Kalendář - strana 221

30 Cdo 1621/2011 K posuzování přípustnosti dovoláné Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí Při absenci takové otázky dovolací soud nemá (žádného) procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého A. N. , zastoupeného opatrovníkem Lenkou Podhornou, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Olomouci, dítěte matky Ing. P. N., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kellnerova 1215/1 a otce Ing. J. N., za účasti navrhovatele Magistrátu města Olomouce a za účasti Okresního státního zastupitelství v Olomouci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 0 P 272/2001, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 9. září 2009, č.j. 70 Co 327/2009-362, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně") "pozastavil výkon rodičovské zodpovědnosti matky Ing. P. N. k nezl. A. N.," a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že matce ve výkonu její rodičovské zodpovědnosti brání léčbou nekompenzované trvalé duševní onemocnění - závažná duševní porucha s bludy - která však u matky nevedla k omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům. Matka bludným způsobem nazírá a chápe pozici nezletilého a sebe sama ve vztahu ke zbytku společnosti, jakoukoliv léčbu odmítá a podle vyjádření znalce MUDr. B. D. by mohla být nebezpečná sobě i okolí a mohla by ohrozit sebe i nezletilého A. V době rozhodování soud prvního stupně byl vliv matky na nezletilého v důsledku nařízené ústavní výchovy reduko

20 Cdo 5228/2009 K placení výživného podle zákona o rodině Z ustanovení § 97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá závěr, že stanovené výživné je splatné pro kalendářní měsíc nejpozději do první poloviny měsíce. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného L. P. , zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti povinnému L. P. , zastoupenému Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Preslova 1269/17, pro 10 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 Nc 5279/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, č. j. 31 Co 237/2008-170, takto: Dovolání proti části výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 17 Nc 5279/2007-6, se pro částku 2 500,- Kč nezastavuje, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 17 Nc 5279/2007-55, ve výroku I. zamítl návrh povinného na odklad exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 17 Nc 5279/2007-6, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč (dlužné výživné za měsíce únor, březen, duben a květen 2007) a pro náklady exekuce, současně nařízenou exekuci do částky 2 500,- Kč (výživné za únor 2007) zastavil (výrok II.) a návrh povinného, aby zastavil exekuci v celém rozsahu, zamítl (výrok III.). Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že exekuce se pro částku 2 500,- Kč nezastavuje, v ostatních výrocích usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze stejného zjištění jako soud prvního stupně, že vymáhaná částka představuje výživné za měsíce únor až květen 2007; na rozdíl o

21 Cdo 1271/2010 Okolnost významná pro vyloučení otcovství Okolností významnou z hlediska ustanovení § 54 odst.2 zákona o rodině může být jen to, co otcovství muže, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, vskutku vylučuje, tzn. že je samo o sobě způsobilé je vyloučit. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. K. , proti žalovanému P. P. , zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, nám. 9.května č. 2136/10, o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilé A. K., zastoupené Městskou částí Praha 11 se sídlem Úřadu městské části v Praze 4, Ocelíkova č. 672/1, jako opatrovníkem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 82/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 37 Co 407/2009-170, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Ústí nad Orlicí dne 5.2.2007 domáhala určení, že žalovaný je otcem A. K., která se jí narodila dne. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s žalovaným žila do února 2005 a potom po roční pauze od února 2006, že v dubnu 2006 žalobkyně zjistila své těhotenství a že žalovaný ji poté "opustil a dále se o ni nezajímal". Okresní soud v Blansku, kterému byla věc usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6.2.2007 č.j. 6 C 20/2007-2 postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 19.6.2009 č.j. 6 C 82/2007-127 určil, že žalovaný je otcem nezletilé A. K., a rozhodl, že nezletilá A. K. se svěřuje do výchovy žalobkyně, že je žalovaný povinen platit na výživu nezletilé A. K. od 3.11.2006 do 31.12.2007 částku 2.500,- měsíčně a od 1.1.2008 částku 2.000,-Kč měsíčně, že je žalovaný povinen zaplatit

