Právní a manažerské aspekty slovního hodnocení žáků

Aplikace určitého způsobu hodnocení a přemýšlení o všech kontextech může také významně přispět k lepší reflexi pedagogického procesu ze strany ředitele školy, a tím i efektivnějšímu řízení tohoto procesu.

Slovní hodnocení dnes připouští školský zákon jako (zdánlivě) rovnocennou a rovnoprávnou alternativu ke klasifikaci, a to jak na úrovni základního, tak i středního vzdělávání. O jeho rozšíření ve školách nejsou k dispozici souhrnná data, ale v naprosté většině půjde zřejmě o 1. stupeň základního vzdělávání, kde se tato varianta dnes používá. V tomto textu se – až na účelné výjimky – nebudeme příliš zabývat pedagogickými aspekty výhod a nevýhod obou způsobů hodnocení, zájemce lze odkázat na některou literaturu, kde existuje poměrně významné množství argumentů pro předpoklad, že slovní hodnocení má z pedagogického i psychologického hlediska velmi silná pozitiva, pro která stojí za to – přinejmenším v prvních letech školní docházky – tuto formu hodnocení preferovat. Dnes nás ale bude zajímat především pohled právní a manažerský, protože jde o tak významnou část problematiky řízení pedagogického procesu, že pro ředitele škol může nabývat až zásadních rozměrů.

Způsobem hodnocení se zabývá školský zákon, a to v § 51 odst. 2 (pro základní vzdělávání) a v § 69 odst. 2 (pro střední vzdělávání). Formulace jsou pro základní i střední vzdělávání shodné: „Hodnocení výsledků vzdělávání žáka na vysvědčení je vyjádřeno klasifikačním stupněm (dále jen,klasifikace’), slovně nebo kombinací obou způsobů.“ Zákon tedy dává školám možnost výběru, umožňuje obě formy hodnocení i je jakkoli kombinovat a kompetenci rozhodnout svěřuje řediteli školy (po schválení školskou radou). Kromě tohoto celkového rozhodnutí, které se týká vždy všech žáků školy (nebo některých ročníků, skupin, tříd, podle konkrétních pravidel hodnocení na dané škole), poskytuje zákon možnost použití slovního hodnocení i pro jednotlivého žáka s vývojovou poruchou učení. V takovém případě rozhoduje o využití této možnosti na základě žádosti zákonného zástupce žáka ředitel školy.¹⁾

Toto poměrně liberální nastavení zákona se ale vzápětí trochu komplikuje, a to ustanoveními, která ukládají povinnost obě formy hodnocení mezi sebou za určitých okolností vzájemně převádět. Převod jedním i druhým směrem (tedy ze slovního hodnocení na klasifikaci i z klasifikace na slovní hodnocení) je povinností školy v případě, že žák přestupuje na jinou školu a ta hodnotí žáky odlišným způsobem, a zároveň:

V případě základních škol je ale stanovena ještě bezpodmínečná povinnost převést slovní hodnocení do klasifikace pro účely přijímacího řízení ke střednímu vzdělávání. Není přitom stanoven rozsah takového převádění (tj. za kolik hodnocených období je hodnocení škola povinna převést), což se děje jen prostřednictvím formulářů přihlášek, kde se zpravidla uvádí hodnocení žáka za poslední 3 pololetí.

Zákon nikterak neupřesňuje, co vlastně znamenají pojmy „klasifikace“ a „slovní hodnocení“, bližší informace nalezneme v příslušných vyhláškách. Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, tak stanovuje pro případ klasifikace jednotlivé klasifikační stupně a pro případ slovního hodnocení definuje požadavky na něj: „Při použití slovního hodnocení se výsledky vzdělávání žáka v jednotlivých povinných a nepovinných předmětech stanovených školním vzdělávacím programem hodnotí tak, aby byla zřejmá úroveň vzdělání žáka, které dosáhl zejména ve vztahu k očekávaným výstupům jednotlivých předmětů školního vzdělávacího programu, ke svým vzdělávacím a osobnostním předpokladům a věku. Slovní hodnocení zahrnuje posouzení výsledků vzdělávání žáka v jejich vývoji, ohodnocení přístupu žáka ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon, a naznačení dalšího rozvoje žáka; obsahuje také zdůvodnění a doporučení, jak předcházet případným neúspěchům žáka a jak je překonávat.“

