Když věci běží tak, jak mají, člověk ani nepátrá po tom, kdo má co na starost. Když ale věci přestanou běžet, jak by měly, hned nám to připomene, kdo tu věc má vlastně na starost a zda je ten člověk, instituce nebo úřad pro nás důležitý a jak moc nepostradatelný.
„Hlava“ v době koronavirové
Bc.
Jiří
Stárek
ředitel ZUŠ Hostivař
Určitě každý z nás ředitelů už zažil situaci, kdy mu některý z učitelů ze dne na den oznámil, že nastupuje na delší neschopenku, mateřskou dovolenou, stěhuje se do jiného města a podobně. Pár dní přemýšlí, kdo by úvazek po odcházejícím převzal, pak zapojí síť svých kontaktů, osloví další kolegy, rozešle inzeráty, a přesto, že to často vůbec není jednoduchá situace, nakonec se nějaký ten učitel najde. Celkový chod školy se tak ale nijak dramaticky nezastaví. Děti pár dní bez učitele příliš nezvlčí a někteří méně všímaví kolegové změnu v pedagogickém sboru zaregistrují až na příští pedagogické radě.
Nevím, zda jste ale někdy zažili, když ze dne na den nepřijde například uklízečka. Zpočátku nám to připadá, že to není situace k příliš velkému znepokojování. Někoho určitě seženeme nebo si pak najmeme úklidovou firmu. Z omylu takového uvažování nás ale vyvede hned druhý den, kdy ve třídách i na chodbách přetékají koše s odpadky, z monitorů počítačů v kanceláři musíte sfoukávat prach a ze záchodů se ozývá zoufalé „papír“! V krizových situacích si člověk nejlépe uvědomí, kdo je důležitý, kdo nejdůležitější a kdo doslova nepostradatelný.
Co se tím snažím naznačit? Že je snad uklízečka něco víc než učitel klavíru nebo ředitel? Nikoliv. Říká se, že každá ryba smrdí od hlavy, a pro školu to samozřejmě platí dvojnásob. Opravdu, bez „hlavy“ ředitele se žádné personální kroky ve škole neuskuteční. Když to ale potrvá příliš dlouho a koše budou ve třídách stále přetékat, určitě si někdo z učitelů řekne, že takto to dál fungovat nemůže, domluví se s ostatními a ty odpadky vynesou. Pak si otřou prach ze stolu, aby si neušpinili rukávy, a „navzdory“ tomu, že mají odpovědnou „hlavu“, začne chod školy zase docela fungovat.
Mám pocit, že určité podobenství zažíváme i v dnešní „koronavirové“ době. Strefovat se do zmatených a často rozporuplných kroků vlády nebudu, to by bylo příliš levné. Nikdo jim jejich úlohu určitě nezávidí. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že dosavadní úspěšné zvládání pandemie není výsledkem koncepčně uvažující „hlavy“, ale dobrým výsledkem „navzdory“ této hlavě. Jako by se samotní občané ukázali v zatěžkávací situaci daleko schopnější, tvořivější a odpovědnější (a navíc s dobrou náladou) než vládní představitelé, kteří v zajetí svých nacvičených postupů pořádali tiskovky (s obličeji trpících mesiášů) a ráno vyhlašovali něco, co odpoledne měnili, aby pak v „dramatickém“ nočním jednání došli k úplně jinému rozhodnutí.
Když jsem už několik týdnů marně čekal na nějaké jasné a srozumitelné stanovisko ohledně nástupu dětí do škol a pak v hlavních zprávách uslyšel premiéra, jak říká, že „dnes na vládě sice obhajoval otevření kadeřnictví, ale vyhrály tam trhy s čerstvou zeleninou“, uvědomil jsem si, že opravdový leadership nelze očekávat a jediná „hlava“, o kterou se v této době budu muset opřít, je ta, co sedí na mém krku. A evidentně jsem nebyl sám.
Lidé si začali šít roušky, sami si organizovali jejich předávání, vědečtí pracovníci (při ČVUT) spustili tisk vlastních respirátorů na 3D tiskárnách, menší podnikatelé operativně předělali své výroby, pustili se do šití a mnozí zdarma své výrobky distribuovali do nemocnic. V nich už pracovali studenti z lékařských fakult, kteří se do nemocnic hlásili jako dobrovolníci. A především – internet zaplavily texty, obrázky a videa šířící humor a veselou náladu. Nic z toho nebylo výsledkem podpory nebo koordinace státu (spíše „navzdory“).
Začalo být stále více pozorovatelné, že kvůli chaotickému „mikro managementu“ státu (a zvolené metodě „pokus–omyl“) budeme muset v oblasti školství přestat spoléhat na tiskové konference pana plukovníka Prymuly a raději zapojit svůj zdravý rozum a kritické myšlení. A pozorně sledovat ministra školství, který se sice evidentně snaží postupovat koncepčně (s vědomím nutného respektu k rozhodnutím epidemiologů), ale co může asi dělat, když rozhodující „hlava“ není v pořádku. To pak ostatní orgány také působí zmateně.
