Judikáty - strana 499

I. ÚS 831/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. F., , zastoupeného JUDr. J. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, č. j. 53 Co 137/2006-220, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2005, č. j. 5 Nc 295/2003-171, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo rozhodnuto tak, že nezletilá M. F. se po dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do výchovy matky a otec (stěžovatel) je povinen přispívat na její potřeby výživným ve výši 4 500,- Kč měsíčně, a zároveň jím byl upraven styk stěžovatele s nezletilou dcerou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, č. j. 53 Co 137/2006-220, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje postup obecného soudu při dokazování a skutková zjištění, která se stala podkladem rozhodnutí, včetně důvodů podání návrhu na úpravu poměrů nezletilé a důvodů rozpadu manželství stěžovatele. Dále polemizuje se závěry soudu ohledně způsobilosti obou rodičů o nezletilou pečovat. Zdůrazňuje především, že obecný soud opřel své rozhodnutí o neúplně zjištěný skutkový stav, když nevyhodnotil účastnické výpovědi otce a matky v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Podle názoru stěžovatele byly určité důkazy v hodnocení soudu ke škodě stěžovatele potlačeny, jiné skutečnosti naopak byly interpretovány bezdůvodně ve prospěch matky. Dále stěžovatel zpochybňuje postup znalce, který vypracoval znalecký posudek, i závěry, které soud na základě posudku učinil. Zároveň s

II. ÚS 160/05 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. V. N., proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 C 76/99-145, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2004, č. j. 20 Co 341/2004-248,takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2005, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svého práva garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 12 C 76/99, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 C 76/99-145, určil, že stěžovatel je otcem nezletilé D. P., nar. 16. 1. 1999, z matky K. P. (výrok I.), nezletilou svěřil do výchovy matky (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 16. 1. 1999 do 31. 1. 2000 částkou 2.000,- Kč měsíčně a od 1. 2. 2000 částkou 1.000,- Kč měsíčně (výrok III.), dlužné výživné vyčíslené ke dni rozhodnutí ve výši 42.632,- Kč mu umožnil splácet (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků, soudním poplatku a nákladech řízení státu (výrok V., VI. a VII.). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 20 Co 341/2003-248, jímž rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. je změnil tak, že dlužné výživné vyčíslené ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve výši 74.600,- Kč stěžovateli uložil zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), ve výroku V.

Ej 255/2007 Daňové řízení: zastřený (dissimulovaný) právní úkon k § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. O zakrývání (dissimulaci) ve smyslu § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, může jít jen tehdy, pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost; zkoumání poměru mezi vůlí a projevem vůle účastníků právního vztahu je proto pro použití tohoto ustanovení určující. II. Povinností daňových orgánů je uvést nejen zjištěný, formálně právním úkonem zakrývaný skutečný stav, ale i přezkoumatelným způsobem uvést úvahy, které je k takovému závěru vedly, včetně označení a zhodnocení důkazů, o které svá zjištění opírají. III. Ustanovení § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže dopadat na případy, kdy projev a vůle jsou ve shodě, tedy účastníci mají skutečný zájem učinit právní úkon, činí tak však z důvodu obcházení zákona. (Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, čj. 1 Afs 73/2004-89) Prejudikatura: srov. č. 125/2004 Sb. NSS, č. 791/2006 Sb. NSS a č. 869/2006 Sb. NSS. Věc: Společnost s ručením omezeným P. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného. Finanční úřad v Třebíči vyměřil žalobci dne 10. 4. 2001 dodatečně za zdaňovací období roku 1996 daň z příjmů právnických osob ve výši 926 640 Kč, neboť posoudil transakci žalobce – ten vložil do nově vzniklé společnosti P. pohledávky evidované ve svém účetnictví a tímto způsobem splatil svůj obchodní podíl, který pak následující den prodal společnosti D. za cenu ve výši 1 % hodnoty těchto pohledávek, a v jejímž důsledku vykázal účetní ztrátu, kterou byl snížen hospodářský výsledek za rok 1996 – podle § 2 odst. 7 d. ř. tak, že šlo o dopředu naplánovanou

