To, co říkám žákům, myslím vážně

V prvé řadě jsou to žáci gymnázia. Když je potkáváte rozesmáté na chodbě školy. Když se s vámi zastaví a prohodí pár slov. Když napečou na Fiku (což je způsob, jak přátelsky začít nový týden s bábovkou a čajem, povídáním si o tom, co nás čeká, to jsme přinesli ze Skandinávie). Nebo když mám výuku ZSV, které se věnuji, a vidím, jak studenti přemýšlejí, reagují, tak pak víte, že to má smysl.

Ve stejném duchu se nese i spolupráce s jejich rodiči, to je největší vzpruha. Pak jsme také u zvláštního étosu Post Bella a jeho Paměti národa, u toho, že po tolika letech, kdy se pohybují v oblasti vzdělávání, podařilo se týmu vedenému Magdalénou Benešovou přitáhnout hodně skvělých osobností. A tak upřímná odpověď na vaši otázku je, že má osobní situace byla, a do velké míry stále je, o hodně, hodně lehčí, než jaké to mají ředitelé, kteří začínají od nuly s týmem, který sestavují, a moc zájemců se nehlásí.

Jednatelkou gymnázia je Magdaléna Benešová, která má veliké zkušenosti s českým vzdělávacím systémem, výkonnou manažerkou je zástupkyně paní Jana Ter-Akopow Čemusová, která má letité zkušenosti s faktickým zajištěním provozu takového složitého organismu, jako je škola. Navíc v expertní radě gymnázia jsou i zkušení ředitelé, kterým často voláma radím se s nimi. Máme také i podporu v rámci sítě inovativních středních škol, která slouží jako platforma k předávání si užitečných rad, sdílení zkušeností. Takže má role je dost jiná než tak, jak jsem ji poznal na mnohých jiných gymnáziích. Na Gymnáziu Paměti národa pracujeme v týmu, a to mi velmi vyhovuje, rozhodně nejsem žádný exekutivní manažerský typ, naprosto ne, a mohu se tak věnovat zaměření školy, vytváření nových předmětů, jako je třeba Paměť národa, práci s rodiči a žáky atd.

Sdílení, spolupráce a důvěra jsou principy, o něž se na gymnáziu snažíme, a velkou inspirací jsou mi školy, které znám z mých předchozích četných stáží v zahraničí a zároveň to neskutečné úsilí, které stojí za přípravným týmem Post Bella, které si gymnázium vysnilo a neskutečně tvrdě, alespoň pokud mohu srovnávat z předchozí práce na pedagogické fakultě, doslova vydřelo. To, co bylo nejnáročnější, a to, co spadá právě do ranku mé poslední věty, bylo splnění všech možných předpisů spojených se stavebními úpravami,hygienou atd. vedoucích k otevření školy.

Bude to znít troufale, ale přesto si to dovolím říci – opravdovost. Že to, co říkám žákům, myslím vážně. S tím jde ruku v ruce i to, že sami žáci společně s vámi mají možnost si to, o čem hovoříte, v hodinách zažít. Jedou na studijní cestu, kde sami objevují, jdou do ulic hovořit se spoluobčany, zorganizují debatu, divadelní představení, tak jsem se snažil to dělat na pedagogické fakultě a tak se budeme, protože se na tom s naším pedagogickým sborem shodneme, o to pokoušeti na gymnáziu. I nedávný výzkum společnosti Behavio, který se týkal Výchovy k občanství, ZSV, což je svět, ve kterém se pohybuji, ukázal, že učit formou, která nenudí, ale vzbuzuje zájem, používat moderní technologie, rozumět tomu, co učím a navíc to umět vysvětlit, je stejně důležité jako osobní přístup, jako autenticita. Podmínkou dosažení tak náročných cílů, jaké jsem vyjmenoval, je ochota se učit, která by u učitele měla být snad ještě silnější než ochota učit. Zejména v čase, kdy žáci i doba se proměňují tak rychle.

