Řízení školy online
Aplikace pro řízení školy

30denní zkušební přístup ZDARMA

Registrace

Aktuality

K nezbytnosti mediální výchovy

Kategorie: Aktuality Autor/autoři: Redakce Řízení školy

Čas věnovaný konzumaci různých mediálních obsahů (internet, televize, filmy, časopisy, počítačové hry atd.) neustále roste. Podle nedávných sociologických průzkumů jí dospělá populace České republiky věnuje víc času než spánku: v průměru více než 8 hodin denně.2)  A ani děti v tomto ohledu nezůstávají pozadu: čím jsou starší, tím více času tráví sledováním nejrůznějších typů médií. 3)  I proto někteří odvážně tvrdí, že média převzala vůdčí úlohu rodiny a školy v procesu socializace. 4)  Je tedy zapotřebí si se vší vážností položit otázku, co z toho vyplývá pro český vzdělávací systém.

Řízení školy onlineMédia jsou bezpochyby pevnou součástí každodenního života člověka 21. století, přičemž významným způsobem ovlivňují to, jak člověk tento život vnímá a žije. To s sebou nese celou řadu pozitivních aspektů, z nichž na prvním místě je nutné zmínit větší informovanost a prostor k osobnímu vyjádření: lidé mají jednak mnohem více informací než dříve, jednak je v interaktivním světě nových médií sami pomáhají spoluvytvářet, čímž poprvé v dějinách lidstva dostávají hlasi ti, kdo jej na veřejnosti dříve neměli – svůj názor může dnes na sociálních sítích nebo třeba na blogu zveřejnit kdokolia kdykoli.
Nebývalý rozmach nových digitálních médií a s ním spjatá záplava informací, jíž čelíme, má však i svou druhou, temnou stránku. Zmiňovaná demokratizace informačního prostoru jde totiž ruku v ruce například se snížením požadavků na hodnotu v něm publikovaných příspěvků. Kontrola jejich kvality dokonce velmi často vůbec neexistuje: uživatelé mohou vytvořit a následně velkou rychlostí rozšířit prakticky cokoli. Problém spočívá v tom, že na straně příjemců těchto obsahů bohužel nenacházíme odpovídající obezřetnost. Konzumace velkého množství mediálních obsahů je tak samozřejmou součástí každodennosti, že jim uživatelé věnují stále méně pozornosti. K tomu bezpochyby přispívají i nové praktiky typu klikání, „likování“, sdílení, nebo třeba rychlého rolování titulků zpráv na sociálních sítích a na internetu. V tomto ohledu tak již nikoho nepřekvapí, že podle nedávné studie pokládají uživatelé digitálních médií zazprávu – již podle klasické definice tvoří v rámci jistých profesních standardů novinář – cokoli, co je nové: od osobních zpráv na Facebooku, přes názory na Twitteru až po informace na různých webových stránkách.5)
Čtenář může zajisté oprávněně namítnout, že zprávy existovaly již před myšlenkou novinářské objektivity a že ještě relativně nedávno publikovala některá média vedle reálných zpráv i dezinformace, aniž by je často bylo možné od sebe odlišit.6)Jenže taková reakce nebere v úvahu zcela bezprecedentní nárůst dezinformací či tzv. fake news („falešných zpráv“), k němuž došlo v posledních letech a který má na člověka neustále ponořeného do různých mediálních obsahů zhoubný vliv. Jeho zatím poslední ilustrací je pandemie Covidu-19 a způsob, jímž se dezinformace, ať už o nemoci samotné anebo o očkování, přímo podílejí na zatím smutném průběhu boje, jež s tímto virem česká společnost vede. Na tomto místě ovšem není nutné zkoumat, jakých aktuálních podob „falešné zprávy“ nabývají, nebo co přesně způsobilo jejich nebývalé bujení (zda je vedle rozmachu nových médií nutné jmenovat i politický populismus anebo další faktory). Pro