Kalendář - strana 219

Ej 235/2005 Daňové řízení: lhůta pro uzavření vytýkacího řízení k čl. 1 Listiny základních práv a svobod k § 43 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Vytvořila-li se na základě pokynu Ministerstva financí č. D-144 z roku 1996, o stanovení lhůt pro uzavření vytýkacího řízení (§ 43 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), správní praxe spočívající v tom, že vytýkací řízení se uzavírají v určitých lhůtách, případně ve lhůtách prodloužených podle přesně určených pravidel, vyplývá ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), že pro správní orgán je takováto správní praxe právně závazná. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2005, čj. 2 Ans 1/2005-57) Věc: Společnost s ručením omezeným I. v P. proti Finančnímu úřadu pro Prahu 9 o povinnost vydat rozhodnutí ve věci daňového přiznání, o kasační stížnosti žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.9.2004 zamítl žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci rozsudku vydat rozhodnutí ve věci žalobcem podaného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2002. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný řádně zahájil vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu a ke dni rozhodnutí soudu vyvíjel činnost k ověření všech skutečností uvedených žalobcem v souvislosti s tím, zda zdanitelné plnění, které bylo předmětem šetření, zajistil skutečně dodavatel žalobce prostřednictvím svých subdodavatelů. Žalovaný správní orgán podle soudu k tomu účelu shromažďoval důkazní prostředky a nebyl nečinný. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví lhůtu pro rozhodnutí správního orgánu a pokyn Ministerstva financí č. D-144 z roku 1996 pouze orientačně určuje, do jaké lhůty mají být řízení vedená správcem daně ukonč

7 Afs 22/2003-109 Ze základních zásad daňového řízení, zejména pak z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 ve spojení s § 16 odst. 1 větou druhou zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb., plyne, že správce daně musí při daňové kontrole postupovat účelně a tak, aby daňovou kontrolu skončil v přiměřené lhůtě; provádění daňové kontroly nemůže svévolně přerušit a odložit její pokračování na pozdější dobu a jednotlivé kroky daňové kontroly musí po sobě následovat v přiměřených časových intervalech. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce E. P., s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Podlipským, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 33/1661, Praha 4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, č. j. 28 Ca 686/2002 - 79, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 7. 2002, č. j. FŘ-2229/12/02 bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Praze-Modřanech, a sice platební výměr č. 1000000074, pod č. j. 74529/00/01, ze dne 19. 6. 2000, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1995 ve výši 814 260 Kč. Rozhodnutí Finančního úřadu v Praze-Modřanech bylo rozhodnutím žalovaného změněno tak, že daň byla za shora uvedené období doměřena ve výši 827 380 Kč. Odvolání žalobce tak nebylo vyhověno, naopak, rozhodnutím odvolacího orgánu mu byla uložena daňová povinnost v ještě větší výši než jakou žalobci uložil Finanční úřad v Praze-Modřanech. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení. Namítal, že nelze vyměřit daň ani doměřit daň po uplynutí tří let od konce zdaňov

Ej 599/2004 Daňové řízení: právo klást svědkům otázky; právo součinnosti k § 2 odst. 9 a § 16 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.") Povinnost i právo daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení a vybrání daně svědčí daňovému subjektu v takovém řízení kdykoli (§ 2 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Není tedy rozhodné, zda se tak děje v rámci vytýkacího řízení nebo při daňové kontrole, ani to, zda je takové právo v ustanovení zvláštní části zákona expressis verbis uvedeno. Právo klást svědkům otázky při jednání, jakož i ostatní práva součinnosti, daňovému subjektu nepochybně náleží i bez výslovného odkazu v § 16 odst. 4 citovaného zákona. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, čj. 5 Afs 14/2004-60) Prejudikatura: srov. č. 255/2004 Sb. NSS. Věc: Vlastimil F. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 zrušil pro vady řízení rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Litovli ze dne 26. 7. 2001 tak, že daňová povinnost žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999 byla z částky 1200 Kč zvýšena na částku 17 419 Kč. Krajský soud žalovanému vytkl, že při provádění dokazování v rámci vytýkacího řízení výslechem osob nacházejících se v procesním postavení svědků nerespektoval právo žalobce klást svědkům otázky při ústních jednáních stanovené v § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu. Žalovaný (dále "stěžovatel") proti rozsudku brojil kasační stížností. Namítal nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud nesprávně usoudil, že daňová kontrola plní stejný účel jako vytýkací řízení, tj. zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti daňovému subjektu, a není proto důvodu k odlišnostem v

