V dubnu pro urychlení procesu Řídící rada projektu rozhodla, aby se další etapa prací přednostně zaměřila na vypracování textu Bílé knihy. Vedením redakčního týmu byl pověřen Jiří Kotásek , členy se stali Olga Kofroňová, Jan Kovařovic, Radim Ryška, Jana Švecová a Jana Hrubá. Byl zpracován harmonogram prací na textu a jeho projednávání s příslušnými orgány a partnery.1) Příprava textu Bílé knihy musela být koordinována s přípravou zákona a dalšími úkoly ministerstva, zvláště s osvětovou kampaní: „Základní činností v 3. etapě přípravy Bílé knihy je návrh celkového charakteru, struktury a obsahu výsledného textu a jeho postupné zpracování . Na tuto základní činnost však navazuje řada dalších, vzájemně těsně propojených úkolů:
- koordinace postupu s přípravou zákona a s řešením dalších hlavních úkolů ministerstva,
- zadání a využití úkolů resortního výzkumu,
- inventarizace existujících aktivit, programů a projektů a jejich začlenění do celkového rámce Bílé knihy,
- kvalitativní analýzy, kalkulace – závěry pro volbu strategie s ohledem na rozsah potřeb i dostupnost zdrojů (finančních, personálních, materiálových),
- projednávání hlavních doporučení s rozhodujícími partnery (v resortu i mimo něj – sociální partneři především) a prohlubování již navázaných kontaktů,
příprava postupu ve čtvrté, závěrečné etapě - rozhodnutí o uspořádání Národní konference a její příprava (včetně prohlubování systematických kontaktů s nejdůležitějšími partnery a budování určitého stupně konsensu v předstihu).
Paragrafované znění zákona vycházelo ze záměru, který byl zpracován v jiné situaci – ještě před reformou veřejné správy a před přípravou Národního programu (Bílé knihy). I když další zpracování bralo ohled na nové skutečnosti, je přesto bezpodmínečně nutné projít výslednou verzi jako celek, systematicky ji detailně posoudit z více hledisek a provést ty úpravy, které budou nezbytné… Je však nutné to provést ještě před vnějším připomínkovým řízením k paragrafovanému znění. Jestliže zákon a Bílá kniha budou v rozporu, oba ztratí na hodnověrnosti a budou používány proti sobě.
Kromě těchto úkolů, jejichž splnění je zcela nezbytné pro realizaci celého procesu, však trvá nutnost pokračovat v započatém dialogu ministerstva s veřejností , i když v jiné formě a rozsahu. Především je nutné pokračovat v ‚osvětové‘ činnosti, stálém vysvětlování cílů nové koncepce a Národního programu, v mapování postojů učitelů i ostatních partnerů, v reagování na získané připomínky a jejich zřetelném využívání, ve stálém informování veřejnosti o průběhu prací. Je nutné podporovat utváření vzdělávací politiky na regionální úrovni a zapojovat určené školské úřady / regionální struktury. Kromě udržování webových stránek by bylo třeba usilovat i o další účinné formy komunikace, především o vstup do televize. Nejvýznamnější by ovšem bylo – a také s největším efektem – vyhlásit a začít realizovat konkrétní opatření připravované v rámci Bílé knihy, nejlépe patrně program rozvoje škol a budování pedagogických center…“2)
Do jaké míry byl navržený postup ministerstvem akceptován, mohou posoudit pamětníci.
Při plánování dalšího postupu prací na textu se ukázalo, že dosud zpracované a diskutované podklady o jednotlivých sektorech vzdělávací soustavy je třeba rozšířit a doplnito další zásadní otázky, jimž dosud nebyla věnována dostatečná pozornost. Jako vstupní část Bílé knihy byly nově zpracovány úvodní a obecné kapitoly (autorské týmy se postupně rozšířily):
- 1. Vzdělávání v proměňující se společnosti (SVP – Jan Koucký)
- 2. Obecné cíle vzdělávání a výchovy a principy vzdělávací politiky (MŠMT – Jan Sokol)
- 3. Prognóza kvantitativního vývoje vzdělávací soustavy (SVP – Jan Koucký)
- 4. Řízení a financování vzdělávací soustavy v podmínkách decentralizace (MŠMT – Jaroslav Soural)
- 5. „Národní kurikulum“ a kurikulární politika (VÚP + VÚOŠ– Jaroslav Jeřábek + Bohumil Janyš)
- Sociálně profesní postavení pedagogických pracovníků, jejich přípravné a další vzdělávání, profesní růst a specializace (ÚVRŠ – Eliška Walterová)
- Evaluace vzdělávání, monitorování učebních výsledků, diagnostika a examinace žáků
- Autonomie školy a podpora vnitřní reformy školního vzdělávání (Jan Kovařovic, Jana Hrubá)
- Evropská a mezinárodní spolupráce ve vzdělávání (MŠMT – Pavel Cink)3)
Diskuse k rodícímu se textu ovšem pokračovala: „… Ve 3. etapě probíhala intenzivní diskuse s odborníky a sociálními partnery.