Obdobné, ale trochu méně rozsáhlé požadavky stanovuje vyhláška pro klasifikaci: „Při hodnocení podle odstavce 3 jsou výsledky vzdělávání žáka hodnoceny tak, aby byla zřejmá úroveň vzdělání žáka, které dosáhl zejména vzhledem k očekávaným výstupům jednotlivých předmětů školního vzdělávacího programu, ke svým vzdělávacím a osobnostním předpokladům a k věku. Klasifikace zahrnuje ohodnocení přístupu žáka ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon.“

Velkým úskalím je pro slovní hodnocení skutečnost, že prováděcí právní předpis zachovává 2 různé stupně v celkovém hodnocení prospěchu (pomineme-li snadno řešitelný stupeň „neprospěl“), tj. „prospěl s vyznamenáním“ a „prospěl“. Jejich rozlišování má totiž prapůvod v klasifikační stupnici, protože kritériem je celkový průměrný výsledek známek z jednotlivých předmětů (hranice 1,5). V podmínkách slovního hodnocení je toto kritérium samozřejmě nepoužitelné a vyhláška svěřuje řešení tohoto poměrně obtížného problému velkoryse na úroveň školy, resp. na školní pravidla hodnocení žáků. V nich je třeba kreativně stanovit, jak škola rozpozná ve slovním hodnocení stupeň „prospěl s vyznamenáním“.

Zajímavou okolností je, že právní předpisy se celkově zaměřují pouze na hodnocení žáků na vysvědčení, přičemž průběžné hodnocení během pololetí nikterak nestanovují a neupřesňují, pouze odkazují na pravidla hodnocení dané školy. Každá škola má tak poměrně velkou svobodu v tom, jakým způsobem hodnotí žáky během pololetí a jak získávají učitelé podklady pro hodnocení na vysvědčení.

Jakkoli je volba způsobu hodnocení a rozhodování mezi použitím klasifikace nebo slovního hodnocení výsostně pedagogickým problémem, nelze přehlížet skutečnost, že jde také o významnou oblast rozhodování ředitele školy a že obecně hodnocení žáků velmi často ovlivňuje řízení pedagogického procesu v dané škole, jakož i samotnou práci ředitele. Uvědomme si, kolik času a energie věnují učitelé i management škol problematice hodnocení žáků a samotnému procesu hodnocení, jak často se právě v této oblasti střetávají zájmy, potřeby a názory rodičů, dětí i školy, jaké procento stížností s touto tematikou směřuje k řediteli školy nebo České školní inspekci. Mimo záběr tohoto článku je pak úvaha, zda je zde vůbec rovnováha mezi vynaloženou energií a přínosy, které hodnocení výsledků vzdělávání žáka má. Zcela určitě ale můžeme konstatovat, že právě slovní hodnocení významně snižuje procento konfliktních situací a umožňuje daleko větší soustředění na samotnou podstatu hodnocení. Pokud ovšem všichni aktéři s touto formou hodnocení souhlasí...

A zde je jeden z ústředních bodů rozhodování o případném zavedení slovního hodnocení ve škole a zároveň kritický moment souvisejících manažerských procesů. I když ředitel školy dospěje k názoru, že výhody a přednosti slovního hodnocení jsou natolik silné, že by tento způsob měl nahradit klasifikaci (což bych považoval za velmi racionální a odborně kvalitní rozhodnutí!), bude jistě jeho hlavní starostí, jak o tom přesvědčit všechny partnery ve vzdělávání – učitele, žáky, rodiče i zřizovatele. „Přesvědčovací kampaň“ by měl pečlivě naplánovat a využít v ní řadu svých manažerských dovedností. Jde určitě o významný projekt změny ve škole – tato změna patří mezi ty, kdy jsou pochopení, ztotožnění se s ní a všech důsledků ze strany výše uvedených partnerů zcela klíčové.