21 Cdo 1482/2006 Důsledky nesplnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením § 47 odst. 2 zák. práce (tj. zjistit vymezenému okruhu zaměstnanců nové vhodné zaměstnání), nezpochybňuje platnost výpovědi z pracovního poměru, ale má vliv pouze na běh výpovědní doby. Ke splnění této povinnosti stačí, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jedno vhodné zaměstnání. Jestliže zaměstnanec takové zaměstnání bez vážného důvodu odmítne, povinnost zaměstnavatele je tím splněna a skončí i výpovědní doba. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 300/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2006 č.j. 9 Co 697/2005-219, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 3.1.2000 sdělila žalovaná (její právní předchůdce) žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce“, z důvodu nadbytečnosti. Výpovědní důvod spatřovala žalovaná v tom, že „není schopna dále žalobce zaměstnávat“, a to vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a proto, že ke dni 30.11.1992 byla zrušena vrátnice, kde žalobce pracoval. Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná mu žalovanou, je neplatná, a že tedy „pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 7.12.1989 nadále trvá“ a aby mu žalovaná zaplatila ušlou mzdu formou měsíčních

Jestliže soud již v minulosti pravomocně rozhodl o věci, je namístě další žalobu v téže věci odmítnout pro překážku věci rozsouzené postupem podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Nic na tom nemění, že původní návrh byl formulován jinak (zde: v roce 1999 jako žádost o vrácení přeplatku na pojistném, v roce 2004 jako žádost o přezkoumání výkazu nedoplatků). Věc: Žalobce Ing. J. S., proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti, v řízení o kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005, čj. 30 Ca 70/2005 - 22. Výrok: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2005, čj. 30 Ca 70/2005 - 22, se zrušuje. II. Žaloba ze dne 1. 3. 2005 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti (dále jen „správní orgán“). Krajský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že správní orgán nebyl povinen vydat stěžovatelem požadované rozhodnutí, neboť ve věci shodného předmětu řízení již bylo pravomocně rozhodnuto. Z tohoto důvodu soud neshledal nečinnost správního orgánu a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil, že dne 23. 1. 2004 podal u správního orgánu návrh na zahájení řízení, který nevzal zpět. Je proto povinností správního orgánu o tomto návrhu rozhodnout, které se správní orgán nemůže zbavit tím, že formou dopisu oznámí stěžovateli svoje stanovisko. Rovněž nelze souhlasit s názorem soudu, že předmět správního řízení zahájeného návrhe

Ej 125/2007 Stavební řízení: účastenství v řízení k § 59 odst. 1 písm. b) a odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.*) k § 28 odst. 1, § 76 odst. 5 a § 85 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Nájemce nebytových prostor je podle § 59 odst. 4 stavebního zákona z roku 1976 z účasti na stavebním řízení ex lege vyloučen. Tvrdí-li však, že je účastníkem řízení podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z titulu jiných práv ve smyslu § 139 odst. 1 písm. f) téhož zákona, a podmínky tohoto ustanovení nesplňuje, je třeba o jeho účastenství rozhodnout usnesením podle § 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004 tak, že účastníkem řízení není. Případné odvolání proti tomuto usnesení podle § 85 odst. 1 správního řádu, ve spojení s § 76 odst. 5 správního řádu, nemá odkladný účinek a podle § 28 odst. 1 správního řádu nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 3 As 74/2006-61) Věc: Společnost s ručením omezeným Z. proti Magistrátu hlavního města Prahy o účastenství v řízení, o kasační stížnosti žalobce. Žalovaný dne 22. 2. 2006 podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 25. 1. 2006, který podle § 28 odst. 1 správního řádu rozhodl, že žalobce není účastníkem stavebního řízení o vydání stavebního povolení na stavbu – změnu stavby: stavební úpravy nebytového domu, neboť s ohledem na požadavky § 59 stavebního zákona neprokázal žádná vlastnická nebo jiná práva k předmětné stavbě a pozemku a na základě předložených nájemních smluv podle § 59 odst. 4 stavebního zákona není účastníkem stavebního řízení. Žalobu, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, Městský soud v Praze dne 28. 6. 2006 zamítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalobce nemá vlastnické právo ke stavbě ani pozemku, či k sousední stavbě a sousednímu pozemku