30 Cdo 3522/2009 Řízení ve věcech péče o nezletilé. Rodičovská zodpovědnost I. Na závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti nebude zpravidla možné usuzovat tam, kde výkonu zodpovědnosti jednoho z rodičů – mimo objektivní důvody – brání i postoj druhého z rodičů. Je třeba totiž vzít do úvahy, že ten z rodičů, který dítě nemá svěřeno do výchovy, může svou rodičovskou zodpovědnost k němu vykonávat převážně jen v rámci styku. Je proto třeba rovněž zkoumat zda, a do jaké míry, bylo případné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti ovlivněno druhým z rodičů II. Rozhodným obdobím pro aplikaci § 44 odst. 3 zákona o rodině není pouze období, po které jeden z rodičů svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti nevykonával, ale období ohraničené skutečnostmi, které mají založit důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti až po rozhodnutí soudu. Doba, po kterou jeden rodičů rodičovskou zodpovědnost zanedbával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou N. Z. , zastoupenou opatrovníkem Statutárním městem Ostrava - Úřad městského obvodu Poruba, dítě matky E. D., zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poštovní 1794/17 a otce R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, o úpravu styku otce s nezletilou, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 0 P 1435/2000, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2009, č.j. 13 Co 387/2008-151, takto: Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.6.2008, č.j. 0 P 1435/2000-124, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2009, č.j. 13 Co 387/2008-151, se z

II. ÚS 3113/10 Odvolací soud, který zamítl žalobu stěžovatelů, aniž by se vůbec zabýval otázkou schopností, možností a majetkových poměrů otce, vybočil z ústavně konformní interpretace vyživovací povinnosti rodičů k dětem dle § 85 zákona o rodině, zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. K. a M. K., obou právně zastoupených JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem Třinec, Staré Město, Dvořákova 259, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 14 Co 445/2009, se ruší. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě, jako odvolací soud, příslušným výrokem předchozí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku čj. 40 C 216/2006-190 ve spojení s doplňujícím rozsudkem čj. 40 C 216/2006-232 ze dne 06.08.2009, kterým bylo stěžovatelům přiznáno výživné za požadované období ve výši Kč 8.000,- měsíčně pro stěžovatelku K. K. (dále jen stěžovatelka 1) a ve výši Kč 4.000,- měsíčně pro stěžovatele M. K. (dále jen stěžovatel 2) tak, že žaloba stěžovatelů, jako žalobců, o výživné zletilých dětí, byla zamítnuta a žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem a dále náklady státu. Odůvodnění svého rozhodnutí opřel odvolací soud především o to, že žalobci měli vlastní příjmy (za příjmy stěžovatelů soud označil výživné od ma

20 Cdo 2610/2009 Bylo-li manželství pravomocně rozvedeno v řízení podle § 24a zák. o rod., ač nebyla uzavřena smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, lze k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen bývalému manželovi (povinnému), nařídit exekuci (výkon rozhodnutí) i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon (vydáním exekučního příkazu) nebylo vypořádáno. Druhému manželovi tudíž nesvědčí ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští exekuci (výkon rozhodnutí). ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně P. K. (dříve M.), zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovanému Ing. O. F., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 110/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2009, č. j. 12 Co 310/2008 - 56, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Zbyňka Havlíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 28. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil krajský soud rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 11. 2007, č. j. 10 C 110/2007 - 31, kterým v plném rozsahu vyhověl žalobě na vyloučení spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve výroku označených (dále jen "předmětné nemovitosti") z exekuce vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 550/2002 ve prospěch žalovaného proti povinnému P. M., bývalému manželovi žalobkyně, a jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalobu na vyloučení věcí z exekuce v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odv