Daně a poplatky I. ÚS 425/01 > Právo na veřejné projednání věci v přítomnosti daňového subjektu nelze vztahovat pouze k jedné části daňového řízení - daňové kontrole. Toto právo musí být daňovému subjektu přiznáno v celém daňovém řízení, tedy i v řízení odvolacím podle § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F.-M. F. P., a. s., zastoupené Mgr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2001, čj. 30 Ca 196/2000 - 50, takto: I.Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2001, čj. 30 Ca 196/2000 - 50, bylo porušeno právo stěžovatelky garantované v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. II.Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2001, čj. 30 Ca 196/2000 - 50, se proto zrušuje. Odůvodnění Společnost F.-M. F. P., a. s. (dále jen "stěžovatelka"), se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2001, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k porušení čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny, práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásady "ukládání daní jen na základě zákona" podle čl. 11 odst. 5 Listiny. V ústavní stížnosti uvedla, že orientační odhad ceny podniku, který byl přílohou privatizačního projektu vypracovaného rok před provedením nepeněžitého vkladu, sloužící správním orgánům jako podklad pro rozhodnutí, je nepoužitelný, protože jeho předmětem byl jiný soubor majetku, v jiném čase a byl připraven za jiným úč

Daně a poplatky Právo na soudní a jinou právní ochranu II. ÚS 173/01 > Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že i na daňové řízení lze vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat v souladu s článkem 38 odst. 2 Listiny. Musí tedy umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Okolnost, že finanční orgány nezařadily provedený sporný důkaz do spisového materiálu, nedaly stěžovatelce možnost se k němu vyjádřit a nehodnotily jej ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, měla reálný vliv na zjištění skutečného stavu věci a následně i na správné právní posouzení věci do té míry, že zasáhla do ústavního práva na spravedlivý proces. Současná právní úprava nezná institut předběžného výběru důkazů. Příslušné orgány nejsou proto oprávněny provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravovat s jejím využitím důkazní situaci podle vlastní volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi. < Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky S. Č., zastoupené advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2000, čj. 31 Ca 35/2000-24, 31 Ca 36/2000-28, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1999, čj. FŘ/4194/110/99, a ze dne 17. 12. 1999, čj. FŘ/4773/110/99, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Finančního ředitelství v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2000, čj. 31 Ca 35/2000-24, 31 Ca 36/2000-28, ve výrocích označených II. a III., a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1999, čj. FŘ/4194/110/99, a ze dne 17. 12. 1999, čj. FŘ/4773/110/99, se zrušují. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 22. 3. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soud

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu USStaMo Státní moc IV. ÚS 690/01 > Ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. > Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele O. o. a. zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti nečinnosti Ministerstva kultury ČR, takto: Ministerstvo kultury ČR svým postupem porušilo základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. Ústavní stížností, splňující formální předpoklady stanovené zákonem a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2001 (dalším podáním doplněnou dne 25. 3. 2002), brojí stěžovatel proti nečinnosti Ministerstva kultury ČR (dále jen "ministerstvo"), kterou spatřuje v absenci postupu, jímž by označený orgán veřejné moci, v souladu s ust. § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) [dále jen "zákon č. 121/2000 Sb."], uvedl obsah a rozsah oprávnění stěžovatele k výkonu hromadné správy dle dosavadních právních předpisů, považovaného ex lege za oprávnění dle uvedeného zákona, do souladu s tímto zákonem, když k tomuto postupu je stanovena v citovaném ustanovení lhůta 90 dnů od nabytí účinnosti zákona k vydání oprávnění nových. V této nečinnosti ministerstva potom spatřuje stěžovatel dotčení svého ústavně zaručeného práva na stanovené postupy ve s

