"Být, či nebýt" na facebooku?

Po pravdě řečeno podobnou otázku jsem si kladl asi před rokem po opakovaném zjištění, že je prý o naší škole málo slyšet, nejsme vidět atd. Poté, co jsem celý rok s maximálním úsilím zveřejňoval každou akci a školní událost na webu, v městských novinách, v regionálním deníku našeho města i na regionálním komerčním zpravodajském serveru, mne zjištění, že to je málo, vyburcovalo k zamyšlení. Kolik lidí si kupuje pravidelně denní tisk, kolik lidí otevře web komerčních novin a kolik rodičů denně sjede webovou stránku školy?

Hledal jsem tedy způsob, jak oslovit více lidí, více rodičů, jejich známých, a tím i potenciálních klientů, jakkoli nemám slovo klient ve spojení se školou rád.

Od prvních chvil, co do našich luhů a hájů vstoupilo malé modré „f“ a co si podmanilo stovky a tisíce dětí našich škol, včetně té naší, jsem na základě informací, které jsem měl, a to především negativních, považoval za čistě negativní věc. Zvláště když přicházelo tolik varování o jeho zneužitelnosti a také když mi děti během hodin informatiky neustále v malém okénku rohu monitoru sdílely a chatovaly. A tak jsem nechal na školním serveru facebook zakázat. A bylo vyhráno. Tedy měl jsem chvíli ten dojem. Přesně do té doby, než jsem zjistil, že milí žáčci jsou v některých oblastech mnohem dále než já a zákaz umí obejít a vesele „facebookují“. Také jsem pochopil, že s rychlostí, jakou se na nás valí nové a nové technologie, se jen obtížně bude bojovat a že je třeba spíše věci poznat. Rozhodl jsem se tedy pro opak a založil si vlastní profil. A začal tomuto způsobu rychlé komunikace a sdílení přicházet na chuť.

Facebook na školním serveru jsem odblokoval a síly napnul směrem k informacím a především i k úskalím, které facebook a internet přinášejí. ( atd. To by bylo na samostatný článek.) Mnohé z těchto informací zaznívají i při třídních schůzkách pro rodiče. Nikdy jsem já ani nikdo z našich učitelů s žáky jejich facebookové profily nezakládal (to je podle mého zcela věcí rodiny) a

Mým cílem při zřízení profilu školy bylo oslovit především rodiče, a tím i další lidi, které oblast školství v našem městě a jeho okolí zajímá. Po nesmělém rozjezdu jsem s překvapením, ale i s radostí zjistil, že to funguje. Přátel školy stále přibývá a dosah příspěvků je krom hlavních prázdnin kolem 500 a rekord je přes 1600 oslovených za týden. Rodiče si zvykli na pravidelné informace o škole, fotografie z akcí i rychlá sdělení, co je nového, stejně jako na odkazy na videa ze školních událostí. Dokonce někteří sami píší, když nejsme dostatečně rychlí se zveřejňováním té a té akce. Mnoho z nich se mnou komunikuje právě prostřednictvím facebookových zpráv. Ještě doplním, že většina přátel našeho facebooku jsou maminky žáků, tatínkové jsou v menšině, ale pár jich také je. Ale to asi není nic zvláštního.

Zákonní zástupci v rámci takzvaného informovaného generálního souhlasu svým podpisem potvrdili souhlas se zveřejňováním fotek a výtvarných prací na webu a facebooku školy. Učitelé proti nebyli, jen informatik a výchovná poradkyně varovali před již výše zmíněnými riziky.

Škola má v této chvíli několik možností s žáky a rodiči:

Myslím, že každá z těchto možností má své místo. Svými specifiky se doplňují. Filozofie je jednoduchá: vše, co se ve škole stane a chystá, musí být na obou z nich. Takže vytvořím galerii, aktualitu, propojím s galerií a nakonec umístím na facebook odkaz na danou stránku. Webové stránky mají navíc sekci dokumentů, kontaktů na učitele, materiálů ke stažení, informace o výchovném poradci atd. Facebook je zase (to se týká především jeho správy). Na facebook také umisťuji tzv. rychlé fotky (při hodinách žáci něco uvaří, upečou a vyfotí, na kroužku florbalu vyfotím dvě tři akce a hned s tím na facebook). Podle ohlasu vidím, že mnoho rodičů čeká na informace o svých ratolestech a mají z nich radost.

Samozřejmě je práce na správě webu a facebooku velmi časově náročná. Školní informatik má jen zkrácený úvazek, a proto většinu materiálů umisťuji sám. Má to své výhody (kontrola nad obojím i rychlost příspěvků), nevýhodou je již zmiňovaná časová náročnost. Upravit fotky, zmenšit je, přejmenovat, nahrát na server, vytvořit fotogalerii a článek o akci a nakonec ještě propojit s facebookem. Nebezpečím, které si uvědomuji, je propadnutí neustálému sledování počtu lidí, kteří danou událost viděli, kolik ji „opalcovalo“. Trochu jsem tomuto propadl, ale jako ve všem - je potřeba nalézt řád.

Velkou pomocnicí je mi paní učitelka z prvního stupně, která mi se správou webu školy pomáhá. Učitelé školy si zvykli každou akci nafotit a napsat o ní krátkou informaci, což pak umístím na web. Nově mi pomáhá také paní učitelka ze školky, která spravuje obnovené webové stránky školky. Vše je tedy na dobré cestě, i když by bylo skvělé, kdyby se na správě podílel ještě někdo, protože akcí je do roka mnoho a mnoho a fotek ještě více.

Za více než rok fungování facebooku nebo komentářem. I to je pro mne velmi povzbuzující. Naopak, mnoho rodičů i žáků se mnou přes chat komunikuje okamžitě a raději než prostřednictvím e-mailu.

A tak se pomalu vracím k první otázce - je facebook vhodným informačním nástrojem k prezentaci a komunikaci školy? Za sebe a na základě dosavadních zkušeností -ano. Uvědomuji si, že v době, kdy školy musí být mimo jiné interaktivní, kdy dotykové tabule a televize už nestačí, ale postupně přejdeme na tablety a pak na něco ještě modernějšího a interaktivnějšího, kdy za čas se bude snad i malá násobilka googlovat, nemá cenu zakazovat, ale snažit se preventivně působit, stále nabádat, varovat, informovat žáky, případně rodiče o všech výhodách, ale i rizicích. Ono totiž mnohem jednodušší než zakazovat facebook je vypnout internet. Legrační představa.

Přitom přibývá rodin, které odmítají vlastnit televizi, auto, počítač. Ačkoli nejsem podrobněji zasvěcen do ideje lesních školek, už sama jejich existence je také ve značném rozporu s myšlenkou interaktivních tabulí a interaktivních koberců v MŠ. Třeba jednou přijde doba, kdy se objeví lesní školy, kde interaktivita bude spočívat v něčem jiném, než je dotyková obrazovka. To mi připomíná zprávu z nedávných televizních novin, podle které průměrné dítě prosedí více než čtyři hodiny před nějakou obrazovkou. Aniž bych tušil, co je průměrné dítě, mám takový dojem, že výměna učebnic za tablety tuto statistiku moc nevylepší. O čtenářské gramotnosti ani nemluvě. Ale to už jsem asi v jiném tématu a navíc se třeba pletu - jako s tím facebookem.