Ej 160/2007 Daňové řízení: stanovení daně podle pomůcek k § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákona č. 437/2003 Sb. k § 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Skutečnost, že daňový subjekt neprokázal původ a zdanění finančních prostředků, které ve zdaňovacím období vložil do podnikání (§ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), sama o sobě neznamená, že daň ještě nelze stanovit dokazováním. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2007, čj. 2 Afs 20/2006-90) Prejudikatura: srov. č. 327/2004 Sb. NSS a nález Ústavního soudu č. 113/2005 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 29/05). Věc: Mgr. Václav Š. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalovaného. Finanční úřad Plzeň–sever dodatečným platebním výměrem na dani z příjmů fyzických osob vyměřil žalobci za použití pomůcek daňovou ztrátu ve výši 151 737 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2002 zamítl, neboť daňový subjekt neprokázal původ a zdanění finančních prostředků, které ve zdaňovacím období vložil do podnikání. Z toho podle žalovaného vyplývá, že žalobce nevedl průkazným způsobem, úplně a správně účetnictví ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 563/1991 Sb. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, na základě které Krajský soud v Plzni dne 30. 9. 2005 pro vady řízení zrušil obě citovaná rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že správce daně je oprávněn požadovat na daňovém subjektu prokázání původu a zdroje finančních prostředků, pokud jsou vloženy do podnikání a pokud je o nich takto účtováno. V daném případě žalobce neprokázal původ a zdanění finančních prostředků, jež v roce 1995 vložil do podnikání. Krajský soud se však neztotožnil s názorem žalovaného ohledně účetnictví žalobce, jelikož sporná není výše a charakter zaúčtovaných položek, nýbrž jejich daňový režim. Původ těchto finančních

Rozhodnutí, jímž správní orgán stanoví účastníku povinnost vrátit neoprávněně vyplacenou částku podpory v nezaměstnanosti (§ 55 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), není rozhodnutím ve věcech nemocenského pojištění, pojistného na sociální zabezpečení či příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§ 7 odst. 4 s. ř. s.), ani rozhodnutím ve věci důchodového pojištění (§ 7 odst. 3 s. ř. s.). Místní příslušnost soudu, kterému náleží takové rozhodnutí přezkoumávat, se proto určí podle obecného ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. Věc: Žalobce I. P. proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2006, čj. 22 Cad 236/2006 - 8. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2006, čj. 2006/13776-442, žalovaný zamítl odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí Úřadu práce B. ze dne 3. 2. 2006, čj. VI/238/06/VP, na základě něhož byl žalobce povinen podle § 55 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vrátit podporu v nezaměstnanosti ve výši 41 000 Kč a uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Usnesením ze dne 28. 12. 2006, čj. 22 Cad 236/2006, Krajský soud v Brně věc v souladu s § 7 odst. 6 s. ř. s. postoupil Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že podle § 7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni. V daném případě je tedy místně příslušným Městský soud v Praze. Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel namítl, že věc je třeba právně kvalifikovat podle § 7 odst. 4 s. ř. s. a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2006, čj. 22 Cad 236/2006 - 8, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost

