Kolikrát čeští ředitelé i učitelé slyšeli mantru: Dělejte to jako ve Finsku. Kdo nebyl v minulém školním roce v Helsinkách, jako by neexistoval…
Jenže mnohokrát jsem viděl reakci zajímavých ředitelů, kteří jsou mírně řečeno alergičtí na neustálé zdůrazňování finských úspěchů ve vzdělávání. Nebudu obecně polemizovat s touto módní vlnou, protože nic není nikdy černobílé a úspěchy finského systému mají hlubší historické kořeny. Navíc některé finské plánované změny jsou prvoplánově prezentovány jako cesta k rozplynutí předmětů či školy jako takové, což je ovšem mírně řečeno nepravdivá informace či nepochopení finských záměrů a plánů.
O to nyní nejde – potřebuji pozornost obrátit na jinou stranu. Stejně špatné jako nadužívání čehokoli je, když jsou zahraniční inspirace smeteny ze stolu pouze proto, že je to u nás v tuto chvíli jinak nebo že se některé prezentované skutečnosti zdají být pohádkové či nereálné v našem prostředí.
Ano – je pravda, že většinově evangelická společnost je jiná než katolická či přímo ateistická, jako je ta naše. Na počátku moderní doby (třeba v pojetí zajímavého a dobře čtivého britského historika Paula Johnsona) hrály v Evropě rozhodující roli nekatolické oblasti, protože samotná povaha náboženství hrála důležitou roli v odpovědném chápání života a promítala se i do chápání a prožívání vzdělávání. Současná finská společnost má 70 % evangelíků a je to samozřejmě znát.
Ano – je pravda, že z této podoby společnosti vyplývá jiná ochota rodičů brát (nejen) vzdělávání svých dětí skutečně vážně, odpovědně a s plným vědomím potřebných interakcí se školou i komunitou. Na příkladu mnoha českých školských rad je vidět, že se to obě strany (rodiče i škola) budou muset teprve naučit.
Ano – je pravda, že historická determinace našeho vzdělávacího systému je od finské odlišná. Mnohokrát jsem psal o tom, že máme pod kůží povinnou školní docházku (ač osobně nehodnotím tereziánský záměr povinného vzdělávání jako negativní) a z mnoha atributů cítíme jistou pohodlnost a nesamostatnost českých účastníků vzdělávání či jejich rodičů.
Ano – je pravda, že zvykové právo je železná obruč, mnohdy umně skrytá pod šaty. Není to patrné na první pohled, ale jsme zvyklí na desítky věcí – předměty ve škole, délku vyučovací hodiny, homogenní třídy, známkování, selekci v podobě víceletých gymnázií, zápis do školy, maturitu a nevím co ještě. Neznamená to ovšem v žádném případě, že tyto dílčí zvykové věci musejí být všechny špatné, proč taky. Tvoří naši historii a základy, na kterých úspěšně či neúspěšně stavíme dál.
Špatné je, když řada debat končí u tohoto konstatování. Možná jsem i sám někdy ve svých dřívějších příspěvcích či knihách hodně akcentoval určité determinanty a nepracoval s nimi dál. Vynikající inspirace z kterékoli části světa je nutné prostudovat, je nutné je pochopit, a pokud cítíme, že jsou správné a využitelné, potom se pokoušet je implementovat. Nebude to nikdy cesta krátká – vždyť již v biblických textech čteme, že někdy bylo potřeba někoho vodit 40 let po poušti. Ale stálo to v dlouhodobém horizontu za to, ne?
Skončit proto pouze pojmenováním determinace by bylo málo. Je nutná proměna pochopení determinace v proaktivní chování. Reaktivní jazyk totiž zprošťuje odpovědnosti, za vše může někdo jiný. Vím, je to velice pohodlné. Jak lehké je potom najít viníka v podobě autora učebních osnov a jak vše zní jinak, pokud proaktivně přijmeme správnost tvorby vlastního školního vzdělávacího programu. Jak lehké je hovořit o konzervativních rodičích a jak vše zní jinak, pokud je přizveme ke společnému stolu vzdělávání, vtáhneme je do školního života, zjistíme jejich potřeby a vybudíme ke spolupráci. Jak lehké je mluvit o zabedněných zřizovatelích starajících se pouze o právní stránku školy a jak vše zní jinak, pokud jim vyjdeme naproti a přizveme je k odpovědnosti za život jejich školy. Jak lehké je mluvit pořád dokola o postavení učitelů a jak vše zní jinak, pokud si autoritu budují profesionální prací. Nikomu přece nejde nařídit, aby začal sám od sebe pedagogy uznávat.
Článek jsem využil i jako reflexi vlastních úvah. Determinující faktory vzdělávání je potřeba správně pochopit a rozumět jim. Ale stejně důležité je jít dál a odstraňovat to, co nás zbytečně brzdí. Proč v těch chvílích nevyužít dobré zkušenosti odjinud. Jinak si jednak neporozumíme s lidmi přivážejícími vskutku zajímavé a využitelné inspirace, jednak se budeme točit jako veverka v kruhu. A to přece nechceme.
Přeji čtenářům, aby byl začínající školní rok šťastný a co nejvíce klidný jako dnešní teplý srpnový den.