smrt manžela Vyslovit neplatnost manželství po smrti jednoho z manželů lze jen tehdy, bylo-li řízení o neplatnost manželství zahájeno za života manželů na návrh jednoho z nich. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 763/06 Z odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Současně navrhla, aby zrušil ustanovení § 15 odst. 1 a § 16 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“). Okresní soud usnesením ze dne 30. 8. 2002, čj. 9 Nc 2030/2001-41, rozhodl tak, že se J. Č. (otec stěžovatelky) zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Dospěl k závěru, že „provedenými důkazy, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, bylo zjištěno, že vyšetřovaný trpí duševní poruchou, pro kterou není schopen činit vůbec žádné právní úkony, přitom tato duševní choroba je trvalá“. Usnesením ze dne 25. 2. 2003, čj. 90 P 458/2002-47, jmenovanému ustanovil opatrovnicí manželku V. Č. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, čj. 90 P 458/2002-59, zahájil tentýž soud řízení o vyslovení neplatnosti manželství uzavřeného dne 12. 5. 2001 J. Č. a V. Č. (dále jen „vedlejší účastnicí“); jelikož J. Č. dne 21. 1. 2004 zemřel, soud usnesením ze dne 11. 3. 2004, čj. 90 P 458/2002-68, řízení zastavil „pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit“. Stěžovatelka se pak podáními ze dne 31. 5. 2004 a 30. 6. 2004 domáhala „vyslovení neplatnosti manželství“, resp. „pokračování v řízení o vysl

21 Cdo 38/2007 Na právní vztah vzniklý v důsledku úrazu při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním mezi žákem a subjektem, který je podle právních předpisů nositelem pasivní věcné legitimace, se v době do 31.12.2006 vztahovala ustanovení § 190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (srov. § 206 zák. práce), aniž by mezi žákem a odpovědným subjektem vznikl pracovněprávní vztah ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v P., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 131/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2006 č. j. 49 Co 180/2003-184, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná nahradila škodu, jež mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 1. 11. 1978, který utrpěl jako žák Základní školy ve S. o přestávce mezi vyučovacími hodinami. Žalobu proti Š. úřadu ve Ž. S. a České republice - Okresnímu úřadu ve Ž. S. podanou dne 22. 9. 1999 odůvodnil zejména tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 4 C 588/83 a sp. zn. 4 C 230/85 bylo rozhodnuto, že odpovědnost za jeho úraz nese Okresní národní výbor ve Ž. S.. Na náhradě škody požadoval zejména odškodnění bolesti ve výši 1.260,- Kč, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 4.891,20 Kč a náhradu škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 1997 do 31. 10. 2001 ve výši 149.019,37 Kč spolu s úroky z prodlení, které vyčíslil. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (poté, c

Řízení před soudem: žaloba proti nečinnosti Správní řízení: ochrana před nečinností; nadřízený správní orgán k § 79 odst. 1 soudního řádu správního k § 80 odst. 3 a § 179 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k § 139 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 313/2002 Sb. I. Před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v řízení vedeném podle správního řádu č. 500/2004 Sb. třeba vždy nejprve vyčerpat procesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nadřízenému správnímu orgánu dle § 80 odst. 3 správního řádu. II. Bylo-li správní rozhodnutí, které nabylo právní moci za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb., správním soudem zrušeno již za účinnosti správního řádu č. 500/2004 Sb., postupuje se v dalším řízení podle nového správního řádu (§ 179 odst. 1 věta druhá správního řádu č. 500/2004 Sb., a contrario). III. Nadřízeným správním orgánem stavebního úřadu městského obvodu nebo městské části je magistrát daného statutárního města, pokud není tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu města (§ 139 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 18. 10. 2007, čj. 7 Ans 1/2007-100) Prejudikatura: srov. č. 1255/2007 Sb. NSS. Věc: Jaroslav M. proti Úřadu městského obvodu Plzeň 4 o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 10. 2006 odmítl žalobu žalobce, kterou se domáhal, aby Krajský soud v Plzni uložil Úřadu městského obvodu Plzeň 4 povinnost vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí v řízení týkajícím se stavebních úprav, demolice a přístavby rodinného domu. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatoval, že mezi základní podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu patří podle § 79 odst. 1 s. ř. s. bezvýsledné vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochran