Spolupráce s rodinou jako akt podpory rozvoje dítěte, 2. část

Současné podobě (dále „MŠ“) předcházel dlouhodobý vývoj ovlivněný celkovým postavením rodiny a školy v socialistické společnosti. Jak uvádí Rabušicová (2009) byly dřívější vztahy charakteristické jednosměrným přenosem informací a důrazem na řešení vzniklých problémů týkajících se docházky, chování či vzdělávacích výsledků. K značnému posunu a obratu ve vztazích mezi rodinou a školou dochází až v posledních letech.

Tato změna souvisí s transformačními záměry a snahou posilovat demokratické vztahy a kooperaci mezi hlavními aktéry výchovy a vzdělávání dětské populace. „V současné době jsou a vzdělávání vlastních dětí. Vedle dítěte a učitele tvoří třetí nezbytný vrchol v pomyslném trojúhelníku vztahů v edukačním procesu.“¹⁾ V praxi se však setkáváme se širokou škálou vztahů, které ne vždy můžeme označit za demokratické.

Vztahy MŠ s rodiči jsou ovlivněny zkušenostmi rodičů se školou, kterou navštěvovali oni sami, nebo kterou znají od starších dětí. Požadavky na předškolní vzdělávání doznaly značných změn. Ne všichni rodiče tyto změny znají a ne všichni rodiče se s nimi ztotožňují. předškolního vzdělávání, osobní zkušenosti, postoje rodičů, ale i jejich osobnostní založení, pak přinášejí zcela odlišný přístup jednotlivých rodičů a rodin k MŠ. Někteří jsou otevření, sdílní, ochotni se spolupodílet na výchově a vzdělávání svých dětí. Jiní předpokládají, že je věcí školy, jak bude jejich dítě vzdělávat a plně jim důvěřuje. Existuje však také skupina rodičů, která má zcela jasnou představu o výchově svého dítěte a očekává, že MŠ bude vychovávat jejich dítě podle jejich instrukcí.

Jak jsem uvedla na začátku textu, vyjasnit si vzájemné představy o výchově a vzdělávání dítěte, o smyslu a způsobu spolupráce je dobré ještě před nástupem dítěte do MŠ. Vymezení určitých hranic usnadňuje komunikaci mezi hlavními aktéry vzdělávání dítěte, ale především umožní dítěti cítit se bezpečně a jistě v obou prostředích – jak rodinném, tak školním. Současně mu podpora a společně plánované působení umožní lépe se orientovat v okolním světě, ale také samo v sobě a svých dovednostech.

Vymezení základních vztahů mezi rodinou a mateřskou školou můžeme najít v zákonných dokumentech, kterými jsou např. školský zákon nebo vyhláška č. 14/2005 Sb.o předškolním vzdělávání v aktuálním znění, která říká: ²⁾

Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání vymezuje vztahy mezi zákonnými zástupci a mateřskou školou následovně: .³⁾

Konkretizaci těchto obecných zákonných formulací by měl obsahovat například školní řád, či přímo školní vzdělávací program.

Jedna z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání se týká spoluúčasti rodičů. V ní se uvádí, že vzájemné vztahy mezi rodiči a pedagogy mají být otevřené, vstřícné a respektující. Ze strany školy vůči rodičům by mělo jít o snahu porozumět nejen potřebám dětí, ale i rodin a samozřejmě o zachování diskrétnosti svěřených informací. Výrazně je varováno dávat rodičům nevyžádané rady. Pomoc rodičům by měla spočívat v podpoře a pomoci s péčí o děti a v poradenském servisu (v případě zájmu a žádosti rodičů).

To, co by mělo být v partnerském vztahu rodičů a mateřské školy charakteristické, je možnost rodičů podílet se na dění v mateřské škole. Nejde jen o informovanost o dění v MŠ a účast na akcích pořádaných školou, ale především o možnosti aktivně vstupovat do činností a her svých dětí v MŠ. Rodiče mají být vyzýváni ke spolupráci při plánování vzdělávacího programu školy, k řešení vzniklých problémů, k hodnocení školy apod.

Zásadním požadavkem RVP PV je, že „pedagogové pravidelně informují rodiče o prospívání jejich dítěte i o jeho individuálních pokrocích v rozvoji i učení. Domlouvají se s rodiči o při jeho výchově a vzdělávání“.⁴⁾ Právě tento požadavek konkretizuje obecné pojetí a cíle předškolního vzdělávání v České republice doplňovat rodinnou výchovu a v úzké vazbě na ni pomáhat zajistit dítěti prostředí s dostatkem mnohostranných a přiměřených podnětů k jeho aktivnímu rozvoji a učení.