I. ÚS 87/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. M. S., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, sídlem 28. října 5, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.11.2005, č.j. 28 Co 448/2005-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 31.5.2005, č.j. P 124/96-202, a návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel včas a řádně podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů a požadoval jejich zrušení. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31.5.2005, č.j. P 124/96-202, zamítl jeho návrh na snížení výživného na syna, naopak bylo rozhodnuto o zvýšení výživného z částky 1 200,- Kč na částku 2 200,- Kč a rozhodnuto o splátkách dlužného výživného. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 28 Co 448/2005-223, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh na zvýšení za dobu od 1.7.2004 do 31.12.2004 zamítl, nově stanovil povinnost úhrady dlužného výživného a v dalším rozsudek potvrdil. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zaručená ústavními zákony, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní zakotvené v čl. 4 Ústavy a v čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tvrzení o porušení jednotlivých základních práv stěžovatel samostatně rozvádí v dalších čás

21 Cdo 633/2006 Porušení pracovní kázně na pracovní cestě Zaměstnanec může porušit povinnosti vyplývající z pracovního poměru a tím případně porušit pracovní kázeň i na pracovní cestě, avšak jen tehdy, stane-li se tak při činnosti, jež má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. Č. r. s. r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 240/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005, č. j. 16 Co 73/2005-218, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2004, č. j. 19 C 240/2001-200, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 7. 8. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce dne 5. 8. 2001 v době jeho služebního pobytu v SRN pod vlivem alkoholu fyzicky napadl svého kolegu R. S. dvěma údery pěstí do hlavy a způsobil mu vážné poranění. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalovaného byl v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 4. 2001 ode dne 1. 5. 2001, v níž bylo sjednáno jako místo výkonu práce O. Dne 5. 8. 2001 byl sice na služebním pobytu v SRN ve společnosti T., avšak uvedeného dne byla neděle, tedy den pracovního volna, a žalobce ani R. S. nevykonávali pracovní úkony či jakoukoliv jinou činnost pro žalovaného jako zaměstnavatele a nezdržovali se v místě výkonu práce. Je prot

I. Správní orgán musí vymezit přesně a úplně okruh účastníků, s nimiž vede správní řízení (§ 14 zákona č. 71/1967 Sb., § 27 zákona č. 500/2004 Sb.). Tato povinnost plyne mimo jiné také z následků a účinků vydaného správního rozhodnutí, na jehož základě dochází u účastníků řízení ke vzniku, změně nebo zániku jejich práv, právem chráněných zájmů nebo povinností. II. Jestliže byla správnímu orgánu oznámena změna v osobách účastníků výpisem z katastru nemovitostí, přičemž správní orgány prvního a posléze ani druhého stupně k této skutečnosti nepřihlédly, soud pro závažné procesní pochybení k žalobě rozhodnutí zruší a věc správnímu orgánu vrátí k dalšímu řízení. Věc: Žalobci 1) B. P. C., a. s., 2) Ing. L. L. X., proti žalovanému Ministerstvu kultury, o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 11. 3. 2004, čj. 4544/2004, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 93/2004, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, čj. 5 Ca 93/2004 - 81. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci ad 1) k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Ministr kultury (dále též „ministr“) rozhodnutím ze dne 11. 3. 2004, čj. 4544/2004, podle § 61 odst. 3 ve spojení s § 59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů - pozn. soudu] zamítl rozklad žalobce ad 2) a potvrdil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22. 1. 2004, čj. 10844/2003 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“). Tímto rozhodnutím Ministerstvo kultury (dále též „stěžovatel“) zrušilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, ze dne 15. 1. 2003, čj. MHMP/1444840/02/Síb, (dále jen „rozhodnutí Magistrátu“). Rozhodnutím Magistrátu bylo podle § 14 odst. 3

Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 527/06 Ústavní soud poukazuje zejména na ust. § 85 odst. 2 věta před středníkem zákona o rodině, dle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Vyživovací povinnost k dítěti tedy mají oba rodiče, byť nikoli stejným dílem. Současně platí, že dle ust. § 85 odst. 2 věta za středníkem zákona o rodině má dítě právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Jestliže tedy takové právo existuje, pak již jen z tohoto důvodu by měl soud životní úroveň rodičů při určování výše výživného pro nezletilé děti – z úřední povinnosti – zjišťovat (srov. též II. ÚS 519/04). V předmětné věci šlo dle § 81 odst. 1 o. s. ř. o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu (návrh na snížení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatele); byly tak naplněny podmínky uplatnění zásady vyhledávací v řízení před civilním soudem, tedy k realizaci povinnosti soudu z vlastní iniciativy, tj. i mimo rámec návrhů účastníků, vyhledat a provést důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu. Jakkoli se nejedná o osobu povinnou k poskytování výživného dle zákona o rodině, je zřejmé – z obecného pohledu - že pokud by bylo prokázáno v neurčitém počtu případů stejného druhu, že přítel rodiče s ním žije ve společné domácnosti a podílí se na uspokojování potřeb rodiny, mohla by taková blíže specifikovaná částka nalézat odraz i v poměrech rodiče, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, a tím i v poměrech nezletilého dítěte. Jedná se tedy o otázku životní úrovně rodiče a nezletilého dítěte, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na „pouhé“ právní stránce, tj. na tom, zda se jedná či nejedná se o osobu dle zákona o rodině k vyživovací povinnosti povinnou; podíl např. druha na uspokojování potřeb rodiny se na životní úrovni člena rodiny projeví fakticky vždy (rozdíl je jen v míře); nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním fikce (což by mohlo vést

21 Cdo 628/2006 Odvolání duchovního do funkce jako důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce a meze soudního přezkumu v řízení o neplatnost takové výpovědi. Jestliže církev či náboženská společnost po posouzení způsobilosti osoby vykonávající duchovenskou činnost v pracovním poměru rozhodne, že ustanovení této osoby do funkce zrušuje, jedná se o ztrátu předpokladu nezbytného pro výkon duchovenské činnosti, a o důvod k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. V občanském soudním řízení o neplatnost takového rozvázání pracovního poměru soud může pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti. ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republikyrozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované Náboženské společnosti českých unitářů, zastoupené advokátkou, o neplatnost skončení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Plzni - městě pod sp.zn. 24 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2005 č.j. 10 Co 227/2005-203, takto: Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 6.12.2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a to z důvodů, že byl v souladu s článkem 7 Ústavy NSČU odvolán z funkce duchovního Obce unitářů v P. a „veškerá místa duchovních jiných obcí jsou již obsazena, zaměstnavatel nemá potřebu dalších administrativních sil a nemá pro žalobce ani jinou vhodnou práci“. Dalším výpovědním důvodem žalované byl § 46 odst. 1 písm.e) zák. práce, který odůvodňuje

I. ÚS 829/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2006, čj. 7 Co 1897/2006 - 68, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2006, čj. 7 Co 1897/2006 - 68, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2006, čj. 6 C 24/2006 - 44, tak, že stěžovateli byla uložena povinnost přispět žalobkyni E. D. na její výživu, za období od 23. 11. 2005 do 2. 4. 2006, částkou 21 666,-- Kč. Zároveň zamítl žalobu v té části, kterou žalobkyně požadovala příspěvek na výživu za stejné období v částce 43 334,-- Kč. V odůvodnění stěžovatel uvedl, že označené rozhodnutí krajského soudu považuje za neústavní, neboť jím bylo zasaženo do jeho práv, zaručených mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy "o lidských právech". Předmětem ústního jednání před odvolacím soudem nebylo žádné dokazování ohledně schopností žalobkyně samostatně se, ve zmíněném období, živit. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž, v případě rozdílnosti právního názoru odvolacího soudu oproti názoru soudu prvního stupně, by měli být účastníci řízení s tímto právním názorem seznámeni a umožněno jim vyjádřit se. Pokud tomu tak není, dochází k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a tím práva na spravedlivý proces (sp. zn. I. ÚS 122/05). K tomuto pochybení ze strany odvolacího soudu došlo, protože rozhodl po závěru, že údaje uváděné stěžovatelkou zakládají její právo na příspěvek na výživu. Ústavní soud si, v souladu s ustanovením § 42

