Na sklonku svého předsedování Ústřední umělecké radě ZUŠ ČR jsem si začal uvědomovat, jak důležité je propagovat její práci tak, aby bylo jasné, co vlastně tato instituce dělá a jaký byl a je její význam. Sice se říká, že dobře odvedená práce se chválí sama, ale není to vždy pravda a dobrá prezentace není nikdy k zahození.
I z toho důvodu jsem ještě v době svého působení a současně ředitelování v ZUŠ Praha 1 Biskupská cestoval v rámci soutěží po celé republice a setkával se s řediteli škol, pedagogy a dalšími lidmi, kteří měli něco společného se základními uměleckými školami. Často jsem dostával otázku, co vlastně děláme a jestli musíme existovat, když máme Asociaci ZUŠ… a to přesto, že jsme s kolegy v ÚUR měli pocit, že děláme vše pro dobré fungování našeho systému.
S odstupem času, když už jsem mimo aktivní činnost ve škole, vidím některé věci mnohem jasněji a také jsem získal další úhel pohledu. Myslím, že jsou určité konstanty, které by měly být zachovány a které by ani doba koronavirová neměla změnit. Jsem přesvědčen, že spolek Umělecká rada ZUŠ ČR, který před časem převzal činnost Ústřední umělecké rady, dříve poradního sboru MŠMT, takovou konstantou je.
V situaci, v níž se momentálně všichni nacházíme, je určitě dobré vrátit se ke kořenům a historii našich škol, abychom si připomněli, jaké hodnoty jsme získali díky nadšení a nezištné práci prvních členů Ústřední umělecké rady v 90. letech minulého století. Americký filozof George Santayana kdysi prohlásil, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Pojďme si tedy připomenout naši ZUŠáckou historii v souvislostech s Uměleckou radou, abychom se poučili z některých složitých situací, kterými jsme museli projít.
Dovolím si na začátek připomenout „převratnou“ dobu 90. let minulého století očima významných osobností, které pro nás na samotném začátku základních uměleckých škol vykonali velmi mnoho –
Mgr. Petra Hanouska, paní PaedDr. Miloslavy Fenclové a MgA. Pravoslava Kohouta.
Již v listopadu 1989 bylo v Lidové škole umění ve Voršilské v Praze ustaveno
Občanské fórum lidových škol umění
, z jeho podnětu pak byla v roce 1990 ustanovena první Ústřední umělecká rada, která měla 4 sekce podle jednotlivých oborů. Předsedy jednotlivých sekcí byli za hudební obor Miroslav Sekáč (Praha) a Petr Hanousek (Severomoravský kraj), za výtvarný obor Miloš Kačírek (Severomoravský kraj), za taneční obor Marie Winterová (Východočeský kraj), za literárně-dramatický obor Jiřina Lhotská (Středočeský kraj), také ostatní kraje měly v této umělecké radě své zastoupení.Umělecká rada pak byla partnerem pro jednání se zástupci MŠMT a projednávala důležité existenční otázky lidových škol umění, zejména jejich zachování v rozsahu 4 oborů, dále činnost krajských pedagogických ústavů a metodických center, přípravu celostátních přehlídek žáků. Petr Hanousek později působil jako školní inspektor, byl dlouholetým ředitelem ZUŠ Vladislava Vančury v Háji ve Slezsku a zakladatelem sekce skladby v ÚUR a zasloužil se o vydávání časopisu Talent, jehož byl redaktorem.
Paní doktorka
Miloslava Fenclová
, bývalá pracovnice MŠMT ČR, měla v letech 1990–1996 tehdy již základní umělecké školy na starost.
„Mám-li zavzpomínat na počátky formování ÚUR, musím se vrátit do posledních listopadových dnů r. 1989,“
říká Miloslava Fenclová.
„Učitelé těchto škol nejprve z Prahy a později z celé České republiky se sjeli do Lidové školy umění v Praze 1, Voršilské ulici, a ustanovili koordinační centrum OF učitelů LŠU ČSR. Byli prvními v učitelské veřejnosti, kteří vyjádřili své stanovisko k tehdejší politické situaci. Aniž by s jistotou věděli, jak se ona situace vyvine, vyjádřili své odhodlání k podpoře obrody společnosti a jasně formulovali své profesní požadavky. Svými rezolucemi zaplnili výkladní skříně obchodů ve svých městech a seznamovali jimi veřejnost. Hned v lednu následujícího roku oslovili novou vládu, Parlament, Hrad a sdělovací prostředky. Díky jejich obětavé a neúnavné činnosti se podařilo LŠU znovu zařadit do školského zákona, ze kterého byly v r. 1979 vyňaty.
