Judikáty - strana 498

21 Cdo 612/2006 Provoz zaměstnavatele a závažné provozní důvody neumožňující úpravu pracovní doby. Nárok soudce na úpravu pracovní doby (§ 156 odst. 2, § 270 odst.1 a 2 zák. práce). I. Provozem ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 a 2 zák. práce je třeba rozumět plnění úkolů nebo činnosti zaměstnavatele, a to zejména úkolů, které souvisejí se zajištěním výroby nebo poskytování služeb, a jiné obdobné činnosti, kterou zaměstnavatel provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. II. Existenci vážných provozních důvodů ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, § 270 odst. 1 nebo § 270 odst. 2 zák. práce je třeba zkoumat podle stavu provozu zaměstnavatele, jaký tu je v době, v níž dochází k posuzování opodstatněnosti žádosti o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby. Vážné provozní důvody brání ve vyhovění takovéto žádosti (§ 156 odst.2, § 270 odst.1 a 2 zák. práce) rovněž tehdy, jestliže znemožnění, narušení nebo vážně ohrožení řádného provozu zaměstnavatele by nenastalo (bylo odvráceno) tím, kdyby zaměstnavatel přijal jiného (dalšího) zaměstnance. III. Soudkyně pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná soudkyně nebo soudce pečující o dítě mladší než 15 let anebo soudce, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osob, mají nárok na kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby za podmínek vyplývajících z přiměřeného užití ustanovení § 156 odst.2, § 270 odst.1 nebo § 270 odst.2 zák. práce na pracovní vztah soudce; provozem se přitom rozumí plnění činnosti při výkonu soudnictví v soudním oddělení, do něhož byl zařazen soudce, který žádá o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. B. V.

Z ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jednoznačně vyplývá, že k vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem, kdy nastala skutečnost toto sankční vyřazení zakládající. Neobstojí proto názor, že rozhodnutí o vyřazení může být vydáno s účinky jen do budoucna, nikoli zpětně. Věc: Žalobkyně M. K. proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, čj. 2 Cad 53/2005 - 21, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2006, čj. 2 Cad 53/2005 - 44. Výrok: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, čj. 2 Cad 53/2005 - 21, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2006, čj. 2 Cad 53/2005 - 44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností se žalované Ministerstvo práce a sociálních věcí domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze čj. 2 Cad 53/2005 - 21, ze dne 1. 11. 2005, (ve znění opravného usnesení téhož soudu čj. 2 Cad 53/2005 - 44, ze dne 20 11. 2006), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005, čj. 2005/12333-442, a rozhodnutí Úřadu práce v Ostravě ze dne 31. 12. 2004, čj. OTC-10511/2004 - Z2/1810, a současně vysloveno, že se věc vrací k dalšímu řízení. V kasační stížnosti se žalovaný (dále též „stěžovatel“) dovolává důvodu kasační stížnosti uvedenému v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že Úřad práce v Ostravě, příslušný k rozhodování podle ustanovení § 30 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též „zákon o zaměstnanosti“), rozhodnutím ze dne 31. 12. 2004, čj. OTC-10511/2004-Z2/1810, v řízení provedeném podle zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“), ve věci vyřazení z evidence uchazečů

