Příprava strategie 2030+: pár osobních postřehů pro současné i budoucí "stratégy"

V minulých číslech Řízení školy vyšly dva navazující články Jany Hrubé popisující vznik tzv. Bílé knihy z pohledu členky redakčního týmu. Šéfredaktorka Řízení školy Naďa Eretová mě vyzvala, abych na tyto stati zareagoval svou reflexí toho, jak vznikala Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ a jak se její vznik lišil od vzniku Bílé knihy. Až potom, co jsem mazal asi desátou verzi předběžné struktury článku, jsem pochopil, že toho nejsem schopen. Za prvé proto, že samotný proces tvorby i obsahu Strategie 2030+ byl již popsán jinde (Řízení školy 2020/1) a je těžké k tomu něco nového přidat. Za druhé proto, že tomu není ani rok, co byla Strategie schválená, a její realizace se teprve rozbíhá. Chybí mi tedy dostatečný časový odstup, který je pro objektivní reflexi nezbytný.

Tento článek je tedy místo objektivní reflexe subjektivním – a nutně výběrovým – zamyšlením nad tím, s čím jsme se při přípravě Strategie 2030+ potýkali a co z toho pro tvorbu strategických dokumentů ve vzdělávání vyplývá. Ostatně ačkoli „velké“ strategie pro celý vzdělávací systém se píšou přibližně jednou za deset let, „menší“ strategie se připravují skoro neustále. V nejbližší době nás třeba čeká revize rámcových vzdělávacích programů, která se bez strategického přístupu určitě neobejde.

Je pravda, že všichni, kteří potřebují strategický přístup uplatnit, se mohou opřít o řadu publikací. Máme také závaznou a návodnou Metodiku přípravy veřejných strategií¹⁾. Ministerstvo pro místní rozvoj připravilo kvalitní vzdělávací program Strateduka, zaměřený na rozvoj kompetencí v oblasti strategického plánování a řízení²⁾. Výše uvedené zdroje nabízí cenný zdroj informací a mohu je jen doporučit. Najdete v nich například návody, jak postupovat při formulaci strategických cílů nebo jaké metody můžete použít při prognózování budoucích příležitostí a ohrožení.

Ovšem šedivá je teorie, jen strom života věčně zelená se… Praxe přípravy strategických dokumentů se často od metodiky dost liší, a to proto, že v realitě se musí „stratégové“ potýkat s řadou věcí, které nikde v žádné metodice popsány nejsou. Na co ještě se tedy mají vzdělávací „stratégové“ připravit? A co nás v tomto ohledu naučila příprava Strategie 2030+? V následujícím textu zmiňuji šest takových výzev pro praktikující stratégy a připojuji pár stručných postřehů, jak jsme se snažili s těmito výzvami popasovat.

První věcí, se kterou se musejí stratégové potýkat, jsou velmi různorodá, až protichůdná očekávání od vzniku strategie. Na jedné straně najdete bezvýhradné optimisty (až idealisty), kteří věří, že vznik dokumentu zásadním způsobem ovlivní realitu škol. Na straně druhé pak pesimisty, kteří nevěří, že to celé bude k něčemu dobré. Rozptyl v očekávání je opravdu obrovský. A od těchto očekávání se pak přirozeně odvíjí přístup k celé strategii.

Protože většina předchozích strategií se realizovala jen v malé míře, očekával jsem, že většina zúčastněných bude patřit spíše k táboru pesimistů. Celkový entusiasmus spojený s tvorbou Strategie 2030+ nás velmi příjemně překvapil. Organizací i jednotlivců, kteří se chtěli iniciativně zapojit, bylo obrovské množství. Řada z nich s vírou, že „od teď to bude konečně fungovat“. A ačkoli se samozřejmě našloi dost škarohlídů, na místo toho, abychom museli přesvědčovat, že strategie nejsou (vždy) zbytečné, jsme museli spíše brzdit přehnaná očekávání s tvorbou strategie spojená.

