Ta nejsprávnější řešení

Platí tedy stejný přístup i pro posuzování přítomnosti? Dnes děláme všechno úžasně? Neřešíme s plným nasazením a obsáhlou publicitou marginálie, přičemž nám unikají bez povšimnutí okolnosti podstatné? A jsou všichni vedoucí pracovníci bezchybní a všechna jejich rozhodnutí správná? A hlavně jsou mezi našimi nadřízenými a spolupracovníky jen bezvadní odborníci, kteří rozhodují výlučně v zájmu klientů, o které instituce pečuje, nebo alespoň ve prospěch samotné instituce i pracovníků v ní? Cítíme, nebo dokonce víme, že tomu tak vždy není.

Jeden zásadní problém spočívá v tom, že pro složitý život většinou neexistuje jediná, absolutně správná cesta. Málokdy tak máme jistotu, že řešení, které podporujeme, je to nejsprávnější. Navíc ani skutečně nejlepší řešení nebývá ideální. Vedoucí (učitel, ředitel školy, ministr, rodič) však rozhodnout a konat musí, nemůže vždy počkat, až jak se okolnosti časem samy vyvinou. Když už se rozhodne, musí všechny síly vrhnout do realizace zvolené verze. Jinak nemá šanci naplnit ani tu nejsprávnější variantu. Současně nese plnou odpovědnost při případném neúspěchu.

Jak zajistit, aby se dnes minimalizovala pravděpodobnost špatného rozhodnutí, případně aby se na nejmenší možnou míru omezily vznikající škody? Uznávám, že nemáme žádné stoprocentně spolehlivé mechanismy, jak vybrat nejlepšího vedoucího (v optimálním případě umíme vybrat aktuálně nejlepšího uchazeče a věříme, že bude dobrý vedoucí), jak zvolit nejvhodnější program, opatření. Všechny postupy ověřování jsou komplikované, časově náročné, leckdy i finančně nákladné, takže se ani moc nedivím, že se tvůrci, politici, organizátoři školství snaží často obejít dlouhé rozpravy a velké vysvětlování.

Důležitá je skutečně odborná a důkladná příprava rozhodnutí (při vší úctě ministerští ani jiní úředníci nejsou pedagogičtí odborníci, přestože jde často o bývalé zkušené pedagogy), široká diskuse a maximální možná informovanost všech zúčastněných před přijetím návrhu o všech krocích a známých souvislostech. Za ně je vždy zodpovědný vedoucí (ředitel, ministr). Měl by pracovat s informační redundancí – v současné době obrovského informačního nadbytku se snadno stane, že unikne i velmi důležitá informace. Jestliže se učitelé (psychologové) snad do diskuse dnes příliš nezapojují, bude to asi dopad toho, že v nedávné minulosti jejich hlas zůstával většinou oslyšen, projednávání byla formální, jen aby bylo možné říct, že návrh prošel širokou diskusí. Málokdy dostali upřímně míněnou otázku Jak byste si to představovali vy?, takže si říkají Proč by tomu mělo být dnes jinak?. Přiznám se, že i já mám občas pocit marnosti. Ne z toho, že není po mém, ale že nikde nenacházím vypořádání s různými námitkami. Mít příležitost vyjádřit názor je sice samozřejmě dobré, ale rozhodně to nestačí. Učitelé často udělali zkušenost, že koncept, do kterého i oni investovali čas a energii, nebyl dotažen a byl v tichosti opuštěn bez sebemenšího naplnění. Nebo byl uskutečněn bez vysvětlení jinak, než navrhovala veřejnost. Třeba jen proto, že se vyměnil ministr. Nelze rovněž zastírat, že každý máme ambice prosadit svou myšlenku, nápad, koncept. Platí to i pro ministra a jeho úředníky. Přitom však hrozí reálné nebezpečí, že i věcnou kritiku jejich konceptu vztáhnou na vlastní osobu, že brání své „dítě“ za každou cenu i bez ohledu na argumenty. Když jsou ještě navíc ješitní, je cesta k rozvíjení a obohacování myšlenky zablokovaná. Přesvědčení politiků (a slabších odborníků), že kdo nesdílí jejich názor, narušuje jednotu (to mají pravdu) a brání naplnění jejich úžasné myšlenky, pokládám za značně neproduktivní. Na druhé straně je nepochybné, že praxe nemůže příliš váhat, ta musí být ano–ano, ne–ne.