Uspokojení nároků z pracovněprávních vztahů. Společné jmění manželů. Práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela. Manžel zaměstnance není povinen jen z důvodu společného jmění (společně a nerozdílně se zaměstnancem) uspokojit nárok, který má zaměstnavatel proti zaměstnanci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2045/2006 Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 55 831,90 Kč s 11% úrokem z částky 107 034,90 Kč od 22. 10. 1999 do zaplacení, „přiznané náklady nalézacího řízení“ ve výši 4 284 Kč a „náklady na nařízení exekuce“ ve výši 7 190 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za manželem žalované V. Ž. pohledávku z důvodu odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách ve výši 107 034,90 Kč s 11% úrokem z prodlení od 22. 10. 1999, která mu byla spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 4 284 Kč přiznána soudním smírem, schváleným usnesením okresního soudu ze dne 15. 5. 2001 č. j. 4 C 222/2000-58. V. Ž. zaplatil na úhradu této pohledávky ve splátkách celkem 47 500 Kč a exekucí, nařízenou podle tohoto soudního smíru usnesením okresního soudu ze dne 21. 3. 2003 č. j. 14 Nc 1946/2003-14 a prováděnou soudním exekutorem „J. Z.“ (správně JUDr. Z. Z.), bylo na tuto pohledávku vymoženo 3 703 Kč; dne 3. 4. 2004 V. Ž. zemřel a nepatrný majetek byl v dědickém řízení vydán podle ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. žalované, která se postarala o zůstavitelův pohřeb. Žalobce má za to, že uvedená pohledávka představovala společný závazek žalované a V. Ž. ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., který byli podle ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. povinni splnit „oba manželé společně a nerozdílně“ a jehož splnění věřitel může podle ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák. požadovat po každém z nich; žalovaná však žalobci na úhradu dluhu nic nezaplatila. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 4. 2005 č. j. 3 C 43/2005-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žád

IV. ÚS 466/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajka) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. J. B., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 1. 2007, č. j. 1 NZC 240/2006-13, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, takto: Ústavní stížnost spojená s návrhem za zrušení ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2007, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 1. 2007, č. j. 1 NZC 240/2006-13, neboť podle jeho tvrzení jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva zaručená čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Stěžovatel současně uvedl, že podle jeho názoru k porušení jeho práv došlo v příčinné souvislosti s aplikací ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině") a proto navrhl i zrušení tohoto ustanovení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podnětem adresovaným Nejvyššímu státnímu zastupitelství na základě ustanovení § 62 zákona o rodině ze dne 1. 9. 2006 žádal o prošetření podnětu a podání návrhu na popření jeho otcovství k nezl. F. K., nar. 4. 8. 1993. Důvodem byla skutečnost, že na základě souhlasného prohl

IV. ÚS 351/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. H. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 2006, č.j. 50 P 102/2006-1057, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, č.j. 53 Co 407/2006-1125, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ve věci péče o nezletilé L. Š., a M. Š., dcery G. Š. a stěžovatelky, o výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilými dětmi, pod výroky I. a II. nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 5. 2001, č.j. 9 Nc 275/2001-438, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 3. 2005, č.j. 10 P 275/2001-789, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č.j. 30 Co 478/2005-958, k vymožení povinnosti matky umožnit styk otce s nezletilými L. a M. za neuskutečněné styky v tam specifikovaných dnech výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce celkem ve výši 17.000 Kč, pod výrokem III. vyloučil řízení o návrhu na uložení pokuty stěžovatelce za neuskutečněný styk otce s nezletilými L. a M. ve dnech od 20. 5. do 22. 5. 2005 k samostatnému projednání a pod bodem IV. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně svým usnesením ze dne 31. 10. 2006 k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2006 v jeho výrocích I., II., IV. a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka se domníval

II. ÚS 611/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupené JUDr. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 30 Co 192/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. P 386/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností stěžovatelka napadla obě shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo jejího nezletilého syna, a to právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého M. K. pro dobu do rozvodu a pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů tak, že se svěřuje do výchovy matce a otci se určuje výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro dobu do rozvodu a výživné ve výši 17 000 Kč pro dobu po rozvodu, přičemž částka 10 000 Kč bude splatná k rukám matky a částka 7 000 Kč bude splatná na účet nezletilého. Současně soud zakázal oběma rodičům nezletilého výběr finančních prostředků a jiné dispozice na příslušném účtu. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž požadovala s ohledem na zjištěné příjmy otce zvýšení obou částek, a to na částku 15 000 Kč a částku 20 000 Kč. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o výživném a jeho splatnosti a o nákladech řízení potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a tvrdí, že stanovené výživné pro nezletilého syna je nedostatečné vzhledem k příjmům otce, jakož i vzhledem k potřebám nezletilého, který je zvyklý na nadstandardní životní úroveň. Namítá zejména, že soud I. stupně při rozhodování o výši výživného pro dobu do