Prvním úkolem stratégů je tedy sladit očekávání. Pesimisty přesvědčit o tom, že strategický přístup je pro dobrou vzdělávací politiku nezbytný, idealistům pak vysvětlit meze psaní strategických dokumentů. Pokud je rozdíl mezi očekáváním a realitou příliš velký, hrozí cynismus, frustrace a zklamání. Osobně jsem se snažil tuto výzvu řešit vysvětlováním toho, že tvorba strategií je pouze prostředkem k dosažení vyššího cíle. Že nejde o to mít dokonale vybroušenou a naformulovanou strategii, ale že jde v první řadě o to, abychom společně sdíleli vizi, kam jdeme a jak se tam dostaneme. Že naším cílem je zlepšení vzdělávání v Česku, nikoli psaní dokumentů. Že psaní strategie je nezbytným prvním krokem, ale že bez následných kroků jde o počin zbytečný. Někdy může pomoci pro přiblížení možností a mezí tvorby strategií analogie. Osvědčilo se mi například přirovnání přípravy strategie k přípravě na stavbu nového domu: plány jsou důležité a nezbytné, ale samotný dům to není…

Dobrá strategie je napsaná pro všechny a vyžaduje tedy, abychom vzali v potaz i velmi odlišné názorové skupiny. Jednou z největších zkušeností z přípravy Strategie 2030+ byla pestrost názorů na vzdělávání, která u nás existuje. Účastnil jsem se celé řady seminářů s velmi odlišnou skladbou účastníků a spektrum předkládaných názorů bylo opravdu pestré. To lze dobře ukázat například na postoji k tomu, co a jak se má ve škole učit. Na jedné straně jsme například dostávali podněty, abychom navrhli daleko pevnější strukturu kurikula a vrátili se k osnovám, na straně druhé pak stál návrh na zrušení rámcových vzdělávacích programů. Oba tyto póly se přitom opíraly o solidní argumenty, které nejde jednoduše odbýt.

Myslím, že zpravidla nedoceňujeme pestrost a šíři postojů ke vzdělání. Je dobře známo, že náš vzdělávací systém vykazuje velké rozdíly z hlediska kvality poskytovaného vzdělání, stejně jako velké rozdíly ve způsobu vzdělávání. Méně si ovšem uvědomujeme, že tyto rozdíly mají svůj odraz v obrovské rozmanitosti názorů na to, jak má vzdělávání vypadat. Každý z nás žije v nějaké širší sociální skupině, která sdílí určité hodnoty, ale také určité stereotypy či chybná přesvědčení. To, že žijeme v určité sociální bublině si uvědomíme teprve tehdy, když ji opustíme. Stratégové se nesmějí bát vyjít ze své bubliny, musejí tuto pestrost respektovat a snažit se hledat nějaký kompromis (pokud to je vůbec možné). Zároveň se ale musejí také připravit na to, že se nikdy nelze zavděčit všem a že se budou ocitat v paradoxní situaci, kdy budou jednou skupinou považováni za konzervativce a druhou za radikály.

Kromě tolerance a trpělivosti nemám žádný návod, jak se s výše uvedenou rozmanitostí správně popasovat. Určitě je ale důležité reflektovat své vlastní hodnoty a přesvědčenía nenabýt dojmu, že stratégů samotných se problém hodnot netýká. Pocit, že „my máme , oni mají “, je svůdný. V tomto ohledu si vždy vzpomenu na výrok (zcela vážně myšlený) jednoho mého známého: „To si ty. Můj názor je…“.

Někdy pomáhá to, čemu říkám „test hloubky přesvědčení“. Když se v diskusi potkáme s odlišným názorem, je dobré snažit se dopátrat toho, zda je to způsobeno odlišným viděním světa a jinými hodnotami, anebo zda je to dáno „jen“ odlišností informací a zkušeností, které máme. Někdy se ukáže, že zdánlivý rozpor není tak nepřekonatelný a vyplývá spíše z toho, odkud čerpáme informace. Případně se ukáže, že se lišíme „jen“ v konkrétních způsobech řešení a nastavení dané politiky³⁾.

