Jak český král z boje neutekl...

Vydáno:

Mezi významné osobnosti českého školství jistě patří odcházející ředitel Ústavu profesního rozvoje pedagogických pracovníků na Pedagogické fakultě UK v Praze PhDr. Václav Trojan, Ph.D. Dlouhé roky působil jako vedoucí Centra školského managementu, kde se s ním potkávalo i mnoho ředitelů základních uměleckých škol, kteří cítili, že vzdělání z konzervatoře nebo z některé vysoké školy uměleckého zaměření pro aktuální práci ve funkci ředitele školy nemůže stačit.

Jak český král z boje neutekl…
Václave, nebudu předstírat, že si vykáme, a poctěn touto skutečností se tě hned v úvodu zeptám na něco osobního. V minulém roce ti vyšla kniha „55 úvah o českém školství aneb Mým kapitánům“. Výběr 55 článků, statí, úvah a přemýšlení o ředitelkách a ředitelích českých škol nebyl náhodný a souvisí s určitým završením tvojí životní etapy. V čem změnilo číslo „55“ Václava Trojana?
Číslo 55 bylo loni mým životním číslem. Uvědomil jsem si rychlost ubíhajícího času a nějak se začal probírat články, které jsem v minulých letech psal pro časopis Řízení školy. Bylo jich víc, proto jsem v souladu s blížícím se polokulatým věkem jich právě tolik vybral, něco doplnil i aktualizoval.
Přišly u toho zvláštní pocity. Mnohé se ve školách či v celém systému o kousek posunulo, mnohé však zůstalo ve stejném stavu. Například jsem našel otevřený dopis tehdejší ministryni (na který jsem neobdržel žádnou reakci), po třech letech dostali ředitelé škol dotazník, kolik že mají vlastně učitelů a jaké mají aprobace – z výsledku jsem vážně slzel.
Právě ta nadčasovost (mohu-li si dovolit to tak říci) některých článků mi potvrdila opakující se myšlenku, že bychom měli přestat stále objevovat objevené a měli začít více číst. Využívat toho, co už víme a na co jsme již dříve my či jiní lidé přišli. Často vidím okolo sebe, kolika lidem vyhovuje nekončící mudrování, pojmenovávání věcí a jak malá ochota je jasně a změřitelně nastavit, co je třeba udělat. Jistě, odpovědnost bolí. V tomto duchu přemýšlím i o nové Strategii 2030+, protože dobrý nápad nesmí skončit chozením dokola, jak to u nás často bývá.
Proč by Václava mělo číslo 55 nějak změnit? Snažím se o kontinuitu svých názorů. Funkce se mění, ale člověk by měl zůstat svůj. Nakonec velikou životní změnu, kdy jsem se rozhodl opustit pro mne toxické prostředí PedF U(JA)K, jsem udělal až o rok později, tedy letos v létě.
Další kulaté číslo, které je momentálně aktuální, je číslo „30“. Tolik let uběhlo od sametové revoluce, která přinesla naději, že český národ se bude moci vrátit do civilizovaného společenství západních zemí. Dnes mi připadá, že do „civilizovanosti“ se jen tak jednoduše vrátit nelze, že to vyžaduje velmi trpělivou a dlouhodobou sebekultivaci. Škola by jistě mohla a měla být nástrojem takovéto společenské kultivace. Čím to podle tebe je, že nám to tak dlouho trvá?
Jak to říci krátce, když mne láká komentovat úvahy o společnosti z pera prof. Jana Sokola či Erika Taberyho, šéfredaktora týdeníku Respekt. Já prožil listopad 1989 v grebeníčkovském rudém kraji pod Pálavou a jako mladý učitel češtiny a dějepisu jsem skutečně věřil mnohem rychlejší kultivaci společnosti. Bohužel se v plné nahotě začaly ukazovat spíše ty negativní lidské vlastnosti, sobectví, rychlá touha po zbohatnutí, arogance apod. Slova jako solidarita, společenství, hodnoty, společná práce začaly být překrývány módními výstřelky jako privatizace, kapitál, individualita a podobně. A jsme zase u školy – v jedné třídě nemůže být 25 středů světa. Kde by se pak pěstovala spolupráce, interakce nebo potřebný kompromis?
Ale dost lamentací – posunuli jsme se za těch třicet let o pěkný kus. Jen je pravda, že jsme mohli být už dál i někde jinde. Mrzí mne, když se dnes koukám na vzdělávání po světě (teď musí každý na pár dnů do Finska…) a nechceme si uvědomit, že tamější společnost právě tenduje ke spolupráci, učí lidi odpovědnosti a podporuje proaktivní a kritické myšlení. Navíc naše historické umístění mezi mlýnskými kameny evropských velmocí nás asi nějak naučilo se přikrčovat, držet pusu a v závětří čekat. Je to škoda, možná i kvůli tomu jsme příležitost uplynulých desetiletí využili jen zčásti. Nedávno jsem četl knihu „Opuštěná společnost“ od Erika Taberyho, z ní člověk leccos pochopí.