MŠ tedy rodinnou výchovu doplňuje a kompenzuje případné výchovné nedostatky prostředí, ze kterého dítě přichází. Podporuje a spolupodílí se na zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji dítěte a na jeho osvojování základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů.

K působení na rodiče, k jejich pozitivnímu ovlivňování ve prospěch výchovy a vzdělávání dítěte může využít MŠ mnoho prostředků, které se budou v jednotlivých školách lišit.

rodičům lze předávat prostřednictvím tradičně konaných s rodiči či nástěnek v šatnách a prostorách mateřské školy. K novým prostředkům patří např. školy, informační letáky, školní časopis.

by se měly vyměňovat mezi rodinou a mateřskou školou prostřednictvím tzv. je zpravidla využíván k získání informací na začátku školní docházky. Mnohem efektivnější je osobní kontakt s rodiči, při kterém je možné hned v počátcích navázat velmi neformální a otevřenou spolupráci s rodinou dítěte.

Často praktikovaným způsobem pro předávání informací mezi učitelkou a rodiči je

Pokud má jít o hlubší vhled do posunů dítěte a spolurozhodování o jeho dalším vývoji, nelze využívat těchto Mnohé z učitelek si neuvědomují, že tím také snižují svoji profesní prestiž a etiku kladenou na profesi učitele. Ve chvíli předávání dětí je učitelka v přímém pracovním procesu a měla by se tedy věnovat vzdělávání dětí, nikoli konzultaci s rodiči. K tomu je určen čas v nepřímé pracovní době. Profesionalita učitelky také spočívá v tom, že svoje slova o vývoji dítěte má podepřena záznamy o něm. S souvisí nevhodnost předávání intimních informací o dítěti v přítomnosti dalších rodičů a dětí.

Prestiž této nelehké práce může učitelka zvyšovat svým

K důležitým aktivitám patří školy. Přibývá MŠ, které si uvědomují potřebu dětí zvyknout si na nové prostředí a nové tváře s jistotou, kterou mají pouze vedle svého rodiče. Bývá již samozřejmostí, že děti vstupují do MŠ na začátku své docházky či před plánovaným nástupem s rodičem. Jde vlastně o první životní zátěžovou situaci, kdy se dítě zpravidla poprvé musí odloučit od rodiny a zvládnout být v novém prostředí bez rodičů.

Nejde však pouze o adaptaci dítěte, ale přispívá k vytvoření vztahu důvěry mezi rodičem a učitelkou. Když rodiče vidí, jak se s dětmi ve škole jedná, jak se učitelky k dětem chovají, jaké činnosti jim nabízejí, jak si děti hrají, vzájemně komunikují, jaká pravidla fungují ve třídě atd., vytváří se také u nich pocit jistoty a bezpečí.

je možné širokou škálou nabídek. Tou prvotní je umožnit rodičům vstup do tříd, a to v průběhu celého dne. Ne jen na požádání rodičů či po předběžné domluvě. Uvědomme si, že pro dítě je velmi těžké zformulovat odpověď na často kladenou otázku rodičů: S čím sis hrál?, Co jsi celý den dělal? Odpovědi „nic“, „hrál“, „nevím“ nejsou projevem lhostejnosti dětí a neschopnosti učitelek, ale často nedostatečné slovní zásoby a paměti. Děti si nepamatují názvy všech her, herních koutů a hraček.

Mladší děti, které v průběhu dne vystřídají velké množství činností, nemluvě o množství zážitků z pobytu venku, jídla, odpočívání atd., mohou zcela zapomenout na průběh dopoledních činností. Je tedy pro děti daleko snazší provést rodiče třídou a ukázat jim herní kouty, příp. výsledky činností umístěné na „výstavkách“ apod.

Stále častěji je rodičům dána možnost školy, ale i třídy. Jde o různé formy zapojení, jakými jsou ankety, účast na pedagogických radách, písemné plány umístěné v šatnách tříd, do kterých rodiče doplňují návrhy aktivit apod.

Poslední formou zapojení do života školy je účast na

Věřím, že příspěvek pomůže učitelkám mateřských škol lépe pochopit požadavky Rámcového vzdělávacího programu na spolupráci s rodinou, a tak přispěje k většímu respektu nejen dětí, ale také jejich rodin a současně umožní jiný pohled na individualizaci vzdělávání.