Kvalita patří nepochybně mezi nejdiskutovanější témata současnosti. Udržet stávající, či dokonce zajistit lepší a vyšší kvalitu vzdělávání si klade za cíl řada veřejných institucí a jejich vedoucích pracovníků podílejících se na tvorbě vzdělávacího systému v České republice. V této souvislosti lze také hovořit o rozvoji kultury kvality ve vzdělávání, jejíž nedílnou součástí je pak zajišťování kvality v odborném vzdělávání a přípravě. V popředí zájmu evropské vzdělávací politiky je toto téma již několik let a jeho různými aspekty se zabývaly desítky projektů, které formulovaly pestrou škálu doporučení. Na následujících řádcích bude diskutována otázka, do jaké míry lze tato veskrze evropská doporučení sladit s národními, respektive lokálními přístupy k zajišťování kvality.
Zajišťování kvality v odborném vzdělávání a přípravě
Mgr.
Zdeněk
Nebřenský
Ph. D.
konzultant programu Leonardo da Vinci, Dům zahraničních služeb
V rámci tematické sítě QALLL (Quality Assurance in Lifelong Learning), na které se v letech 2010-2012 podílel Dům zahraničních služeb společně s dalšími 15 národními agenturami z různých evropských zemí zapojených do Programu celoživotního učení, vznikla
sada deseti evropských doporučení pro zajišťování kvality
(dále také „ZK“) v celoživotním učení.
První skupina
z deseti doporučení byla určena institucím a pracovníkům, kteří poskytují odborné vzdělávání a přípravu (dále také „OVP“) nebo se věnují vzdělávání dospělých (dále také „VD“).
Druhá skupina
doporučení se zaměřovala na národní a regionální orgány, které vytváří ve spolupráci se sociálními partnery vzdělávací politiky. Do pomyslné
třetí skupiny
byla zařazena společná doporučení, jež oslovují oba typy aktérů.Doporučení zacílená výhradně na aktéry vytvářející vzdělávací politiky se týkala posilování spolupráce mezi OVP a VD. Přes odlišnosti v institucionálním uspořádání, cílové skupině a vzdělávacích prioritách jsou
přístupy k zajišťování kvality
v oblasti OVP a VD podobné. Vzhledem k tomu, že
evropský cyklus kvality EQAVET
má v českých podmínkách pouze omezené možnosti uplatnění, vytváření jednotných pojmů, standardů, metodik a nástrojů pro zajištění kvality v OVP a VD, jak by si přáli experti QALLL, nebude možné ještě dlouhou dobu zavést. Přestože by se samozřejmě jednalo o krok žádoucím směrem.Rozvoj kultury kvality by měl oslovovat jak politické aktéry, tak poskytovatele OVP.
Podpora a zajišťování kvality
na různých stupních vzdělávacího systému je jistě žádoucí a v různých organizacích se prosazuje v různé intenzitě. V českých podmínkách sice v mnoha případech ovlivňuje každodenní život vzdělávacích institucí, jak věří experti QALLL, ale pouze výjimečně jde za rámec formálních a administrativních struktur a postupů.Zdola iniciované přístupy jsou pravděpodobně díky historické zkušenosti („path dependency“) přijímány s nedůvěrou a nenachází často ani adekvátní prostor k vyjádření. Kombinace „path dependency“ s jednostranným důrazem na manažerský styl řízení přehlíží sociální a kulturní aspekty při zajišťování kvality, které mají v OVP, navzdory jeho prvoplánovému chápání jako hodnotově neutrální a účelově racionální oblasti, svoji nezastupitelnou úlohu.
Přístupy prosazující kvalitu „shora“
produkují automaticky ztrátu pocitu odpovědnosti a zainteresovanosti adresátů „zdola“. Individuální nebo kolektivní sebehodnocení není vnímáno jako žádoucí zpětná vazba a reflexe prováděné činnosti, nýbrž jako nástroj ukázňování.V českých podmínkách se s
cyklem kvality EQAVET
podrobně seznámilo několik málo zástupců z odborné veřejnosti, kteří mají omezený vliv při prosazování vzdělávacích politik. Systematický přístup zahrnující všechny fáze cyklu, počínaje plánováním přes implementaci, hodnocení až k přezkoumání, uplatňují při zajišťování kvality poskytovatelé OVP zcela výjimečně.Představa expertů QALLL, že na střední odborné škole nebo ve vzdělávací společnosti vznikne pracovní tým složený z učitelů nebo řadových zaměstnanců, kteří budou připravovat
podrobný akční plán pro zajišťování kvality
některého ze vzdělávacích programů, je v českých podmínkách značně iluzorní. Ve druhé fázi tzv. implementace, která počítá s úpravou vzdělávacích programů tak, aby odpovídaly vzdělávacím potřebám, došlo v regionálním školství v posledních letech k velkému posunu.Nedostatky budou zřejmě i nadále přetrvávat ve třetí fázi hodnocení, ve které chybí mj. komplexní zpětná vazba od vzdělávaných snižující například předčasné odchody ze vzdělávacího systému. Čtvrtou fázi cyklu EQAVET, tzv. přezkoumání, se nedaří v ZK naplnit v mnoha evropských zemích a Česká republika není výjimkou. Klíčové je
systematické zpracování výsledků zpětné vazby
a průběžných hodnocení a z nich vycházejících smysluplných opatření vedoucích k nápravě.Jedním z cílů umožňujících průběžné vyhodnocování a měření účinnosti vzdělávání, popř. sledování měnících se vzdělávacích potřeb a požadavků, je
nastavení systému řízení kvality
(dále také „QMS“). Problém představuje, že existuje velké množství různých QMS, které jdou často proti sobě nejen u stejného typu poskytovatelů vzdělávání, ale i v jedné vzdělávací instituci současně. Málokdy se jedná o transparentní QMS, který by byl snadno použitelný a nepříliš administrativně náročný.Problémem není ani tak subjektivně motivovaná neprůhlednost QMS jako vzdělávací politikou nejednoznačně stanovené různé soubory sledovaných standardů, kritérií a ukazatelů. Taková situace neumožňuje rychlý sběr relevantních a spolehlivých dat, na základě kterých by bylo možné jejich poskytovatele srovnávat a v případě nežádoucí odchylky navrhovat efektivní řešení.
