Současné horizonty poznání předškolního dítěte jako podnět k úvaze nad revizí Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání

Vydáno:

Na sklonku 20. století dochází v předškolní pedagogice k významné změně. V souvislosti se vznikem mezinárodní normy pro klasifikaci ve vzdělávání ISCED (International Standard Classification of Education), kterou přijalo UNESCO v roce 1997, se běžně užívaný termín „předškolní výchova“ nahrazuje pojmem „předškolní vzdělávání“, deklarujícím souvislost se současným pojetím vzdělávání. Vzdělávání je vymezeno jako proces, v němž se jedinec učí dodržovat lidská práva, jednat demokraticky a chovat se v souladu s tendencemi rozvoje. Zavedení a legislativní vymezení tohoto pojmu změnilo pohled na předškolní období v rozvoji dítěte a zdůraznilo jeho význam.

Současné horizonty poznání předškolního dítěte jako podnět k úvaze nad revizí Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání
doc. PhDr.
Eva
Opravilová
CSc.
vysokoškolský pedagog
Předškolní vzdělávání, zahrnující i aspekty výchovné, se stává první fází celoživotního vzdělávání a organickou součástí vzdělávacího systému, který vytváří své vlastní obsahy a programy. Dítě, dosud vnímané jako objekt výchovné péče, se stává subjektem vzdělávání.
Vzdělávací politika a její dopad na předškolní vzdělávání
Legislativně potvrzený důraz na vzdělávací aspekty umožnil vstoupit do dosud víceméně soukromé a nekontrolované sféry výchovného působení. Statut veřejné (a částečně povinné) předškolní instituce poskytuje netušené možnosti vzdělávání organizovat a řídit a dává příležitost spojit záměry se vzdělávací politikou. Nejen pedagogové, ale i sociologové a politologové spolu s dalšími odborníky, ekonomy a prognostiky hledají souvislosti mezi záměry, průběhem a výsledky vzdělávacího působení a porovnávají je s veřejnými prostředky, které do toho byly vloženy. Sledují výši nákladů, účelnost využití zdrojů i návratnost vložených investic.
Pedagog se, podobně jako státní úředník, stává odpovědným za péči a správu o společný veřejný majetek. Možnost vytvářet optimální podmínky pro rozvoj osobnosti každého jedince podporuje a garantuje státní sociální politika vůči rodinám s malými dětmi, specializované instituce, fundovaní odborníci i dohled nad dodržováním práv dítěte. Tato situace ale může mít i svá úskalí. Hlavní riziko je v preferenci aktuálních zájmů společnosti nad zájmy jedince a snaze přizpůsobit vzdělávání potřebám bezproblémového fungování společnosti (předškolní instituce se přizpůsobují požadavkům trhu, nákladná zařízení se ruší, uplatňuje se paušální přístup, vznikají provizorní a nesystémová řešení).
Předškolní vzdělávání je specifické a od tradičního školského modelu se významně liší. Představuje přirozený, nenásilný proces, který zajišťuje podmínky pro učení v tom nejširším slova smyslu. Dítě by díky němu mělo být schopné svoje vnitřní pocity a hlavní myšlenky vyjádřit samostatně, aniž by ho pedagog konkrétně usměrňoval a přikazoval mu co a jak dělat. To znamená, že vzdělávání musí vycházet z dětmi prožívané zkušenosti, jejich osobní jedinečnosti a respektovat hranice možností každého dítěte, včetně těch, které jsou dány jeho různými genetickým či sociokulturními odlišnostmi.
Předškolní vzdělávání má být proces pokud možno nezávislý a musí vždy směřovat k nejlepšímu prospěchu dítěte. Nemělo by podléhat pragmatickým tlakům na přípravu člověka, který spolehlivě funguje podle představ státní exekutivy.
Předškolní vzdělávání optikou rodiny
Přesto, že v současnosti je docházka do mateřské školy částečně povinná a stále přibývají další subjekty s nabídkou různých vzdělávacích programů, hlavním činitelem, který se na vzdělávání dítěte podílí, není mateřská škola, ale rodina a spolu s ní i celá společnost. Přístupy mateřské školy, rodiny a společnosti se někdy shodují a doplňují, nezřídka se ale dost podstatně liší. Dítě se mezi nimi ocitá ve velice nevýhodné pozici, protože o sobě samo rozhodovat nemůže.
