Mesiáš Pohlreich ukázal, jak je snadné řešit problémy učňovských škol

Shodnout se na tom, že školství se v posledních letech potýká s řadou nešvarů, nebude velký problém. Chybí finance, síť středních škol je přebujelá, učební obory jsou plné žáků s nulovou motivací něco dokázat a žáků, kterým slova jako odpovědnost neříkají vůbec nic. Školy mnohdy vychovávají druhou, nebo dokonce třetí generaci nezaměstnaných a řada žáků nezná jiný zdroj peněz než ty ze sociálního systému tohoto státu. Své problémy mají gymnázia i odborné školy, řada učňovských škol může situaci z pohledu úrovně žáků nazvat spíše katastrofou. Najít jednoduché řešení je složité, pokud vůbec nějaké existuje.

Naštěstí existuje, ukázal nám jej pan Pohlreich v jednom z dílů svého pořadu Ano, šéfe!, v němž zavítal do severočeských Trmic na jednu z odborných škol, která nabízí vzdělávání nejenom v tzv. „háčkových“ oborech, ale v řadě oborů „éčkových“. Mimo jiné také v oboru kuchař, ale především v upraveném oboru kuchařské práce. Jak je v pořadech pana Pohlreicha zvykem, po příjezdu do školy zjistil, že je na škole úplně všechno špatně: učitelé učí žáky vařit jen čočku s párkem, žáci neumějí ovládat konvektomat, a dokonce ani nepoznají struhadlo na lanýže. Co také chtít od „odborníků“, kteří nezvládají pořádně ani řízečky v klasickém trojobalu.

A teď přichází to jednoduché řešení. Na školu přijíždí odborník (mesiáš), který bez mrknutí oka se sedmi žáky vystrojí velkou hostinu, nikoliv čočku s párkem, ale něco z oblasti vysoké gastronomie. Připravené menu si pak žáci s nějakým odstupem zopakují již samostatně, pochopitelně s velkým úspěchem, jak ocenil i sám pan Pohlreich, který si mezitím objede dětské domovy, aby si „posbíral“ žáky, kterým se nechce do práce. Počká si na návrat hlavního „hrdiny“, který se vrací z výslechu na Policii ČR v rámci naprosto neuvěřitelného příběhu. Příběhu, který dal našemu národu novou celebritu. Když se na celý díl podíváme touto optikou, pak jsou školy opravdu plné „nýmandů“, kteří si říkají odborní učitelé nebo učitelé odborného výcviku, a ta trmická není žádnou výjimkou. To, co oni nezvládnou za tři roky, zvládne pan Pohlreich hravě za několik dnů. Jen škoda, že se odborníci jako pan Pohlreich hrnou do škol jen v rámci štědře honorovaného pořadu.

Zajímavou otázkou je, jaký byl vlastně motiv výše uvedené školy pozvat si pana Pohlreicha. Co chtěl pan ředitel veřejnosti sdělit? Motiv byl jednoduchý: ukázat veřejnosti, že škola v Trmicích je jednou z těch, které dávají šanci mladým lidem, kteří si do života přinášejí nějaký ten sociální, nebo spíše intelektuální handicap. Právě pro ně je na této škole speciálně, na tři roky upravený vzdělávací program s názvem Kuchařské práce, a pokud se podíváme na definici absolventa tohoto oboru, „uplatní se na trhu práce ve stravovacích a ubytovacích zařízeních, především na pozicích pomocné pracovní síly v kuchyni“. Je tedy zřejmé, že žádný absolvent tohoto oboru nebude usilovat o pozici šéfkuchaře, tudíž lze prominout neznalost struhadla na lanýže, dokonce i ten konvektomat.

Práce s žáky tohoto oboru je velmi složitá, a hlavně nelehká. To bylo částečně vidět i ve zmiňovaném pořadu. Proto je třeba se ptát, jestli má vůbec smysl. Odpověď je jednoduchá jak ze strany „školáků“, tak ze strany „hoteliérů a restauratérů“. Ano, absolventi těchto oborů jsou pro velké provozy nepostradatelní - každá velká kuchyň potřebuje svou pomocnou sílu; někoho, kdo zastane práce, na které nemá kuchař čas. A pokud se škole podaří zahájit u některých z těchto žáků pracovní kariéru a vydělávat peníze jinde než na pracovním úřadě, je to velký úspěch. Dělat si veřejně legraci z žáků, kteří mají už na prahu života velký handicap, je minimálně odsouzeníhodné, spíše ubohé. Je třeba se ptát, kde bere pan Pohlreich tu drzost shazovat úsilí škol, a zejména učitelů, při jejich opravdu nelehké práci suplovat to, co naprosto nezvládá rodina žáků.

Mesiášů, kteří znají jednoduchá řešení, jak situaci ve školství řešit, je mnoho. Velmi často o nich dlouze debatují u různých kulatých stolů bez sebemenší praktické zkušenosti, jak tyto zaručené recepty realizovat v praxi. Příkladem je právě pořad pana Pohlreicha. Je třeba se ptát, v kolika školách působil třeba jako odborný učitel, jaké má zkušenosti s prací se žáky, se kterými tak bravurně zvládl vystrojit slavnostní hostinu. Kdybych měl dát panu Pohlreichovi nějaké doporučení, pak aby rozlišoval mezi obory kuchař a kuchařské práce, protože je v nich opravdu velký rozdíl. Pak by se těžko před celým národem podivoval nad tím, že někdo, kdo má problém ráno vstát a přijít do práce, nepozná struhadlo na lanýže. A pokud jediné, co veřejnosti z celého pořadu utkvělo v paměti, je neuvěřitelný příběh s řetízkem, tak odbornému školství opravdu pomohl.

Úroveň učňovského školství není dobrá, spíše je žalostná. Může za to především všeobecně zakořeněný názor ve společnosti, že kdo nemá maturitu, je společensky méněcenný. Zajímavá je otázka, kdo vlastně nastavuje úroveň učňovských, ale dnes v podstatě už všech škol. Je to zřizovatel nebo ředitel školy? Nebo je to kvalita učitelů působících na dané škole? Obojí by bylo v pořádku, ale praxe je úplně jiná. Úroveň škol nastavují dnes žáci, kteří na ni přicházejí. To je bolestná a hodně smutná pravda. Poslouchejme zkušenosti služebně starších kolegů, jak rok od roku musejí upravovat své učební plány, své léty prověřené písemné práce. Pokud by požadovali znalosti, které byly běžné před deseti či patnácti lety, mnoho žáků by na školách nezůstalo.

Změna nebude jednoduchá, bude všechny bolet, a hlavně bude trvat hodně, hodně dlouho. Skoro je zde namístě část jedné reklamy, kdy zeť říká své tchyni: „Maminko, vy už u toho nebudete.“ Poslední, co ale školství potřebuje, jsou pořady, jako byl ten od pana Pohlreicha. Prosím, važme si úsilí a práce tisíců bezejmenných vyučujících, kteří mají stále chuť ve školství něco aktivně měnit. Mesiáše, kteří vidí ve školství zejména byznys, opravdu nepotřebujeme.