Experti QALLL doporučují tvůrcům vzdělávací politiky i poskytovatelům vzdělávání využít pestrou
nabídku metodických postupů
v zajišťování kvality OVP. Konstatují, že různé metodické pokyny ve skutečnosti vykazují vysokou míru vzájemného propojení. Například sebehodnocení se může stát východiskem pro
externí hodnocení
a následnou akreditaci. Kolegiální hodnocení zase kombinuje interní a externí hodnocení. Zvláštní důraz kladou experti QALLL na realizaci externího hodnocení, které může výrazně podpořit
interní procesy zlepšování kvality
a slouží jako prostředek vnější kontroly. V tomto ohledu má v České republice v ZK nezastupitelnou roli
Česká školní inspekce
(dále také „ČŠI“).Právě navázání interní evaluace na hodnocení, které externě provádí ČŠI, a kombinace s kolegiálním hodnocením, tj. hodnocením nezúčastněné třetí strany se zkušenostmi v daném oboru, může představovat výrazný krok k tolik žádoucímu zajištění kvality v OVP. Zatímco předchozí čtyři evropská doporučení byla v českých podmínkách jen obtížně proveditelná na systémové úrovni, naopak
páté doporučení
týkající se metodiky přináší při jeho vhodném využití výrazný posun v ZK, kterého lze dosáhnout v krátké době.Učení založené na práci
má v OVP zásadní význam a ve většině evropských zemí dlouhou nepřerušovanou tradici, na kterou je v českých podmínkách v poslední době kladen čím dál tím větší důraz. Rovněž se bere v úvahu, že učení založené na práci není otázkou odbornosti, ale má výrazné sociální přesahy, usnadňující vzdělávaným orientaci v zaměstnání a uplatnění na trhu práce.Výzvou přesto zůstává zajištění potřebné kvality, aby byly splněny výše uvedené předpoklady a nedocházelo k plýtvání lidských a finančních zdrojů na stranách poskytovatele vzdělávání, resp. vzdělávaných a malých a středních podniků, které hrají v učení založeném na práci hlavní roli. Toto riziko roste s výší finančních prostředků, jež jsou do této oblasti směrovány z veřejných rozpočtů.
Zapojení malých a středních podniků do zajišťování kvality v OVP je vysoce aktuální.
S výše uvedenou problematikou souvisí oblast poradenství, která má v regionálním školství a donedávna měla také na úřadech práce velmi dobré institucionální zázemí, přestože návaznost na celoevropsky uznávaná
referenční kritéria
a ukazatele (ELGPN 2010) nebyla vždy zcela dostatečná.Nastavení standardů kvality pro poradenské služby se však jeví jako uskutečnitelné v dlouhodobém horizontu. Podobně
profesionalizace pracovníků
zajišťujících kvalitu v OVP na úrovni středních škol nebo vzdělávacích institucí nebude patřit vzhledem ke stavu veřejných rozpočtů a ekonomické situaci mezi priority, přestože bez jejich přispění zůstává ZK byrokratickým procesem spojeným s papírováním a minimálními dopady na OVP.V tomto případě platí více než kde jinde, že
krátká instruktáž
nahrazuje a ještě dlouhou dobu bude muset nahrazovat důkladnou přípravu s odborným školením. Kromě dlouholeté zkušenosti a širšího záběru v ZK přináší možné řešení osvojení takových metodických postupů, které se v minulosti osvědčily a byly úspěšně otestovány ve více národních/regionálních kontextech. Nutným předpokladem je ovšem jejich průběžná inovace.Výše stručně představená a komentovaná
sada deseti evropských doporučení pro zajišťování kvality v OVP
určená pro tvůrce vzdělávacích politik a poskytovatele OVP, ukázala, že v českých podmínkách existují u prvních čtyř doporučení výrazné odlišnosti od aktuálního evropského vývoje, které se v krátké době nepodaří zmírnit, přestože byly podniknuty některé kroky navazující na evropský vývoj.V případě metodických postupů, zejména
externí kontroly
jako jedné z hlavních součástí ZK, představuje Česká školní inspekce na celorepublikové úrovni systémové řešení odpovídající evropské úrovni. V případě šestého doporučení by mohlo být dostačující pro srovnatelnost s evropským vývojem uplatnit na národní úrovni standardy, dlouhodobě rozvíjené v souvislosti se zahraničními odbornými praxemi a pracovními stážemi programu Leonardo da Vinci a stanovit tyto standardy jako závazné také pro malé a střední podniky podílející se na OVP.Poslední čtyři doporučení
(poradenství, profesionalizace, diseminace a valorizace, inovace) přes svůj velký význam nepatří a vzhledem k uspořádání českého vzdělávacího systému dlouhodobě nejspíš ani nebudou patřit mezi priority v ZK. V rámci těchto doporučení existují nejvýraznější rozdíly i na evropské úrovni. Nadále bude pokračovat nastavený trend, ve kterém se nejprogresivnější přístupy v ZK (Skandinávie, Benelux) vzdalují a srovnatelné postupy v ZK (střední Evropa) přibližují českým podmínkám.