Rovný přístup ke vzdělání

Česká republika je země, která ctí ústavní hodnoty, a pokud ctí práva lidí, tak samozřejmě také dětí a jejich rovný přístup ke vzdělání. Co je tedy pravdou? Proč mají učitelky a učitelé strach? Proč mají obavy? Proč vznáší dotazy ředitelky a ředitelé škol? Je pravda, že s nimi doposud o těchto změnách nikdo příliš nediskutoval. Ale to se netýká této novely školského zákona, kterou schválil parlament. Týká se to toho, v čem učitelky a učitelé žijí a v čem, a to je mnohem vážnější, žijí děti. Sice tady máme ústavní pořádek, máme rovný přístup ke vzdělání, máme také spádovost, a tedy povinnost takové děti přijímat, podotýkám ale, že nikdy zákon neumožňoval řediteli školy, aby si řekl: „Ne, já dítě, které má právo se vzdělávat v rámci spádovosti, nepřijmu!“ V praxi ale dochází dlouhodobě k tomu, že ředitelé škol, kteří neodmítají děti například s lehkou poruchou autistického spektra nebo děti zdravotně postižené, jsou „otloukánky“, protože na to nemají finance a jsou na to sami. A rodiče vědí, kam mají dávat žádosti a kam ne. Ale to není nic nového. Poprosila bych vás, abychom vedli věcnou debatu a přestali podléhat populistickým tlakům a lidem, kteří rozhodně nehájí jen práva dětí, jak tvrdí.

Máte obavy, co bude se vzděláváním dětí s lehkým mentálním postižením a kde jsou finanční analýzy. Mohu vás ujistit, že rozpočet 2016, a to poprvé za deset let, reflektuje zvýšené výkony v území, to je lidsky řečeno počet dětí, které se vzdělávají a mají konkrétní vzdělávací potřeby. V žádném případě nejde pouze o děti se specifickými potřebami nebo zdravotně postižené, ale také o děti nadané a mimořádně nadané. Myslím si, že bychom měli hájit, aby se v rámci škol dostávalo kvalitního vzdělávání všem dětem bez ohledu na to, kde se narodily, zda v malé obci, nebo ve velkém městě. A vzdělávání stojí peníze. Velmi často jsem na vládě překvapená, že každý ministr vymyslí, co ještě budeme učit ve školách. Nikdy to není spojeno s dalšími finančními nároky. Kdyby se tímto způsobem postihovaly jiné než učitelské profese, tedy když bychom začali říkat například architektům: „To nějak postavíte... Je potřeba přidělat pavilon, ale vy na to našetříte...“, to by se nám nezdálo. S učiteli to ale není jiné. Nelze říct: „Učitelé to zvládnou... Oni učí jen tak z hlavy, to nic nestojí, takže proč ne...“ To by bylo pokrytectví! Jsem ráda, že protentokrát mohu garantovat, že od 1. ledna 2016 je finančních prostředků poprvé po 10 letech dost.

A pokud jde o děti s lehkým mentálním postižením, je to věc, která je dlouhodobě diskutována. Teď chci vyvrátit řadu mýtů, které existují v mediálním prostoru. Za prvé, novela školského zákona, která byla schválena, žádným způsobem nezasahuje do základních škol speciálních. Neruší se speciální školy, to znamená, nedotýká se to dětí z Rámcového vzdělávacího programu pro obor vzdělání základní škola speciální. Rozhodně se to netýká dětí, které jsou středně nebo těžce mentálně postižené. Ne! Týká se to jen dětí, které jsou „pouze“ lehce mentálně postižené. To znamená, že nemají žádnou kombinaci s poruchami učení či s další diagnózou, protože těch se to také netýká. Pouze umožňuje dětem z těchto škol, pokud pro to budou vytvořeny podmínky, aby se vzdělávaly v omezeném počtu v běžné škole s využitím podpůrných opatření nebo aby se vytvořila v běžné škole speciální třída s omezeným počtem žáků za podmínky minimálního počtu čtyř žáků speciálního školství.