Uskutečnilo se několik odborných seminářů k jednotlivým kapitolám podle sektorů vzdělávání. Druhá verze BK byla zaslána k připomínkám cca 80 sociálním partnerům, byla projednána Radou pro vzdělávací politiku a připomínky zahraničních expertů byly prezentovány na
Mezinárodní konferenci. Byl realizován seminář v Parlamentu za přítomnosti poslanců a sociálních partnerů.
Po zapracování připomínek do 3. verze byly zrealizovány 2 workshopy a Národní seminář s odborníky i sociálními partnery. Proběhlo také meziresortní připomínkové řízení…
… Postupně se zvyšoval zájem médií, narůstal počet článků v odborném i celostátním a regionálním tisku. Tematika vzdělávání se nyní objevuje denně v několika periodicích. Četnější vstupy věnuje problematice i rozhlas a televize. Podporu záměrům Bílé knihy vyjadřují především inovativní pedagogové, její tématika proniká na nejrůznější regionální akce a odborné konference. Učitelé se začínají ve svém dalším vzdělávání cíleně připravovat na realizaci změn.
Postoje k záměrům Bílé knihy zaujímá veřejnost (i pedagogická) především pod vlivem médií. Diskutuje se především o několika kontroverzních tématech (útlum víceletých gymnázií, ‚rušení‘ zvláštních škol, 75 % maturantů, nedostatek financí a nesplnitelnost 6 % HDP na vzdělávání aj.). Tato témata byla přitom mnohdy v médiích zkreslena a nepřesně interpretována. Více se veřejně ozývají odpůrci a zájmové lobby než přívrženci změn, objevují se i obavy z neznámého. Zatím ojediněle se vyjadřují ke smyslu vzdělávání v současné době osobnosti z oblasti vědy, kultury a ekonomiky. Politikové některá dílčí rozporná témata silně politizují a nepřispívají tak k nalezení konsensuálního řešení…
… Z těchto důvodů by v etapě realizace záměrů Bílé knihy měla znovu být vedena cílená a ministerstvem organizovaná a finančně podporovaná mediální kampaň. Zvlášť důležitá je v podmínkách decentralizace řízení na kraje, kdy MŠMT ztrácí většinu přímých nástrojů řízení.
Příklad diskuse k Bílé knize dokládá, jak obtížné je v zemi, kde byl sociální dialog v minulosti totalitou na dlouho přerušen, obnovit vztah ke vzdělávání jako k věci veřejné, která se dotýká života každého občana i ekonomické prosperity. Je třeba tento dialog nejen probouzet, alei cílevědomě a dlouhodobě pěstovat.“4) Později v článku Bílá kniha o vzdělávání v České republice rekapituloval další průběh diskuse také prof. Kotásek:
„… Další fáze diskuse se uskutečnila v roce 2000 a vyjadřovala názory veřejnosti, sociálních partnerů, vzdělávacích institucí, pedagogických a akademických pracovníků k vlastnímu návrhu textu Bílé knihy, který byl v několika verzích projednáván v Radě pro vzdělávací politiku a postupně upravován. Stanovisko k němu vyjádřili i zahraniční experti na Mezinárodním semináři (T. Alexander, J. P. Jallade, S. M. McClelland). K celkovému pojetí navržené strategie se na Národní konferenci vyjádřili její účastníci, reprezentující široké spektrum veřejnosti. Problematika vzdělávání se promítla v dosud neobvyklé míře i do informativních statí a polemik v novinách a týdenících, rozhlase, televizi na internetu. Před projednáním ve vládě k ní podala připomínky ministerstva a ústřední úřady. Po schválení vládou byla předložena do obou komor Parlamentu České republiky, a to ještě před schválením návrhu nového školského zákona, jehož zpracování probíhalo v koordinaci s tvorbou Bílé knihy…“
