Kojetín známe, tam máte tu školní jídelnu...

Zpočátku jsem si neuměla představit, jak taková nevýznamná jídelna z malého městečka daleko od Prahy by mohla dopomoci pracovníkům ŠJ k získání společenského postavení. A co vlastně se od nás konkrétně očekává? Sama jsem byla na pozici ředitelky ŠJ jen několik roků a stále jsem se měla co učit. Ale byla jsem rozhodnuta neříci příležitosti ne a jít do toho. Prozatím jsem spolu s kolektivem kuchařek alespoň pokračovala v započatých aktivitách, vedoucích ke zdravému, pestrému a zajímavému vaření.

Po určité době mi paní doktorka zavolala a domluvila se mnou první krok. Tím byla organizace semináře pro pracovníky školních jídelen z dojezdové vzdálenosti, za účasti ČŠI, KHS, předsedkyně odborové organizace pro nepedagogické pracovníky, pana starosty a samozřejmě paní doktorky.

Další setkání se konalo na půdě MŠMT. Jela jsem tam s obrovskou trémou. Já, človíček z malého města, a na ministerstvo! A ještě k tomu přednášet o naší činnosti! A bude někoho zajímat, co a jak vaříme a jaké akce pro strávníky děláme? Obavy byly zbytečné, seminář byl úspěšný. Podobná (ne)formální setkání mají význam pro vznik pracovních, přátelských vazeb, při nichž dochází k výměně zkušeností a pracovníci se cítí být součástí společenství. V setkáních různého typu pokračujeme.

Aktivity jsme rozšířili např. o zaměření se na maximální využití regionálních potravin, o spolupráci s ostatními zřizovateli - Magistrát města Ostravy, MHMP, KÚ Pardubického kraje, region Kyjov. O našich aktivitách jsem průběžně informovala jak ve Speciálu pro školní jídelny, tak v místním Kojetínském zpravodaji.

Měla jsem tu čest prezentovat naše aktivity mimo jiné i na celostátní konferenci školního stravování. Je mi rovněž ctí, že jsme se stali garantem projektu Pardubického kraje, kde máme možnost prakticky ve školních jídelnách spolu s místními kuchařkami ukázat, že vařit se dá z čerstvých, regionálních surovin dle starých dobrých českých receptur, a přitom v moderním pojetí. Snad jsou některé naše akce inspirací pro ostatní a snad veřejnosti otevřou oči a již nebudou školní stravování hanět.

Pro úspěšné vaření nejsou důležité jen čerstvé suroviny, ale hlavně ti, co z nich dokáží tu dobrotu připravit. Proto nedílnou součástí mojí práce bylo a je ukázat veřejnosti, jak těžká práce v kuchyni je a že bychom si těchto pracovníků měli vážit. A věřím, že s pomocí odborníků a médií se to daří. Nesmírně si vážím celého našeho kolektivu, který do toho šel se mnou. A na oplátku se jim snažím zajišťovat takové pracovní zázemí, aby se jim tu líbilo. Výsledkem jsou mimo jiné i společné wellness víkendy, „grilovačky“, společné rekreační pobyty s našimi dětmi či vnoučaty atd.

Co to přineslo? Rozšíření znalostí a praxe v oboru školního stravování, navázání kontaktů se stejně zapálenými lidmi, rovněž uznání zřizovatele, který stojí vždy při nás. V neposlední řadě povědomí společnosti o existenci kvalitního školního stravování. A hlavně spokojenost strávníků, kterým dle ohlasu chutná. I když samozřejmě ne vždy je možné zavděčit se všem. To je nicméně osud veřejného stravování.

A ještě jednu příhodu. Když jsme se v rámci našich aktivit vraceli z Prahy z návštěvy paní doktorky Cajthamlové, spolucestující, kterým jsme v rámci řeči sdělili, že jsme z Kojetína, nám řekli: „Kojetín známe, tam máte tu školní jídelnu.“ A byli jsme to my, sebevědomí a hrdí pracovníci školní jídelny, kteří vlastní prací dospěli k uznání. Ještě před pár lety by to byla science fiction.

Děkuji tímto paní doktorce Jitce Krmíčkové za to, že mi ukázala cestu, jak zvelebovat školní stravování, a všem, které jsem měla možnost v rámci našich aktivit poznat a kteří jdou se mnou stejnou cestou.

A na závěr slova naší paní kuchařky, když jsem kolektivu sdělila, za jak dlouho se „chystám“ odejít do důchodu: „No jo, paní ředitelko, ale musíte najít někoho, jako jste vy, aby jídelna nespadla dolů.“ A o tom to je, člověk by měl jít stále dopředu.