Když vznikala Bílá kniha, byl jsem zrovna na praxi u prof. Kotáska a psal zápisy z některých schůzek a seminářů. Nedávno jsem jeden takový zápis našel. Diskutovalo se mimo jinéo obavě, že se do přípravy Bílé knihy nezapojí široká veřejnost. Matně si také vzpomínám, že seminář proběhl v jedné malé zasedačce v Myslíkově ulici za poměrně malé účastia nevelkého zájmu.

Jak víme z článků Jany Hrubé, na přípravě Bílé knihy se podílelo velké množství lidí a výše uvedená vzpomínka je tak do jisté míry zkreslující. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že pokud jde o zapojování veřejnosti, doba se zásadním způsobem změnila. Veřejnost se o vzdělávání zajímá mnohem více než dříve a existuje také mnohem více subjektů, které se chtějí na vzdělávací politice přímo podílet. Jsou daleko organizovanější a profesionálnější než dříve a vzhledem k digitalizaci a sociálním sítím je velmi jednoduché je oslovit a zapojit. To vše je podpořeno faktem široce sdíleného přesvědčení, že vzdělávání je jednoduché rozumět, protože do školy jsme chodili všichni. Prostě v České republice jsou dlouhodobě pouze tři témata, kterým rozumí každý: fotbal, hokej a školství…

Z „kvantitativního“ hlediska tak není zapojení „široké veřejnosti“ problém. Když uspořádáte konferenci na téma vzdělávání, vždy se najde dostatek účastníků. Problém je kvalitativní povahy. V České republice máme například celou řadu profesních organizací sdružujících učitele a ředitele. Ačkoli někdy mohou vzbuzovat dojem, že zastupují danou skupinu, ve skutečnosti zastupují jenom její malou část. Někdy to má blízko k tomu, čemu říkají sociologové „establishment“, tedy k malé skupině lidí mající dlouhodobě velký vliv a moc. Zároveň ovšem tyto skupiny mezi sebou často soupeří a rozhodně nemluví jednotným hlasem. Pro stratégy je tedy velmi obtížné nalézt partnera, který by skutečně reprezentoval určitou zájmovou skupinu.

Každopádně se do diskuse o vzdělávací politice přirozeně zapojují jen ti aktivnější a organizovanější učitelé, rodiče, ředitelé atd. Stratégové by měli myslet na to, že ačkoli názor těchto skupin je velmi důležitý, nelze automaticky předpokládat, že jde o názor většinový. Žádný z manuálů a metodik strategického řízení, které znám, nemluví o tom, že při přípravě strategie je potřeba „jít do terénu“. Já bych to ale rozhodně doporučil jako nezbytný korektiv strategické práce. Během přípravy Strategie 2030+ jsme měli možnost bavit se s učiteli a řediteli přímo ve školách. Bylo to nesmírně osvěžující i informačně bohaté. Zároveň byla jejich perspektiva často hodně odlišná od perspektiv „establishmentu“.

Marii Terezii je přisuzován výrok, že škola je politikum, který vyjadřoval skutečnost, že problematika vzdělání se musí stát zájmem státu i záležitostí státní politiky. Tento výrok byl pak často kritizován a byl prosazován názor, že „škola je pedagogium“, tedy že o školských otázkách mají spíše než politici rozhodovat na slovo vzatí odborníci⁴⁾. Slovo „politika“ má dodnes pro mnoho lidí negativní konotace. Když říkáme, že „z věci se stalo politikum“, tak to má jednoznačně negativní význam.