II. ÚS 2471/10 Ústavní soud v minulosti vyložil, že možnost vydávat předběžná opatření nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků, nikoli o konečné řešení sporu z hlediska hmotného práva. Jedná se přitom o rozhodnutí zatímní a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu, zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec reálný význam (sp. zn. II. ÚS 221/98, SbNU N 158/16 SbNU 171; aj.).Ústavněprávní opodstatněnost omezení základních práv a svobod předběžným opatřením je dána povinností státu provést spravedlivé řízení v souladu s vlastními pozitivními povinnostmi na poli základních práv a svobod. Ochrana sledovaných práv, k jejichž ochraně je stát pozitivně povinen, je zásadně až výsledkem celého konkrétního řízení, v jehož průběhu mohou, či dokonce musí být práva jednotlivých účastníků omezena, a to přiměřeně ke sledovanému cíli. Pro dosažení sledovaného cíle, pokud jde o rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, je nezbytné, aby měl možnost efektivně rozhodnout zákonný soudce. V daném případě příslušný soudce toho soudu, v jehož obvodu má nezletilé dítě v souladu se shodnou vůlí rodičů své (poslední) řádné bydliště. Je zásadně rozporné s touto hodnotou, pokud by mělo být dítě některým z rodičů z jakéhokoliv důvodu uneseno jinam. Na ochranu této hodnoty existuje jak instrument Evropské unie (nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003), tak instrument celosvětový (Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí č. 34/1998 Sb.). Těmito instrumenty je pro sledovaný účel zrelativizováno jinak obecně platné právo na svobodu pohybu a pobytu, tedy nejen v rámci Evropské unie. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) B. G. a 2) V. G., obou zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem,

30 Cdo 1701/2009 K oprávnění k přijetí plnění za účelem splnění dluhu a k plnění dluhu dlužníkem osobě, jež nebyla k přijetí plnění oprávněna K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn věřitel; tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle § 562 občanského zákoníku. Plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o nezletilou A. D.,zastoupenou Městem Plzeň jako opatrovníkem, dceru J. D., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, a J. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Faistou, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy č. 4, za účasti navrhovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem v Plzni, nám. Republiky 2, v řízení o nezrušitelné osvojení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 Nc 903/2008, o dovolání navrhovatele J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2008,č.j.14Co638/2008-52,takto: I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 638/2008-52, potvrdil (výrok I.) podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. září 2008, č. j. 17 Nc 903/2008-29 ve výroku I., jímž se "návrh na osvojení nezletilé A., ze dne 10. 6. 2008 zamítá" a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení § 74 odst. 2 zákona o rodině (dále jen "z.o.r."), když bylo v řízení zjištěno, že navrhovatel podal návrh na nezrušitel

26 Cdo 1907/2009 Je-li jeden z manželů vlastníkem domu, svědčí druhému manželovi - nevlastníkovi, právní důvod bydlení v tomto domě, odvozený od rodinněprávního vztahu. Nelze přitom zásadně považovat za rozhodné, zda je ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím druhý manžel souhlasí (manželé mají dle § 18 zákona o rodině povinnost žít spolu, což právě odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto právní možnost i druhému z nich). ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce města Rožmitál pod Třemšínem , se sídlem Rožmitál pod Třemšínem, Náměstí 8, zastoupeného JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem Příbram II, Pražská 13, proti žalovaným 1) J. S. , 2) K. S. , zastoupeným JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 163/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č.j. 23 Co 511/2008-141, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č.j. 23 Co 511/2008-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 14 C 163/2007-89, uložil žalovaným vyklidit byt č. 3, o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, v přízemí domu č. p. 155 v ulici Č. - Rajské v R. pod T. (dále "předmětný byt", resp. "byt" a "předmětný dům"), do šesti měsíců od poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dle protokolů o převzetí bytu z roku 1986 a 1990 převzal 1. žalovaný předmětný byt a se souhlasem vlastníka ho modernizoval, že 2. žalovaná pronajala Miroslavu Pavlíkovi nájemní