V srpnu 2000 vystoupil prof. Kotásek na Učitelském sjezdu v Brně 5). Řekl mimo jiné: „Náš sjezd se uskutečňuje v radikálně změněných společenskopolitických, ekonomických a technologických podmínkách globální civilizace závěru 20. století, jejichž vlivy začaly v posledních letech tak pronikavě ovlivňovat i současný život dětí, mládeže, rodičů, učitelů a škol, jakožto stále ještě základních institucí poskytujících vzdělání. Ke změněným okolnostem patří však i to, že profesní skupina pedagogických pracovníků přestává být pouhým výkonným personálem zajišťujícím centrálně předepsané vyučovací činnosti se stanovenými obsahy a učebnicemi a získává úlohu jednoho z ‚aktérů‘, kteří se podílejí na rozhodování ve sféře vzdělávací politiky a stávají se hlavními profesionálními realizátory vzdělávacích proměn a školských reforem. Termín aktér výstižně vyjadřuje odlišné rozložení společenských sil, které ovlivňují školství a vzdělávání v demokratické společnosti.
Celosvětově proslulá zpráva Mezinárodní komise UNESCO Vzdělávání pro 21. století, v jejímž čele stál Jacques Delors, se vyjádřila těmito slovy: ‚Vzdělávací reforma nemůže v žádném případě proběhnout úspěšně bez spolupráce a aktivní účasti učitelů. To je jeden z důvodů, proč Komise doporučuje, aby bylo sociální, kulturní a materiální postavení učitelů považováno za prioritu. Společnost by měla pochopit postavení učitelů jako kvalifikovaných odborníků pro práci s dětmia mládeží a dát jim potřebnou autoritu a potřebné prostředky.‘ Realizace uvedeného postulátu představuje však v celosvětových podmínkách, ale i v české situaci, ještě dlouhou a obtížnou cestu…“
„…Předávání informace příjemci se uskutečňuje jako technologicky stále dokonalejší a univerzálnější proces, informace se však stává příjemcovou znalostí jedině po zpracování v lidském učebním procesu, jak je v posledním období stále exaktněji zkoumán neurofyziologií mozku a kognitivní psychologií. Informace tedy vytvářejí stavební bloky znalostí, netvoří však samotnou znalost . Ta totiž závisí na způsobilosti individua informaci zpracovat. Toto zpracování informací jedincem do podoby znalostí je přinejmenším v období dětství a mládí nemyslitelné bez zprostředkovatele – rodiče, učitele, jiného lidského subjektu jako ‚komunikačního média‘. Vyvíjí-li se tedy svět ke ‚znalostní společnosti‘, pak je učitelská činnost v nejširším slova smyslu jádrem, z něhož vyrůstá společenský prospěch . Žádná jiná profese nezná tak důvěrně procesy, při nichž u nejrůznějších jedinců dochází k proměně informace na znalost. Velmi bude záležet na společenské reflexi a hře sociálnícha politických sil, zda z uvedených myšlenek budoui u nás vyvozeny adekvátní závěry pro školství a vzdělávání…“
Na základě postupného zapracovávání připomínek byly zpracovány čtyři verze Bílé knihy:
1. verze: srpen 2000
2. Verze: říjen 2000
3. Verze: prosinec 2000
4. Verze: leden 2001
Bílá kniha přijata vládou Usnesením č. 113 za dne 7. 2. 2001 schválila vláda Národní program rozvoje vzdělávání v ČR s tím, že se v období pěti až deseti let zaměří na tyto hlavní strategické linie: Hlavní strategické linie vzdělávací politiky v ČR Národní program rozvoje vzdělávání vznikl na základě analýzy a hodnocení vývoje českého školství a celé sféry vzdělávání v desetiletí po roce 1989. Ztotožňuje se se stanoviskem, že vzdělávání musí být prioritou sociálně-ekonomického rozvoje České republiky, protože rozhodujícím způsobem ovlivňuje lidský a sociální kapitál společnosti, hodnotovou orientaci lidí i kvalitu jejich každodenního života.
