Řeporyje

Před několika měsíci rozbouřilo veřejné mínění video, na kterém patrně učitelky převádějí skupinu malých dětí přes koleje se staženými závorami. Na první pohled jednoznačně odsouzeníhodná záležitost. Jednak šlo o faktické ohrožení bezpečnosti dětí i dospělých a za druhé o zcela nevhodný příklad dětem od důležitých dospělých osob. Jako rodiče jsme si mohli říkat, že svěříme dítě v dobré víře spolehlivé instituci a ona takhle ohrožuje jeho život. Nijak jinak jsem se nevyjádřil ani já.

Jenže pak je vidět, že kousek od závor je nádraží, na kterém čeká inkriminovaný vlak, u lokomotivy stojí úřední osoba (vlakvedoucí?), která, jak je vidět, povzbuzuje právě ony dospělé s dětmi, aby přešli koleje a mohli nastoupit do vlaku, který je odveze do Prahy. Zcela zbytečné a nemířící na správný cíl byly výtky jistého mluvčího, že dospělí neměli poslechnout, že se nejednalo o osobu oprávněnou vydávat obdobné pokyny. To paní učitelky nemusejí vědět, kdo v hierarchii drah má přesně jaké oprávnění. Když už, tak překročil meze funkce dotyčný pracovník drah.

A teď k tomu obecnějšímu. Člověk je zoon politikon, žije ve skupině, odmala se spoléhá na druhé lidi, důvěřuje jim (nešťastné dítě, které nemá komu důvěřovat), využívá je ke svému osobnímu růstu, někdy se i vědomě řídí jejich radami. Bez druhých lidí by nepřežil. Věříme i rodičům (pokud s nimi v určitých obdobích nebojujeme) a odborníkům, posloucháme pořadatele i jiné úřední osoby, pravda, někdy i šarlatány a podvodníky. V hlavě trochu máme maminčino když ti Ivan řekne, abys skočil z okna jako on, tak ty skočíš. Takže někdy jsme kritičtí, ale jindy sedneme na lep evidentní hlouposti. Občas se musíme rozhodnout, které autoritě dáme přednost. Dospělý člověk musí být připraven nést následky za veškerá rozhodnutí. Tedy ani u špatných nemůže říkat pouze to on mi řekl, protože rozhodnutí je jen jeho. Ale na druhé straně může říct, že se při rozhodování spolehnul na vnější autoritu a udělal chybu. V uvedené situaci nepředpokládám, že by pracovník drah nevěděl, jaká je situace na trati, ani nelze předpokládat, že se na této zcela okrajové trati najednou a zcela neočekávaně přiřítí šinkansen. Ve školské instituci je rozhodování složitější o to víc, že rozhoduje i za svěřené děti. Všichni máme před očima videa, na kterých smete projíždějící vlak auto nebo kamion, ale toto byla jiná situace.

Položil jsem si otázku, co bych udělal ve stejné situaci já. Takže moje poctivá a nepochybně rovněž odsouzeníhodná odpověď je, že bych ve stejné situaci a za stejných okolností převedl děti také. Vyhodnotil bych rizika, míru důvěry v pracovníka drah, potřebu dostat se do Prahy (další vlak odsud asi nejede za čtvrt hodiny – kdyby tomu tak bylo a já to věděl, to bych počkal). S dětmi bych po návratu nebo hned ve vlaku o celé situaci promluvil. Informoval bych v plné šíři i rodiče – děti by jinak mohly doma přednést hrůzostrašnou historku. Bylo by správné, že bych byl pokárán, ale větší dopady bych neočekával. Obecně rozhodně nejsem pro porušování pravidel. Ovšem v tomto případě jsem vyhodnotil riziko jako nulové. Takže zůstává jen nevhodný příklad pro děti – ale ten, myslím, dokážeme ošetřit.