Vývojové fáze implementace ICT do výuky

Implementace moderních technologií do výuky není nijak snadná, levná ani bezvýznamná záležitost v životě školy. Podotýkám, že v tomto případě mluvím implementaci do každodenní výuky všech předmětů, nikoliv o zařízení a využití odborných počítačových učeben a laboratoří. Zapojení a využití moderních technologií ve výuce mění styl výuky, přístup učitelů a žáků k výuce, ale také následně mění image školy, klima ve škole, spolupráci učitelů, ale také další procesy ve výuce a ve škole. Proto nedoporučuji tento proces modernizace školy podceňovat nebo zjednodušovat na pouhé pořízení techniky do školy.

Protože každá škola má své specifické podmínky a zvláštnosti, je i každý způsob realizace jedinečný a osobitý. Vstupují do procesu takové faktory, jako jsou finanční podmínky (např. podpora v projektech), ale také ochota a schopnost učitelských sborů vše realizovat, zda škola má, nebo nemá svého dobrého IT koordinátora a správce, zda má škola jasnou a reálnou vizi, co s technologiemi podnikne a jak je chce opravdu využívat. Je toho mnohem více, a proto nejde o triviální záležitost. Naopak, jde o dlouhodobý, po všech stránkách náročný a nejspíš nikdy nekončící proces.

Ze své vlastní praxe, ale také ze zkušeností nasbíraných na jiných školách jsem vypozoroval, že existují určité shodné znaky, které jsou typické skoro pro každou školu. Z toho jsem si dovolil odvodit pět vývojových fází, kterými školy zpravidla procházejí na své cestě při implementaci ICT do výuky. Ještě než si tyto fáze podrobněji popíšeme, je třeba vysvětlit a upřesnit některá fakta, která systém pěti fází provázejí. Každá fáze vychází z předešlé a plynule přechází do další, nelze je proto exaktně oddělit. Jde o prolínání jedné v druhou. Neexistuje mezi nimi ostrá hranice.

Učitelé dané školy mohou být - jsou mezi nimi rozdíly v míře realizace. To jednak znesnadňuje vedení školy řízení procesu a jednak komplikuje i míru spolupráce. Je to však reálný fakt a je třeba s ním počítat, ale má i své určité výhody - např. existence vedoucího progresivního týmu, který udává směr a může pomáhat dalším učitelům. Škola se nachází v té fázi, kde se nachází drtivá většina sboru. (V praxi často škola uvádí, že je ve fázi, kde má progresivní, ale bohužel nevelkou skupinu pionýrů.) Každá fáze se projevuje v oblasti lidských zdrojů, technické vybavenosti, výukového obsahu, ale také využívání metod a hlavně forem výuky v kombinaci s moderními technologiemi. Jsou zde i další aspekty, ale tyto uvedené jsou určující.

Dalším důležitým poznatkem je fakt, že nelze jednotlivé fáze přeskakovat. Ano, lze některé fáze poměrně rychle projít (zaznamenal jsem případy, kde školy prošly jednu fázi i za relativně krátkou dobu, třeba v měsících), ale vždy danou fázi v procesu vysledujete. Naopak tam, kde školy experimentovaly a proces uspěchaly, je okolnosti i další vývoj spolehlivě vrátily zpět na určitou fázi vývoje. V každé fázi se totiž učitelé, žáci a v neposlední řadě management školy musí něco naučit, aby to mohl využít a odrazit se od toho dál. Školy se mohou poučit ze zkušeností a rad jiných škol, a tak se přesunout na vyšší vývojový stupeň relativně snadno a rychle.

Realizace a využívání moderních technologií je v každé fázi přirozené, účelné a efektivní. Přináší nesporná pozitiva, jako je vyšší názornost, možnost sdílení výukového obsahu, možnost diferenciace podle schopností žáka a další výhody. Nejde o samoúčelné využití technologie pro technologii. A jaký je indikátor, který nám to spolehlivě odhalí? Zapojení technologie má proces zlepšit, usnadnit a zefektivnit. Jakmile používám technologii tak, že dělám pomocí ní něco ve výuce složitě a přitom by to šlo mnohem snadněji bez ní, tak je to nejspíš asi špatně.

V počáteční fázi školy pořizují a začínají využívat první zobrazovací zařízení ve výuce i mimo informatiku. Mohou to být interaktivní tabule, interaktivní dataprojektory, ale i samotné dataprojektory, zkrátka to, co dosud učitel žákům diktoval, psal na tabuli nebo zprostředkovával i jinak v analogové formě, má nyní k dispozici ihned v digitální podobě. Převládá však stále frontální výuka, byť s prvními prvky interaktivity. Výukový obsah je spíše v podobě hotového výukového SW, digitálních učebnic a zdrojů z internetu. Učitelé však již tvoří své první DUMy. Učitelé sbírají první zkušenosti z výuky a osahávají si možnosti, silné stránky i omezení, která s tímto stylem výuky souvisejí. První školení učitelů jsou spíše zaměřená na první a základní dovednosti využití a tvorby obsahu a práci s IT ve výuce.