nUSDaPop Daně a poplatky Pl. ÚS 38/95 > Ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami. < Plénum Ústavního soudu České republikyve věci návrhu J.M., zastoupeného JUDr. P.K., advokátem, na zrušení části ustanovení § 31 odst. 9, vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván" zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í: I. Dne 19. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost J.M., zastoupeného JUDr. P.K. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, č. j. 29 Ca 393/94-24, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ 3171/230/94, ze dne 18. 10. 1994. Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě, mu byla vyměřena daň podle pomůcek, a to ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 9 cit. zákona, a to v části vyjádřené slovy "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván". IV. senát dospěl k závěru, že napadené ustanovení bylo aplikováno ve správních rozhodnutích i v rozhodnutí soudu, které je předmětem samotné ústavní stížnosti, a že jsou tedy splněny podmínky § 74 zákona o Ústavním soudu. Proto řízení podle § 78 odst. 1 tohoto zákona usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95, ze dne 4. 12. 1995, přerušil a postoupil návrh k rozhodn

V tom, že úřad nedoručil své rozhodnutí plnou mocí vykázanému právnímu zástupci strany, nýbrž toliko straně samé, nelze ještě spatřovat podstatnou vadu řízení, znamenající ztížení obrany straně následkem zkrácení procesního práva na trvání odvolací lhůty, jestliže o takové doručení nebylo ani stranou ani jejím právním zástupcem žádáno a bylo-li přes to právním zástupcem strany odvolání včas podáno. Z odůvodnění: Naříkané rozhodnutí jest podle své právní povahy zdravotně policejním opatřením, vydaným státním politickým úřadem z důvodů veřejných ohledů zdravotní policie, o kterou pečuje stát (§ 1 zákona č. 332/1920 Sb.) svými k tomu příslušnými orgány (§ 26 zákona č. 236/1922 Sb.). Do oboru státní služby zdravotní náleží mimo jiné zvláště také zdravotní policie, týkající se silnic, cest, veřejných míst a pod., jakož i zdravotní dozor ke školám [§ 4, č. 1, lit. a) a č. 2 a 3 zákona č. 332/1920 Sb.]. Z předpisů těchto vyplývá zcela nepochybně příslušnost žalovaného úřadu k vydání naříkaného rozhodnutí. Pokud stížnost, dovolávajíc se ustanovení § 364 občanského zákona, tuto kompetenci popírá a namítá, že in konkreto jde o případ nepřímých imisí, o nichž podle tohoto předpisu a § 1 jur. normy náleží rozhodovati řádným soudům, jest tato námitka bezdůvodná. Stížnost totiž přehlíží, že citovaný paragraf propůjčuje ochranu jednak třetím osobám, zasahuje-li se výkonem vlastnického práva v jejich práva, kteroužto ochranu jako ochranu soukromoprávní poskytují arci řádné soudy, jednalo omezuje výkon vlastnického práva tím, že nesmí vystupovati z mezí zákony předepsaných k zachování a zvelebení obecného blaha. K péči o to jako k ochraně ohledů veřejných nejsou však již povolány soudy, nýbrž úřady správní. Zákaz, o nějž jde, byl vydán na ochranu veřejného ohledu zdravotního zřejmě právě vzhledem k předpisu § 364 občanského zákona. Po s