Renomé a pozornost, kterou si vzdělávací projekty Paměti národa vysloužily, znamenaly, že když jsme vypsali výběrové řízení, tak se nám přihlásilo přes 170 učitelů a stále se hlásí další. S paní zástupkyní jsme absolvovali 47 individuálních rozhovorů s uchazeči o práci. Nadšení, energie i odbornost, to vše je silnou stránkou našeho sboru. Fakt, že jsme malá škola a než se rozrosteme, tak jak budou přibývat další ročníky gymnázia a naši učitelé budou získávat větší úvazky, znamená, že ve škole nyní nejsou celý týden, a to je odvrácenou stránkou výhody malé školy v našem případě. Základem spolupráce je tak permanentní komunikace. Naši učitelé jsou často z prostředí, kde ve výuce mohou používat různé drahé pomůcky a jsou často zvyklí na jistý standard materiálního zabezpečení výuky, ale zde jsme opět na samém začátkua postupně vše budujeme. Na druhou stranu, máme učitele, kteří k motivaci žáků a skvělé výuce vůbec nic nepotřebují.

Dvacet jedna let jsem pracoval na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity a bavilo mne pracovat se studenty, kteřío svůj zvolený obor – v mém případě to byla Výchova k občanství, ZSV – měli zájem, který šel nad rámec jejich základních studijních povinností, což sice byla menšina, ale stále dost velká na to, aby vás práce bavila.

Zbytek zkušenosti lze stručně popsat otázkou, jak chcete moderními metodami učit přes sto padesát studentů za semestr? To je nemožné. Upozornění na výběrové řízení mi poslali kolegové z Newyorské univerzity, a když jsem četl, že školu otevírá Paměť národa, o níž jsem věděl, jak veliké nadšení dokáže mezi žáky svými projekty vyvolat, chtěl jsem být u toho. Když jsem četl hlavní teze ŠVP o mezigeneračním vzdělávání, pisatelské gramotnosti, vrstevnickém učení, začal jsem přemýšlet, jak tak potřebnému projektu napomoci, aby se stal realitou. Dnes mám radost mimo jiné i z toho, kolik praktických věcí se mohu naučit od lektorů Paměti národa, třeba nyní od Tamari Pomoriški, která skvěle dělá dramatickou výchovu, nebo minulý týden nás učil Mikuláš Kroupa, jak vyprávět příběhy, je toho tolik!

Jak jsem již popisoval výše, domnívám se, že situace na naší malé škole s velmi individuálním přístupem ke každému žáku a péčí o každého učitele, nemusí být úplně přenositelná, pro mne je práce ředitele konsensuální sdílení spíše než „řízení“, ale naše podmínky v týmu, kde na nezbytné a praktické záležitosti, bez nichž by žádná škola vůbec nebyla, jsou větší odborníci, je to asi jiné než na jiných školách.

K vedení škol, k ředitelům, zástupcům mám osobně velikou úctu a z praxe vím, že často jsou to oni, kdo rozhoduje o atmosféře, která na škole panuje. O pozici ředitele jsem neměl žádné „iluze“, věděl jsem, proč je to relativně málo oblíbená pozice ve školství, o kterou se v některých výběrových řízeních nechce ani moc „profíků“ přetahovat. Byrokracie, testování na covid-19, on-line výuka, zabezpečení úklidu, měnící se předpisy, zkrátka moc obdivuji třeba paní Šárku Šandovou z Hořického gymnázia nebo Danuši Lhotkovou z Česko-anglického gymnázia v Budějovicích, pana senátora Jiřího Růžičku nebo celý tým z Gymnázia Mánesova v Sokolově.

Udržet nadšení žáků ze školy, kam chodí, posílit jejich pocit sounáležitosti vzhledem ke škole a zároveň vědomí spoluodpovědnosti za místo, kde žijí. Být jim partnerem v tom, aby s místem, kde se škola nachází, kde žijí, souzněli natolik, že jim nebude lhostejné a budou třeba i přemýšlet, jak by k jeho rozvoji třeba mohli svým dílem i přispět. A také doufám v to, že se nám podaří posílit ducha pospolitosti mezi rodiči žáků, našimi pedagogy a expertní radou gymnázia. Také doufám, že už i v naší budově začne topná sezónaa trochu se ohřejeme.