Školní tělocvična a sportoviště

Nepodceňovat kvalitu tělocvičen a sportovišť má však nejen ideové pozadí. Představují – i s ohledem na svou velikost – výrazný prvek v panoramatu školního areálu. Řadí se mezi části školy, které jsou nejvíce využívány v čase mimo výuku: často jsou to největší shromažďovací prostory celé obce, slouží jako školní aula či prostor pro konání společenských akcí místní komunity (podobnou úlohu dříve plnily právě sokolovny nebo orlovny). Ani venkovní sportoviště nemusí nutně naplňovat pouze cíle tělesné výchovy, ale mohou se zde konat meziškolní sportovní klání i kulturně-společenské akce. Kvalita sportovních ploch, vnějších i vnitřních, tedy působí na široké spektrum uživatelů, a je proto vhodné navrhovat je tak, aby mohly být takto intenzivně a samostatně využívány.

Základní škola do 15 tříd by měla disponovat přinejmenším jednou tělocvičnou o velikosti 12 × 24 metrů, s minimální světlou výškou 6 m. Škola s více třídami pak má mít tělocvičny dvě, nebo jednu větší dělitelnou. U středních škol jsou požadavky ještě náročnější: do 15 tříd by a měla měřit 18 × 36 metrů (s minimální světlou výškou 7 m) a větší střední škola by měla nabídnout i menší tělocvičnu s rozměry 12 × 24 metrů. Součástí těchto prostor bývá i sklad používaného tělocvičného nářadí a náčiní a šatny pro muže a ženy doplněné o příslušné hygienické zařízení (umývárna, sprchy, toalety). Rozměry tělocvičny a jejího zázemí, pokud plní zároveň funkci obecní sportovní haly nebo sokolovny, by měly odpovídat i nárokům preferovaných sportovních disciplín a počtu sportovců. Kupříkladu požadavek je nejméně 8 m² podlahové plochy na cvičence, pro košíkovou 30 m², pro házenou 40 m². Pro výuku tělesné výchovy ve školách je pro plošně nenáročné druhy cvičení nejmenší přípustná plocha 4 až 5 m² na cvičence, v ostatních případech platí hodnota 8 m². Obce často mají příliš velké požadavky (typicky požadavek florbalového hřiště 20 x 40 m) a až po spočtení výše investice je snižují. Vhodné je myslet i na prostor pro diváky, např. rodiče dětí při sportovních turnajích. Nemusí jít přitom přímo o tribunu, postačí i větší balkon nebo prosklená chodba.

sportovišť a tělocvičen by mělo být jednoduché a účelné, nikoliv ale bezduché. Stejně jako v celém areálu školy by i zde měl být použit kultivovaný grafický informační systém a návrh interiéru promyšlený v barvách i materiálech. Důležitou součástí jsou i nesmýkavé a neklouzavé podlahové krytiny, pružné při statickém i dynamickém zatíženía snadno čistitelné. Plocha nekrytých sportovišť musí být náležitě odvodněna, povrch bezprašný.

Problémem tělocvičen bývá prach. Pochází z nečistot přinášených na obuvi a oděvech cvičenců a problémem je i mastek používaný při gymnastice. Provoz tedy vyžaduje oddělit chodby „čisté“ (pohyb v obuvi určené do tělocvičny) a „špinavé“ (používá se venkovní obuv) a umožnit přímý příchod do tělocvičen ze šaten. Předpokládá-li se využití pro míčové hry, mívají tělocvičny okna a osvětlovací tělesa zakrytá proti poškození. Stejně tak je vhodné myslet i na nebezpečí úrazu a zakrývat také otopná tělesa. K úrazu však může přispěti oslnění, proto je potřeba adekvátně navrhnout polohy oken či světlíků (minimálně 1/6 podlahové plochy). Osvětlení musí být rovnoměrné, nesmí oslňovat a vrhat stíny. Intenzita závisí na druhu sportovní činnosti. Pro základní tělesnou výchovu je minimálně 70 lx, pro sportovní gymnastiku a míčové hry 150–250 luxů, pro stolní tenis, box, zápas 300 až 500 lx. Okna však ovlivňují i teplotní podmínky v interiéru či kvalitu vzduchu. Přípustná průměrná teplota v tělocvičně je v rozmezí 19–21 C, v letním období 28 C, proudění vzduchu 0,1–0,2 m/s, relativní vlhkost 30–70 %. Potřebná výměna vzduchu představuje 20 m³ na žáka. Vhodné je tedy zvážit všechna netechnologická opatření ke snížení energetických nároků, typ stěn a střechy, rozsah a ovládání oken a světlíků. Dobrý návrh ušetří výrazně provozní energie!