Pro většinu rodičů je důležité připravit své dítě tak, aby v dospělosti zaujalo dobré postavení. Proto se mu snaží zajistit úspěch, uplatnění a společenské postavení v dlouhodobém předstihu (cizí jazyk, raná sportovní specializace, umělecké kroužky). Také pedagogové, kteří vědí, jak široké a rozmanité schopnosti děti mají, snadno podlehnou ambiciózním záměrům, společenským tlakům a někdy i aktuálním módním trendům. Jejich předností je, že dovedou cestu jasně naplánovat a vědí, kudy po ní jít.
Jak rodiče, tak profesionální pedagogové přitom často neberou ohled na míru úsilí, které musí dítě vynaložit, či jaký faktický přínos požadovaný výkon pro dítě má. Nicméně v prestižní honbě za úspěchem se tradiční vzdělávací obsah rozšiřuje o další vzdělávací nabídku a příležitosti, které mají zprostředkovat další a další informace. Objem požadavků v rodině i ve škole, šíře nabídky i pestrost a náročnost zdrojů tak posléze vytvářejí v horizontech poznání a vzdělávání předškolního dítěte nepřehlednou situaci.
Rodiče, kteří by měli být nejpřirozenějším zdrojem informací předávaných dítěti, se přestávají orientovat v tom, co dětem předávat a v čem by je děti měly přirozeně napodobovat. Intuitivně cítí a uznávají nutnost vzdělávání, ale na svou funkci rezignují a raději svěří děti odborníkům v mateřské škole.
Někteří rodiče vzdělanost dítěte považují za součást prezentace rodiny a doklad společenského postavení. Využívají proto širokou nabídku a podporují mnohdy zbytečné, nevhodné a možná i ohrožující činnosti, které necitlivým nátlakem tlumí přirozené zájmy dítěte. Těmto rodičům se může nabídka mateřské školy zdát málo akční a efektivní a dožadují se dalších příležitostí. Mateřská škola ve snaze vyhovět proto připravuje důmyslné projekty a organizačně náročné „vzdělávací“ příležitosti (akce, exkurze, zájezdy soutěže, kroužky), jimiž svůj vlastní program dále zahušťuje.
Někteří rodiče naopak chtějí dětem ponechat volnost, nezávislost a svobodu, protože jejich dítě je prostě roztomilé stvoření, které si má jen hrát a dělat si, co chce. Narazí-li dítě v mateřské škole na požadavky, pravidla a řád, vyhledávají „alternativy“ nebo se rozhodnou pro domácí vzdělávání.
Zbývá těžko odhadnutelná část rodičů, kteří své působení na dítě nedokážou vůbec reflektovat, nechápou mravní integritu své role a vůbec necítí odpovědnost za svůj způsob jednání, názory, hodnoty a všechno to, co dítěti předávají. Svorníkem ke sjednocení snah o dosažení společných záměrů rodiny, mateřské školy a celé společnosti se stává RVP PV.
Explikaci vize současného předškolního vzdělávání v rámcovém programu proto musí předcházet rozbor podmínek dnešního edukačního prostředí, ověřování předpokládaných formativních vlivů a hledání indikátorů kvality současného života. Na tomto základě lze stanovit vzdělávací cíle vzhledem k možnosti adaptace dítěte na současný životní styl a změny, které z něho vyplývají. Předškolní vzdělávání by mělo pěstovat především nekonformní myšlení, fantazii, spontaneitu, hravost, schopnost empatie, smysluplnou komunikativnost, sociální otevřenost a samostatnost. Tato široká škála typických vlastností dětství se rozvíjí především v přirozených situacích a vzdělávacím kontextu.