Finanční arbitr České republiky JUDr. Ing. Otakar SCHLOSSBERGER Washingtonova 25, 110 00 Praha 1 Tel. 221 674 660, e-mail: arbitr@finarbitr.cz www.finarbitr.cz Publikační číslo: P2/2/2007 R o z h o d n u t í Finanční arbitr České republiky rozhodl podle ust. § 90 odst. 4 a § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve věci námitek navrhovatele N, bytem ..... , zastoupeném M, bytem tamtéž proti nálezu finančního arbitra, kterým bylo zamítnuto vrácení odčerpaných finančních prostředků ve výši 248,54 Kč, vydanému dne 22.3.2007 pod registračním číslem X/2007, t a k t o : I. Námitkám navrhovatele N se vyhovuje a nález Finančního arbitra České republiky ze dne 22.3.2007, registrační číslo X/2007 s e r u š í. II. Řízení s e z a s t a v u j e. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným nálezem bylo zamítnuto vrácení odčerpaných finančních prostředků ve výši 248,54 Kč. Proti tomuto nálezu podal navrhovatel v zákonné lhůtě námitky, tudíž nález finančního arbitra nenabyl právní moci. Dne 16.5.2007 sdělila instituce finančnímu arbitrovi, že se dne 15.5.2007 vyrovnala s navrhovatelem tím, že částku 249 Kč připsala ve prospěch účtu navrhovatele č. 12-1234567890/1111. Vzhledem k tomu, že v průběhu námitkového řízení finanční arbitr zjistil, že se návrh stal zjevně bezpředmětným, nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení. Proto finanční arbitr bez dalšího napadený nález zrušil a řízení zastavil. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se dle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. nelze dále odvolat. V Praze dne 17. května 2007 JUDr. Ing. Otakar Schlossberger finanční arbitr

Ej 211/2007 Daňoví poradci: povinnost mlčenlivosti Daňové řízení: třetí osoba zúčastněná na řízení k § 2 odst. 5, § 7 odst. 2 a § 25 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 120/2001 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) k § 6 odst. 1 a odst. 8 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky*) Ačkoli je daňový poradce při zastupování daňového subjektu v daňovém řízení vázán povinností zachovávat mlčenlivost (§ 2 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 6 odst. 1 a 8 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky), nelze jej považovat za třetí osobu zúčastněnou na řízení ve smyslu § 7 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Pravomoc správce daně uložit pokutu za porušení této povinnosti (§ 25 odst. 1 téhož zákona) se vztahuje jen na pracovníky správce daně a na třetí osoby zúčastněné na daňovém řízení; daňový poradce jakožto zástupce daňového subjektu nemůže být proto takovou pokutou postižen. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007, čj. 1 Afs 107/2006-73) Prejudikatura: srov. č. 1261/2007 Sb. NSS. Věc: Ing. Radek L. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného. Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2003 uložilo Finanční ředitelství v Brně žalobci pokutu ve výši 10 000 Kč za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost podle § 25 odst. 1 d. ř. Skutku se žalobce dopustil tím, že jako zástupce v daňovém řízení sdělil skutečnosti, které se dozvěděl v daňovém řízení týkajícím se daňového subjektu společnosti A., v odvolacím řízení vedeném s jiným daňovým subjektem, místně příslušným Finančním úřadem v Mostě. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 8. 12. 2004. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou; Městský soud v Praze žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 10. 1

21 Cdo 2609/2006 Simulovaný pracovněprávní právní úkon, jímž je zastřen jiný (disimulovaný) pracovněprávní úkon, je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný; platným je zastřený (disimulovaný) právní úkon, má-li všechny potřebné náležitosti. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, o 50.512,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 321/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2006, č. j. 20 Co 610/2005-74, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení "od doručení žaloby“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaného "jako kamaráda“ požádal o výpomoc – přepravu osobním automobilem, a proto mu půjčil vozidlo, které normálně používá k provozování taxislužby. Žalovaný při cestě z P. do N. zavinil dopravní nehodu a žalobci tak vznikla škoda, která spočívala v nákladech na opravu automobilu 41.132,- Kč a v ušlém zisku za dobu opravy vozidla ve výši 9.380,- Kč. Žalovaný namítal, že sice na žádost žalobce pro něj jízdu vykonal a že způsobil i dopravní nehodu, při níž došlo k poškození žalobcova automobilu, že však vztah mezi žalobcem a žalovaným byl vztahem pracovněprávním, založeným dohodou o provedení práce podle ustanovení § 236 zák. práce. Odpovědnost za škodu v takovém případě je nutno posuzovat podle ustanoven