Ochrana osobních údajů: žádost o zajištění opatření k nápravě k § 21 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů**) Ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 101/2002 Sb., o ochraně osobních údajů, zakládá subjektu údajů veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů, jemuž odpovídá povinnost úřadu o žádosti rozhodnout. Naopak oznámení o neoprávněném nakládání s osobními údaji jiného subjektu údajů je pouze podnětem, resp. stížností [§ 29 odst. 1 písm. c) citovaného zákona], s nimiž zákon účinky návrhu na zahájení řízení nespojuje. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Ans 4/2006-68) **) S účinností od 26. 7. 2004 byl § 21 změněn zákonem č. 439/2004 Sb.

Plní-li cizinec jako společník úkoly vyplývající z předmětu činnosti právnické osoby, musí mít ve smyslu § 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povolení k zaměstnání. Není rozhodující, zda cizinec přitom plní běžné úkoly, vyplývající z činnosti právnické osoby, anebo vykonává práci tomu se vymykající. Nemá-li takový cizinec povolení k zaměstnání, je dán důvod k jeho vyhoštění podle § 118 a § 119 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Věc: Žalobce O. O., proti žalované Policii České republiky, Ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, čj. 8 Ca 150/2005 - 43. Výrok: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím žalované ze dne 31. 3. 2005, čj. SCPP-957/C-255-2005, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Hradec Králové, Oddělení cizinecké policie Trutnov ze dne 15. 2. 2005, čj. SCPP-92/HK-X-2005, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na jeden rok. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná konstatovala, že správní orgán prvního stupně neprovedl dostatečné hodnocení důkazů a v odůvodnění neuvedl skutečnosti, které uznal za prokázané, a důvod, z nichž k tomuto přesvědčení dospěl. Žalovaná proto odcitovala obsah písemného stanoviska Úřadu práce v Trutnově ze dne 15. 2. 2005 a protokolu Úřadu práce v Trutnově č. TUA-14/2005 z kontroly dodržování pracovněprávních a mzdových předpisů. Žalovaná dále uvedla, že žalobci bylo vydáno povolení k pobytu nad 90 dnů za účelem účasti v právnické osobě, žalobce měl vykonávat pouze práce uvedené v předmětu činnosti společnosti B. p. v. o. s. a pracovat pouze pro tuto společnost, avšak žalobce pro tuto společnost nepracoval. Namísto toho uzavřel smlouvu se společností B. C., s. r. o. a stal se jejím zaměstnancem. Tímt

IV. ÚS 824/06 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. Č.,zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Kraviné-Fryštátě, K. Sliwky 126, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím ve sdělení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. MSK 161429/2006, DSH/48508/2006/Már, a o návrhu na zrušení ustanovení § 179 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 179 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným sdělením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby zrušil ustanovení § 179 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), na jehož základě bylo toto sdělení vydáno. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl rozhodnutím Městského úřadu v Orlové, odboru dopravy, ze dne 2. 11. 2004, č. j. OD/PŘ/286/04/MAK, uznán vinným ze spáchání přestupku, spočívajícího v tom, že se měl dne 25. 4. 2004 kolem 1:05 hod. v Orlové na ulici Osvobození jako řidič osobního motorového vozidla ŠKODA Felicia SPZ XXX (anonymizováno) na výzvu Policie České republiky podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol s pozitivním výsledkem měření a ná

7 Afs 210/2006-48 Není-li věřitel daňového poplatníka, účtujícího v soustavě podvojného účetnictví, účetní jednotkou ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném pro rok 2002, je daňový poplatník podle § 24 odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro rok 2002, oprávněn uplatnit si jako daňově uznatelný náklad úrok z půjčky pouze za podmínky, že tento úrok byl v tomto rozhodném zdaňovacím období také zaplacen. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatelky K. – k. a e. s., s. s r. o., zastoupeného JUDr. Dagmar Jahnovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Generála Hlaďo 4, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 40/2005 – 25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 22 Ca 40/2005 - 25 zamítl žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7839/120/2004 a č. j. 7884/120/2004, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 48641/04/362913/3447 a č. j. 48653/04/362913/3447, jimiž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 a 2002. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v období let 2001 – 2002 firma Z. L., G. na území České republiky neměla sídlo či provozovnu, nepodnikala a ani nevyvíjela jinou činnost podle zvláštních předpisů ve smyslu ustanovení hlavy II. části prvé obch. zák. dovodil, že tato společnost nemohla