Opatření obecné povahy: aktivní legitimace; uplatnění námitek a připomínek Ochrana zemědělského půdního fondu: charakter metodického pokynu Ministerstva životního prostředí; stanovisko orgánu ochrany půdního fondu Územní samospráva: podjatost člena obecního zastupitelstva k § 21 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb. k § 52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) k § 10i odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 93/2004 Sb. k čl. 3 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí k příloze II bodu 10 písm. b) směrnice Rady 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí k čl. II metodického pokynu Ministerstva životního prostředí č. OOLP/1067/96 k odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 10/1993 Sb. k § 5 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 186/2006 Sb. k § 83 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) I. Je-li nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, není druhý z manželů bez výslovného zmocnění oprávněn podat za něj námitku v řízení o územním plánu [§ 52 odst. 2 a 3 stavebního zákona z roku 2006], jelikož se nejedná o běžnou záležitost ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. II. Podle § 10i odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění do 31. 12. 2006 ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES a směrnice Rady 85/337/EHS je příslušný úřad v případě územně plánovací dokumentace obce povinen provést zjišťovací řízení vždy bez ohledu na to, zda předkládaná

20 Cdo 215/2009-399 Je-li neúčinnost titulu zjevná již v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nelze k ní nepřihlédnout jen proto, že prostor k jejímu posouzení se zpravidla přesouvá do stadia řízení o zastavení výkonu. V takových případech se uplatní zásada, že nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), který by musel být ihned poté zastaven, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu. Titul, který zjevně není v době rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí účinný, nemůže být obecně způsobilým titulem, na jehož podkladě by mohla být nařízena a prováděna exekuce (výkon rozhodnutí), a návrh je proto třeba zamítnout. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci již zletilé K. B. , dcery matky Mgr. L. B. a otce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Danielou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 7/76, o výkon rozhodnutí o úpravě styku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 16 P 155/2000, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č. j. 29 Co 24/2008 - 373, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 20. 7. 2006, č. j. 16 P 155/2000 - 338, zamítl "návrh otce na výkon rozhodnutí" (podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. 28 P a Nc 316/99, 25 Nc 198/98) uložením pokuty matce "za neuskutečněné styky mezi tehdy nezletilou K. B. a otcem, které matka bezdůvodně neumožnila v době od 14. 9. 2001 do 1. 4. 2004 a od 7. 4. 2005 doposud", a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi rodiči a vůči státu. Jeho předchozí usnesení v této věci ze dne 12. 5. 2005, č. j. 16 P 155/2000 - 254, jímž matce uložil pokutu ve výši 10.000,- Kč "za styky mezi nezletilou a otcem, které matka bezdůvodně neumožnila v období od 14. 9. 2001 do 1. 4. 20

I. ÚS 2881/09 Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009, i v novelizovaném znění účinném od 1. července 2009, trvá povinnost obecného soudu v případech, kdy dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, předložit věc Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 vytvořil pro obecné soudy zcela mimořádně prostor pro interpretaci ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině za hranici samotného textu tohoto ustanovení. Tato možnost však klade na obecné soudy výjimečné nároky přinejmenším v těchto ohledech: Vzhledem k nestandardnosti situace, kdy uvedené ustanovení formálně zůstává nejpozději do 31. 12. 2011 součástí právního řádu, avšak umožňuje obecnému soudu zohlednit Ústavním soudem vyslovené derogační důvody, musí obecný soud, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř., seznámit účastníky se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a jejich relevancí pro započaté řízení, včetně eventuality neaplikace § 57 odst. 1 zákona o rodině (resp. lhůty tam uvedené). V této souvislosti musí vytvořit dostatečný procesní prostor pro argumentaci a důkazní návrhy účastníků ve vztahu k následným úvahám nastíněným v bodech 29 a 55 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, které musí soud účastníkům řízení avizovat. To vše s cílem předejít nežádoucím důsledkům "překvapivosti" postupu obecného soudu a nepřiměřenému zásahu do základních práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Ing. J. P. a 2) A. P., obou zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 1100, 413 01 Roudnice nad Labem, proti usnesení Okresního s