K zabezpečení nutných změn je nezbytná finanční a politická podpora státu a společnosti a vytvoření podmínek. Konkretizací této podpory je požadavek, aby došlo k postupnému nárůstu veřejných výdajů na vzdělávání tak, aby se vyrovnaly s ostatními vyspělými zeměmi a dosáhly 6 % hrubého domácího produktu. Zavádění změn musí doprovázet systémové změny a rozvojové programy.
1. Realizace celoživotního učení pro všechny
Uspokojovat a vyvolávat vzdělávací potřeby dětí a dospělých odpovídajícím zvyšováním kapacit ve školách a dalších vzdělávacích institucích tak, aby byla zajištěna dostupnost všech úrovní vzdělávání a poskytována příležitost k maximálnímu rozvoji různorodých schopností všem jedincům v průběhu celého života v souladu s principem spravedlnosti a využívání talentů.
Hlavni opatření:
1.1. Zajistit dostupnost a prostupnost vzdělávací soustavy ve všech stupních.
1.2. Podporovat individualizaci a diferenciaci vzdělávacího procesu na všech stupních vzdělávací soustavy.
1.3. Realizovat systém péče o talentované a mimořádně nadané jedince.
1.4. Podporovat vzdělávání znevýhodněných jedinců.
1.5. Zvyšovat podíl středoškolské mládeže dosahující maturity na 75 %.
1.6. Umožnit přístup k terciárnímu vzdělávání 50 % příslušníkům populačního ročníku.
1.7. Podporovat rozvoj distančního vzdělávání.
1.8. Vypracovat a zavést soustavu finančních a nefinančních pobídek pro rozvoj vzdělávání dospělých.
2. Přizpůsobování vzdělávacích a studijních programů potřebám života ve společnosti znalostí
Dosáhnout vyšší kvality a funkčnosti vzdělávání tvorbou nových vzdělávacích a studijních programů, které budou odpovídat požadavkům informační a znalostní společnosti, udržitelného rozvoje, zaměstnanosti a potřebám aktivní účasti na životě demokratické společnosti v integrované Evropě a zároveň respektovat individuální odlišnosti a životní podmínky účastníků vzdělávání.
Hlavní opatření:
2.1. Vypracovat Státní program vzdělávání pro děti a mládež od 3 do 19 let.
2.2. Podporovat implementaci nového pojetí Státního programu vzdělávání zejména v následujících prioritních oblastech:
- cizí jazyky
- Informační a komunikační technologie (ICT)
- Environmentální vzdělávání a výchova
- Klíčové kompetence
- Fond učebnic, podpůrných materiálů a vzdělávacího softwaru
2.3. Propojit studijní programy v terciárním sektoru s vědeckou, výzkumnou a vývojovou nebo jinou tvůrčí činností ve školách i mimo školy
2.4. Využívat mezinárodní spolupráci při tvorbě studijních programů a rozvíjení mobility pedagogických a akademických pracovníků a studentů.
3. Monitorování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání
Dobudovat systém evaluací činnosti vzdělávacích institucí na všech úrovních řízení a správy, monitorování výsledků vzdělávání, examinace, hodnocení úrovně osobnostního vývoje a profesní orientace dětí a mládeže.
Hlavní opatření:
3.1. Dobudovat evaluační a informační systémy regionálního školství.
3.2. Zřídit Centrum pro evaluaci a monitorování vzdělávacích výsledků
3.3. Vytvořit systém diagnostického hodnocení žáků a rozšířit existující systém poradenství.
3.4. Realizovat nové pojetí maturitní zkoušky.
3.5. Dobudovat systém hodnocení terciárního vzdělávání.
3.6. Vypracovat a zavést mechanismy zjišťování kvality vzdělávání.
4. Podpora vnitřní proměny a otevřenosti vzdělávacích institucí
Rozvíjet autonomii, inovativní potenciál a vybavenost škol, jejich otevřenost ke společnosti a vazby k sociálnímu prostředí prostřednictvím rozvojových programů a vytvářením sítí spolupracujících škol. V terciárním vzdělávání podpořit rozšíření spolupráce vzdělávacích institucí s ostatními výzkumnými a vývojovými organizacemi a zapojení do rozvoje regionu.