Ptáš se v této souvislosti na školu – osobně cítím její důležitost stále silněji, čím více se do ní veřejnost strefuje, bohužel se to stalo módou poslední dobou. Je pravda, že škola „vyžírá“ společenskou atmosféru a úpadek hodnot naplno, na druhé straně je to ona (a možná už jenom ona), která je schopna ve společnosti vytvářet ty potřebné kotvy a opěrné body, bez nichž společnost nemůže fungovat.
Nebudu opakovat její nezastupitelné funkce. Škola je navíc skutečně posledním místem, kde mají možnost se potkávat a učit se spolupracovat děti z různých sociálních prostředí, různého původu. Bohužel jde pouze o možnost, protože sílí tlaky na sociální selekci. Osobně to považuji za tikající bombu rozkladu vzdělávacího systému i společnosti. Jen bychom měli pochopit, že škola potřebuje podporu a pomoc a neustálé ataky a dotazy, zda zrovna tuto drobnost bude moje dítě potřebovat za patnáct let, jsou nedůstojné a zbytečné.
Vzdělanostní obzor dětí nemohou tvořit pouze praktické a ihned využitelné věci, to je přeci špatný a krátkozraký pohled. Poznat třeba Čapkův text, Dvořákovu hudbu, Klimtův obraz či barokní kostel není třeba k personálnímu pohovoru, ale spokojený život se snad neměří pouze z úspěchu u personálního pohovoru nebo z toulání po supermarketových chrámech s naditou peněženkou.
A proč to tak trvá? Mám připomínat biblické texty o čtyřicetiletém vodění po poušti? Jsme někdy zbytečně netrpěliví a zvykové právo je u nás hluboko pod kůží…
Ve své knize „55 úvah o českém školství“ píšeš, že ředitel školy se musí pohybovat v mnoha rolích, od lídra po školníka, od psychologa po kněze a že je mnohdy obtížné se dobře orientovat, kým vlastně právě teď je. „Jsem-li uvnitř láhve, nemohu přečíst její etiketu,“ cituješ v knize. Jak se podle tebe leze z láhve?
Je již nošením sov do Athén popisovat postavení či nastavení českého ředitele. Skutečně jde o evropskou raritu, to víme všichni. Zvládnout role lídra, manažera a vykonavatele procesu – navíc často ještě stavbyvedoucího, projektového manažera, obránce školy před byrokratickou zrůdností či GDPR příživníky je neskutečně vražedný koktejl.
Přitom víme, že úspěšný ředitel musí být především lídrem pedagogického procesu a musí mít na tuto základní činnost školy čas, energii a prostor. V současné době je pro něho těžké vyvažovat tuto skutečnost realitou všedního dne, zejména pokud si zřizovatel myslí, že dobrý ředitel je právě ten stavbyvedoucí, ekonom, právník či zajišťovatel kulturních vložek. To je hluboký omyl! Škola musí splňovat legislativní rámce i dobře hospodařit, být viditelná, to nikdo nepopírá. Ale primárním cílem školy je, aby se všechny děti mohly učit naplno podle svých možností, aby se učily rády a v bezpečném prostředí podpory. Stejně to platí i pro jejich učitele, kteří musí držet krok s dobou. Všechno ostatní jsou jen podpůrné procesy, které se mají přizpůsobit pedagogické práci, nikoli naopak. Však to při těch neustálých vystoupeních a festivalech v ZUŠkách znáte. Stále se o tom mluví, ale nějak tomu pořád nechceme uvěřit.
Na ZUŠ to má zvládat umělecky zaměřená osobnost ředitele a ty často v této souvislosti připomínáš jejich „jinou mozkovou hemisféru“. Od prvních krůčků spolupráce s mojí bývalou katedrou, Centrem školského managementu (kterou loni nepochopitelně vedení fakulty pustilo k vodě), jsem rád právě s těmito osobnostmi pracoval. Možná mi pomohly moje první moravské skupiny osobitých ředitelů (tehdy tvrdili, že ředitel ZUŠ je většinou klarinetista), mnozí ještě znali mého tátu ze studií na brněnské JAMU, časem jsem poznával i lidi z jiných regionů. Pravda je, že máte někdy dále ke studenějším oblastem školského managementu, tvrdému plánování a měření. Ale přeci stále více se ukazuje, že úspěch školy, její duch a kultura je postaven právě na těch věcech, ke kterým máte blízko. Stejně jako ředitelky a ředitelé málotřídních škol umíte být neocenitelnou a dosud bohužel nedoceňovanou inspirací pro vedoucí pracovníky z jiných druhů škol.