21 Cdo 3241/2006 Zaměstnanec má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Skutečnost, že zaměstnanec měl v době, kdy mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, sjednánu pracovní smlouvu u jiného zaměstnavatele na dobu určitou, sama o sobě neznamená, že zaměstnanec nebyl připraven nebo ochoten konat pro zaměstnavatele sjednanou práci. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. B. P., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a organizací, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, zastoupené advokátem, o 2.958.670,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, č. j. 35 Co 384, 385/2005-249, takto: Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 322.260,- Kč s 10% úrokem od 1. 1. 2001 do zaplacení, 443.042,- Kč se 7,5% úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, 399.724,- Kč s 3,5 % úrokem od 1. 1. 2003 do zaplacení, 389.504,- Kč s 2% úrokem od 1. 1. 2004 do zaplacení a 58.763,- Kč s 3% úrokem od 1. 1. 2005 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila celkem 2.958.670,- Kč s úroky z prodlení za dobu a ve výši, jež uvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 10. 1998 a že výpověď

Ej 236/2007 Účetnictví: dohadné účty pasivní k § 3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví k § 23 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 Na dohadné účty pasivní lze účtovat položky, které nelze vyúčtovat jako obvyklý dluh (např. nevyfakturované dodávky). Takto však lze účtovat pouze o nákladech, které byly v daném účetním období skutečně vynaloženy, jen je nebylo možné zaúčtovat. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, čj. 2 Afs 36/2006-77) Věc: Ing. Stanislav D., správce konkurzní podstaty úpadce společnosti s ručením omezeným M., proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad v Jaroměři dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 9. 2001 vyměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 590 800 Kč. Žalovaný toto rozhodnutí změnil k odvolání žalobce tak, že dodatečně vyměřenou daň snížil na částku 466 200 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou, ve které především namítal, že náklady vzniklé u zakázky č. 683 v roce 2000 se netýkají pouze části zakázky spočívající ve výrobě zařízení na plnění pepřenek, ale i části zakázky spočívající v opravě plnícího zařízení Leonardth AG-6. Podle žalobce žalovaný nebyl z předložených dokladů schopen rozpoznat, že předmětné náklady ve výši 485 356,87 Kč se mohly týkat a týkaly pouze a jen opravy plnícího zařízení Leonardth AG-6, a nikoliv výroby zařízení na plnění pepřenek. Nesouhlasil též s názorem žalovaného, že vystavení konečné faktury za zakázku automaticky znamená její dokončení a nemožnost dílčích prací na zakázce, tedy vznik následných nákladů. Žalobce uzavřel, že účtování o dohadných položkách pasivních, které provedl, bylo zcela oprávněné. Krajský soud v Hradci Králové žalobu dne 25. 10. 2005 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku zejména konstatoval, že

IV. ÚS 588/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. V. R., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2006, č.j. 10Co 1025/2005-324 a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 8. 2005, č.j. 18P 291/96-300, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, dále v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o styku stěžovatele s jeho syny (výroky I., II.), zamítl stěžovatelův návrh na snížení výživného pro oba syny (výrok III.), rozhodl o zvýšení výživného pro jednoho z nich a zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro druhé dítě (výrok IV.). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se odvolal do výroků, kterými bylo rozhodnuto o výživném. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v rozsahu dotčeném odvoláním potvrdil. Námitky prezentované stěžovatelem v ústavní stížnosti, které podřazuje pod porušení základního práva na spravedlivý proces, se soustřeďují na nesprávné zhodnocení celkové finanční situace stěžovatele soudem. Podle názoru stěžovatele soud nevycházel ze správně vypočtené průměrné čisté mzdy, zohlednil další plnění, která ovšem stěžovatel ani jeho děti nemohou využít ve formě peněžních prostředků, na druhou stranu dostatečně nezohlednil výdaje,