účely tohoto článku naprosto postačí, když dojde k jejich základnímu vymezení a k nalezení hledaného pojítka s rolí českého vzdělávacího systému. „Falešné zprávy“ nemusejí být zcela nepravdivé; „falešnými“ se stávají nejčastěji proto, že některá fakta, s nimiž pracují, záměrně nedoplňují něčím důležitým: například vynechávají kontext anebo zamlčují nějakou část informace.7) To vede k jejímu pokřivení, a to ve prospěch nějakého jednotlivce nebo skupiny jednotlivců – a na úkor všech ostatních. Paradoxem je, že nařčení z toho, že něco je „falešnou zprávou“, dnes hojně využívají i sami šiřitelé těchto „zpráv“. Odvolávají se přitom na obecně nepopiratelný fakt, že nic jako naprosto objektivní, faktické zprávy neexistuje a že dokonce i novináři řídící se profesní etikou zprávy složitě konstruují, jsou pod vlivem svých předsudků, majitelů médií atd. V tomto případě tedy nařčení z „falešných zpráv“ znamená, že daná zpráva není žádným objektivně sdíleným faktem, ale pouhým subjektivním míněním či názorem, čímž se šiřitelům „falešných zpráv“ daří vytvořit iluzi kontroverze, iluzi toho, že jejich „falešná“ zpráva má stejnou hodnotu jako zpráva, jež se o fakta důsledně opírá.8)
Zdá se, že k nápravě by vedle nutných politických celoplošných řešení, jimž se zde nelze věnovat, a zvýšené odpovědnosti samotných médií stačilo poměrně málo: již v rámci školního vzdělávání se vážně zabývat médii a hlavními riziky s nimi spojenými. A jestliže jsme nastolili téma „falešných zpráv“, pak by bylo zapotřebí začít například s rozlišením názoru a faktu , a pokračovat třeba výkladem novinářské etiky a popisem způsobu, jímž se šíří informace a vznikají zprávy. Pokud by snad někdo namítl, že něco takového do školních osnov nepatří, mělo by se mu připomenout zejména dvojí:
1) vzdělání je ve svém původním významu nikoli kvalifikací pro určitou úzce vymezenou činnost (skrze získání určitého množství vědomostí), ale programem na rozvoj jedince, jehož cílem je vznik sebevědomého účastníka společnosti, který rozumí sobě, světu i ostatním a už jen tím nedocenitelně přispívá lidstvu jako celku – a s tím je idea mediálního vzdělávání v naprostém souladu;
2) vzdělání ovšem nikdy nemělo a ani nemůže mít pevně danou formu a obsah, které by si člověk předával z generace na generaci (například v podobě pevně daných osnova učebních materiálů). Všeobecná školní docházka nevznikla jen z přirozené touhy člověka po vzdělání, ale také – a možná především – kvůli změnám ve společnosti (industrializace, růst měst, rostoucí mobilita a rozmanitost povolání, větší využívání písemných materiálů atd.), v souvislosti s nimiž bylo najednou nutné, aby dříve negramotní lidé byli schopni pracovat s novými podobami informací.9)I kdybychom ale nešli tak daleko, že bychom spolu s Michelem Foucaultem tvrdili, že všeobecná školní docházka vznikla jako součást „disciplinace“ obyvatelstva moderním státem, jisté je, že podoba vzdělání do jisté míry – jakkoli ne výlučně – závisí na proměnlivé společenské poptávce a měla by ji reflektovat. Jinými slovy, české školství by na dominantní roli médií v životě dnešního člověka mělo zareagovat zvýšeným důrazem na úroveň mediální gramotnosti.
Potíž spočívá v tom, že realita je jiná: mediální výchova je sice součástí rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání, ovšem nemá svoji samostatnou hodinou dotaci na úrovni rámcového učebního plánu a rovněž chybí výukové materiály a učebnice.