No a z té lahve se v současně nastavených podmínkách skutečně leze těžko – ale proč se o to stále alespoň nepokoušet? V pohádce Tři veteráni se přeci praví – my to s vámi kamarádíčkové zkusíme třeba po milión páté…
Často na nejrůznějších přednáškách hovořím o tom, že nejdůležitější manažerské pravidlo je „posilovat silné stránky“. Ředitelé základních uměleckých škol jsou lidé, kteří mají nejblíže k tomu, aby aplikovali do řízení školy principy leadershipu. Jsou to lidé, kteří díky celoživotnímu pěstování pravé hemisféry mozkové mají dobře vyvinutou představivost, empatii, schopnost formulovat a nastavovat neměřitelné vize. Přesto tento potenciál pak rozmělní do práce na opravách fasád, dostavbě tanečních sálů, počítání normativů a sbírání cen ze soutěží. Je za toto mrhání „silnými stránkami“ odpovědný systém, nebo si za to můžeme my sami?
Trochu jsi ťal do živého. Setkával jsem se v poslední době s mnoha ředitelkami a řediteli školy a cítil, že některým vyhovuje právě to, o čem píšeš. Trochu tomu rozumím, našli si svoji parketu v oblasti, která je vidět a kde je možno dokázat rychlý progres. Ale právě v tom se ukazuje zoufalství českého vzdělávacího systému. Každý se rád pochlubí, to chápu. Budu to říkat víckrát – ředitel je výjimečná role a jeho práce také musí být výjimečná. Nastavení vize, sestavení a kultivace týmu, vtažení lidí do společné práce, zájem o děti a jejich osobnostní rozvoj, spolupráce s rodiči, s celou komunitou v pravém slova smyslu tohoto slova.
Ředitel školy by měl být něco víc, než jen organizátor oprav fasád a přístaveb. Navíc vynikající škola přeci nemůže být dobrá na úkor školy vedlejší. Nahraďme ten přežívající neoliberální pohled tvrdé konkurence mezi školami i řediteli sdílením, kultivací ředitelských skupin a spoluprací mezi školami.
Půvab určitého věku spočívá v tom, že vedle „znalosti“ se dostavuje i „zralost“. Co bylo podstatné v mládí, možná zůstává, ale na povrch tak nějak více vylézají priority. Co bys jako nejdůležitější (prioritní) doporučil ředitelům škol? Kam by měli především zaměřit své snažení, aby se školy staly v „kultivaci společnosti“ více úspěšné?
Nezastírám, mám za sebou divočejší období. Po zbytečném ročním trápení se v nereformovatelném prostředí pražské pedagogické fakulty přišla nečekaná zkušenost nemoci, díky níž jsem měl dostatek času nejen na čtení, ale hlavně na přemýšlení o hodnotách, o prioritách, o smyslu života. Pouštění negativních emocí zpět do těla nic neřeší. Život má podle Nietzscheho klidně plynout a já chci dělat věci naplno, ale stejně tak i pro radost, a hlavně pro ty, kteří o moji práci stojí. Některá jména a některé organizace jsem ze svého života musel vypustit. Nakonec jsi to byl ty, milý Jirko, který jsi mi na počátku jara řekl, když jsi pozoroval mé trápení: „Václave, tebe to doslova sežere, je třeba udělat změnu.“ Takže moc díky za podporu.
Ředitel školy zůstává mým klíčovým slovem dál, český král z boje neutíká. Ale musíme být opatrní, aby psychopati, zlí a závistiví lidí nezískávali navrch právě tím, že nás otráví a odsunou. V hlavě (a trochu i na papíře) mám dvě publikace – jednu jakousi završující o řediteli české školy a druhou o málotřídních školách. Jde totiž o segment vzdělávání, který mne svojí pracovitostí a inspirací stále více oslovuje. Sílí moje myšlenky o vytváření ředitelských skupin, fandím Stálé konferenci ředitelů a nechci zapomínat ani na svoje blízké. A neboj – ZUŠkaři jsou dlouhodobě mezi mými prioritami, mám zde řadu přátel a lidí, kterých si vážím. V této oblasti se vůbec nic nemění.
A co bych doporučil ředitelům? Aby zůstali lidmi, aby se nenechali utlouct okolnostmi, systémem, aby věřili tomu, že třeba malé ostrůvky pozitivní deviace mají schopnost se slévat do větších ostrovů. Největší nebezpečí cítím z rezignace, přizpůsobení se většině, nevíře, novodobé normalizaci. Ředitelování je úžasná práce, není pro každého a já stále věřím tomu, že jí lze vrátit její hloubku a étos.
Děkuji ti za rozhovor.
Jiří Stárek
Poznámka autora:
Tento rozhovor jsem s Václavem Trojanem vedl v červenci, o letošních prázdninách, kdy končil svou vítěznou bitvu se zákeřnou nemocí. To jsem vůbec netušil (a on možná také ne), že se již od prvního září 2019 stane členem kabinetu ministra. Držím mu tedy palce do všech dalších bitev, které si vytyčí.