Do distančního vzdělávání jsme se tedy pustili na naší škole s tím, že sami převezmeme odpovědnost a pokusíme se vše od začátku nastavit systémově a také s jistou hlubší perspektivou (kdo dnes ví, jak dlouho to všechno může trvat). Na situaci, do které jsme se dostali, totiž šlo pohlížet buď jako na něco, co je třeba přečkat, než se přežene, nebo jako na ojedinělou příležitost přistoupit ke změnám a posunout školu do 21. století. A to tak rychle, jak bychom to jinak, v nebližších letech, za normálních okolností, dělali určitě jen váhavě.
Hned v prvních dnech jsme vytvořili operativní webový prostor pro sdílení informací mezi učiteli jednotlivých oborů a předmětů. Zpracovali vlastní „ústavu“ distančního vzdělávání na naší škole („Desatero distančního vzdělávání ZUŠ Hostivař“), abychom během vzdělávání dětí na dálku neztratili kotvu, co je pro děti v této době opravdu podstatné, nezbytné a co může počkat (dokument je součástí článku jako příloha). Rozeslali jsme jej také rodičům, aby si mohli udělat představu, jak v této době o vzdělávání, jejich dětech, a nakonec i o nich na naší škole uvažujeme.
Všechny rodiče učitelé osobně kontaktovali s připraveným dotazníkem ohledně možností dálkové komunikace a zároveň jsme spustili intenzivní virtuální kurzy „ZUŠka sobě“, kdy počítačově zdatní učitelé proškolovali své kolegy, pro které byly některé digitální technologie doposud neznámé. Musím se přiznat, že pro mne, jako ředitele školy, bylo příjemné sledovat, s jakou ochotou a obětavostí spolupracovali kytaristé s houslisty, klavíristé s trumpetisty, tanečnice s výtvarníky, mladí se staršími. I já jsem musel být proškolen a naši žáci se jako lektoři zapojili také (to je bavilo na distančním vzdělávání nejvíce – poučovat paní učitelku, jak se má připojit a rozmlžit pozadí, aby nebyl vidět binec v kuchyni).
Dnes intenzivně ověřujeme funkčnost nastavení distančního vzdělávání, diskutujeme mezi sebou a hledáme cesty pro co jeho nejefektivnější podobu. Umělecké vzdělávání má totiž svá specifika a mělo by dětem poskytovat trochu jiné kompetence a prožitky, než s jakými se setkávají při distančním vzdělávání v jiných typech škol. Proto si poznamenávám všechny postupy i metody, které půjde později nabídnout jako běžnou součást plnohodnotného vzdělávání na škole.
Po měsíci fungování jsme si také zašli pro hodnocení ze strany rodičů. Zaslali jsme jim anonymní dotazník s otázkami o spokojenosti podoby komunikace učitele s rodiči, efektivitě dálkové výuky u dítěte, jejich zájmu v těchto věcech více spolupracovat se školou a také o možné přetíženosti v plnění povinností žáků (i rodiny) ze strany školy. Dostalo se nám více jak třetiny odpovědí, což pokládáme za statisticky relevantní, a na základě i tohoto výsledku jsme se rozhodli, zda a jak do konce školního roku pokračovat.
Rádi bychom proto distančně pokračovali co nejdéle, abychom všechno stihli vyzkoušet (nyní např. testujeme v distanční výuce i orchestrální, souborovou a sborovou praxi). Stejně zajímavá, jako bude soupiska činností, které lze v distančním vzdělávání v ZUŠ dělat, bude (pro budoucno) cenný i seznam, co všechno je v uměleckém vzdělávání distanční výukou nenahraditelné. Jednou, až se překlopí doba „digitální neznalosti“ do „digitální demence“ a začnou se diskuze nad smysluplností osobní přítomnosti učitele a žáka ve výuce, určitě tyto poznámky, jako užitečnou argumentaci, rád poskytnu .
Rozhodnutí, zda se žáci vrátí do prezenčního studia, nebo budou nadále pokračovat v distanční podobě studia, tak nechávám na samotných učitelích a jejich komunikaci s rodiči (na základě výsledků dotazníku si to asi mohu dovolit). Pokud se rozhodnou zákonní zástupci, že jejich děti nastoupí, tak mohou – jsme připraveni, pokud se rozhodnou pokračovat distančně, tak v pořádku – rádi vyhovíme, a ještě se u toho sami mnoho naučíme.
Současná „doba koronavirová“ nám přinesla i mnoho zajímavých poznatků o druhých lidech i o nás samotných. Pozoruji, že si lidé zakryli obličeje rouškami, ale zároveň odhalili charaktery. Někteří, se kterými šlo počítat, najednou zklamali a jiní, do kterých byste to neřekli, se ukázali jako možné budoucí „hlavy“. Ta doba se zkrátka buď může pojmout tak, že vás z toho nanejvýš rozbolí hlava, nebo jako výzva k proaktivnímu přístupu, převzetí odpovědnosti, učení se a nastartování potřebných změn. A k tomu neztratit zdravý rozum. Už Karel Čapek kdysi prohlásil, abychom za žádných okolností neztráceli hlavu, protože kdo to má pak po vás uklízet.