Těžiště předškolního vzdělávání spočívá v edukačním působení na rozvoji socializačních a široce kultivačních dovedností (nevíme, proč se obvykle označují jako měkké). Edukační působení se odvozuje od důkladné znalosti vývojových zákonitostí a specifických potřeb tohoto období. Předpokládá vyvážené individualizované působení na všechny složky dětské osobnosti. Mateřské školy nejen v minulosti, ale i v současnosti vesměs akcentují kognitivní složku doprovázenou akceleračními tendencemi. Tím se oslabuje přirozený charakter dětského myšlení a poznávání a vytěsňuje spontánní hra a tvořivé projevy dítěte.
Současná mateřská škola v rámci svého vzdělávacího programu může omezit tradiční školský charakter předškolního vzdělávání a sledovat ideu Komenského dílny lidskosti. Neměla by být místem, kam chodí děti za povinnostmi stejně jako jejich rodiče do práce, ale poskytovat prostor s atmosférou bezpečné dětské „světnice“, emocionálně bohaté a vlídné prostředí které spolu s rodinou klade základy celoživotnosti.
Horizont předškolního vzdělávání z hlediska stimulační inflace
Dnešní děti jsou nuceny být víc než kdykoli předtím aktivní, jejich trvalá aktivizace a stimulace je ale až neurotizující. Přirozená vnitřní potřeba dětství se pod vlivem neustálého vnějšího nátlaku změnila v povinnost. Ustavičná cíleně aktivizující motivace vede dítě k neustálé pohotovosti a v souboji s časem ho žene kupředu, k výkonům – bez ohledu na to, zda a čím fakticky přispívají k obohacení jeho poznání a rozvoje. Veškerý výchovný prostor zaujímá promyšlená nabídka a výzva. Vyhovět ambiciózním edukačním záměrům a doporučením s přihlédnutím k požadavkům psychologů, logopedů, pediatrů, alergologů, výživových poradců, sportovních trenérů, umělců a kdo ví koho ještě, je prakticky i teoreticky nemožné.
V každé době se děti setkávaly s mnoha požadavky a musely vstřebat řadu informací. Dnes je ale dítě požadavky a informacemi přímo zahlcováno a evidentně nemá dostatek času na to, aby si je zpracovalo, utřídilo a zhodnotilo. Jeho poznání, prožitky, emoce i estetické vnímání a etické cítění jsou jakoby prefabrikovány a v podobě instantního polotovaru předkládány k okamžitému snadnému použití.
Informovanost jako cesta k úspěchu
Prestižní honba za úspěchem vyžaduje stálý příliv nových informací. Ale informace zahrnuje pouze část návodu, jak luštit křížovku. Luštit znamená také umět hledat, vybírat, třídit, hodnotit. K rozluštění tajenky se dostaneme teprve tehdy, když umíme dosadit nejen chybějící slova, ale také jejich významy. Když umíme zařazovat věci, jevy, situace a vztahy do souvislostí a významově interpretovat.
Je namístě položit si otázku, jaké má předškolní dítě předpoklady a reálné možnosti se vyrovnat se současnými vzdělávacími nároky a zda je současná nabídka přiměřená jeho potřebám a možnostem. Nároky vyplývající z trvalé stimulace a aktivizace se evidentně promítají do psychického, tělesného a zdravotního stavu, ovlivňují řeč i komunikaci. Dostupné statistiky uvádějí, že funkční zdatnost a výkonnost neodpovídá předpokládaným schopnostem dobrého tělesného stavu. U více jak poloviny populace se vyskytují vady v držení těla a opožděný vývoj hrubé i jemné motoriky. Na vzestupu jsou smyslové i vývojové vady a výskyt civilizačních chorob se zvyšuje tak, že téměř polovina dětí musí pravidelně konzumovat léky.
Složitěji se evidují změny, které se z nároků na dítě promítají do oblasti psychosociální a do spontánních projevů. I zde je nárůst problémů prokazatelný (vysoký počet klientů logopedických ordinací a poraden, poruchy autistického spektra, poruchy učení). Odhaduje se, že 30 % těchto dětských somatických onemocnění má psychosociální původ.