(I.) Nesprávné doručení rozhodnutí správního úřadu a nedostatek poučení o opravných prostředcích jsou bez významu, dostalo-li se předmětné rozhodnutí, třebas oklikou, přece do pravých rukou strany a podala-li proti němu strana včas odvolání. (II.) Nerozhodla-li poslední instance správní o podstatné námitce strany, zruší správní soud její rozhodnutí pro neúplnost. Z odůvodnění: Výměrem ze dne 1. června 1920 č. 9885, řízeným na Jana L., továrníka v Něm. Libinách, žádala okresní správa politická ve Šternberku, aby jí byl obratem pošty předložen seznam luk, které by se mohly přenechati do drobného pachtu, a doložila, že nevyhoví-li se příkazu tomu, stanoví sama celkovou výměru luk pro příděl do pachtu dle vlastního uvážení. Na to vyřkla svým odborným poradcem T. zákaz dalšího sečení luk těch, jelikož uchazeči o příděl luk nutně potřebují. Firma Norbert L. u. Söhne v Něm. Libinách podala pak "protest" k pozemkovému úřadu, v němž navrhla zrušení zákazu sečení luk, neboť prý sena z nich nezbytně potřebuje pro své koně (poštovní a hospodářské) a také pro hovězí dobytek. Dalším výnosem ze dne 8. června 1920 č. 10.067, stěžující si firmě doručeným, přidělila také skutečně okresní správa politická dle § 63 zák. příděl. z luk, firmou ode dvora Šumvaldu pachtovaných a v kat. obci Moravských Libinách ležících, část e výměře 45 měřic uchazečům z obcí Šumvaldu, Troubelic a Moravských Libin. Naříkaným rozhodnutím byla stížnost firmy proti výnosu okresní správy politické ve Šternberku z 1. června 1920 zamítnuta s odůvodním, že opatřením okresní správy politické, kterým byla část luk stěžovatelkou spachtovaných ve výměře 8 ha 65 a 88 metrů čtverečních přidělena do prozatímního pachtu dle § 63 zák. příděl., nebyla stěžovatelka poškozena, ježto ji zůstal ještě díl 4 ha luk spachtovaných vedle luk vlastních (ve výměře 3 ha 35 a 5l metrů čtverečních), kterým potřeby firmy jsou úplně kryty. Ve své stížnost

Náhrada škody. Pracovní úraz a nemoc z povolání. Svobodná volba lékaře Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, přísluší právo svobodné volby lékaře zásadně ve stejném rozsahu jako ostatním občanům; náklady jízdného a cestovného spojené s léčením následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nelze považovat za neúčelně vynaložené jen z toho důvodu, že při poskytnutí zdravotní péče srovnatelné úrovně u jiného lékaře mohly být výlohy poškozeného zaměstnance nižší. Z odůvodnění: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila 58 658 Kč s 8% úrokem z částky 50 754 Kč od 7. 9. 2001 do 29. 11. 2001 a z částky 58 568 Kč od 30. 11. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 18. 6. 1981 utrpěl u právního předchůdce žalované pracovní úraz, k jehož odškodnění byla žalovaná zavázána pravomocnými rozsudky okresního soudu ze dne 3. 3. 2000, čj. 3 C 66/96-239 a 3 C 22/99-54, kterými jí bylo mimo jiné uloženo nahradit žalobci účelně vynaložené náklady na léčení ve výši 49 891 Kč, vzniklé v souvislosti s kontrolami u lékaře MUDr. M. Ch. v P. v období od 15. 10. 1996 do 25. 2. 1999. Nyní žalobce po žalované požaduje náhradu účelně vynaložených nákladů na léčení, spočívající v náhradě výdajů (za pohonné hmoty) vzniklých při cestách ke jmenovanému lékaři do jeho ortopedické ordinace v P., P. č. 12 v období od 28. 9. 1999 do 21. 11. 2001 osobním automobilem FIAT 125 a Škoda Felicia 1,9 D ve výši vypočtené podle příslušných právních předpisů, které mu žalovaná odmítá přes jeho výzvy zaplatit. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, čj. 8 C 142/2001-62, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 58 658 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 38 185,20 Kč od 7. 9. 2001 do zaplacení, 8% úrokem z prodlení z částky 12 568,80 Kč od 22. 9. 2001 do zaplacení a 7,5% úrokem z prodlení z částky 7 904 Kč od 3. 12. 2001 do zaplacení, žalobu "pokud bylo požadováno zaplacení úroků z prodlení za dobu delší nebo v míře v

