ZUŠ potřebuje vizi!

Zamyšlení nad

Když vysvětluji rodičům žáků, co je vlastně podstatou vzdělávání na ZUŠ, často se jim to snažím přiblížit na principu, který má blíže k přírodním zákonitostem než k parametrům uvedeným v RVP ZUV – „Kytička, která vyroste příliš rychle a má krásný květ, tak má většinou slabý stonek“. Smyslem vzdělávání na ZUŠ nejsou pestrobarevné a krásné „pugéty“ (koncerty, představení a OPEN akce), ale „pevné stonky“.

Když se dítě v ZUŠ naučí vzorečku zdravého rozumu, totiž že , umělecké vzdělávání přinese mnoho cenného pro jeho život, bez ohledu na to, zda se umění bude věnovat profesionálně nebo jako poučený amatér. Ostatně i naše závazná státní norma (RVP ZUV) uvádí, že smyslem vzdělávání na ZUŠ není „naučit dítě hrát na hudební nástroj“, ale hraní na hudební nástroj pěstovat „krásného člověka“ (kapitola 1.2 Principy, na nichž je Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání založen: ) Za takový výsledek se pak nemusí stydět ani žák, ani učitel (a o „studu“ ještě uslyšíme).

Podle výzkumů evolučních vědců má každé dítě minimálně tři výrazné talenty. Příroda je prostě taková, že dítě bez alespoň nějakého talentu do evoluce (z vývojového hlediska) nevypustí. Přesto, že nás se na to v době minulé, kdy jsme byli dětmi, nikdo neptal, máme talenty i my dospělí (jsme totiž pouze přerostlé dětith). Když jsem přemýšlel, jaké jsou mé tři talenty, dva jsem odhalil okamžitě. Nad třetím ještě váhám (… ale třeba mi čtenáři, kolegyně a kolegové pomohou, protože na všechno se lze na světě podívat, jen ne na vlastní okoth).

O čem (neskromně) vím, je, že mám schopnost „pohlédnout za horizont“ momentálních událostí a podívat se směrem, kterým by mohl vývoj směřovat. Mým druhým „talentem“ je schopnost o tom ostatním povědět tak provokujícím způsobem, že mnohé odradím od toho, aby se nad „pohledem za horizont“ třeba jen trochu zamysleli (… a nebrali to osobněth).

Proto se nebudu zdržovat omáčkou korektnosti (kterou evidentně neumímth) a bleskově přes pohled na současný svět a Českou republiku dorazím až k nám, přímo do ZUŠ (a jak jinak než provokujícím způsobem). Mnohé čtenáře možná pohorším, mnohé naštvu, ale nakonec – co mohu dělat… Mít k něčemu talent je zároveň i jistý úděl.

Na vlastní kůži zažíváme, jaké to je, když v čele státu stane někdo bez elementární slušnosti, zásad a sebereflexe. Již filozof Platón varoval, že pro demokracii je nejnebezpečnější, když lidem dojde Když se lidé v čele státu přestanou stydět (například v USA) a neustále dokola opakují lži, že jim někdo „ukradl volby“, může to vést až k útoku pomatených občanů na vlastní sídlo demokracie (Kapitol) s výsledkem pěti mrtvých. Z toho je pak poprask nejen po celé zemi.

Když se někdo nestydí z usvědčení ze spolupráce s tajnou policií minulého režimu, z členství v zločinné komunistické straně a současného střetu svých podnikatelských zájmů a nadále chce vykonávat funkci premiéra („nikdy neodstoupím, říkám nikdy…!“), může to vést k tomu, že na konci roku zemře v jedné malinkaté evropské zemi v přepočtu na milion obyvatel více lidí než v kterékoliv jiné zemi na světě! Ale teď pozor – na rozdíl od Spojených států, u nás je celkem ticho po pěšině.

Poněkud zmateni, neschopni rozlišovat , naskakujeme na a řešíme, kdy už konečně otevřou sjezdovky, restaurace, zda nám rodiče v únoru zaplatí úplatu za vzdělávání a mezitím se plní krematoria. Jde o takové zvláštní celospolečenské , jakýsi vnitřní únik před realitou. Možná jsme totiž také „slabé stonky“ současné doby a nejsme schopni některé nepříjemné skutečnosti přijmout a unést je. Nejsme ochotni ani na chvilku trpělivě snést jen drobné odchýlení se od civilizační „přežranosti“, na kterou jsme si zvykli.

Podobu „vytěsnění“ lze pozorovat i v naší komunitě ZUŠkařů. Ve chvíli, kdy nám bylo znemožněno „vykazovat“ naše vlastní představy o tom, co je v ZUŠ výsledek a cíl pedagogické práce (veřejné koncerty, představení, soutěže apod.), stali jsme se na čas bezradní a . Upnuli se na to, „až to konečně skončí“, a vnitřně se ujišťovali ve svých vyjetých kolejích, co všechno distanční formou vzdělávání na ZUŠ určitě nejde (a možná i doufali, že nikdy ani nepůjde, protože to neumíme a museli bychom se to učit).

Učitelé se začnou ptát, proč mají spoustu času trávit v dopravních prostředcích, cestovat do školy a pak trávit čas na pedagogické radě (kde se často mnoho potřebného nebo moudrého nedozvědíth), aby poté opět cestovali zpět domů, protože v ten den nevyučují (o jejich ekologické stopě nemluvě). Rodiče se začnou ptát, proč mají posílat své děti vyplňovat test z hudební nauky do nějaké budovy přes půl města, když jim ho může učitel poslat přes Google Classroom. Ve výčtu bychom určitě mohli pokračovat a debatovat o tom, .