Hlavní opatření:
4.1. Vytvořit ucelený systém nástrojů pro rozvoj autonomie školy.
4.2. Založit Program rozvoje škol a dále pokračovat v činnosti Fondu rozvoje vysokých škol.
4.3. Vybudovat infrastrukturu pro podporu práce škol a učitelů.
4.4. Rozšířit funkce základních a středních škol.
4.5. Zvýšit úlohu kulturně-výchovných institucí a občanských sdružení ve vzdělávání a výchově.
4.6. Posílit úlohu institucí terciárního vzdělávání v regionálním rozvoji.
5. Proměna role a profesní perspektivy pedagogických a akademických pracovníků
Podporovat proměnu v pojetí a výkonu pedagogické činnosti ve všech vzdělávacích institucích, posilovatsociálně-profesní postavení pedagogických a akademických pracovníků, zvýšit kvalitu jejich přípravného a dalšího vzdělávání, vytvořit podmínky pro jejich kariérní růst a vyšší motivaci k osobnímu zdokonalování a týmové spolupráci.
Hlavní opatření:
5.1. Vymezit a zvýšit kvalifikační úroveň všech kategorií pedagogických pracovníků.
5.2. Zvyšovat kvalitu přípravného vzdělávání pedagogických pracovníků.
5.3. Dobudovat systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.
5.4. Založit systém kariérového a platového postupu pedagogických pracovníků.
5.5. Zvyšovat vědeckou a pedagogickou úroveň pedagogických a akademických pracovníků v terciárním sektoru vzdělávací soustavy.
5.6. Rehabilitovat platovou úroveň pedagogických a akademických pracovníků.
6. Přechod od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování
Uvést do společenské praxe decentralizované řízení vzdělávací sféry prostřednictvím státních a samosprávných orgánů s účinnou participací sociálních partnerů a dalších představitelů občanské společnosti, jako procesu plánování,organizování a hodnocení, založeného na strategických cílech a realizovaného zejména pomocí nepřímých nástrojů. Ve vysokém školství dosáhnout rovnováhy mezi autonomií a samosprávou vzdělávacích institucí a jejich odpovědností za uskutečňovanou činnost.
Hlavní opatření:
6.1. Restrukturalizovat MŠMT v souladu s novým pojetím řízení a funkcemi centra. Soustředit úsilí MŠMT na omezený počet klíčových strategických funkcí ve vztahu k celé vzdělávací soustavě a na spolupráci s dalšími rezorty, zvláště MPSV, MV aj.
6.2. Vytvořit novou strukturu komunikace se sociálními partnery na všech úrovních řízení a správy.
6.3. Využívat nepřímých nástrojů řízení, zejména inovačních a rozvojových programů.
6.4. Rozvíjet informační a poznatkovou základnu pro řídící sféru a vzdělávací praxi.
6.5. Pečovat o lidské zdroje v systému řízení vzdělávací soustavy.
6.6. Vytvořit právní rámec pro rozvoj vzdělávání dospělých.
Začíná realizace doporučení Bílé knihy
Pro nejbližší období bylo nyní nutné vybrat konkrétní a realizovatelné kroky a omezený počet priorit, na které se soustředí dosažitelné finanční, personální i materiálové kapacity ještě během mandátu tehdejšího vedení ministerstva (do voleb v létě 2002). Situace byla tedy pro zavádění nového systému velmi náročná. Obtížnost byla v tom, že šlo o změny v několika rovinách současně.