Jenže vzdělávání skutečně politikum je. Vzdělávání je plné hodnot, zájmů a odlišných perspektiv, které nelze objektivně rozsoudit. Při práci na Strategii 2030+ jsem byl opakovaně překvapen, jak naivní a zjednodušené představyo tvorbě politiky – nejen té vzdělávací – lidé často mají (a toi lidé velmi vzdělaní). Řada lidí si například evidentně myslí, že nastavení vzdělávací politiky má jen jedno ideální a správné řešení, které je prostě třeba najít. Asi jako když řešíme rovnice o několika neznámých.

Jenže tak tomu není. Tvorba strategií je odborným i politickým procesem zároveň. Není „jen“ o práci s daty a dokumenty, ale také (a možná především) o vyjednávání, komunikacia hledání kompromisu. A ten proces hledání je často značně klikatý a obtížně předpověditelný. Je například těžké dopředu odhadnout, na kterých tématech bude panovat shodaa na kterých nikoli. Jednou ze stěžejních myšlenek Strategie 2030+ je například návrh na zavedení tzv. středního článku podpory. Musím přiznat, že jsem nečekal, jak rychle tato myšlenka začne být akceptována různými názorovými skupinami. Naopak jsem čekal, že bude existovat větší shoda na tom, že celkový objem učiva, který se snažíme žákům předat, je příliš velký. Míra (ne)přijetí provizorních návrhů má vliv na postup práce. Zatímco do propracování myšlenky středního článku se s radostí zapojila řada lidí zvenku a poměrně rychle se v tématu pokračovalo, otázka objemu učiva se ukázala jako kontroverzní a velké množství času bylo třeba věnovat vysvětlování základní myšlenky.

Strategická práce je tedy především o komunikaci, vyjednávání, sdílení, společném hledání a participaci všech. I tento proces má ovšem své limity, a to časové, finanční a personální. Ne vždy bylo jednoduché tyto limity všem vysvětlit. Setkal jsem se například s požadavkem, aby úplně všechna jednání, která se přípravy Strategie 2030+ týkají, byla živě přenášena a nahrávána. Když pomineme extrémní logistickou náročnost takového požadavku, výsledkem takového procesu by byl naprostý chaos a anarchie. Aby měla diskuse smysl, musí být strukturovaná a organizovaná kolem jasných myšlenek. Je potřeba najít optimální balanc mezi transparentním sdílením myšlenek a záměrů a jejich rozpracováním. Nápadya záměry se musejí komunikovat a diskutovat průběžně, aby měla široká veřejnost možnost do nich vstupovat a ovlivňovat je. Souběžně je ovšem potřeba na záměrech pracovati „interně“. tj. propracovávat různé varianty, přemýšlet o jejich proveditelnosti a podobně. Jednou z nejtěžších věcí je najít optimální formu a načasování sdílení průběžné práce: najít rovnováhu mezi transparentností a konzistentností. V tomto ohledu se osvědčilo konání různých průběžných anket či „minivýzkumů“. To mimo jiné trochu řeší i předchozí problém mlčící většiny, protože takto se lze dobrat názorů širšího spektra aktérů.

Mohlo by se zdát, že odpor k politice povede k jednotné shodě o tom, že strategie mají být postaveny na datech a poznatcích. Na první pohled tomu tak opravdu je.Hodně – a správně – se hovoří o tom, že politika musí být „evidence-based“. Sběr dat a poznatků je mimo jiné součástí přípravy Metodiky tvorby veřejných strategií. I my jsme se pochopitelně v maximální možné míře snažili o to, abychom se opírali o data a poznatky. V některých případech jsme sběr dat – nebo jejich analýzu – přímo iniciovali. Ostatně pro několik členů „expertní skupiny“ (včetně mě) je sběr a práce s daty hlavní náplní našeho „civilního“ zaměstnání.