Jedná se tedy pouze o děti s lehkým mentálním postižením, které by už mohly nyní s využitím podpůrných opatření směřovat do hlavního vzdělávacího proudu. A oni tam už samozřejmě směřují. Mám data ze školské matriky, takových dětí jsou zhruba tři tisíce, a jak se ukazuje, jejich soužití s ostatními žáky možné je.

Za druhé, co se týká takzvaných praktických škol: od počátku komunikuji, že zde máme organizačně velmi složitou situaci. Jedná se zejména o 17 škol na území České republiky, kde máme 100% speciálních tříd a v nich ve 100% vzděláváme děti s lehkým mentálním postižením. A zde je situace složitá z hlediska toho, jak budou tyto děti od 1. září pokračovat ve vzdělávací dráze. Je to otázka odborná. Je to otázka úpravy rámcového vzdělávacího programu. Tato úprava bude reagovat na zrušení přílohy pro žáky s lehkým mentálním postižením, na základě které se tyto děti vzdělávají. Zdůrazňuji, že tato příloha nebude zrušená bez náhrady. Už nyní jsme nalezli shodu mezi jednotlivými odbornými aktéry, protože - opakuji -to je otázka odborná, nikoli politická.

Co se týče dětí, které se vzdělávají na těchto školách a jsou na druhém stupni, budou se i nadále vzdělávat podle přílohy pro lehké mentální postižení. Jejich vzdělávací dráha je totiž už v takové fázi, že mají mít možnost dokončit své vzdělávání podle přílohy, aby ony samy nebyly poškozeny na svých právech. Diskutujeme o tom v odborném prostředí, jestli ještě neodsunout tuto hranici, a kdy naposledy je ještě dítě z hlediska své vzdělávací dráhy posunutelné směrem k hlavnímu vzdělávacímu proudu. S Asociacemi speciálních pedagogických center, poradenských psychologů ve školství a speciálních pedagogů se budeme detailně bavit o tom, jak má být rámcový vzdělávací program upraven, aby žádné dítě nebylo poškozeno. Tímto rozhodnutím se nám podařilo vyřešit i to, co bude s týmy speciálních pedagogů vyučujících na takto organizovaných školách.

Pokud zvolíme vzdělávání těchto žáků podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání i pro druhý stupeň, musíme hledat i učitele odborných předmětů. Ti tam v tuto chvíli nejsou, zejména na školách, kde je 100% dětí diagnostikovaných jako žáci LMP. Rozdělení náběhu novely podle dvou stupňů základní školy nám umožní získat dostatek času na to, abychom tyto učitele odborných předmětů našli.

Co se týká práv rodičů a práv dětí, tam jenom zdůrazňuji, že rodič stále zůstává tím, kdo určuje, z hlediska práv svého dítěte, jakým způsobem se bude dítě vzdělávat. To znamená, že pokud se rodič ve shodě, podotýkám ve shodě, se školským zařízením a školou rozhodne, že se jeho dítě do budoucna bude učit na škole běžného vzdělávacího proudu, má na to právo. Ale zase to není nic nového, protože toto je samozřejmě možné i dnes. Jenom dnes je riziko, že když dítě přijde do té běžné základní školy třeba v místě nejbližšího bydliště, tak možná dostane správní rozhodnutí o přidělení asistenta pedagoga, ale vůbec se mu v ničem nepomůže, protože ho má pouze na čtvrtinu úvazku, a výsledkem je, že samozřejmě nemůže mít plně uspokojeny své vzdělávací potřeby. Chceme tedy tento nesoulad odstranit tím, že odkladem náběhu společného vzdělávání odmítneme ty finanční prostředky, na které má každé dítě již od září nárok přímo ze zákona? Pokud podporujeme názor, že odmítáme společné vzdělávání, odkládáme pouze finanční nárokovost na podpůrná opatření a zneklidňujeme ty, které bychom naopak měli uklidňovat.

Na závěr bych chtěla říct, že si vážím všech učitelů, všech učitelek, ředitelek a ředitelů škol, zřizovatelů, vás, kteří jste na tomto tématu pracovali. Není to věc jednoduchá a mohu vás ubezpečit, že ministerstvo školství udělá všechno pro to, aby každé dítě bylo od 1. září 2016 vzděláváno ve svém nejlepším zájmu.