Právní věta 1. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (§ 195 ZPr) vzniká z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání (§ 190 ZPr) tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. Zaměstnavatel proto není povinen z důvodu odpovědnosti za škodu nahradit ztrátu na výdělku, která zaměstnanci vznikla tím, že by převeden na méně placenou práci (uvolněn k jinému zaměstnavateli, u něhož vykonává méně placenou práci) z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy. 1) 2. Při zkoumání poklesu na výdělku, k němuž došlo proto, že zaměstnanec nadále nevykonává dosavadní lépe placenou práci, je rozhodující důvod, pro který byl převeden na jinou práci (uvolněn k jinému zaměstnavateli); bylo-li tímto důvodem dosažení nejvyšší přípustné expozice, povinnosti k náhradě ztráty na výdělku nevzniká ani tehdy, kdyby bylo později zjištěno, že v té době zaměstnanec již trpěl nemocí z povolání. 3. Dosažení nejvyšší přípustné expozice není způsobilým důvodem k převedení na jinou práci [§ 37 odst. 1 písm. a) ZPr] nebo k rozvázání pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. d) ZPr], jestliže ještě před provedením některého z těchto opatření bylo lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, jestliže byla u zaměstnance zjištěna nemoc z povolání, pro kterou tuto práci nesmí dále konat, nebo jestliže bylo stanoveno, že dosavadní práci nesmí dále konat pro ohrožení nemocí z povolání; to platí i tehdy, jestliže pracovník dosáhl nejvyšší přípustné expozice v době před vydáním příslušného lékařského posudku (rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy

21 Cdo 1598/2011 Předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zák. práce Pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány. Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská č. 7, proti žalované Střední odborné škole a Střednímu odbornému učilišti, Písek, Komenského č. 86 se sídlem v Písku, Komenského č. 86, IČO 00511382, zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova č. 339, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a 90.400,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 461/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. ledna 2011 č.j. 6 Co 2773/2010-137, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 23. září 2010 č.j. 9 C 461/2009-108 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 14.5.2009 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně "nesplňuje odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává" podle ustanovení § 3 odst. 1 p

21 Cdo 3574/2011 Způsoby zjištění schodku na svěřených jednoduchých ceninách Zjištění schodku na základě vyúčtování svěřených hodnot ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce je možné nejen inventarizací, jejíž postup je upraven v ustanovení § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ale v některých jednoduchých případech také porovnáním účetního stavu vyplývajícího z dokladu, jímž zaměstnanec převzal určité „hodnoty svěřené k vyúčtování“ na jedné straně, a na straně druhé z dokladů (hotovostí, cenin, výdajových dokladů), jimiž zaměstnanec dokládá „fyzický stav“ v době vyúčtování. Vyúčtování jednoduchých cenin (kupř. poukázek na pohonné hmoty, divadelních vstupenek, jízdenek, parkovacích lístků apod.), které byly zaměstnanci svěřeny v množství a hodnotě, kterou potvrdil svým podpisem, pak spočívá v porovnání hodnoty převzatých cenin a hodnoty vyúčtované hotovosti, popř. hodnoty nespotřebovaných cenin. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická č. 3, o 100.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010 č.j. 11 Co 338/2010-87, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.11.2009 č.j. 15 C 143/2007-59 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy od 21.3.2003 do 29.9.2006 jako strážný. Dne 21.3.2004 uzavřeli účastníci dohodu o hmotné odpovědnosti,

21 Cdo 4890/2010 (Poznámka redakce ASPI: zrušeno nálezem II. ÚS 3764/12 - 2 ze dne 13. května 2014) Důsledky odvolání zaměstnance jmenovaného dobu určitou U zaměstnance, jehož pracovní poměr se zakládá jmenováním (lhostejno, zda tzv. jmenováním vnitřním, nebo vnějším), a který byl na vedoucí pracovní místo jmenován na dobu určitou, odvoláním z vedoucího pracovního místa tím, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního předpisu, nekončí jen výkon této práce, ale i samotný pracovní poměr. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. M. K., CSc. , zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 16, proti žalované Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní č. 10, IČO 75081431, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova č. 2668/6c, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 25 C 690/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou "založený rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008, trvá". Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutím prezidenta České republiky ze dne 10.4.2008 byl jmenován rektorem žalované, čímž došlo k založení pracovního poměru podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce a "žalobce se tak stal vedoucím zaměstnancem žalované". Dne 25.3.2009 vydal prezident České republiky rozhodnutí č.j. KPR 1772/2009, kterým vyhověl návrhu akademického senátu žalované a odvolal žalobce z funkce rektora. Podle názoru žalobce pracovní poměr mezi ním a