Na MŠMT byl obnoven odbor pro umělecké školství, který byl poslední předlistopadovou ministryní zrušen. V nové organizaci ČŠI byl zřízen útvar odborné umělecké inspekce a byla zřízena Umělecká rada ministra v čele s prof. Iljou Hurníkem. V březnu r. 1990 jsem na ministerstvo nastoupila s předsevzetím LŠU, vlastně již základním uměleckým školám, jejich učitelům a žákům sloužit. První dva roky byly roky velkých nadějí a intenzivní práce na legislativě a vizi uměleckého školství na první desetiletí. Práce se dařila právě proto, že s velkým nasazením pracovaly umělecké rady v celé zemi a mohla jsem se s jistotou a důvěrou o jejich stanoviska vždy opřít.
Musím na tomto místě ještě zmínit dvě skutečnosti. Na ministerstvu jsme měli obrovskou podporu v 1. náměstkovi ministra, prof. Liboru Pátém, a ve školském výboru parlamentu dva skvělé poslance: herce Vladimíra Čecha a p. Martina Přibáně. Statut ÚUR ZUŠ ČR jako poradního sboru MŠMT přišel právě včas a měl pro další činnost našeho odboru zcela zásadní význam. Reorganizací úřadu se stal 1. náměstkem ministra ekonom, který uměleckému školství nepřál. Nastalo nové financování škol, vstup do právní subjektivity, nové zařazování škol do sítě, vznik soukromých škol a později opět vyřazování těch nejslabších ze slabých, což se neobešlo bez křiku v té době už jiných poslanců či jejich asistentů… Zcela zásadní roli měly umělecké rady při organizování soutěží. Na každém ústředním kole jsem se setkávala s velkou profesionalitou, obrovským nasazením a krásnou atmosférou. A tak na závěr mého vzpomínání chci velmi srdečně poděkovat všem svým milým bývalým kolegům v uměleckých radách za jejich obdivuhodnou práci a důvěru. Vzpomínám s úctou a přáním hodně zdraví, úspěchů v osobním i profesním životě. Moje služba pro tyto výjimečné osobnosti byla pro mne ctí.“
Na bouřlivou porevoluční dobu, vznik a práci Ústřední umělecké rady od roku 1990 až do 31. 5. 1993, kdy vešel v platnost Statut Ústřední umělecké rady, vzpomíná i
Pravoslav Kohout
:
„Organizační struktura ÚUR vznikla koncem r. 1989 v rámci OF iniciativou mnoha osobností z řad tehdejších LŠU. Prvními zvolenými předsedy a motory dění byli kolegové Sekáč a Kučerová. Když pod jejich vedením se během dvou let postavení škol výrazně zlepšilo a upevnilo i legislativně, oba odešli věnovat se svým dalším odborným úkolům. Během r. 92 se však situace začala obracet v neprospěch zavedené a fungující sítě ZUŠ a nové nezkušené vedení ÚUR se sílícím destruktivním tlakům a snahám nebylo schopné ani ochotné bránit. Tehdy vznikaly kolem politiků a ministerstev první kořistnické skupiny, hledající přijatelnou záminku k vytěžení lukrativních komodit. U ZUŠ pak k tomu sloužily fráze o zbytečnosti uměleckého vzdělávání, jeho ekonomické ztrátovosti a vůbec společensky nepotřebné a nepřínosně drahé činnosti, kterou může nahradit jakákoliv volnočasová zábava. Uvažovalo se také o včlenění do základních škol, v jejichž třídách by se podobná činnost odehrávala odpoledne po povinné školní docházce.