26 Cdo 505/2006 K výkladu pojmu „vlastní byt“ 1. Podmínka přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce. 2. O „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit. Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen „byt”), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. B., a 2) J. B., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 29/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 17 Co 481/2004-61, takto: I. Dovolání druhé žalované se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 17 Co 481/2004-61, potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2

Správní orgán je oprávněn a povinen zvážit při svém rozhodování využití i jiného výkladu než jen doslovného jazykového. Dojde-li pak na základě různých výkladových metod k odlišným závěrům, musí aplikovat takový výklad, který vedle samotného znění předpisu zohledňuje rovněž širší souvislosti jeho přijetí, zejména pak jeho účel. Věc: Žalobce JUDr. Ing. J. M. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, čj. 42 Cad 133/2005 - 9. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 30. 5. 2005. Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) jím zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení“) s odůvodněním, že nařízení se na žalobce nevztahuje, neboť tento vykonával v době od 25. 3. 1952 do 11. 7. 1953 pouze vazbu, aniž by byl v trestní věci odsouzen. Doslova uvedla, že „podmínky uvedené v § 1 písm. a) nařízení nebyly za dobu od 25. 3. 1952 do 11. 7. 1953 splněny, protože: rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. Tz 6/93, kterým ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 1991, sp. zn. Ntr. 186/91 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 6 To 403/91 a podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“) bylo vysloveno, že žadatel byl v době od 25. 3. 1952 do 11. 7. 1953 nezákonně zbaven osobní svobody. Ve výše uvedené době vykonával pouze vazbu, v trest

Právo na soudní a jinou právní ochranu II. ÚS 198/07 Otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. Porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací § 142 odst. 2 o.s.ř., resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky A. M., zastoupené JUDr. M. G., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 61 Co 412/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 61 Co 412/2006, se ve výroku II zrušuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k ní. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 187/2005, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 9. 5. 2006, čj. 3 C 187/2005-93, bylo žalovanému M. M. uloženo přispívat na výživu žalobkyně částkou 10.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem do rukou žalobkyně (tj. stěžovatelky, coby jeho manželky). Dluh na výživném za období od 29. 6. 2005 do 9. 5. 2006 ve výši 97.667,- Kč byl žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci rozsudku, stejně jako náklady řízení ve výši 24.811,50 Kč. Dále mu bylo uloženo i zaplat

II. ÚS 624/07 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2006 č.j. 25 Co 325/2006-111 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2006 č.j. 13 C 88/2001-98, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2006 o rozvodu manželství. Dle přesvědčení stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství, který obdržel dne 21. 5. 2004 na jeho tehdejší adresu v USA, podáno k poštovní přepravě dne 26. 5. 2004, tedy ve lhůtě dle občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom uvedené tvrzení prokázal předložením podacího lístku, a pokud k němu soudy nepřihlédly, zasáhly nepřípustně do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že dle ust. § 57 odst. 3 o.s.ř., je lhůta zachována, je-li poslední den učiněn úkon nebo podání odevzdáno orgánu, který ho má doručit, přičemž není nutné, aby takové podání bylo skutečně doručeno. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 120/96 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2166/02. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hradci Králové z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obs

21 Cdo 920/2006 Možnost vázat účinnost dohody o hmotné odpovědnosti na splnění podmínky. Není vyloučeno vázat počátek účinnosti dohody o hmotné odpovědnosti (§ 176 odst. 1 zák. práce) na splnění odkládací podmínky (§ 241 odst. 1 zák. práce). ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně C. B., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. M., zastoupené advokátkou, 2) J. S., zastoupené advokátem, o 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 109/97, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 27 Co 160/2005-175, takto: I. Dovolání žalované 1) proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu Praha-východ ze dne 23. srpna 2001 č.j. 6 C 109/97 v části, jíž byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč, a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se odmítá. II. Ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby ji žalovaná 1) a žalovaná 2) zaplatily společně a nerozdílně částku 150 000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že „dne 4. července 1995 vznikl na pracovišti bankovního provozu žalobkyně“ v pokladně, kterou obě žalované obsluhovaly, schodek. Obě žalované měly se žalobkyní uzavřeny dohody o hmotné odpovědnosti, avšak schodek odmítly zaplatit. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26.10.1998 č.j. 6 C 109/97-80 žalobu zamítl a r

