Rozchod na školní akci

Podle § 29 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, zajišťují školy a školská zařízení bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. 

Z hlediska opovědnosti právnické osoby vykonávající činnost školy za škodu vzniklou dítěti je relevantní dále § 391 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce: „Za škodu, která vznikla dětem v mateřských školách, žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy." Škola je přitom chápána jako činnost, tedy není rozhodující, zda jde o vzdělávání v budově školy nebo na školní akci. Uvedené ustanovení pak zakládá objektivní odpovědnost školy, tedy i pokud bude škola plnit veškeré své povinnosti, pak, dojde-li při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na zdraví dítěte, odpovídá za škodu, která mu vznikla, ledaže je naplněn některý z liberačních důvodů dle § 270 zákoníku práce. Jedním z těchto důvodů pak je, pokud postižený svým zaviněním porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Bez ohledu na to je však velmi vhodné, mít sjednané pojištění odpovědnosti školy za škodu, a bez takového pojištění se do rizikových činností vůbec nepouštět.

Co se týče individuální pracovněprávní odpovědnosti zaměstnanců nebo jejich přestupkové či trestní odpovědnosti, pak tito jsou odpovědní jen tehdy, pokud se dopustili porušení některé ze svých pracovněprávních či občanskoprávních povinností. Na úseku zajištění bezpečnosti dětí je základní povinností, plynoucí zejména z § 164 odst. 1 písm. h) školského zákona, vykonávat nad dětmi dohled.

Jak opakovaně konstatovaly soudy České republiky, dohled se však nerovná dozor (tedy dohled nutně neznamená, že zaměstnanec školy bezprostředně kouká na to, co děti dělají). Nejlépe definoval dohled Nejvyšší soud v rozsudku čj. 25 Cdo 1091/2020, podle nějž je náležitý dohled třeba chápat „v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, (...), ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. (...) “V případě různých školních či zájmových aktivit pak náležitý dohled organizátora těchto akcí může znamenat i vytvoření podmínek (organizací hry, praktickou průpravou apod.), za nichž lze co nejlépe předejít možnému vzniku rizika.”

Krom toho v jiném případě Nejvyšší soud konstatoval, že důležité je, přizpůsobit dohled věku a osobě dítěte (je-li tedy ve skupině zvláště rizikové dítě, je třeba nad ním vykonávat zvýšený dohled).

Při úvahách o tom, zda umožnit rozchod, a případně jaká pravidla pro něj stanovit je tedy třeba vyjít z:

1. Okolností dané situace (jaké je místo, čas, jaká rizika zde hrozí).
2. Dětí, které se mají rozchodu účastnit (jak jsou staré? nejsou mezi nimi děti, o nichž víme, že porušují stanovená pravidla?), a jejich kompetencí (učili jsme je již dříve zvládat rizikové situace? učili jsme je, jak se chovat v provozu, na přechodu atp.?)

A podle toho rozchod zařadit či nezařadit, a v případě zařazení uvažovat nad jeho pravidly, tedy např. nad:

1. Vymezením místa a času, v rámci kterých se děti mohou pohybovat.
2. Stanovením skupin, ve kterých se pohybují.
3. Vybavení skupin dětí např. mobilním telefonem s číslem na učitele, v případě delšího rozchodu s povinností se pravidelně hlásit.
4. Případných zvláštních pravidel pro děti, u nichž lze na základě jejich znalosti očekávat rizikové chování (tyto se rozchodu neúčastní).

Je velmi vhodné, aby tato pravidla byla pro děti srozumitelná, a aby byla stanovena jednoznačně a prokazatelně (před velkou skupinou, písemně) a jejich znalost u dětí alespoň namátkově ověřena.