„Školní turistika“ má své hlavní období na podzim, zejména v září a říjnu. Ale v menší či větší míře probíhá po celý rok. Již v polovině září se rozbíhá kolotoč přestupů žáků mezi školami, který neúměrně zatěžuje administrativu škol. A ti nejvýkonnější „turisté“ klidně zvládnou za pololetí i několik škol. Úsměvná „epizodka“ z českého školství? Nikoli, velký problém, který neefektivně ubírá desítky milionů korun z balíku českého školství.
Školní „turisté“ a „věční studenti“ vysávají ze systému školství miliony
Mgr.
Jiří
Nekuda
předseda AŘHŠ, ředitel Hotelové školy, Obchodní akademie a Střední průmyslové školy, Teplice
Ano, možnost přestoupit mezi školami nebo z oboru na obor je nutností. Rozhodnout o svém životě v 15 letech, mnohdy pod tlakem ambiciózních rodičů, není vůbec jednoduché. Proto je správné, že má žák možnost volit jinou variantu studia nebo jiný obor. Ale tento segment přestupů nás ve školách netrápí, i když je početný. Řešení mají v rukou především rodiče. Je důležité, aby věnovali výběru školy a především typu studia více pozornosti a v řadě případů opustili přehnané ambice. Dobře zvolené řemeslo je mnohdy trefou do černého. Nesdílím názor velké části veřejnosti, že maturita je společenskou nutností.
Pak je tady ale druhá kategorie přestupů, a to žáků, kterým je úplně jedno, na jakou školu a obor chodí. První pokus udělají „třeba tam“, a když po nich škola něco chce, jdou jinam a zkoušejí to tak dlouho, až najdou školu „zaslíbenou“, kde po nich nikdo nic nechce, mnohdy ani to, aby chodili do školy a na praxi. A tak se občas stane, že od nás odchází žák z oboru kuchař na jinou školu, kde nastoupí na obor soustružník, pak přestoupí na kadeřníka a tentýž ročník „dokončuje“ na oboru cukrář. A když za jeden školní rok stráví ve školních lavicích nebo na praxi dohromady měsíc, je to úspěch.
Štědrý sociální systém se točí, běží přídavky, úlevy na daních (bohužel to jen občas, protože rodiče takových žáků pracují výjimečně), sociální podpora, případně některé varianty důchodů. Řada rodičů se zištnými důvody ani netají, mají jen jednu starost - aby jim termíny navazovaly. A od září nového školního roku se roztáčí „nové kolo“, takže potkat v prvních ročnících 20leté žáky už není na českých školách žádnou výjimkou. Celý kolotoč „studia“ obvykle končí posledním přestupem - na Úřad práce ČR.
A zde je zádrhel - neefektivní vynakládání peněz z balíku školství. Stát vydá na takového žáka každý rok bez sebemenší efektivity desítky tisíc korun, a to prostřednictvím některé ze škol, která má zrovna to „štěstí“, že dotyčný je jejím žákem v rozhodném termínu, tedy 30. 9. Takový žák opouští systém školství ve dvaceti či jednadvaceti letech po šesti sedmi letech „studia“ pouze se základním vzděláním!
Další „specialitou“ jsou „věční studenti“. Není těžké najít studenta, který si zopakuje každý ročník dvakrát. Po osmi letech se „dobelhá“ k maturitě, kterou neudělá, a tak má stále základní vzdělání. A když dojde jedné škole trpělivost, odchází bez větších problémů „dokončit“ studium jinam, třeba i na nesouvisející obor. Když rodiče platí, tak proč nestudovat. Studentský život je přece krásný. Nevím, zda už se někdo zabýval statistikou délky studia našich středoškoláků, ale zajisté by se zde „vylouplo“ zajímavé číslo.
A jsme opět u efektivity vynakládání peněz z balíku školství. Takový žák stojí stát násobek jiného žáka, a pokud po šesti sedmi letech strávených na střední škole odejde se základním vzděláním, jsou to peníze vyhozené z okna. Stále slýcháme, že školství je podfinancováno, že je málo peněz. S tím je třeba souhlasit, peněz není nikdy dost a stát jich dává tolik, kolik si může dovolit. O to smutnější je pohled na to, jak s nimi hospodaříme, kolik peněz se vynakládá za žáky, kteří prostě nikdy studovat nebudou a ani nechtějí. Za „věčné studenty“, kteří se na školách „flákají“ nad rámec běžného studia. Bohužel současný systém tomu jen nahrává - především způsobem financování (tzv. na žáka) a přebujelou sítí středních škol, mnohdy s poloprázdnými třídami.
Co mohou pro řešení problému udělat školy a především ředitelé?
Upřímně řečeno, nic moc. Odmítnout přestup žáka nebo jej nenechat opakovat můžeme jen ze závažných důvodů, tedy především v případě naplnění kapacity školy nebo oboru (což se stává málokdy). A s názorem, že pravděpodobnost úspěšného dostudování u stále opakujícího studenta je nulová, by ředitel u odvolání na KÚ asi neobstál. Tak jen schvalujeme a schvalujeme. A když už nám někdy přeci jenom dojde trpělivost a s dotyčným „vyrazíme dveře“, stačí mu přeběhnout do školy sousední, kde je vítán (pochopitelně kvůli způsobu financování). Buďme upřímní, jako ředitelé se chováme všichni skoro stejně. Žáků je málo a nikoho netěší propouštět o prázdninách někoho z kolegů.
Napadá mě
několik jednoduchých řešení,
ale jak je známo, ta bývají nejhůře prosaditelná. Nejsem politik ani ministr školství, tak si je mohu dovolit vyslovit nahlas:Zaveďme správní poplatek za přestup žáka (500 Kč nebo 1 000 Kč). Je to správní úkon, tak proč má být zadarmo. Pokud žák přestupuje jen jednou kvůli špatné volbě oboru nebo školy, tak to unese. Tu druhou skupinu snad poplatek odradí.
Jednou a dost. Povolme každému žákovi opakovat ročník jen jednou během studia. Vyženeme tak ze škol ty, kteří nemají o získání vzdělání zájem.
Pozastavme se nad situací, kdy žák přestoupí v jednom školním roce v rámci jednoho okresu z gymnázia na gymnázium, nebo dokonce z gymnázia na gymnázium a na gymnázium. Nebo si prostě připusťme fakt, že máme gymnázia lehčí a těžší, a dokonce taková, která vystuduje každý.
Uvědomuji si, že se balík peněz těmito opatřeními nezvětší, ale myslím si, že je třeba zaměřit se na způsob jejich využití. Prostě směřovat je tam, kde mají smysl. V placení „lempla“ osm let na střední škole, bez jeho zjevné snahy o ukončení studia, lze smysl hledat jen velmi těžko.