IV. ÚS 367/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. B. J., zastoupeného JUDr. M. Ch., PhD., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006 č. j. 18 Co 528/2005-372 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2005 č. j. 5 P 501/2000-307 o určení výživného pro nezletilou dceru, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 20. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006 č. j. 18 Co 528/2005-372 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2005 č. j. 5 P 501/2000-307 o určení výživného pro nezletilou dceru. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v základním právu plynoucím z principu právního státu dle čl. 1 Ústavy. Zásah do uvedených základních práv spatřuje v porušení ustanovení § 85 zákona č. 95/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž namítá nedostatečnost a nesprávnost skutkových zjištění obou soudů ohledně majetkových poměrů obou rodičů nezletilého dítěte. Rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu nalézacího, jehož obsahem bylo zvýšení výživného pro nezletilou dceru. Odvolací soud přitom neučinil žádná další skutková zjištění ve srovnání se soudem nalézacím, toliko je odlišným způsobem hodnotil a vyvodil z nich odlišné právní závěry. Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 spis sp. zn. 5 P 501/2000. Dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li nepřípustný, přičemž pojem nepřípustnosti je v řízení o ústavních stížnostech vymezen podmínkou vyčerpání všech procesních prostředků, je

Ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, upravuje okamžik zaúčtování nájemného jako výdaje u nájemce a umožňuje časové rozlišení těchto výdajů. Okamžik zaúčtování nájemného jako výnosu pronajímatele však citovaný zákon neupravuje, a proto je nutné vycházet z jeho ustanovení § 23 odst. 1. U poplatníků, kteří účtují v soustavě jednoduchého účetnictví, přitom časové rozlišení plateb není možné, neboť podstatou účtování poplatníků v jednoduchém účetnictví je, že poplatník je povinen účtovat o účetních případech do období, se kterým časově a věcně souvisejí (§ 3 zákona o účetnictví). Věc: Žalobce JUDr. F. N. proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. 6. 2006, čj. 59 Ca 68/2004 - 49. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. 6. 2006, čj. 59 Ca 68/2004 - 49, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 3. 3. 2004, čj. 12903/110/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Novém Boru ze dne 26. 6. 2003, čj. 22753/03/175970/5903, čj. 22680/03/175970/5903, čj. 22683/03/175970/5903 a čj. 22683/03/175970/5903 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 až 2001. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že zaúčtování splátky nájemného jako výdaje u nájemce upravuje ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Okamžik zaúčtování nájemného jako výnos pronajímatele zákon o daních z příjmů však neupravuje, a proto je nutné vycházet z ustanovení § 23 odst. 1 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že základem daně je rozdíl, o kt

21 Cdo 1478/2006 Odpovědnost zaměstnavatele za vydání nepravdivého pracovního posudku Jestliže zaměstnavatel vydá zaměstnanci nepravdivý posudek o pracovní činnosti (§ 60 odst. 1 zák. práce), odpovídá mu za škodu tím vzniklou podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, který s ním v důsledku nepravdivého pracovního posudku odmítl uzavřít pracovní smlouvu. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o úpravu pracovního posudku a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 91/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č.j. 49 Co 158/2003-125, takto: I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 42.395,- Kč s úroky z prodlení ve výši 20% z částky 17.850,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení a ve výši 8,5% z částky 24.545,- Kč od 10.11.2001 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalovaného odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost upravit obsah pracovního posudku ze dne 30.3.1998 tak, že se z posudku vypouští věty: „Při práci byl velmi pomalý v návaznosti na práci ostatních zaměstnanců. Ve svém okolí se choval velmi sebevědomě a byl drzý k ostatním zaměstnancům- Na tomto počítači pan M. bez našeho vědomí vytvořil katalog svíček, který tajně zasílal našim zákazníkům za našimi zády jako prodejce svíček- Pan M. je velmi nespolehlivý a není vhodné, aby přicházel k závažným info