Ale to v žádném případě nesmí znamenat, že přijetí myšlenky a naplňování praxe má bránit další diskusi. Odborná diskuse nemá pak za cíl jen vhodnější naplnění bezprostřední praxe, ale i hledání dalších cest. Ani nejlepší praxe není dokonalá definitivně a nelze ji zakonzervovat. I ta nejlepší dnešní praxe bude za čas nahrazena novější. U méně vhodné praxe je potřeba diskuse ještě silnější. Myšlenkové experimenty nejsou sice tak průkazné jako samotná praxe, nicméně jsou podstatně bezpečnější a ekonomičtější. Stejně důležitá je otevřenost, průběžné sledování efektu a neustálá vstřícná kritičnost. Například povinný rok vzdělání před vstupem do základní školy má za sebou dva roky. Jak se daří zvýšit počty vzdělávajících se předškolních dětí? Projevil se už nějak efekt v základní škole? Už se vyřešilo, kdo bude dohledávat rodiny, které se z různých důvodů předškolnímu vzdělávání vyhýbají? Neslyšel jsem o tom, že by se dařilo snižovat počty odkladů, byť čas je zatím krátký. Uznávám totiž, že musíme počítat s tím, že školský systém je stabilní, funguje se setrvačností, takže k významnějším změnám málokdy dojde dříve než za dva tři roky. A pak trvá ještě nějakou dobu, než změna plně dopadne a projeví se v praxi se vším všudy. O to důležitější je, aby byla přijímána dobře promyšlená a prodiskutovaná opatření.

Bohužel u většiny opatření nestačí k jejich zlepšení jednoduché dílčí opravy. Jenže do systémových změn se nikomu moc nechce. Pravda, byly by myšlenkově a poté i realizačně podstatně náročnější a jejich příprava a zavedení do praxe by několikanásobně přesáhly „životnost“ jednoho ministra. Bylo by třeba zabojovat s učitelskou i rodičovskou veřejností. V některých případech by však úplně stačilo, abychom už dnes umožnili víc variant, a ne jen tu, která se nám jeví aktuálně jako „nejsprávnější“. Všech chyb se patrně nelze vyvarovat nikdy. Na druhé straně jestliže je rok před vstupem do školy povinné vzdělávání, a ne povinná docházka do školky, tak se dává rodičům podstatně větší prostor pro svobodné rozhodování, jak a kde dítě vzdělávat. Většina dál dává děti do školky, další mohou bez větších komplikací vzdělávat dítě i doma či v jiné neakreditované vzdělávací instituci. Jen na okraj dodávám, že k tomu nepotřebují zcela bezesmyslné doporučení poradenského pracoviště, jako je tomu o rok později v základní škole.

Máme odborné instituce, které by měly mj. vytvářet koncepty a nabízet je odborné veřejnosti. Za léta jsem si nevšiml, že by z nich např. vyšel komplexnější koncepční a realizovatelný materiál týkající se poradenských služeb ve školství, se kterým by bylo možné souhlasit, polemizovat, hledat možnosti naplnění. Totéž ovšem platí pro obsah učiva, hodnocení žáků, rozvoj klimatu školy, obsah učiva, podporu přiměřeného chování žáků. Proč někdy obdivujeme a uplatňujeme parciální radikální názory, u nichž je zřejmé, že nemají kontext, nejsou provázané s dalšími opatřeními, že sice vzbudí i zájem médií, ale nejsou nejpodstatnější?

Totéž ovšem platí pro ředitele škol. I oni by měli být koncepčními pedagogickými vůdci školy, podněcovateli inovací. Jenže jak řekla jedna paní ředitelka mateřské školy, na vysoké škole byli jako studenti připravováni na jiný druh práce než na ten, který jako ředitelka mateřské školy musí vykonávat. A výjimečně to nebyla kritika pedagogické fakulty. Stále mluvíme o tom, že ředitelé by měli být i pedagogickými lídry školy, ale moc málo pro ně děláme.

Hlavní úlohu i odpovědnost mají tedy ti, kteří jsou aktuálně na nejvyšších vedoucích pozicích. V demokracii nemají absolutní pravomoci, ale jejich možnosti ovlivnit chod instituce i změny systému jsou větší, než mají podřízení. Někdy si představujeme, že vrcholoví pracovníci jsou trochu jako stroje – neustále „makají“, nemyslí na nic jiného než na řešení problémů v oblasti, kterou řídí, ve všem se vyznají, na nic nezapomínají, nikdy nejsou unavení, nemají žádné osobní libůstky či naopak iracionální animozity. Jsem přesvědčený, že i zapomínají, vyhýbají se některým pracovním problémům, že do pracovní role se promítají všechny osobní vlastnosti, které známe z běžného života, i parciální zkušenosti, které v životě získali.

I dnes je zapotřebí trocha odvahy přicházet s tématy, která narušují desetiletí obvyklé pořádky, nejsou v souladu s převládajícími stanovisky, možná jsou i kontroverzní. Marné nejsou ani tzv. slepé uličky. Je to ovšem neskonale jednodušší než před léty. Některé signály nasvědčují tomu, že dnešní hlava ministerstva vnímá podněty z terénu citlivěji a snad i vstřícněji, než tomu bylo dřív. Pokud bude mít dostatečnou příležitost, je pravděpodobné, že se dočkáme větších a hlavně promyšlenějších změn než dřív.