Řeč předškolního dítěte začíná být z hlediska obsahu a slovní zásoby chudá a nezřetelná. Celkově opožděný vývoj řeči je jedním z hlavních důvodů odkladu školní docházky, který již řadu let zahrnuje téměř čtvrtinu populace. Výtvarný projev přestává být u řady dětí výrazem spontánního vyjádření představ. Je podobně jako slovní vyjádření chudší a má tendenci přebírat mediální styl vizuální schematizace a stylizace. Překvapuje, že i když děti tráví většinu svého času ve skupině, přesto (nebo možná proto) mají potíže v komunikaci s vrstevníky i dospělými. Také u hry a tvořivosti můžeme pozorovat změny. Cílená stimulace akční pole hry zmenšuje podle toho, jak se krátí doba, kterou děti mohou spontánní hře věnovat, lhostejno zda doma nebo v mateřské škole.
Nezbývá než konstatovat, že nepřiměřená a neadekvátní psychická zátěž se stává příčinou mnoha somatických onemocnění a případně i poruch. Výchovné prostředí postrádá pro dítě přirozené a přímo neřízené zdroje sociálních zkušeností a dovedností, které jsou vytěsňovány cílenou organizací, často hraničící až s manipulací.
ZÁVĚR
Výchova nejmenší generace jako jedna z nejodpovědnějších lidských činností si patrně po staletí vytvářela řád, formulovala pravidla, stanovila desatera a deklarovala své rámcové vzdělávací programy. Současné předškolní vzdělávání má k dispozici mnoho modelů, z nichž ne všechny ještě stačil prověřit čas. Je proto nezbytné je sledovat, přemýšlet o nich, rozebrat je, prověřit a zhodnotit.
Uplatnění myšlenek humanizace, demokratizace a individualizace v předškolním vzdělávání závisí na proměnlivých životních podmínkách společnosti. Převratné změny přinášejí řadu transformačních kroků, které se do značné míry opakují. Důležité je, aby byly dítěti přiměřené, nenásilné a smysluplné.
Všechny změny nelze v záměrech a konkrétně stanovených cílech zachytit. Globální horizont, virtuální prostor, exploze informací a mediální sféra vyžadují stále nové modely chování. Naznačují nám, že výchova by měla především podporovat schopnost jedince se s tím vším vyrovnat. Měl by se hlavně spoléhat na sebe, umět hledat cestu a snažit se navazovat vztahy, které vedou ke spolupráci, aby na všechno nezůstával sám.
Výchova stejně jako vzdělávání je náročný socializační, kultivační a humanizační proces. Je to mnohem víc než příprava „know-how“ pro projekt na úspěšného jedince se seznamem kompetencí, které k tomu patří. Svět dnešního dítěte je utvářen podle záměrů a představ o budoucnosti, o níž nevíme, jaká bude. Je sofistikovaný, pragmatický. V zájmu budoucího úspěchu zavazuje dítě k povinnostem, které nemusí být vždy v souladu s jeho zájmy a potřebami, a naopak může omezovat a vytěsňovat tradiční volnost, nezávadnost a spontaneitu, které k předškolnímu období vždy patřily.
Dítě potřebuje čas a bezprostřední kontakt s dospělými, vrstevníky, zvířaty, rostlinami, jevy. Ty nelze nahradit sofistikovanými učebními jednotkami s moderními didaktickými postupy, novými technologiemi a dálkovým ovládáním. Pro předškolní výchovu a vzdělávání jsou rozhodující faktory sociálně vztahové, citové a morální, které se nedají přímo regulovat. Dnešní dítě, i když má výsadní postavení, čelí mnoha problémům. V nepřehledném světě potřebuje úzkou citovou blízkost všech dospělých, s nimiž se setkává, a základní jistotu rodinného zázemí. Dříve, než se rozhodneme pro určitý záměr, musíme bedlivě zvážit, co je pro dnešní dítě skutečně rozhodující, nosné a nezastupitelné.
Lidská moudrost se neskládá z informací, protože mít informaci ještě neznamená vědět a znát. Očekávaným výstupem předškolního vzdělávání je také hloubka citu, schopnost empatie, smysluplná komunikativnost, sociální otevřenost, samostatnost, nekonformní myšlení, spontaneita, hravost a řada dalších lidských kvalit, které nutno úspěšně rozvíjet v přirozeném životním kontextu.