„Jde o novou orientaci na potřeby vzdělávaných jedinců, kterým se přizpůsobuje vzdělávací systém svým obsahem, svou strukturou, zvýšenou prostupnostía průchodností, různými alternativami vzdělávacích cest, a konečně i o nové vztahy uvnitř škol i mezi jednotlivými prvky a úrovněmi vzdělávacího systému…“
„Jde v podstatě o vnitřní proměnu, která vyžaduje přijetí nových hodnot, změny postojů, přístupu a jednání na všech úrovních a u všech účastníků. To je vždy dlouhodobý proces, který přináší jen postupné změny. Bude to také otevřený proces, bez zaručeného výsledku, kdy se stále bude hledat optimální, vyvážené řešení. O jeho úspěchu nakonec rozhodne odezva škol. Podstatné proto bude podpořit jejich aktivitu a vzájemnou spolupráci a provázat záměry ministerstva s jejich iniciativou.“6)
Nástrojem realizace programu rozvoje vzdělávání se měl stát
Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy, který mělo MŠMT předložit vládě do konce roku 2001. Nový dokument strategického plánování měl po reformě veřejné správy provazovat centrální a regionální rovinu rozhodování. Jeho periodické zpracování vždy na čtyři roky s dvouletou aktualizací požadoval jeden z nových zákonůo reformě veřejné správy (zákon č. 132/2000 Sb.). V každém lichém roce měly krajské orgány zpracovat a projednat s ministerstvem své navazující regionální plány. Každoročně se pak na obou úrovních měla zpracovávat Výroční zpráva .7)
Od počátku bylo jasné, že implementace záměrů Bílé knihy se neobejde bez zásadní podpory škol. Už od roku 1999 byl připravován Program 21 (fond rozvoje škol) „jako ucelený systém, který by podporoval tvůrčí práci škol, usnadňoval rozšiřování pozitivních zkušeností a šíření osvědčených programů a projektů. Současně by vymezoval postavení škola jejich práva a povinnosti a stanovil podmínky pro poskytování podpory. Využíval by dosažených zkušeností pro přípravu, další vzdělávání, osobní i odborný růst pedagogických pracovníků a vytvořil mechanismus přenášení pozitivních výsledků na ostatní školy…“8)
Návrhy tohoto programu byly dlouho a široce diskutovány a na ministerstvu se zrodila celá řada verzí. Nakonec vše vyšumělo do ztracena v souvislosti s novými projekty ESF. Tím byly sice získány nemalé finanční prostředky, ale vytratil se záměr na vytvoření
programu systematické podpory škol.
Hodnocení implementace strategických záměrů Bílé knihy Okolnosti implementace Bílé knihy rozebírá sám prof. Kotásek v článku „ Bílá kniha po pěti letech“, který byl publikován (bohužel už z pozůstalosti) v Učitelských listech v roce 2009.9) Píše v něm:
„Bílou knihu a nové školské zákony lze považovat za ostrý start implementace systémové rekonstrukce. Platí zde, že sebelépe zkonstruovaná změna s maximálním uplatněním demokratických procedur vstupuje do nevyzpytatelného světa specifických sil a faktorů.Podíváme-li se z tohoto hlediska na BK, pak tuto novou situaci nepředvídala a ani nemohla předvídat. Největším nebezpečím implementační politiky, zejména pokud jde o systémové změny, je jejich celkové zpochybnění, vypuštění jejich vzájemně závislých článků, radikální změna v jejich načasování, oslabení politicky podpory. Implementační proces má naději na úspěch, pokud má jednoznačnou centrální a regionální záštitu, veřejnou, mediální a zejména profesní podporu.“
Analýza byla provedena týmem odborníků vedeným Janou Strakovou teprve v roce 2008–2009.10)V analýze je podrobně rozebrán celkový politický a ekonomický kontext vzniku Bílé knihy. Ve zprávě se uvádí, že:
„… politické podmínky pro implementaci doporučení Bílé knihy nebyly příliš příznivé: Za necelých osm let od jejího přijetí se v úřadu MŠMT vystřídalo šest různých ministrů, vedených pěti různými předsedy vlády, kteří vždy vedli vládu s menšinovou nebo jen malou podporou. Nemohla tedy být realizována žádná opatření, která byla vnímána jako kontroverzní. Ačkoli období realizace Bílé knihy bylo obdobím ekonomického růstu a prosperity a bezprecedentní podpory v podobě strukturálních fondů, ani za těchto podmínek se nepodařilo navýšit výdaje na vzdělávání na plánovaných 6 % HDP.
Vyhodnocení míry naplnění cílů Bílé knihy komplikovala samotná formulace cílů. Ty jsou většinou formulovány velmi obecně. Chybí rovněž hierarchizace cílů a předem definované indikátory jejich naplnění. To pravděpodobně negativně ovlivnilo implementaci dokumentu. Bílé knize chybí konceptuální rámec, který by dával jednotlivé cíle a opatření do vzájemných souvislostí, naznačoval, jak opatření přesně přispějí k naplnění cílů.