21 Cdo 560/2011 Pracovní poměr. Skončení pracovního poměru. Výpověď z pracovního poměru. Náhrada mzdy Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď v době do 31. prosince 2006, měla-li výpovědní doba podle této výpovědi uplynout v době do 31. prosince 2006 a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v době do 31. prosince 2006, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, řídí se právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dosavadními předpisy (zákonem č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2006), i kdyby měl zaměstnanec pobírat náhradu mzdy rovněž za dobu po 31. prosinci 2006. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. V. T. , zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalovanému Lias Vintířov, lehký stavební materiál k. s. se sídlem ve Vintířově č. 176, IČO 46882324, zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4, o 949.088,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. září 2010 č.j. 12 Co 221/2010-245, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 630.567,- Kč s úroky z prodlení (s výjimkou úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč) se zamítá. III. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prv

21 Cdo 512/2012 Stavení běhu lhůty k uplatnění nároku zaměstnavatele na náhradu škody způsobené trestným činem jeho zaměstnance po dobu trestního řízení Uplatní-li zaměstnavatel jako poškozený v trestním řízení vedeném proti zaměstnanci nárok na náhradu škody vzniklé zaměstnavateli zaplacením náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na ochranu osobnosti jiné fyzické osoby způsobený trestným činem zaměstnance spáchaným při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, popřípadě při jiné jeho činnosti, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti zaměstnavatele, a pokračuje-li řádně v řízení o tomto nároku, promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody v době od připojení se zaměstnavatele k trestnímu řízení do jeho pravomocného skončení (nebo pravomocného skončení účasti zaměstnavatele v trestním řízení) neběží. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Karlovarského kraje se sídlem krajského úřadu v Karlových Varech, Závodní č. 353/88, IČO 70891168, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, proti žalovaným 1) MUDr. E. S., zastoupené JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova č. 13, a 2) MUDr. O. Č., zastoupenému JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího č. 6, o 166.545,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 423/2006 a 15 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2011 č.j. 12 Co 401/2011-112, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. května 2011 č.j. 15 C 423/2006-72 se zrušujía věc se vracíOkresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobami podanými u Okresního soudu v Chebu dne 20.11.2006 domáhal, aby mu zaplatili žalovaná 1) 75.537,-

29 Cdo 1143/2011 Činnost statutárního orgánu jakožto pracovní poměr Činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a) zákoníku práce. Vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, a proto se řídí obsahem společenské smlouvy. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně PSJ, a. s. se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 04, identifikační číslo osoby 25 33 72 20, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 4, City Tower, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, proti žalovanému Ing. P. Š. , zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, PSČ 145 00, o zaplacení 2,033.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 130/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2010, č. j. 8 Cmo 48/2010-230, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 33.726,- Kč, do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 35 Cm 130/2009-161, ve znění usnesení ze dne 3. září 2010, č. j. 35 Cm 130/2009-190, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 2,033.725,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalovanému uložil zaplatit 915.488,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky není po skutkové stránce sporu o tom, že v důsledku dřívější praxe byl žalovaný jmenován dne 21. ledna 2004 va