Ochrana soukromého a rodinného života Ochrana rodičovství a rodiny II. ÚS 568/06 Jak uvedeno shora, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona a který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Toto ustanovení je ze své podstaty ustanovením představujícím institucionální garanci a zavazujícím tak zákonodárce specificky chránit instituty rodičovství a rodiny. Toto ustanovení nelze považovat za ustanovení obsahující základní právo. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že toto ustanovení je podřazeno výhradě zákona; podle ust. čl. 41 Listiny se jej totiž lze dovolávat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Navíc systematicky je toto ustanovení řazeno do kategorie práv sociálních, která jsou považována spíše za součást ústavního soft law (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/05, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 37, nález č. 112, str. 453; nebo sp. zn. IV. ÚS 113/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz), na rozdíl od klasických práv základních (tzv. core rights). Jak ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny, tak ustanovení čl. 8 Úmluvy hovoří v obecné rovině o ochraně rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, aniž by však v právních pojmech vymezovaly, co rozumí pojmem rodinný život. Při interpretaci těchto ustanovení je proto třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Při výkladu těchto pojmů je proto třeba zohledňovat biologickou vazbu a pak i sociální realitu rodiny a rodinného života, která ovšem v posledním století prošla zásadními proměnami. Rodina představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv tedy v rovině sociální reality je

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 2007 Athinaiki Chartopoiia AE proti L. Panagiotidis a dalším Věc C-270/05 Druh řízení: řízení o předběžné otázce Předkládající soud: Areios Pagos (Nejvyšší soud), Řecko Interpretovaná ustanovení: články 1 a 4 směrnice 98/59/ES Skutkové a právní okolnosti Směrnice 98/59/ES byla provedena do řeckého práva zákonem č. 1387/1983, o kontrole hromadného propouštění a dalších ustanovení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 1387/1983“). Zákon č. 1387/1983 stanovil povinnost zaměstnavatele písemně poskytnout zaměstnancům úplné informace o zamýšleném hromadném propouštění, jeho povinnost zahájit projednávání se zástupci zaměstnanců a povinnost učinit v tomto ohledu oznámení a informovat příslušný veřejný orgán. Žádost o rozhodnutí předběžné otázky byla předložena v průběhu projednávání sporu mezi propuštěnými zaměstnanci a jejich bývalým zaměstnavatelem společností Athinaiki Chartopoiia AE (dále také jen „společnost“) ve věci platnosti jejich hromadného propuštění, ke kterému došlo následkem ukončení činnosti jedné z výrobních jednotek společnosti. Společnost Athinaiki Chartopoiia provozovala tři oddělené výrobní jednotky umístěné ve třech různých lokalitách, ve kterých byly vyráběny zejména různé druhy papíru a papírových výrobků. Každá výrobní jednotka měla samostatné vybavení a odborný personál, včetně ředitele výroby, který zajišťoval řádné provedení práce, kontrolu celkového fungování zařízení jednotky a řešení technických otázek. Činnost jednotlivých výrobních jednotek nebyla ovlivněna činností ostatních výrobních jednotek. Rozhodnutí o provozních nákladech, nákupu surovin a výpočtu ceny výrobků však byla na základě informací zaslaných dotčenými jednotkami přijímána v sídle společnosti, kde byl také účetní systém celé společnosti. V červenci 2002 rozhodla společnost o ukončení činnosti jedné z výrobních jednotek z důvodu ztrát a o propuštění téměř všech zaměstnanců jednotky. Společnost vyzvala dopise