První fáze zejména u učitelů, kteří přišli výuce s moderními technologiemi na chuť, záhy přerůstá do další - druhé fáze. I zde jsou určité charakteristické znaky a nutno říci, že v dnešní době, kdy je již více zkušeností, kvalitní techniky i výukového obsahu, tato fáze nastupuje opravdu velmi rychle. Více interaktivity, první opravdu plánovitá práce se skupinami, smysluplné a hlavně správné a přiměřené nasazení do výuky, resp. do určitých fází hodiny. Učitelé kromě hotového výukového obsahu umí a také tvoří vlastní výukový obsah - DUMy, nebo si je stahují z některých úložišť (DUMY.cza aj.). Právě projekt EU (školám znám jako tzv. Šablony) je typický pro rozvoj této fáze. Tvorba DUMů - vlastního, na míru tvořeného výukového obsahu, je mimo jiné také typickým znakem této fáze.

Dalším charakteristickým znakem pro tuto vývojovou fázi je i zapojení dalších periferií ve výuce - vizualizéry, hlasovací systémy, digitální mikroskopy, laboratorní sady a čidla a další. Rovněž roste míra spolupráce mezi učiteli, sdílení výukového obsahu a zkušeností. Učitelé žádají a také využívají školení, semináře a webináře zaměřené na využití ve výuce, na pokročilé nástroje ve tvorbě DUMů (flash toolkity, widgety...).

Klíčová a podle mého názoru zlomová fáze. Již systematicky zapojuje první žákovská zařízení, byť zatím v menším množství. Můžeme mluvit o skutečném prvním kroku k plně digitální třídě, protože učitel má kromě zobrazovací techniky (interaktivní tabule) a řady různých periferií někde v koutku třídy místo i pro skupinu žákovských počítačů - „digitální hnízdo“, které aktivně využívá pro diferencovanou, skupinovou výuku.

Toto „digitální hnízdo“ učiteli do určité míry může suplovat asistenta ve výuce, protože na tyto vyčleněné počítače deleguje výukový obsah pro určitou, specifickou skupinu žáků. Mohou to tak být například žáci nadaní, kteří již dokončili úkol dříve a nudí se, nebo naopak žáci, kteří potřebují individuální tempo a úpravu učiva. V této fázi je přechod k vyšším a náročnějším formám výuky s moderními technologiemi a hlavně v daleko vyšší míře zapojení žáka.

Učitel využívá širokou škálu zdrojů. Od vlastních speciálně a na míru vytvořených příprav přes interaktivní učebnice až po online zdroje na cloudu. Je zřejmé, že takto pojatá výuka už klade daleko větší nároky na učitelovu přípravu, znalosti a hlavně dovednosti nejen v oblasti moderní výuky, ale také v oblasti technických znalostí a dovedností obsluhy všech zařízení.

Zde si neodpustím poznámku, která plyne právě ze zkušeností z praxe - tuto fázi už ne každý učitel uspokojivě zvládne. Je to skutečně poměrně dost náročná fáze, a zejména technické nároky jsou pro mnohé limitující. Zatímco první dvě fáze může při troše dobré vůle zvládnout skutečně každý učitel, zde již narazíme na určité limity. To samo o sobě nemusí být špatně. Jen chci říci, že je třeba odlišit, zda nemůže (je to pro něj moc náročné), nebo nechce.

Školení pro učitele v této fázi jsou už poměrně specifická a vyplácí se i vidět takto pojatou výuku naživo. Také se poprvé začínají aplikovat speciální SW na správu žákovských zařízení.

Čtvrtá fáze se již úspěšně zavádí na řadě českých škol, každý žák má sice své zařízení, ale ne každou hodinu a v každém předmětu. Jde o model, kde učitel má ve své třídě celou „sadu“ žákovských zařízení. Je lhostejné, zda jde o notebooky nebo jiná zařízení. Jde spíše o fakt, že učitel má dostatečné množství těchto zařízení v nějakém dokovacím (dobíjecím) systému a jsou mu kdykoliv během výuky k dispozici.

Je zde několik zásadních faktů:

Ještě bych rád zmínil, že tento vývojový model jsem mohl vidět v praxi ve dvou variantách. Každý má své výhody i nevýhody. Vždy je to něco za něco.

Pátý, a zřejmě asi ne poslední vývojový stupeň. V tuto chvíli s tímto modelem experimentuje již řada škol v ČR. Podotýkám, experimentuje, protože výsledky ukazují, že jde po všech stránkách o náročný model. I úspěchy v tomto modelu jsou proměnlivé, a tak jako u všeho se objevují jisté výhody, ale také úskalí.

Osobně se domnívám, ale jde jen o nepodloženou domněnku, že se vývoj bude ubírat spíše jiným směrem.

Možná určité modely (z anglického Bring Your Own Device), možná úplně něco jiného. Vývoj jde tak rychle, že odhady spíše připomínají trochu věštění z křišťálové koule. Každopádně tento model s určitými obměnami zde funguje.

Nejčastěji se jedná o model, kde si a ty jsou zapojovány do výuky. Každý žák ve třídě má tedy vlastní počítač nebo nyní i jiné žákovské zařízení (např. tablet) a dle instrukcí učitele jej ve výuce využívá. Tento model klade nové a současně odlišné nároky na učitele než běžná výuka. Po všech stránkách.

Výukový obsah je rovněž pestřejší než vlastní zdroje školy -přes online zdroje až po profesionálně vytvořené výukové materiály a interaktivní učebnice. Také je zde pro efektivní zapojení a koordinaci ve výuce potřeba SW, který umí menežovat současně všechna žákovská zařízení, sdílet obsah s učitelem a řadu dalších potřeb.