Realita je ovšem složitější a stratégy čeká v této oblasti několik výzev. Především je to fakt, že pro řadu témat neexistují a konzistentní data a poznatky. Často se stává, že jsou k dispozici jen nepřímá data nebo že výsledky dostupných výzkumů si v něčem protiřečí. Získání nových relevantních dat a poznatků je často otázkou let – nikoli týdnů či měsíců – a stratégové tak musejí vycházet z toho, co je v dané chvíli k dispozici. Jako vědci máme jednoduché pravidlo: pokud nemáme k dispozici o určitém problému hodnověrná data, tak se k tomuto tématu nevyjadřujeme. Stratég – a toi tehdy, když je ve svém „civilním“ zaměstnání výzkumník – si ovšem toto dovolit nemůže. Některá témata jsou tak důležitá, že je potřeba zaujmout k nim stanovisko i ve chvíli, kdy nemá k dispozici takové poznatky, které by mít chtěl.

Příkladem takových témat při tvorbě Strategie 2030+ byla redukce objemu učiva. Ačkoli jsou k dispozici některá šetření (zejména ČŠI), která ukazují, že žáci nestíhají probírané učivo dostatečně vstřebat a celá řada praktiků (učitelů, ředitelů, rodičů atd.) nás na tento problém upozorňovala (a známe hoi z vlastní praxe), určitě bych si představoval daleko solidnější empirickou evidenci na toto téma. Konkrétně by bylo například důležité vědět, v kterých předmětech a ročnících je učivo nejvíce „nafouknuté“, nebo to, jaké faktory informační přetěžování nejvíce způsobují. Seriózní výzkum odpovídající na předchozí otázky by ovšem byl jednak nákladný, a především pak časově náročný. Pro mě osobně jako „akademika“ byl tak konflikt mezi tím, co bych chtěl, abychom věděli,a tím, co jsme měli reálně k dispozici, asi největší výzvou celé práce. Zároveň bylo obtížné vysvětlit některým mým kolegům z akademického prostředí, že tvorba strategií (a obecně tvorba politiky) se výrazně liší od vědecké práce a že při tvorbě strategií je potřeba přijmout vyšší míru neurčitostia nejistoty, než jak to známe z vědecké práce.

Celkově se mi ovšem při přípravě Strategie 2030+ potvrdil poznatek, který jsem měl jednak z předchozí osobní zkušenosti, jednak z našeho výzkumu na toto téma⁵⁾: ačkolio evidence-based policy se hodně hovoří, ve skutečnosti se o poznatky a poznání zajímá jen málokdo. Ostatně i slovo „expert“ či „expertiza“ má pro řadu lidí poněkud pejorativní nádech. Stratégové se musejí vypořádat s tím, že s datya poznatky se v politice operuje často značně účelově. Setkali jsme se například se zpochybněním některých našich návrhů na základě toho, že pro ně nemáme dostatek poznatků a „tvrdých dat“. Jak jsem napsal výše, s tím by šlo v některých případech souhlasit. Problém je, že tyto výtky nejčastěji pocházely od jednotlivců, kteří svá tvrzení stavěli výhradně na své osobní (a často značně limitované) zkušenosti. Nedostatek dat byl jen záminkou pro odmítnutí návrhu, nikoli upřímným zájmem o hledání pravdivého poznání.

O důležitosti médií a sociálních sítí se hodně ví a hodně mluví. Je proto překvapivé, že žádný manuál či metodika stratégům nedává žádná doporučení, jak s masovými a sociálními médii pracovat. Faktem přitom je, že jakkoli intenzivně se stratégové snaží napřímo komunikovat s veřejností, vliv médií je vždy silnější. Můžete věnovat stovky hodin rozhovorům, workshopům a konferencím, ale vždy tak oslovíte maximálně tisíce lidí. Zato jedno krátké vystoupení v televizi má dosah statisíců nebo dokonce miliónů lidí. Naše zkušenost je taková, že většina lidí měla informace o Strategii 2030+ právě z televize, novin či sociálních sítí.