V podtextu všech těchto snah byla samozřejmě touha získat pozemky, budovy a vybavení pro své cíle. Nesmyslnost a škodlivost navrhovaných změn a řešení se nikde veřejně nediskutovaly. Naopak, zmíněné skupiny chytře využívaly naivity, neznalosti a pasivity kohokoliv k šíření a podpoře svých záměrů, což se jim bohužel podařilo i ve vedení ÚUR. Tyto skupiny se silnou lobbistickou a politickou podporou rychle prosadily jmenování nového ústředního inspektora, který okamžitě zrušil odbornou inspekci a zahájil první kroky k likvidaci stávající sítě ZUŠ. Přes zděšení a nesouhlas většiny odborné veřejnosti se tyto praktiky nesetkaly se snahou o účinný odpor, a naopak získávaly podporu ministerstva financí a školského výboru Parlamentu. Destruktivní aktivity vůči nadějně počaté činnosti ZUŠ jsem pokládal za nepřípustné a
de facto
ohrožující základy naší kultury. Počátkem r. 1993 jsem konkurzem získal místo ředitele ZUŠ v Praze 5 ve Štefánikově ulici. Za pár týdnů probíhalo zasedání krajských zástupců sekcí ÚUR, které mělo být zmanipulováno v rozhodnutí nepříznivá pro ZUŠ. Ministr prof. Piťha, jeho náměstek
dr.
Pátý a celý odbor 25 byli sice opačných názorů, politickou podporu však měli likvidátoři z řad ekonomů a zákonodárců. Přizvaní odpůrci ZUŠ si na zasedání byli jisti úspěchem a překvapeným delegátům sebevědomě přednášeli své plány a teze jako hotovou věc, navíc podpořenou předsedkyní ÚUR. Před schvalováním jsem požádal o slovo a v jednotlivých bodech záměr rozebral a vyzval plénum k odporu. V rámci stanov jsem požádal o hlasování ohledně vyslovení nedůvěry předsedkyni ÚUR. To vzápětí proběhlo a bylo všemi delegáty vysloveno.Dalším navrženým hlasováním bylo rozhodnuto o volbě nového předsednictva, které během hodinové přestávky bylo krajskými sekcemi obnoveno. Tito mne pak k mému překvapení navrhli plénu jako nového republikového předsedu ÚUR ZUŠ. Odsouhlasena a publikována v tisku byla rezoluce ÚUR navrhující odvolání ústředního inspektora z důvodů odborné nekompetentnosti. Okamžitě jsme aktivovali všechny segmenty organizace i jednotlivé ZUŠky – jak písemně, tak prostřednictvím členů Umělecké rady. Tisku a veřejnosti byla počátkem března předána,Úvaha o vzdělání, kultuře a umění’, kterou podepsaly přední osobnosti české kultury. Následně se podařilo projednat statut ÚUR ZUŠ jako nezávislého odborného poradního orgánu MŠMT, což mj. znamenalo významný přístup k jednáním a návrhům o nás. Tím vším bylo zažehnáno bezprostřední ohrožení, ale odpůrci svou snahu nevzdali a vložili naději do projednávání novely školského zákona, jež se připravovala na rok 1994.“
Pravoslav Kohout k tomu dodává:
„Počátkem roku 1994 byl bez naší účasti a vědomí připravován velmi nepříznivý návrh změn pro novelu školského zákona. Byli jsme však včas upozorněni a zahájili protiofenzívu. Nejprve proběhlo velmi dramatické, ale úspěšné setkání členů ÚUR a představitelů oněch utajovaných příprav. Poté jsme rozeslali petici, jejíž text prostřednictvím ZUŠek podepsalo přes 63 tisíc lidí. Tuto jsme pak v květnu spolu s věcnými připomínkami zpracovanými PaedDr. Roeselovou předali petičnímu výboru Parlamentu. Petici musel před schvalováním návrhu projednávat jeho školský výbor. Já s Janem Klausem, tehdy ředitelem ZUŠ Praha 10 v Hostivaři, jsme si vyjednali statut pozorovatelů a v kritických dnech jejich členy a předsedu mořili přesvědčováním o politicky smrtelné nepřízni desítek tisíc voličů, pokud projde špatné znění. Pánové naštěstí pochopili, a tak neprošlo. Pan předseda výboru k mému překvapení naopak zcela změnil názor a zasadil se o schválení téměř všech našich připomínek. Následným uzákoněním novely došlo k zásadní změně. Naše školy získaly patřičný respekt a přes všechny občasné další pokusy a komplikace nebyly již nikdy v takové míře existenčně ohroženy.“
Co dodat? Je patrné, že šlo o velmi složité a náročné období. Možná je ale dobré si to připomenout a uvědomit si, že problémy, které nejen v oblasti financování ZUŠ mohou po koronaviru přijít, mohou mít s naší minulostí mnoho společného a mohou se opakovat. Historie je totiž už taková. O tom, co následovalo v dalších letech, si ale povíme až v dalších dílech tohoto časopisu.