Čís. 2195. Informační dopis bývalého zaměstnavatele o důvodu zaměstnancova propuštění rovná se vysvědčení. Jest diskreditováním zaměstnance, sdělil-li bývalý zaměstnavatel nynějšímu, že »bohužel nemůže udati důvody zaměstnancova propuštění«. (Rozh. ze dne 23. ledna 1923, Rv I 687/22.) Žalovaná firma A. propustila 15. listopadu 1920 bez výpovědi ze svých služeb žalobce, jenž byl u ní zaměstnán jako strojní technik, načež žalobce ucházel se o přijetí do služby u firmy B. Firma B. dotázala se žalované firmy, zda žalobce jest spolehlivý, zda jí ho může žalovaná doporučiti, že ona (firma B.) to zachová v přísné diskretnosti, načež jí žalovaná firma dopisem ze dne 29. ledna 1921 odpověděla, že nemůže bohužel o žalobci žádné zprávy podati a že odporučuje, jeho sama se dotázati, proč byl u ní bez výpovědi propuštěn. Firma B. sdělila dopisem ze dne 1. února 1921 žalobci, že na jeho služby nereflektuje, odůvodňujíc své rozhodnutí nepříznivou informaci, již jí dala žalovaná firma. Žalobu proti firmě A, o náhradu škody p r o c e s n í s o u d p r v é s t o l i c e zamítl, neshledav splněnou prvou podmínku náhradního závazku žalované, totiž její protiprávní (nedovolené)jednání, jež mohlo tkvíti jednak v §u 1300 obč. zák., v porušení §u 39 zák. o obch. pom. a konečně v předpisu §u 1330, odstavec prvý neb odstavec druhý obč. zák. V prvém směru vycházel prvý soud ze zásady věrnosti a víry v obchodování, již neshledal zněním dopisu ze dne 27. ledna 1921 porušenu, ježto žalovaná nesdělila firmě B. žádných nesprávných údajů a slůvku »bohužel« lze rozuměti pouze tak, že žalovaná není s to podati obsáhlé objasnění. Ve směru druhém neshledal prvý soud v dopisu ze dne 27. ledna 1921 vysvědčení ve smyslu §u 39 zák. o obch. pom. Pro porušení předpisu prvého odstavce §u 1330 obč. zák. nedostávalo se znaku bezpráví, druhého odstavce téhož §u nebylo lze použíti, ježto jednak vyžádána byla diskretnost firmy B., jednak nešlo o údaje nepravdivé. O d v o l a c í s o u d rozsudek potvrdil. D ů v o

21 Cdo 4561/2010 Možnost zbavení (omezení) rodičovské zodpovědnosti z již neaktuálních důvodů Rozhodnutím soudu podle ustanovení § 44 zák. o rodině nelze rodiče zbavit jeho rodičovské zodpovědnosti (příp. ji omezit nebo pozastavit) z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jeho postoji k výchově dětí. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jitky Dýškové ve věci péče o nezletilou L. O., dříve K. , zastoupenou Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívoze, Prokešovo náměstí č. 1803/8, jako opatrovníkem, dceru P. O. a V. K. , zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 9/118, o úpravu výchovy, výživy a o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1317/2007, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2010, č. j. 14 Co 499/2009-137, takto: Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. srpna. 2009, č. j. P 1317/2007-109, ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, se zrušují a věc sev tomto rozsahu vracíOkresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě k odvolání otce rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 14 Co 499/2009-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2009, č. j. P 1317/2007-109, jímž byla nezletilá L. K. (nyní O.) svěřena do výchovy matky (výrok I.), otci uložena povinnost s účinnos

20 Cdo 2922/2010 Výživné Výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného; jestliže soud exekučním titulem povinného rodiče zavázal podle § 97 odst. 1 zákona o rodině platit výživné v pravidelných opětujících se částkách, a nebylo-li povinnému ve smyslu ustanovení § 85a odst. 2 zákona o rodině současně uloženo přispívat na tvorbu úspor, představují finanční vklady povinného rodiče na účtech (např. stavebního) spoření ve prospěch dítěte platby mimo rámec exekučním titulem stanoveného výživného, nelze je proto zohlednit ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezletilé N. P. a b) nezletilého R. P., zastoupených opatrovníkem Městským úřadem v Náchodě, děti matky V. P., proti povinnému, otci nezletilých R. P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, pro výživné, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 20 E 671/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci - Králové z 9.2.2010, č. j. 20 Co 339/2009-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právona náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7.5.2009, č. j. 20 E 671/2008-83, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tvrzením, že dluh na výživném neexistuje, jelikož to bylo hrazeno kromě peněžitého plnění v částkách 4.000,- Kč měsíčně pro obě nezletilé děti také naturální formou (koupí ošacení, sportovního vybavení a dárků sloužících k provozování jejich zájmové činnosti, např. MP-přehrávače či mobilního telefonu atd., hrazením členských