„Problém“ s masovými médii je ten, že si žijí svým vlastním životem. Jejich hlavním cílem je zaujmout. I média považovaná za seriózní si tak vybírají témata spíše kontroverzní, anebo se je snaží tak podávat. Tak například nadpisy článků jsou často zcela zavádějící. Jenže mnoho lidí se orientuje a vytváří si názor právě jen na základě nadpisů… Novináři také běžně uvedou z rozhovorů jen malou část toho, co jste řekli. Někdy jsou výroky zarámované tak, že to je v přímém protikladu k tomu, jak danou věc vnímáte a co jste se snažili říct. A i když tomu tak není, tak „agendu“, tedy to, co se v médiích probírá, jakým způsobem a kdy, si řídí média sama. Bez velkého přehánění lze říct, že svět médií a svět tvorby strategií jsou dva oddělené světy, které mívají pramálo společného. Ale oba jsou velmi důležité.

K výše uvedenému problému lze přistoupit různě. Určitě je dobré, pokud se při přípravě strategií myslí i na komunikační strategii obsahující zveřejňování informací v médiích. Tak lze alespoň částečně ovlivnit to, jak se o přípravě strategie v médiích mluví a jaká témata jsou probírána. Samozřejmostí by měla být vlastní webová stránka a neustálá komunikace s veřejností prostřednictvím některé ze sociálních sítí. V rámci přípravy Strategie 2030+ toto, myslím, fungovalo velmi dobře⁶⁾. A to jenom díky nasazení několika mladých lidí z ministerstva, kteří informovali o všech akcích a trpělivě odpovídali na dotazy⁷⁾.

Ačkoli komunikace je z hlediska dosahu nepřekonatelná, osobní kontakt a přímá komunikace jsou nenahraditelné. Je tomu tak i proto, že komunikace skrze média je zpravidla zkratkovitá, zjednodušená a často také zbytečně agresivní. Jenom v diskusi tváří tvář si lze vysvětlit řadu sporných bodů. Když mluvíte s lidmi „napřímo“, uvidíte, že jejich informace jsou často velmi zkreslené a nepřesné. Jeden příklad za všechny: i u lidí, kteří jsou s aktuálními otázkami vzdělávací politiky obeznámení, jsem se pravidelně setkával s tím, že si pletli práci na tzv. Hlavních směrech vzdělávací politiky (která byla v odpovědnosti tzv. expertní skupiny) s prací na samotné Strategii 2030+ (která byla v gesci ministerstva). A to byla tato informace uvedena na webua vysvětlovali jsme to na všech konferencích a workshopech. Stratégové se tak nevyhnutelně dostávají do situace, kdy musejí jako kolovrátek neustále opakovat na různých fórech ty samé věci.

Tvorba veřejných strategií je z definice veřejnou aktivitou, a tak stratégové, ať chtějí nebo ne, vstupují do veřejného prostoru. A to rozhodně není vždy jen tleskání a plácání po zádech. Řada lidí bude s vašimi závěry nesouhlasit. Někdy velmi hlasitě, někdy velmi agresivně. Častou taktikou je nálepkování. Ostatně je jednodušší oponenty prohlásit za sluníčkáře, pravdoláskaře či pražskou kavárnu než složitě hledat argumenty. I my jsme se setkali s nálepkami jako aktivisté, neoliberálové, samozvaní experti atd. Nejvtipnější nálepkou, kterou jsem pak zaznamenal, bylo označení „neoliberální aktivisté“. Co na tom, že jde o krásný příklad contradictio in adjecto a že nikdo ze skupiny nebyl, dle mého soudu, ani jedno z toho. Nejde o pojmy samotné, ale o to, že tyto nálepky obsahují negativní konotaci. A dvě nálepky jsou vždy lepší než jedna…

Vstup do širšího prostoru je ovšem také nesmírně obohacující. Umožňuje poznat jednotlivce i instituce vně naší bubliny. Jsem vděčný, že mi tyto cesty mimo mou bublinu byly umožněny, a chci popřát všem současným i budoucím stratégům šťastnou plavbu napříč veřejným prostorem. Snad jim něco ze zkušeností s přípravou Strategie 2030+ popsaných v tomto článku pomůže lépe držet kormidlo⁸⁾.