Vážení čtenáři, budoucí autoři, v našem časopise otevíráme novou „minirubriku“ pod názvem Glosa. Je určena pro krátké, tematické texty od autorů z řad ředitelů, učitelů, rodičů, ale i žáků základních uměleckých škol, kteří tak získají prostor nevyžadující kdovíjaké literární dovednosti, a přitom nabídne dostatečné místo k vyjádření. Budete-li mít zájem tento prostor využít, neváhejte, rádi váš příspěvek otiskneme. Text by neměl být dlouhý (max. 2 500 znaků) a stačí ho poslat na adresu redakce (do předmětu zprávy uveďte „Glosa Speciálu pro ZUŠ“). Těšíme se na vaše příspěvky!
„Kdo pozná, když padá domino...“
Za necelý měsíc si bude celá země připomínat třicet let od listopadu 1989. Tento rok zůstane v našich novodobých dějinách zaznamenán jako rok, kdy se především studentům a umělcům podařilo přesvědčit zbytek národa, že už je konečně načase říci totalitě a nesvobodě „dost“. Vazalské režimy řízené Moskvou padly v Polsku, Maďarsku i Německu a dějinný příběh běžel vstříc svobodě a demokracii. Lidem, kteří tu dobu aktivně prožívali, události připadaly, jako když padá domino. Jako by nastavený směr a celospolečenský pohyb už nebylo možné ničím a nikým zastavit.
Ten příměr „padajícího domina“ jsem nevymyslel já. Před lety o něm hovořil jeden bývalý ředitel ZUŠ, již velmi zralý muž, když mi vyprávěl o svém otci (mimochodem také učiteli), který jej používal. V době, kdy se Evropa zmítala v podivném neklidu, v Německu vyhrál volby jakýsi populista s ještě podivnějším knírkem a intelektuálové a umělci v tehdejším Československu kroutili hlavami, co se to ve světě začíná dít, pan učitel říkal: „Honzíku, nedá se s tím nic dělat. V dějinách lidstva to tak bývá, že když začne ,padat domino’, nikdo s tím nic nezmůže. Lze to jen sledovat a čekat, jak a kdy to skončí… a pak začít civilizaci stavět znovu.“ Honzík tatínka pozorně poslouchal, ale moc nevěděl, co tím chtěl otec říci. Za pár měsíců Evropu zachvátila válka.
Možná, že většina současných ředitelů ZUŠ už ani neví, že to byli ředitelé a učitelé Lidových škol umění, kteří v tehdejším Československu při sametové revoluci jako první ze všech typů škol založili své OF (Občanské fórum), a přihlásili se tak k hlavnímu hnutí, které hýbalo rokem 1989. Na toto „prvenství“ tehdejších představitelů LŠU by se nemělo v tomto roce, třicátého výročí, zapomenout. Ti lidé tehdy prokázali nevšední citlivost a intuici k rozpoznání tepu doby a mají velkou zásluhu na tom, že dnešní generace ZUŠkařů vyučují v institucích nazývajících se „školy“ (a nikoliv školská zařízení).
Myslím, že ona mimořádná senzibilita a prozíravost je pro pedagogy základních uměleckých škol i dnes stále charakteristická. Jako by ti, kteří nikdy neměli svou existenci příliš jistou, byli na celospolečenské pohyby daleko citlivější a pozornější. Proto než diplomatů, politologů nebo historiků by se dnes možná měli ptát spíše ZUŠkařů: „Nezdá se vám náhodou, že ve světě nějak začíná ,padat domino’?“
Jiří Stárek, ředitel ZUŠ Hostivař