Pokud se to nezmění, dojde k dalšímu rozvoji nejen těch problémů, jež byly naznačeny výše, ale i mnohých dalších, které v tomto článku zmíněny nebyly, ale také si zasluhují pozornost (např. kyberšikana nebo různé podoby internetového zneužívání dětí, které nedávno detailně vyobrazil dokument V síti10)). Lákavější je však zamyslet se nad tím, co by se stalo, pokud by k nápravě došlo. Média je třeba chápat v širokém slova smyslu jako prostředky komunikace, předávání informací a znalostí, na nichž závisí jak naše individuální myšlení a jednání zasahující pouze naše bezprostřední okolí, taki sociální činnosti typu voleb, jejichž výsledky dopadají na celou společnost. Pokud bychom tedy na mediální vzdělávání položili důraz, jaký si zaslouží, podpořili bychom tím rozvoj takové společnosti, jež by nebyla založená na prosazování partikulárních zájmů jednotlivců a skupin za každou cenu – třeba i za cenu lží a překrucování faktů –, ale na úctě k faktům a evidencím, na otevřené debatě a argumentaci, z níž by měli užitek všichni její členové. Podnítili bychom tím rozvoj kompetencí, které by (dětským) uživatelům médií umožnily participovat na mediální kultuře bezpečně a k jejich co největšímu prospěchu.11)
Text vznikl ve spolupráci s neziskovou organizacíFaketicky.
1) Článek vznikl jako součást první ucelené koncepce mediální výchovy pro základní školy v České republice, jejímž autorem je nezisková organizace Faketicky (https://www.faketicky.cz/). Jejím cílem je postavit se čelem všem výzvám, jež jsou zmíněny v následujícím textu. Autor článku by tímto rád poděkoval P. Dandovi za všechny cenné připomínky a zejména pak za to, že jej do projektu zapojil.
2) Crossmediální studie 2015, ATO – Nielsen Admosphere, dostupná z: www.ato.cz. Referuje o ní Moravec, V.Média v tekutých časech. Konvergence audiovizuálních médií v ČR.Praha, 2016, s. 86–87.
3) Podle staršího výzkumu životního stylu dětí z roku 2012 tráví děti ve věku 4–9 let sledováním médií přes 3 hodiny denně, děti starší 10 let takřka 5 hodin denně. Výsledky studie jsou dostupné z: https://pro-media.peoplemetry.cz/2012/10/25/deti-venuji-mediim-v-prumeru-ctyri-hodiny-denne/.
4) Frau-Meigs, D. (ed.). Media Education, A Kit for Teachers, Students, Parents and Professionals. Paris: UNESCO, 2006, s. 20. Dostupné z: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000149278.
5) Groot Kormelink, T. a I. Costera Meijer. Material and sensory dimensions of everyday news use. In: Media, Culture & Society, 2019, 41, s. 637–653. Studii citují Bengtsson, S. a S. Johansson. A phenomenology of news: Understanding news in digital culture. In:
Journalism, 2020, s. 5.
6) R. X. Dendith například informuje o tom, že tak činily některé noviny a časopisy ze začátku 20. století. Viz Dendith, R. X. The Problem of Fake News. In: Public Reason, 2017, 8, s. 68–69.
7) Srov. ibid., s. 66.
8) Ibid., s. 73 a 75.
9) Srov. Giddens, A. Sociologie. Praha, 2005, kap. Vzdělání, s. 393.
10) Jde o dokumentární film režiséra V. Klusáka a režisérky B. Chalupové z roku 2020.
11) To je v souladu s definicí mediální výchovy z již zmíněné příručky vydané jako výsledek projektu financovaného organizací UNESCO a Evropskou komisí. Srov. Frau-Meigs, D. (ed.). Media Education, A Kit for Teachers, Students, Parents and Professionals, s. 23–24, 168–169.
 

Zdroj: Pro časopis Řízení školy Mgr. Petr Prášek, Ph.D.; Oddělení současné kontinentální filosofie, Filosofický ústav AV ČR


Diskuse - Počet příspěvků: 0

Archiv článků