Je jasné, že všichni (včetně dětí) se těšíme na prezenční výuku. Je jasné, že některé věci lze zkrátka v distanční podobě vzdělávání dělat jen obtížně nebo vůbec ne. Stále o tom mluvit mi ale už přijde poněkud klišé. A v žádném případě to není argument pro obhajobu neschopnosti předvídat, že . Pokud se v tom mají ZUŠky zorientovat, je nejvyšší čas se začít bavit o věcech důležitých, a ne jenom momentálně naléhavých.

Přišlo mi až tragikomické, když v době druhého pololetí minulého školního roku, kdy hrozilo, že budou tisíce mrtvých denně, jsme místo urychlené přípravy a nastartování naší budoucnosti – distanční výuky na českých ZUŠ, lobovali na MŠMT za to, abychom mohli alespoň vyučovat „jeden na jednoho“ (tento stav pak vydržel pár dní, po kterých se všechny školy stejně uzavřely).

Neustálým čekáním na to, „až to přejde“, „nějak to přežijeme“, jsme ale ztratili mnoho drahocenného času. Času, kdy bylo třeba vyzkoušet nové, distanční metody práce, nastavit ve školách jednotné komunikační platformy pro dálkové učení, zavést školní i celostátní oborové informační systémy, ve kterých by se učitelé předmětů a oborů vzájemně inspirovali, předávali si materiály k distanční výuce apod., a bez nadsázky .

Místo toho se Valná hromada AZUŠ ČR 2020 v této mimořádně důležité době konala pouze „korespondenčně“ (ač virtuální připojení už běželo na většině škol), jakýkoliv koordinovaný dialog mezi řediteli na celostátní úrovni tak neprobíhal (a vlastně neprobíhá doteď). Spolek Umělecká rada projednával, jakou by mohly mít podobu naše soutěže, zda je vůbec realizovat, a všichni dohromady vášnivě diskutovali o dopise několika pedagogů tanečního oboru, kteří v zoufalství napsali na ministerstvo, že „v obýváku se nedají dělat zvedačky“.

Problémem ale nebyly v tu dobu nešťastné učitelky TO, problémem jsme byli my, , bez nějaké představy o budoucnosti, kteří prostřednictvím svých profesních organizací navenek působili jako zmatení ochránci všeho, co z prezenční výuky na ZUŠ ještě zbylo.

Při vědomí současného propadu státního rozpočtu, který bude ovlivňovat priority státu po generace, při dluhu, jaký tato země ve své historii ještě nezažila, mne nepřestává překvapovat pohodička, se kterou se radujeme ze zvyšování platů, normativů a stáváme se stále dražší a dražší institucí.

Znepokojuje mě, jaká témata jsou v diskuzích mezi námi ZUŠkaři pokládána za to „opravdu důležité“. Jako bychom v sobě „vytěsnili“, že provoz a chod státu se bude muset v dalších letech soustřeďovat především na zajištění fungování základní infrastruktury. Stát bude muset provést bolestné vyčlenění toho opravdu podstatného a rozdělit si své instituce na (tedy ty, které pak bude ze státního rozpočtu financovat). Obrázek, kam pak budou patřit ZUŠky, si můžeme udělat už dnes podle priorit při uzavírání prezenčního vzdělávání (v krajích i v metodických materiálech MŠMT jsme bez mrknutí oka spadli mezi tzv. „provoz ostatních“) nebo ze sestavování prioritních skupin ve školství do přednostního očkování.

Pamatuji na dobu, kdy před více jak dvaceti lety panovala podobná myšlenková pohodička. Mnozí říkali (podobně jako dnes u pandemie) „klídek“, ona se ta reforma vzdělávání nějak přežene, RVP nepotřebujeme, učili jsme před ním, budeme i po něm. Když se tehdy troubilo na poplach, nebylo mnoho těch, kteří si uvědomovali, že se láme chleba, a měli vizi (ostatně proto se jim při tvorbě hlavního kurikulárního dokumentu pro ZUŠ, který nás bez přehánění provedl dvacátým stoletím, říkalo „světlonoši“).

Mnohé se v předchozích měsících zbytečně promarnilo, mnohé se ale dá dělat. Existují jasně nastavené parametry (… chce se mi říci doslova „mandatorní“) toho, co bude stát v budoucnu pokládat za „nezbytné“. Jsou to měřitelná a kontrolovatelná kritéria kvality školy (z dílny ČŠI), je to Strategie 2030+, zásadní strategický materiál udávající směr, kudy si stát přeje, aby se české vzdělávání v příštích letech vyvíjelo (z dílny MŠMT), a další parametry, které budou rozhodovat, jaké školy budou mít ve vzdělávacím systému v dalších desetiletích právo na život.

Měli bychom se tomu začít intenzivně věnovat a už nyní si připravovat argumentaci, proč by právě ZUŠ měla patřit do struktury vzdělávání v tomto tisíciletí. Pohlédnout za horizont svého odchodu do důchodu a místo stěžování si, kde všude se teď s námi nepočítá nebo nás v koncepci vynechali, se pustit do hledání, ! Kde těmto mantinelům už dnes vyhovujeme, a především, kde budeme muset šlápnout do pedálů (zaměření na , inkluzivní přístup, digitalizace, participace a demokratizace vzdělávání atd.). Přestat vést řečičky o „kultivaci společnosti“ a „jedinečném systému našich škol“, to nás v tomto století už nechrání. Současnou pandemickou situaci, a především distanční výuku, je třeba rychle uchopit a posunout se tak do 21. století.

Před několika lety jsem v jednom článku v tomto časopise napsal, že pro existenci základních uměleckých škol z pohledu „sub specie eternitatis“ není nejdůležitější, jaká bude současná výše normativů, ale zda budeme mít schopnost pohlédnout do budoucnosti. Napsal jsem, že . Nic z toho, co jsem tehdy napsal, bych dnes neměnil.