Jak uvádíme výše, zákon stanovuje povinnost převést za určitých okolností jednu formu hodnocení na druhou. Klasifikace je zpravidla označována jako kvantitativní hodnocení a slovní hodnocení jako kvalitativní. Již samotný princip převodu kvality na kvantitu (či naopak) naznačuje, že s úvahou není cosi v pořádku. Smysl slovního hodnocení je totiž právě v tom, že namísto „míry“, kdy je možné srovnávat výsledné hodnocení jednotlivých žáků mezi sebou, se zaměřuje na kvalitativní popis, který by vzájemné srovnání (hodnot) neměl umožňovat. V praxi se nejčastěji provádí převod slovního hodnocení na klasifikaci, a to nejčastěji při příležitosti přijímacího řízení na střední školu. Převádění je pro pedagogy obtížná alchymie a zcela určitě potřebují v této oblasti silnou podporu a pomoc vedení školy, které by mělo promyslet všechny právní aspekty a uchránit učitele před zbytečnými komplikacemi.

I když lze pochopit důvody, které vedly k zavedení povinnosti převodu do zákona, školy jsou tím uváděny do situací, které prakticky nelze vyřešit z pedagogického a právního hlediska dobře. Pokud se totiž učitelé soustředí na slovní hodnocení a využívají všech jeho předností, přičemž současně mají řešit, co vlastně jejich slovní hodnocení znamená v „řeči“ klasifikace, nutí je tento proces k určité standardizaci svých vyjádření, aby převádění bylo alespoň trochu objektivní. A v konečném důsledku velmi často dospívají ke slovnímu popisu klasifikační stupnice, což ovšem odporuje vlastnímu smyslu slovního hodnocení.

Tento poněkud schizofrenní postup je ještě komplikován tím, že škola musí řešit, jak a v které fázi informovat o těchto úvahách děti a rodiče. Zákon předpokládá, že „pro účely přijímacího řízení“, tedy v okamžiku podávání přihlášky na střední školu, škola najednou slovní hodnocení převede na známky. Pro rodiče i děti může být tento náhlý „objev“ známek nemilým překvapením, protože dosud se s klasifikací nesetkali. Logičtější tedy je, aby učitelé s nimi již v průběhu období, za které se převod uskutečňuje, komunikovali tak, aby odpovídající stupeň klasifikační škály byl zřejmý. Vytvářením tohoto povědomí o známce je ovšem rázem popřen hlavní smysl slovního hodnocení, tedy „neznámkovat“. K tomuto „zdvojení“ hodnocení by přitom muselo docházet trvale, protože pro účely přijímacího řízení jsou sice poslední 3 pololetí, ale přestup na jinou školu, a tím i riziko požadavku převodu, může nastat kdykoli.

Určitým úskalím může být i požadavek zákonného zástupce na přezkoumání vydaného hodnocení. Školský zákon tuto možnost poskytuje v § 52 odst. 4: „Má-li zákonný zástupce žáka pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo druhého pololetí, může do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o hodnocení prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do 3 pracovních dnů ode dne vydání vysvědčení, požádat ředitele školy o přezkoumání výsledků hodnocení žáka...“ Pokud totiž učitel pro účely přijímacího řízení převede slovní hodnocení, které bylo ve skutečnosti vydáno před rokem (na přihlášky se uvádějí poslední 3 hodnocená pololetí), nastává poměrně sporná situace – zákonný zástupce se totiž dozvěděl o hodnocení před rokem, tudíž ustanovení o přezkumu nelze použít. Současně se ale právě nyní dozvěděl, jaký klasifikační stupeň původnímu hodnocení odpovídá...

Jakkoli zde uvažujeme především o problematice převádění slovního hodnocení na klasifikaci, platí teoreticky vše obdobně i pro postup opačný. Ačkoli zákon používá formulace, které zajišťují převod obousměrný, byla by zřejmě situace s převodem klasifikace na slovní hodnocení spíše kuriozitou. Pro zajímavost si ji ale může vyzkoušet kterýkoli ředitel školy, kde se hodnotí slovně, jakmile na tuto školu přestoupí žák ze školy s klasifikací. Bude zajímavé sledovat, jak se s tímto úkolem předcházející škola vyrovná.