Uvedené nedostatky dokumentu pravděpodobně negativně ovlivnily i jeho implementaci. I z těchto důvodů Bílá kniha nesplnila očekávanou úlohu zastřešujícího dokumentu, ze kterého by vycházely všechny dokumenty další. Celkově však Bílá kniha svojí kvalitou a myšlenkovým bohatstvím převyšuje mnohé z dalších podobných dokumentů u nás i v zahraničí. Většina stanovených cílů je vysoce relevantní a aktuální i dnes. Důvody pro to, že jen málo z toho, co Bílá kniha předjímala, se skutečně zrealizovalo tak, jak bylo zamýšleno, je třeba hledat ne primárně v Bílé knize samotné, ale v podobě řízení v oblasti vzdělávání v České republice. Dalšími důvody jsou přílišná rozmanitost a úroveň odborného přemýšlení, nepropojenost vzdělávací politiky s výzkumem v oblasti vzdělávání a nízká informovanost v odborných kruzíchi v široké veřejnosti…“
„…Řada opatření nebyla uskutečněna vůbec, mnohá byla realizována izolovaně, nikoli v zamýšlených komplexních celcích a souvislostech. Mnohá opatření byla realizována do značné míry formálně bez odpovídající finanční a metodické podpory, která by zvýšila šanci na jejich úspěšnost. Reformní záměry byly pouze proklamovány, nebyly zajištěny klíčové podmínky pro jejich realizaci, bylo zanedbáno zapojení klíčových aktérů změn. Výmluvným dokladem takového postupu je celá kurikulární reforma…“11)
Dva citované zdroje jsou samozřejmě odborným zhodnocením kvality, významu a dopadu Bílé knihy, zatímco tento článek je pouhým pamětnickým pokusem zrekapitulovat proces tvorby dokumentu s důrazem na hodnocení podílu diskuse. V bulletinu
Výzva pro deset milionů i v Učitelských listech jsme se snažili publikovat diskusní názory souhlasné i protichůdné i sestřihy článků z médií, které by dokumentovaly celou šíři problémů a názorů veřejnosti. Někteří učitelé měli později pocit, že jejich názor nebyl brán v potaz. Jelikož jsem právě v této části procesu byla týmu Bílé knihy blízko, snažila jsem se dokumentovat, že žádný názor nezapadl, všechny byly předány autorům podkladových studií či kapitol, ale ne všechny názory mohly být v celkové strategii uplatněny. A hlavně: v tehdejší době byly informační technologie v počátcích a nebylo tak snadné zveřejnit individuální názor a získat pro něj přívržence. Dnes je v médiích i na sociálních sítích diskuse o vzdělávání permanentní a především se provádí a publikuje mnohem více výzkumů – a to je dobře. Autoři strategií mohou vycházet z mnohem širší základny. Ale sjednocovat názory pedagogů i veřejnosti směrem k obecně přijatému cíli je pořád stejně obtížné.
1) Informace o postupu prací na Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR – Bílé knize.
2) Další postup přípravy Bílé knihy a její provázání s přípravou zákona, 2. 5. 2000.
3) Národní program rozvoje vzdělávání v ČR – „Bílá kniha“, návrh dalšího postupu prací na textu, 2. 5. 2000.
4) Diskuse k Bílé knize. Podklad pro zprávu na Mezinárodní konferenci, 2. 4. 2001.
5) Jiří Kotásek: „Česká škola a její učitelé ve společnosti opírající se o znalosti“ (Projev na Učitelském sjezdu 30. 8. 2000 v Brně).
6) Realizace Bílé knihy o vzdělávání, 19. 5. 2001.
7) Dlouhodobý záměr a výroční zpráva, verze ze 4. 1. 2001.
8) Program 21 (fond rozvoje škol) – Východiska záměru.
9) Jiří Kotásek: Bílá kniha po pěti letech (Učitelské listy 18. 11. 2009) Dostupné z: http://www.ucitelske-listy.cz/2009/11/jiri-kotasek-bila-kniha-po-peti-letech.html.
10) Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání, web MŠMT 4. 5. 2009.
11) Citujeme ze seriálu Analýza Bílé knihy s komentáři autorů, který byl publikován v Učitelských listech v roce 2009 (dostupné z: http://www.ucitelske-listy.cz/2009/06/jana-hruba-novy-serial-1-po-osmi-letech.html) a „oživen“ v roce 2013.
Zdroj: Pro časopis Řízení školy Jana Hrubá