Tělocvičny a sportoviště však nejsou provozy náročné pouze na prostor či funkční zajištění, ale též na své , které opět ovlivňuje provozní náklady. Při volbě místa pro výstavbu venkovního sportoviště je potřeba, kromě obecných předpisů, zohlednit požadavek na neznečištěné okolní prostředí chráněné před hlukem či větrem. Některým z požadavků je možno vyhovět volbou vhodného terénu, odstíněním pomocí umělých bariér, vysazením vysokých stromů, což zpětně poskytuje i ochranu okolí proti hluku ze sportoviště. Dále je však třeba dbáti na návaznost na šatny a hygienické zázemí, na umístění ve vztahu ke zbylým venkovním plochám (např. zahrada) nebo orientaci vůči světovým stranám. Dlouhá osa hřišť i budov s tělocvičnami orientovaná ve směru sever – jih zajišťuje co nejkratší oslnění a v případě tělocvičen omezuje přehřívání sálu. Podstatné je – s ohledem na širší možnostivyužití – umožnit z vnějšího prostředí samostatný přístup ke sportovištím a jejich zázemí. S tím souvisí i rozvaha nad parkovištěm: doprava do školy i na sportovní dětské akce auty je bohužel častá, ideální je proto s těmito požadavky počítata vhodně je v území uspořádat. Část parkovacích míst může být nárazově i na neformálních zpevněných plochách, které se běžně k parkování neužívají. Jen to vyžaduje organizační zajištění, které ale snižuje investiční náročnost. Sportovištěa tělocvičny by tedy neměly v rámci areálu školy „nějak vyjít“, ale měly by být opravdu plánované.

Ke zvážení předkládáme i riziko vizuálního či akustického ruchu, který ovlivňuje výuku probíhající na sportovišti a v přilehlých učebnách. Zajištění přitom zhodnocuje kvalitu výuky i výhled z okna, který by jinak skýtal pohled na nudný betonový nebo umělohmotný dvorek. V souvislosti se zelení se otevírá i otázka nakládání se srážkovými vodami (např. vegetační střechy, zásobníky na dešťovou vodu, preference přírodních povrchů hřišť). Velmi kontroverzní je v poslední době módní rušení travnatých ploch a jejich nahrazování povrchem umělým. Nejen že to zhoršuje nakládání s dešťovou vodou, ale i samotné výpary z umělých povrchů v horkém létě mohou být problematické. Vyšly též studie na téma úrazy na umělých trávnících, které vyvolávají nepřirozené zátěže na klouby. Roznášení gumového vsypu v teniskách po celé obci také není něčím příznivým. Školní areál by tedy měl jít v rámci obce příkladema zároveň nabízet příjemné prostředí, kde se žáci mají chuť věnovat pohybovým aktivitám i v současném suchém a horkém klimatu.

Je třeba uvážit možnosti, které má škola k dispozici, a to nejen finanční či prostorové, ale také možnosti školního prostředí jako celku. Nakonec by se mohlo ukázat, že ve stísněném areálu lze využít i střechy stávající tělocvičny pro umístění venkovního hřiště namísto rušení travnatých povrchů školní zahrady.

Se sportovišti a jejich využitím souvisí i možnost občerstvení, které se ve školních areálech řeší velmi málo, převážně pomocí energeticky náročných prodejních automatů. Přitomi čekání rodičů na žáky v běžném provozu by se mohlo odehrávat v nějaké formě foyeru s možností sezení a případně i občerstvení, byť nárazově otevřeného. Opět to ale souvisí s významem a rolí školního areálu, včetně sportovišť, v rámci obce. Na místě, kde se formuje příští generace občanů, velmi záleží. Pokud se chcete inspirovat, doporučujeme podívat se na webové stránky České komory architektů, kde si lze prohlédnout soutěžní návrhy tělocvičen ve Starém Plzenci, Praze-Suchdole a v Nové Pace. Dobrým příkladem je i řešení tělocvičny a obecní haly zároveň v Líbeznicích, sportovní hala v Dolních Břežanech či dostavba tělocvičny Gymnázia Jana Keplera v Praze od téhož autorského týmu.