II. ÚS 405/09 Ke lhůtě k popření otcovství 1. Ačkoliv právní domněnky významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte. Omezí-li zákonodárce možnost popření otcovství ze strany této osoby stanovením lhůty, nesmí při jejím stanovení upřít relevanci okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Teprve od tohoto okamžiku má totiž právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství ve lhůtě pro podání žaloby na popření otcovství. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany svého práva musí reflektovat tu stránku práva na ochranu soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. Právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může, jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek ESLP Shofman proti Rusku, citovaný v bodu 7, anebo rozsudek senátu ESLP Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006, stížnost č. 10699/05). 2. V případech, na které dopadá derogační důvod nálezu ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, jsou obecné soudy povinny neaplikovat § 57

I. ÚS 2661/10 K rozhodování o střídavé výchově dítěte a zjištění názoru dítěte na věc Obecné soudy napadeným rozhodnutím nepřipustily střídavou výchovu dítěte, odmítly i svěření dítěte do výchovy otce a ponechaly dítě ve výchově matky. Tyto své závěry postavily soudy (mimo jiné) na skutečnosti, že mezi rodiči absentuje schopnost běžné komunikace. Tím soudy (nepřímo) deklarovaly názor, že při posuzování svěření dítěte do výchovy není relevantní hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem a že není významné, který z rodičů a proč není schopen dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Uvedeným názorem tedy soudy ignorovaly to, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem naopak relevantní je. Dokonce je to výslovně stanoveno ustanovením § 26 odst. 4 zákona o rodině, které ukládá soudu při rozhodování o svěření dítěte do výchovy přihlédnout mj. „ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem“. Obdobný názor [tj. relevanci hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem] vyslovil též již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09. Soudy tedy postavily své rozhodnutí na premise, že absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem – je nutně překážkou střídavé výchovy. Při platnosti uvedené premisy soudů (o nemožnosti nařízení střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči) by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem. V takovém případě by šlo ve své podstatě o zneužití postavení rodiče (výlučně) vychovávajícího dítě. Relevantnost hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem tedy samozřejmě neznam

7 Tdo 859/2010 K možnostem a schopnostem pachatele plnit zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 213 odst. 1 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 ve smyslu § 196 odst. 1 TZ) je třeba provádět dokazování a své závěry promítnout do posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 TŘ. Pokud ve věci existuje pravomocný rozsudek civilního soudu, kterým byla pachateli určena výše výživného, může k němu orgán činný v trestním řízení při svém rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele za citovaný trestný čin přihlédnout a hodnotit ho jako jiný důkaz podle § 2 odst. 6 TŘ. Přitom může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, aniž by byl vázán pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu o této otázce, neboť se jedná o posouzení viny pachatele. Existenci pravomocného rozhodnutí civilního soudu o určení výše výživného však orgán činný v trestním řízení nesmí v rámci posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 TŘ přehlédnout do té míry, že by při zjišťování viny pachatele vycházel toliko ze zákonné fikce obsažené v § 85a odst. 1 ZOR, kterou civilní soud nepoužil při svém rozhodování a která by stanovovala rozsah vyživovací povinnosti pachatele nevýhodněji než pravomocně určená výše výživného. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. října 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 4 To 510/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 127/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 92 T 127/2009, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto roz

III. ÚS 3007/09 V řízení o ústavní výchově stěžovatelkou (matkou nezletilého dítěte) dovolávané právo dítěte na spravedlivý proces (být vyslechnuto) náleží pouze jemu a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může dovolávat pouze dítě. Co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, i pro ně platí, že bez dalšího patří pouze dětem a nikoliv rodičům (srov. sp. zn. II.ÚS 393/05, II.ÚS 1818/07). Nelze však vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je pak namístě vztáhnout právě k výhradě, že v řízení nebylo nezletilé dítěte vyslechnuto a do jeho výsledku nebyl adekvátně zakomponován jeho názor k odnětí z péče své matky a nařízení ústavní výchovy, stejně jako ku stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, neboť nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo i způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Hanou Šimonovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, se ruší. Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, v rozsahu výroku I, II, V, VI a VII se ruší. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnost

I. ÚS 266/10 K rozhodování o střídavé výchově dítěte Odvolací soud (nepřímo) deklaroval názor, že při posuzování svěření dítěte do výchovy není relevantní hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem (tedy který z rodičů a proč není schopen dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem). Uvedeným názorem však odvolací soud nereflektoval, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem naopak relevantní je. Dokonce je to výslovně stanoveno ustanovením § 26 odst. 4 zákona o rodině, které ukládá soudu při rozhodování o svěření dítěte do výchovy přihlédnout mj. „ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem“. Obdobný názor [tj. o relevanci hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem] vyslovil též citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09. …Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem…“. S tím právě souvisí zákonem zakotvená povinnost soudu přihlédnout i k tomu, jakou má ten který rodič schopnost dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Obecně lze totiž konstatovat, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak právě toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem [poznámka: avšak za předpokladu, že z pohledu zájmu dítěte nepřevažují jiné skutečnosti svědčící naopak pro péči druhého rodiče – k tomu srov. bod 30.-32. tohoto nálezu]. Odvolací soud tudíž – jak již bylo řečeno - ignoroval relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů. Tím porušil nejen základní právo stěžovatele vychovávat dítě a pečovat o ně dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i zákl

21 Cdo 298/2010 V řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, jímž je soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, proti žalovaným 1) R. M. , zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října č. 12, 2) J. M. , 3) nezletilé V. M. , zastoupené Městem Nové Město nad Metují se sídlem Městského úřadu v Novém Městě nad Metují, nám. Republiky č. 6, jako opatrovníkem, o popření a určení otcovství, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2009 č. j. 20 Co 207/2009-88, takto: I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Pavelky, advokáta se sídlem v Brně, nám. 28. října č. 12; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Pl. ÚS 15/09 Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám. Požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7 odst. 1 této úmluvy rovněž právo znát své biologické rodiče. Relevanci z hlediska posouzení ale nelze upřít ani zájmu biologického otce, jenž není v postavení právního otce a o toto postavení usiluje, ani zájmu právního otce, jenž zase není otcem biologickým a sám brojí proti svému právnímu otcovství. Šetřit je rovněž třeba právo na ochranu soukromého a rodinného života matky dítěte. Posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústa

20 Cdo 1064/2008 Ze skutečnosti, že zákon o rodině výslovně formuluje právo rodiče na pravidelné informace o dítěti, vyplývá druhému rodiči povinnost tyto informace poskytnout. Soud může uložit rodiči konkrétní povinnost, např. měsíčně, čtvrtletně nebo půlročně podávat informaci o zdravotním stavu a školním prospěchu dítěte a aktuálně informace o dalších podstatných náležitostech; k vynucení splnění informační povinnosti nelze postupovat podle ustanovení § 272 a násl. o. s. ř. vztahujících se k úpravě výchovy nezletilých dětí a styku rodičů s nimi. Předmětný exekuční titul lze vykonat podle řádu exekučního, a je tedy dána pravomoc soudního exekutora. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti povinné L. M ., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. čp. 1619/15, pro vymožení povinností, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 Nc 2361/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. 22 Co 573/2007-68, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. 22 Co 573/2007-68, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem z 22. 5. 2006, č. j. 0P 13/2003-1134, rozhodl Okresní soud v Rakovníku - kromě jiného - tak, že matku nezletilé M., nar. 13. 2. 1994 a nezletilého M., nar. 11. 8. 1998, M. (v tomto řízení povinnou), zavázal, aby jejich otce (oprávněného) "pravidelně vždy k poslednímu dni každého měsíce písemně informovala o nezletilých dětech, a to o jejich zdravotním stavu, školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a aby jejich otci průběžně podávala aktuální zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se nezletilých." Rozsudek v tomto výroku nabyl právní moci 28. 6.